PL-4 (CAA-3)

Protiletadlová řízená střela středního dosahu typu PL-4 (CAA-3) z dílny institutu č.612 z Luoyangu vznikla jako hlavní zbraň těžkého nadzvukového přepadového stíhacího letounu typu Chengdu J-9. Již od počátku se počítalo se dvěma modifikacemi této zbraně vzájemně se od sebe odlišujících pouze způsobem navedení. Konkrétně šlo o poloaktivní radiolokační (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radaru od cíle) a pasivní IČ (navádění na tepelnou stopu cíle) samonavádění. Zatímco modifikace střely PL-4 (CAA-3) s poloaktivním RL samonavedením obdržela označení jako PL-4A, s pasivním IČ samonavedením počítal paralelně vyvíjený model, známý jako PL-4B. Oba dva zmíněné způsoby samonavedení, poloaktivní RL a pasivní IČ, měly přitom své klady a zápory. Zatímco za pomoci modelu PL-4A s instalací poloaktivní RL samonaváděcí soustavy bylo možné na rozdíl od modelu PL-4B s pasivním IČ samonavedením napadat vzdušné cíle i v noci a za ztížených meteorologických podmínek, naváděcí soustava modelu PL-4B v podobě pasivní IČ samonaváděcí hlavice byla na rozdíl od naváděcí soustavy modelu PL-4A v podobě poloaktivní RL samonaváděcí hlavice použitelná i za podmínek silného elektronického rušení. Z tohoto důvodu se obě zmíněné verze střely PL-4 (CAA-3), PL-4A a PL-4B, měly ve zbraňovém systému letounu J-9 navzájem doplňovat. Pasivní IČ naváděcí soustava modelu PL-4B přitom vycházela ze samonaváděcí hlavice krátkodosahové PLŘS typu PL-2 (CAA-2), která není ničím jiným, než kopií americké PLŘS typu AIM-9B Sidewinder. Vývojové práce na této zbrani se rozeběhly v březnu roku 1966. Z konstrukčního hlediska střela typu PL-4 (CAA-3) vycházela z americké PLŘS typu AIM-7D Sparrow. Střelu typu AIM-7D se přitom Číňanům podařilo získat v blíže nespecifikovaném počtu spolu s blíže nespecifikovaným počtem protiradarových řízených střel typu AGM-45 Shrike a AGM-78 Standard přes komunistický Severní Vietnam. Tento stát byl totiž od poloviny 60. let do poloviny 70. let ve válečném stavu s Jižním Vietnamem, který se mohl těšit intenzivní vojenské podpoře ze strany USA. PLŘS typu PL-4 (CAA-3) přitom sdílela pohonný systém v podobě raketového motoru na TPL typu FG101 s protiradarovou střelou typu FL-7. Střela typu FL-7 totiž nebyla ničím jiným než derivátem protiradarové ŘS typu AGM-45, kterou poháněl identický motor jako PLŘS typu AIM-7. Zatímco zpracování vlastního projektu motoru typu FG101 zajistil Harbin Ship Engineering Academy, jeho produkci dostal na starost závod č.349, pozemních zkoušek se zhostil závod č.845, integraci této pohonné jednotky do draku střely PL-4 (CAA-3) dostal na starost závod č.331 ze Zhuzhou, jakožto hlavní kontraktor. Do celého programu PL-4 (CAA-3) ale neblaze zasáhla tzv. „Velká kulturní revoluce“. Ta přitom měla upevnit absolutistickou moc Mao Ce-tunga a na místo toho uvrhla celou ČLR na léta 1966 až 1976 ve fatální hospodářský a politický chaos. V této souvislosti se veškeré práce na toto téma PL-4 (CAA-3) zastavily krátce poté, co se rozeběhly. S oficiální zelenou se tak celý program PL-4 (CAA-3) setkal až v lednu 1979. V této souvislosti se vývoj pohonné jednotky střely PL-4 (CAA-3) v podobě raketového motoru typu FG101, včetně pozemních zkoušek, nakonec podařilo dokončit až v listopadu 1980. Druhá vývojová fáze programu PL-4 (CAA-3) byla zahájena v červenci 1981. PLAAF přitom první zkušební exempláře střely typu PL-4 (CAA-3) za účelem realizace vojskových zkoušek převzalo v roce 1984. Přestože původní technické zadání tato zbraň splňovala, z hlediska výkonů tehdy již představovala beznadějně morálně zastaralou techniku. V této souvislosti byly již v roce 1985 veškeré práce na téma PL-4 (CAA-3) zastaveny. K odmítavému postoji ke střele typu PL-4 (CAA-3) ze strany PLAAF přitom nemalou mírou přispěl též i program Peace Pearl. V rámci tohoto modernizačního programu měly být totiž tehdy nejmodernější a nejvýkonnější stíhací letouny PLAAF v podobě dvoumotorových přepadových stíhačů typu Shenyang J-8B (Finback B) vybaveny americkým radarem typu AN/APG-66(V), který spolupracuje s naváděcím systémem pokročilejších modifikací PLŘS typu AIM-7. Toto by ale nebylo vůbec možné, kdyby mezitím nedošlo k razantnímu oteplení politických vztahů mezi komunistickou ČLR a západem. Kromě toho se Číňanům ještě v roce 1986 podařilo vyjednat s Italy licenční oprávnění pro domácí průmysl pro kompletaci italských střednědosahových PLŘS typu Aspide (derivát americké AIM-7) z originálních konstrukčních celků dodávaných přímo italským výrobcem. Protože oba tyto slibné programy již v červnu roku 1989 zcela pohřbilo zbrojní embargo ze strany USA, které představovalo přímou reakci na krvavé potlačení studentského povstání v Pekingu, PLAAF si na svou první PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením v podobě typu R-27 (RS-AA-10 Alamo) ruské výroby nakonec muselo počkat až do počátku 90. let.

Verze:    

PL-4A – modifikace střely PL-4 s poloaktivním radiolokačním samonavedením

PL-4B – modifikace střely PL-4 s pasivním IČ samonavedením

Uživatelé:  žádní

Nosič:  J-8 (Finback A) – 4 ks

Naváděcí systém:  PL-4A: poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle); PL-4B: pasivní IČ samonaváděcí hlavice (navádění na tepelnou stopu cíle)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu Harbin FG101

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 30 kg

Poslední úpravy provedeny dne: 28.8.2012