PL-11/FD-60 (CH-AA-6)

Řízená střela typu PL-11 z dílny institutu ze Shanghaie se po střele typu R-27 (RS-AA-10 Alamo) ruské výroby, kterou Číňané zakoupili v 90. letech v blíže nespecifikovaném počtu spolu s těžkými frontovými stíhacími letouny typu Su-27SK/UBK (Flanker B/G variant 3), stala historicky druhou PLŘS středního dosahu s poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavou čínského PLAAF. Až do příchodu obou zmíněných střel se stíhací letouny PLAAF a PLANAF musely plně spoléhat na PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ samonavedením řady PL-2 (CAA-1), PL-5 a PL-8 (CH-AA-4), za jejichž pomoci bylo možné napadat výhradně vzdušné cíle nacházející se ve visuálním kontaktu. Z konstrukčního hlediska střela typu PL-11 (CH-AA-6) vychází ze  střely „pozemního“ protiletadlového raketového systému typu HQ-61C (CSA-2), která není ničím jiným než vývojovým derivátem italské PLŘS typu Alenia Aspide (licenční kopie americké AIM-7 Sparrow). Od „pozemní“ HQ-61C (CSA-2) lze přitom tuto zbraň snadno rozpoznat díky kratšímu trupu a instalaci nových ovládacích ploch s menším rozpětím. Základem naváděcí soustavy této zbraně v podobě poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice se zase naváděcí hlavice italské střednědosahové PLŘS typu Alenia Aspide. Razantní oteplení politických vztahů komunistické ČLR se západem, k němuž došlo v průběhu 70. a 80. let 20. století, totiž Číňanům umožnilo již v polovině 80. let střelu typu Aspide legálně odzkoušet a následně, na počátku roku 1989, na základě předtím vyjednané licence zařadit do výrobního programu domácího průmyslu. Pro kompletaci střel typu Aspide v ČLR přitom sloužily konstrukční sestavy dodávané přímo italským výrobcem. Produkci této zbraně ale krátce nato, co se rozběhla, zcela zastavilo zbrojní embargo z června roku 1989, které uvalily USA na ČLR v reakci na krvavé potlačení studentského povstání v Pekingu. Vývojové práce na střele typu PL-11 (CH-AA-6) se přitom rozeběhly již v roce 1987. Pro střelecké zkoušky této zbraně byl vyhrazen blíže nespecifikovaný počet letounů typu J-8B (Finback B). První úspěšnou střelbu se přitom podařilo uskutečnit v roce 1992. Přestože PLAAF své první střely typu PL-11 (CH-AA-6) převzalo za účelem realizace operačních zkoušek již v polovině 90. let, certifikační zkoušky této zbraně se nakonec zatáhly až do roku 2001. V závěrečné fázi certifikačních zkoušek PLŘS typu PL-11 (CH-AA-6) bylo vypuštěno celkem pět těchto střel. Svého cíle přitom dosáhly čtyři z nich. V souvislosti s rychlými pokroky ve vývoji pokročilejší střednědosahové PLŘS s aktivním radiolokačním samonavedením typu PL-12 (CH-AA-7 Adze) byla střela typu PL-11 (CH-AA-6) nakonec do výzbroje PLAAF zařazena pouze v nevelkém počtu. Nosičem této zbraně se přitom staly těžké přepadové stíhače typu J-8H (Finback C) a lehké víceúčelové bojové letouny typu J-10 (Firebird).

Verze:    

PL-11 – první sériově vyráběná modifikace střely PL-11 s instalací poloaktivní samonaváděcí hlavice. Naváděcí soustava tohoto modelu vyžaduje, aby byl postřelovaný cíl nepřetržitě ozařován palubním radiolokátorem nosiče až do okamžiku zásahu. Díky tomu není možné za pomocí střely typu PL-11 postřelovat více vzdušných cílů zároveň.

PL-11A – pokročilá modifikace střely PL-11 s prodlouženým dosahem, silnější bojovou částí a modifikovaným naváděcím systémem. Protože v počáteční a střední fázi letu navádění střely typu PL-11A zajišťuje autopilot, naváděcí systém této zbraně vyžaduje, aby byl postřelovaný cíl ozařován palubním radiolokátorem nosiče pouze v koncové fázi letu. Díky tomu lze za pomoci střely typu PL-11A postřelovat dva až čtyři vzdušné cíle zároveň.

PL-11B – pokročilá modifikace střely PL-11 s instalací aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu AMR-1 ze střely typu PL-12. Zmíněná naváděcí hlavice je přitom tuto zbraň schopna navést na zvolený cíl zcela autonomně dle principu „vystřel a zapomeň“.

Uživatelé:  pouze ČLR

Nosič:  J-8BH/DH (Finback B) – 4 ks, J-8H/F/DF (Finback C) – 4 ks J-10A (Firebird A) – 4 ks a J-10S (Firebird) – 4 ks

Naváděcí systém:  PL-11: poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice neznámého typu (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle); PL-11A: inerciální systém (navádění v počáteční a střední fázi letu) + poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle) neznámého typu (navádění v koncové fázi letu); PL-11B: inerciální systém (navádění v počáteční a střední fázi letu) + aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice (navádění na odraz elektromagnetického záření naváděcí hlavice od cíle) typu AMR-1 (navádění v koncové fázi letu)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL neznámého typu

Bojová hlavice:  fragmentovaná

Poslední úpravy provedeny dne: 28.8.2012