PL-2 (CAA-1)

Střela typu PL-2 není ničím jiným, než licenční kopií sovětské protiletadlové řízené střely krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3 (AA-2A Atoll), která je zase bezlicenční kopií americké PLŘS typu AIM-9B Sidewinder. Vzorem pro sovětskou střelu typu R-3 se přitom staly konstrukční celky amerického Sidewinderu, které získala ČLR v průběhu konfliktu s ostrovním Thai-wanem. Sidewindery se totiž tehdy nacházely ve zbraňovém systému Thai-wanských stíhačů typu F-86F Sabre. Pod křídlo těchto strojů bylo přitom možné umístit dva exempláře Sidewinderu. S čínskými MiGy se takto vyzbrojené Sabry poprvé střetly dne 24. září 1958. Na své konto si přitom tehdy připsaly hned devět potvrzených a dva nepotvrzené sestřely. Protože mnoho Thai-wanských Sidewinderů svůj cíl minulo, rozsáhlé oblasti ČLR se velmi rychle zaplnily jejich troskami. Číňanům se tak na území o rozloze 100 km² podařilo posbírat komponenty, ze kterých bylo možné téměř zkompletovat tři Sidewindery. K podpisu mezistátní smlouvy, která zajistila čínskému průmyslu oprávnění produkovat střelu typu R-3 a nosič této zbraně v podobě dvoumachového frontového stíhače typu MiG-21F-13 (‘Fishbed E’), došlo v březnu roku 1961. Dodávka vzorových exemplářů střel typu R-3 a letounů typu MiG-21F-13 přitom následovala v květnu 1962. Zatímco zpracování projektu střely PL-2 dostal na starost institut z Luoyangu, sériová výroba této zbraně připadla závodu ze Zhuzhou. Do výrobního programu zmíněného podniku byla přitom střela typu PL-2 zařazena v listopadu roku 1964. Do listopadu 1966 zde nejprve vznikla 18-ti kusová zkušební série této zbraně. Mezitím, v červenci téhož roku, se rozeběhly střelecké zkoušky. V březnu 1967 bylo odpáleno dalších 19 PLŘS typu PL-2. Tomu pak v květnu toho samého roku následovalo dalších 22 zkušebních střeleb. Přestože konstrukční certifikát PLŘS typu PL-2 obdržela až v listopadu 1967, prvního bojového nasazení se dočkala již v březnu 1966. Tehdy přitom stíhače PLAAF typu J-7 (kopie MiGu-21F-13) za pomocí dvou těchto střel poslaly k zemi americký výškový průzkumný bezpilotní vzdušný prostředek typu AQM-34N Firebee. Do celého programu PL-2 ale neblaze zasáhla tzv. „Velká kulturní revoluce“. Ta přitom měla upevnit absolutistickou moc Mao Ce-tunga a na místo toho uvrhla celou ČLR na léta 1966 až 1976 ve fatální hospodářský a politický chaos. V této souvislosti se plná produkce střely typu PL-2 nakonec rozeběhla až v srpnu roku 1970. Střely řady PL-2 se přitom ve výrobním programu závodu ze Zhuzhou udržely až do druhé poloviny 80. let. Poté byly na montážní lince zmíněného podniku zcela nahrazeny konstrukčně odvozeným modelem PL-5. Ten již ale bylo možné považovat za produkt domácího vývoje. V současnosti se na inventáři PLAAF a PLANAF již žádné střely řady PL-2 zřejmě nenacházejí. Jejich poslání totiž mezitím převzaly pokročilejší PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením řady PL-5 a PL-8. Střely řady PL-2 byly přitom schopny, stejně jako sovětské střely typu R-3, napadat vzdušné cíle pouze útokem ze zadní polosféry. Kromě toho nosič této zbraně nesměl v okamžiku střelby manévrovat s přetížením větším než 2 g. Díky malému zornému poli naváděcí hlavice se navíc dalo střele typu PL-2 relativně snadno vymanévrovat. Problémy s navedením činily rovněž přírodní zdroje IČ záření, jakým je např. slunce.

Verze:    

PL-2 – zkušební modifikace střely PL-2

PL-2A (CAA-1A) – první operační modifikace střely PL-2. Plná produkce tohoto modelu se rozeběhla v srpnu roku 1970.

PL-2B (CAA-1B) – pokročilá modifikace střely PL-2A s prodlouženým dosahem, novou pasivní IČ samonaváděcí hlavicí, která je méně náchylná na navedení na přírodní zdroje IČ záření (slunce), a novým zapalovačem bojové hlavice vykazujícím větší spolehlivostí. Vývoj tohoto modelu byl zahájen v roce 1976, tedy krátce poté, co skončila tzv. „Velká kulturní revoluce“. Střelecké zkoušky se rozeběhly v roce 1978. Certifikační zkoušky střely typu PL-2B byly ukončeny v prosinci 1980. Součástí výrobního programu závodu ze Zhuzhou se tato zbraň stala rok nato.

Uživatelé:  Albánie, Bangladéš, Barma (dnes Myanmar), ČLR, Irán, Irák, Pákistán, Srí Lanka, Súdán, Tanzánie a Zimbabwe

Nosič:  A-5C (Fantan) – 2 ks, J-6C/-6A (Farmer) – 2 ks, J-7 (Fishcan) – 2 ks a J-8 (Finback) –  4 ks

Naváděcí systém:  pasivní IČ samonaváděcí hlavice neznámého typu (navádění na tepelnou stopu cíle)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL neznámého typu

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 11,3 kg s bezkontaktním optickým přibližovacím zapalovačem

Poslední úpravy provedeny dne: 28.8.2012