PL-5

Protiletadlová řízená střela krátkého dosahu typu PL-5 z dílny institutu č.612 z Luoyangu je vývojový derivát střely typu PL-2 (licenční kopie sovětského typu R-3). Zatímco navádění všech verzí PLŘS typu PL-2 (CAA-1) zajišťovala pasivní IČ samonaváděcí hlavice, model PL-5 byl již od počátku vyvíjen v modifikaci s pasivním IČ (navádění na tepelnou stopu cíle) a poloaktivním radiolokačním (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radaru od cíle) samonavedením. Oba dva zmíněné způsoby samonavedení, poloaktivní RL a pasivní IČ, měly přitom své klady a zápory. Zatímco za pomoci modelu PL-5A s instalací poloaktivní RL samonaváděcí soustavy bylo možné na rozdíl od modelu PL-5B s pasivním IČ samonavedením napadat vzdušné cíle i v noci a za ztížených meteorologických podmínek, naváděcí soustava modelu PL-5B v podobě pasivní IČ samonaváděcí hlavice byla na rozdíl od naváděcí soustavy modelu PL-5A v podobě poloaktivní RL samonaváděcí hlavice použitelná i za podmínek silného elektronického rušení. Z tohoto důvodu se obě zmíněné verze střely typu PL-5, PL-5A a PL-5B, měly ve zbraňovém systému svého nosiče navzájem doplňovat. Zatímco model PL-5A s poloaktivním RL samonavedením se měl stát domácím protějškem sovětské střely typu R-3R (AA-2C Atoll), model PL-5B s pasivním IČ samonavedením měl tvořit protiváhu americkému Sidewinderu ve verzi AIM-9G. Z tohoto důvodu byla posledně uvedená modifikace této střely, PL-5B, s americkou AIM-9G z hlediska aerodynamického uspořádání prakticky zcela identická. Práce na modelu PL-5A s poloaktivním RL samonavedením se přitom rozeběhly již v dubnu roku 1966. První zkušební střelba byl realizován v červenci 1971. První ostrá střelba přitom následovala v září 1972. Do celého programu PL-5 ale neblaze zasáhla tzv. „Velká kulturní revoluce“. Ta přitom měla upevnit absolutistickou moc Mao Ce-tunga a na místo toho uvrhla celou ČLR na léta 1966 až 1976 ve fatální hospodářský a politický chaos. V této souvislosti se všechny exempláře střely PL-5A první zkušební série nepodařilo spotřebovat dříve než v dubnu 1974. Střelby za pomoci střel typu PL-5A druhé zkušební série se rozeběhly v srpnu toho samého roku. Zkušební program modelu PL-5A se přitom podařilo splnit v plném rozsahu v dubnu 1982. Zkoušky paralelně vyvíjené modifikace s pasivním IČ samonavedením v podobě modelu PL-5B se zatáhly ještě více. Konstrukční certifikát totiž tento model nakonec obdržel až v září 1986. Zatímco model PL-5A s poloaktivním RL samonaváděcím systémem se díky mizerným výkonům sériové výroby nikdy nedočkal, jednodušší model PL-5B s pasivním IČ samonavedením byl ještě v průběhu roku 1986 zařazen do výrobního programu závodu č.202 z Hanzhongu. Pasivní IČ samonaváděcí hlavice střely PL-5B měla přitom proti naváděcí hlavici staršího modelu PL-2 navrch ve vyšší odolnosti proti navedení na přírodní zdroje IČ záření, jakým je např. slunce. I přesto střelu tohoto typu nebylo možné odpálit na vzdušný cíl v případě, že se slunce nacházelo na 16° od směru výstřelu. První sériově vyráběné modifikace střely PL-5 nesly označení PL-5B a PL-5C a stejně jako typ PL-2 mohly napadat vzdušné cíle pouze útokem ze zadní polosféry. Za pomoci modelu PL-5E bylo již ale možné útočit na vzdušné cíle i z přední polosféry.

Verze:    

PL-5A – modifikace střely PL-5 s poloaktivním radiolokačním samonaváděcím systémem. Tento model nebyl nikdy zaveden do operační služby.

PL-5B – první sériově vyráběná modifikace střely PL-5 s pasivním IČ samonaváděcím systémem. Za pomoci tohoto modelu lze napadat vzdušné cíle pouze útokem ze zadní polosféry. Z výkonnostního hlediska je střela typu PL-5B údajně srovnatelná s americkým Sidewinderem ve verzi AIM-9G.

PL-5C – pokročilá modifikace střely PL-5B. Za pomoci tohoto modelu lze napadat vzdušné cíle též výhradně útokem ze zadní polosféry. Z výkonnostního hlediska je střela typu PL-5C údajně srovnatelná s americkým Sidewinderem ve verzi AIM-9H a -9L.

PL-5E – pokročilá modifikace střely PL-5C s novou pasivní IČ samonaváděcí hlavicí. Za pomoci tohoto modelu lze napadat vzdušné cíle útokem ze zadní i z přední polosféry. Z výkonnostního hlediska je střela typu PL-5E údajně srovnatelná s americkým Sidewinderem ve verzi AIM-9P.

Uživatelé: Albánie, Bangladéš, Barma (dnes Myanmar), ČLR, Irán, Irák, Pákistán, Srí Lanka, Súdán, Tanzánie a Zimbabwe (díky značné podobnosti této zbraně s americkou AIM-9G tyto údaje není možné potvrdit)

Nosič: A-5C/Q-5D/-5E (Fantan) – 2 ks, J-7 (Fishcan) – 2 ks, J-8B (Finback) – 4 ks, JH-7 (Flounder) – 4 ks a JL-8

Naváděcí systém: pasivní IČ samonaváděcí hlavice neznámého typu (navádění na tepelnou stopu cíle)

Pohon: jeden raketový motor na TPL neznámého typu

Bojová hlavice: fragmentovaná o hmotnosti 6 kg s bezkontaktním optickým přibližovacím zapalovačem nebo tříštivo-trhavá tyčového typu s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem

 

 

 

TTD:    PL-5A PL-5B PL-5E 
Délka: 3,235 m 3,128 m 2,893 m 
Průměr těla:   127 mm 127 mm 127 mm
Rozpětí stabilizátorů: 0,657 mm 0,657 m 0,617 m 
Startovací hmotnost: 150 kg 148 kg 83 kg
Rychlost střely: M=2,2 M=2,2 M=2,2
Výškový dosah:   1 - 18 km 0,5 - 21,5 km ?
Dálkový dosah:    1,3 - 10 km 1,3 - 16 km 0,5 - cca 16 až 18 km

 

 

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 28.8.2012