Xian JH-7 (‘Flounder’) / FBC-1 Flying Leopard

Typ:  těžký taktický stíhací-bombardovací letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  primárně ničení hladinových cílů a důležitých pozemních cílů v hloubce území protivníka v rámci průnikových operacích; sekundárně ničení pomalu letících vzdušných cílů

Historie:  Na počátku 70. let se taktické bombardovací letky PLAAF a PLANAF musely plně spoléhat na podzvukové bombardovací letouny typu H-5 (derivát sovětského typu Il-28 Beagle) a nadzvukové útočné letouny typu Q-5 Fantan (derivát sovětského stíhacího MiGu-19S Farmer D), jejichž ofenzivní výzbroj se sestávala výhradně z neřízených pum a neřízených raket. Naproti tomu na inventáři amerických a sovětských vzdušných sil se již tehdy nacházely nadzvukové taktické bombardéry nové generace v podobě letounů typu F-111 Aardvark a Su-24 (Fencer), které byly schopny zneškodňovat pozemní cíle za pomoci přesně naváděné munice za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Kromě toho tyto stroje dokázaly pronikat přes PVO do hloubky území protivníka letem vysoce podzvukovou rychlostí v přízemních výškách (tzv. kopírování terénu). V tomto letovém režimu jsou totiž bojové letouny pro radiolokátory PVO velmi obtížně odhalitelným cílem, neboť „podlétávají“ jejich zorné pole. Požadavek na kvalitativně nový letoun této kategorie ze strany PLAAF a Ministerstva letectví zazněl již v roce 1973. Plnou politickou podporu ale vývoj perspektivního nástupce letounů typu H-5 a Q-5 (Fantan) získal až v roce 1975. Hybnou silou k tomu se přitom stal námořní konflikt o ostrov Xisha se Severním Vietnamem, známý jako bitva o Hoang Sa či bitva o Paracelské ostrovy. Tento střet mezi námořními silami ČLR s Severního Vietnamu přitom vzplanul dne 20. ledna 1974 a přestože v něm Číňané zvítězili, jeho průběh se neobešel bez nedostatků. Tím největším se přitom stala právě nedostupnost vzdušné podpory. Požadovaný nástupce letounů typu H-5 a Q-5 (Fantan) měl tedy vykazovat velkým doletem. Jeho operační poloměr měl být pak v porovnání s typem Q-5 (Fantan) 2,5 x takový. V případě nosnosti výzbroje jej měl zase překonávat 2 x až 3 x. Kromě toho měl být schopen ničit hladinová plavidla za pomoci řízených střel a v neposlední řadě též pronikat PVO protivníka letem vysoce podzvukovou rychlostí v přízemních výškách za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Díky nadzvukové rychlosti a schopnosti aktivního vzdušného boje se navíc měl obejít bez stíhacího doprovodu. Mělo tedy jít o plnohodnotný stíhací-bombardovací stroj. Zatímco ve velkých výškách měl dle technického zadání vykazovat rychlostí ne menší než M=1,5, požadavek na rychlost v přízemních výškách zněl M=0,9. Jeho dolet, resp. bojový rádius, měl pak činit nejméně 2 800 km, resp. 800 km. V případě bojové nosnosti při námořních operacích požadavek zněl na 3 000 až 5 000 kg. Kromě toho mělo jít o dvoumístný stroj (pilot + zbraňový operátor) s minimálními nároky na údržbu schopný operovat z přífrontových leteckých základen s neupravenou VPD. Vzhledem k tomu, že čínský průmysl tehdy neposkytoval dostatkem kapacit pro vývoj dvou rozdílných typů bojových letounů, padlo rozhodnutí, aby byly poněkud odlišné požadavky PLAAF a PLANAF k nástupci taktických bojových letounů typu H-5 a Q-5 (Fantan) uspokojeny jedním jediným letounem do výroby zavedeným ve dvou verzích vzájemně se od sebe lišících pouze avionickým vybavením a výzbrojí. Toto pojetí nového taktického útočného letounu mělo navíc sebou přinést úsporu času a v neposlední řadě též nemalou redukci vývojových a výrobních nákladů. Oficiálně byl vývoj takového letounu objednán v červnu roku 1976. Výše uvedené technické zadání přitom tehdy obdržely hned tři instituty zaměřené na projektování letecké techniky, a to institut z Nanchangu, 601. institut ze Shenyangu a 603. institut z Xianu. Jako první své návrhy na toto téma předložily první dva uvedené instituty. Zatímco projekt letounu typu Q-6 z dílny institutu z Nanchangu vycházel ze sovětského MiGu-23 (Flogger), který Číňané získali v únoru roku 1979 v počtu šesti exemplářů (2 x MiG-23MS Flogger E, 2 x MiG-23BN Flogger F a 2 x MiG-23UB Flogger C) přes Egypt, základem projektu nástupce letounů typu H-5 a Q-5 (Fantan) z dílny 601. institutu ze Shenyangu, který vešel ve známost pod označením H-8 (? nebo JH-8), se stal těžký přepadový stíhač typu J-8 (Finback A), který nebyl ničím jiným, než dvoumotorovou zvětšeninou jednomotorového MiGu-21F-13 (Fishbed E). Od sovětského MiGu-23 (Flogger) přitom letoun typu Q-6 přebíral celou zadní část trupu s ocasními plochami a střední část trupu s křídlem s měnitelnou geometrií. Zcela nové konstrukce měla být pouze přední část trupu se zploštěnou špicí, vystouplým polokapkovitým průzračným překrytem jednomístné pilotní kabiny na hřbetu a lapačem vzduchu na břichu. Celá příďová sekce letounu typu Q-6 se tehdy měla svým vzezřením nápadně podobat příďové sekce amerického letounu typu F-16 Fighting Falcon. Pohon letounu typu Q-6 měl obstarávat 12 500 kp dvouproudový motor typu WS-6 z dílny 606. institutu ze Sheynangu. Později však dostala přednost ještě silnější 14 000 kp dvouproudová pohonná jednotka typu WS-6G. Protože ale vývoj typové řady WS-6 provázaly nepřekonatelné problémy technického rázu, konečná volba padla na 12 500 kp motor typu WS-15, který nebyl ničím jiným, než bezlicenční kopií sovětského dvouproudového motoru typu R-29-300, pohonné jednotky stíhacího MiGu-23 (Flogger). Palubní vybavení letounu typu Q-6 mělo pak vycházet z palubního vybavení sovětského MiGu-23 (Flogger) nebo amerického taktického bombardéru typu F-111 Aardvark. Číňanům se totiž podařilo získat několik vraků těchto moderních taktických bombardérů přes Severní Vietnam. Stále ještě poněkud tajemný projet letounu typu H-8 (JH-8) z dílny 601. institutu ze Shenyangu, zprvu známý jako H-7, se od svého vývojového předchůdce v podobě dvoumotorového přepadového stíhače typu J-8 (Finback A) odlišoval opět konstrukcí přední části trupu. Zatímco na přídi trupu letounu typu J-8 (Finback A) se nacházel kruhový lapač pohonných jednotek opatřený regulačním kuželem, letoun typu H-8 (JH-8) obdržel „plnou“ špici trupu, která zastávala funkci krytu palubního radiolokátoru, a dvojici hranatých postranních lapačů vzduchu opatřených vertikálními regulačními klíny. Svým řešením se tedy příďová sekce trupu tohoto stroje nápadně podobala příďové sekci trupu sovětského MiGu-23 (Flogger). Kromě výše uvedeného letoun typu H-8 (JH-8) počítal se silnějšími pohonnými jednotkami a dle některých zdrojů dokonce i s novým klenutým křídlem. Všechny tyto úpravy přitom měly vést ke vzrůstu nosnosti výzbroje z 2 200 kg na 4 500 kg a doletu z 2 000 km na 3 000 km. Na rychlosti (M=2) a dostupu (20 000 m) se ale zmíněné konstrukční změny neměly nikterak projevit. Kromě toho měl být letoun typu H-8 (JH-8) schopen vést boj se vzdušnými cíly za pomoci PLŘS. Díky tomu, že letoun typu H-8 (JH-8) vycházel z technologií letounu typu J-8 (Finback A), realizace projektu tohoto stroje navíc sebou přinášela předpoklad rychlého vývoje a relativně nízkého technického rizika. Díky tomu všemi se stal jasným favoritem. Nic ale nebylo tak jednoduché, jak se zdálo. Veškeré práce na toto téma totiž začaly sužovat nepřekonatelné problémy technického rázu, a tak byly nakonec zastaveny ve prospěch konkurenčních typů. Veškeré prostředky vynaložené na vývoj letounu typu H-8 (JH-8) nicméně nepřišly nazmar. Řešení příďové sekce tohoto stroje totiž výrobce později použil pro pokročilou modifikaci stíhacího letounu typu J-8 (Finback A), známou jako J-8II (Finback B). Stádium projektu přitom nepřekročil ani letoun typu Q-6 z dílny institutu z Nanchangu. Tento stroj byl totiž v porovnání s konkurenčním typem H-7, jehož projekt zpracoval 603. institut z Xianu, více zranitelný novými prostředky PVO. Kromě toho vykazoval složitější konstrukcí a v neposlední řadě též menší nosností výzbroje a kratším doletem. Před těžším typem H-7 měl tak navrch pouze a obratnosti. Ke ztrátě zájmu o typ Q-6 ze strany PLAAF přitom nemalou mírou přispěly rychlé pokroky v programu H-7. Institut z Nanchangu i přes prohru nicméně ve vývoji letounu typu Q-6 údajně pokračoval nadále. Výsledkem dalších osmi let vývojových prací se údajně stal kvalitativně nový typ, který vešel ve známost pod označením Q-6B a počítal s křídlem nepodobným křídlu amerického letounu typu F-14 Tomcat. Ale ani tako modifikovanému Q-6 nebylo umožněno překročit stádium projektu. Práce na projektu vítězného typu H-7 z dílny 603. institutu z Xianu se přitom setkaly s oficiální zelenou v únoru nebo v listopadu (?) roku 1977. Od svého hlavního konkurenta v podobě letounu typu Q-6 se přitom tento stroj v mnohé lišil. Na rozdíl od tohoto letounu (a letounu typu H-8) totiž šlo o kvalitativně novou konstrukce nemající nic společného s žádným sovětským letounem. Svým celkovým vzezřením se letoun typu H-7 nápadně podobal evropskému typu SEPECAT Jaguar či Jugoslávsko-Rumunskému typu IAR-93 Orao. Byl však o poznání větší a těžší. Zatímco typ Q-6 byl určen zejména pro přímou palebnou podporu pozemních jednotek, v případě typu H-7 šlo spíše o taktický průnikový bombardér. Vzhledem k tomu, že se požadavky k letounu typu H-7 ze strany PLAAF a PLANAF od sebe diametrální lišily, následně byl vývoj tohoto nástupce letounů typu H-5 a Q-5 (Fantan) rozdělen na dva samostatné projekty. Modifikace letounu typu H-7 pro PLANAF přitom počítala s tandemovým uspořádáním kabiny posádky alá PANAVIA Tornado a měla být schopna ničit hladinová plavidla protivníka za pomoci protilodních řízených střel typu YJ-8K (C-801) za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Sekundárním posláním tohoto modelu se měl stát průzkum na otevřeném moři. Naproti tomu modifikace letounu typu H-7 pro PLAAF měla být schopna pronikat PVO protivníka letem vysoce podzvukovou rychlostí v přízemních výškách za využití prostředků REB za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci a ničit pozemní cíle nacházející se v hloubce území protivníka za pomoci přesně naváděné munice, zejména pak sovětské vojenské konvoje. Protože takové mise kladou velké nároky na součinnost posádky, modifikace letounu typu H-7 pro PLANAF počítala s širokou dvoumístnou kabinou posádky s instalací sedaček vedle sebe nepodobou kabině posádky amerického letounu typu A-6 Intruder. V počáteční vývojové fázi bylo rovněž zvažováno použití dvou odlišně koncipovaných křídel. Zatímco pro modifikaci letounu typu H-7 pro PLAAF se jevilo jako nejvíce vhodné křídlo s měnitelnou geometrií, modifikace tohoto stroje pro PLANAF již od počátku počítala s klasicky koncipovaným pevným křídlem s tvarem lichoběžníku. Od použití křídla s měnitelnou geometrií bylo ale nakonec opuštěno. Obě zmíněné verze letounu H-7 přitom měly disponovat rychlostí M=1,7, dostupem 15 000 až 16 000 m a operačním poloměrem 800 km (s bojovým nákladem 5 000 kg). Protože se projektování hned dvou znatelně odlišných verzí letounu typu H-7 ukázalo být zcela nad tehdejší kapacitní možnosti 603. institutu z Xianu a navíc veškeré práce na toto téma sužoval absolutní nedostatek zkušeností, což vedlo ke značným průtahům vývoje proti původním plánům, na počátku 80. let PLAAF nechalo celý program H-7 odložit a následně pak zcela zastavit. Vývoj modifikace tohoto letounu pro PLANAF zase v roce 1981 zastavily ekonomické problémy. Již v listopadu roku 1982 nicméně vývoj námořní verze letounu typu H-7 získal opět oficiální podporu. Oficiálně byl vývoj tohoto modelu, který byl nyní již znám jako JH-7 (Flounder), objednán dne 19. dubna 1983. Podmětem k obnově vývoje námořní verze letounu typu JH-7 (H-7) Flounder se přitom staly nemalé úspěchy francouzských protilodní ŘS typu Exocet vyzbrojených útočných letounů typu Super Etendard ze stavu Argentinského námořnictva při boji s britskými válečnými plavidly v konfliktu o souostroví Falkandy. Teprve až od tohoto okamžiku se práce na téma JH-7 (H-7) Flounder rozeběhly na plné obrátky. Krátce nato padlo definitivní rozhodnutí ohledně celkového uspořádání a pohonné jednotky. Původní plány přitom počítaly s dvojicí dvouproudových motorů typu WS-6 (ve verzi WS-6A). Protože se ale vývoj tohoto motoru potýkal s problémy technického rázu a navíc se díky velkému průměru pro letoun této kategorie příliš nehodil, později dostal přednost motor typu WS-9 Quinling, který nebyl ničím jiným, než kopií dvouproudového motoru typu RB.168 Spey Mk.202 britské značky Rolls-Royce. Zlepšující se vztahy mezi komunistickou ČLR se západem totiž již v roce 1976 umožnily legálně získat výrobní licenci pro tuto úspěšnou pohonnou jednotku. Součástí zmíněného kontraktu se přitom stala též dodávka 50-ti originálních motorů typu RB.168 Spey spolu s náhradními díly (přímo na letouny jich ale bylo nakonec nainstalováno jen 36). Volba právě na tento typ motoru přitom nepadla náhodou, neboť měl před všemi dostupnými motory domácí a ruské výroby znatelně navrch ve specifické spotřebě paliva a životnosti. Kromě toho vykazoval velmi stabilním chodem a vysokou spolehlivostí. Naproti tomu disponoval relativně malým poměrem tahu a hmotnosti a nevalnými výškovými charakteristikami. Díky tomu se nakonec stal pohonnou jednotkou pouze letounu typu JH-7 (Flounder). Zavedení motoru typu RB.168 Spey do výrobního programu závodu č.430 z Xianu nicméně umožnilo čínskému průmyslu učinit velký technologický skok vpřed. První čtyři zkušební exempláře motoru typu WS-9 Quinling se podařilo zkompletovat do roku 1979. První úspěšný 150 hodin trvající test chodu byl uskutečněn ještě v listopadu toho samého roku. Tomu v květnu roku 1980 následovaly testy za nízkých teplot a výškové testy. V jejich průběhu se přitom podařilo vyzkoušet nahození motoru typu WS-9 Quinling při teplotách až do -40°C. Další zkoušky této pohonné jednotky, včetně únavových testů a dvouhotrvajících testů chodu, byly realizovány přímo na území Velké Británie. Zavádění motoru typu WS-9 Quinling do sériové výroby ale provázely problémy. Konstrukční certifikát tato pohonná jednotka nakonec obdržela až v roce 2003, po celých 30-ti letech od započetí vývoje. Oficiálně byl ale motor typu WS-9 Quinling certifikován až v prosinci roku 2007. Jeho plná produkce se přitom rozeběhla v roce 2004. Zkoušky hlavní zbraně letounu typu JH-7 (Flounder) v podobě protilodní řízené střely s aktivním RL navedením typu YJ-8K, jejíž naváděcí systém byl kompatibilní s radiolokátorem typu „Type 232H“ Eagle Eye, se rozeběhly v roce 1984. Zpočátku byla zmíněné střela testována na speciálně upraveném podzvukovém proudovém bombardéru typu H-5, který se vyznačoval instalací radiolokátoru typu „Type 232H“ Eagle Eye v modifikované špici trupu a dvou „raketových“ závěsníků pod křídlem. Poprvé přitom střela typu YJ-8K z jednoho z křídelních závěsníků takto modifikovaného letounu typu H-5, který vešel ve známost jako H-5 Ying, úspěšně odstartovala dne 25. května 1987. Zkoušky analogového elektro-impulsního systém řízení (FBW) letounu typu JH-7 (Flounder) v podobě typu KF-1 zase probíhaly na speciálně upraveném nadzvukovém cvičném letounu typu JJ-6 (Farmer F), známém jako BW-1. Vestavba FBW typu KF-1 do draku speciálu typu BW-1 byla údajně dokončena v březnu roku 1988. Předpředávací zkoušky zmíněného systému se přitom údajně podařilo završit v září roku 1989. Mezitím, v roce 1984, byl celý program JH-7 (Flounder) opět pozastaven. Nicméně již v roce 1987 se v prostorách závodu č.172 společnosti XAC (Xian Aircraft Industrial Corporation) z Xinanu rozeběhly práce na pěti prototypech, čtyřech letových a jednom neletovém (082?). Ten byl přitom vyhrazen pro statické zkoušky. První z nich (černá 081) brány zmíněného podniku opustil v srpnu roku 1988. Svůj první vzlet tento stroj vykonal dne 14. prosince toho samého roku z VPD domovské základny zkušebního institutu CFTE (China Flight Test Estabilishment), která se nachází v Yanliangu. Za pomocí tohoto stroje byly s největší pravděpodobností prověřovány pouze základní letové charakteristiky. Každý z letových prototypů letounu typu JH-7 (Flounder) byl opatřen originálním zbarvením. Ten první (černá 081) přitom obdržel dvoubarevný nátěr sestávající se z bílé (na horních plochách) a bledě modré barvy (na spodních plochách) a kresby efektních „blesků“ rudé a tmavě modré barvy po stranách trupu a po stranách SOP. Naproti tomu druhý letový prototyp (černá 083) byl opatřen jednobarevným bílým nátěrem s modrým logem konsorcia AVIC I (Aviation Industries of China I), pod které náleží společnost XAC, po stranách SOP a rudým nápisem China Flight Test Estabilishment v čínštině po stranách střední části trupu. Zpočátku tento letoun provozovalo CFTE. Poté nějakou dobu zastával roli demonstračního stroje. V letech 1996 a 1998 jej tak bylo možné spatřit na Air Show China, které se konaly v Zhuhai. Poté byl opět navrácen CTFE. Zde pak obdržel standardní šedý kamuflážní nátěr PLAAF. Zatímco třetí letový prototyp (černá 084) byl opatřen dvoubarevným experimentálním kamuflážním nátěrem sestávajícím se z tmavě zelené (na horních plochách) a světle šedé barvy (na spodních plochách) a kresbu čínské vlajky na bocích SOP a loga „Flying Leopard“ na bocích přídě trupu, poslední, čtvrtý, letový prototyp (černá 085) obdržel standardní jednobarevný světle šedý nátěr PLAAF. Zvukovou bariéru jeden z prototypů letounu typu JH-7 (Flounder) vůbec poprvé prolomil dne 17. listopadu 1989. Celý zkušební program prototypů tohoto stroje se ale neobešel bez obtíží. Ani největším zdrojem problémů se staly motory typu WS-9 Quinling. Díky problémům s těmito pohonnými jednotkami musela být dokonce celá flotila letounů typu JH-7 (Flounder) několikrát na nějakou dobu zcela uzemněna. Tento typ motoru se navíc stal příčinnou ztráty jednoho z prototypů (černá 085?). Zatímco dle některých zdrojů k této havárii došlo dne 4. dubna 1994, dle jiných zdrojů byl zmíněný letoun ztracen v roce 1996. Bez problémů se přitom neobešel ani vývoj FBW a palubního radaru. Protože to vše sebou přinášelo značné průtahy zkušebního programu, PLAAF již v roce 1991 dalo před letounem typu JH-7 (Flounder) přednost importovaným letounům řady Su-27 (Flanker) ruské výroby. Jediným provozovatelem tohoto stroje se tak stalo PLANAF. První předsériové JH-7 (Flounder) přitom PLANAF převzalo v roce 1994, tj. se zpožděním dvou let proti původním plánům. Jejich provozovatelem se konkrétně stal 16. regiment 6. divize útočných letounů. Zmíněný regiment přitom operoval ze základny Dachang, která se nachází poblíž Shanghaje, a kromě operačních zkoušek v rámci programu JH-7 (Flounder) zajišťoval též přeškolování pilotů. Přesný počet předsériových JH-7 (Flounder) není bohužel znám. Zatímco dle některých zdrojů jich bylo postaveno celkem 18, jiné zdroje zase hovoří o 12-ti strojích. Vzhledem k průtahům s vývojem motoru typu WS-9 jejich ale pohon zajišťovaly importované motory typu Spey Mk.202 britské výroby. Součástí operačních zkoušek letounu typu JH-7 (Flounder) se přitom staly lety s různou konfigurací výzbroje v podvěsu za různých podmínek ve dne i v noci, včetně ostrých střeleckých zkoušek. Operační zkoušky tohoto stroje přitom vyvrcholily na konci roku 1996 první úspěšnou střelbou za pomoci protilodní ŘS typu YJ-8K (ve verzi YJ-81K). Až do tohoto data byla tato střela testována výhradně na speciálu H-5 Ying. Typový certifikát přitom letoun typu JH-7 (Flounder) obdržel v roce 1998. V souvislosti s průtahy se zaváděním motoru typu WS-9 do sériové výroby již na konci 80. let údajně vyvstala myšlenka jeho náhrady silnějším motorem typu Al-31F sovětské výroby nebo SNECMA M-53 francouzské výroby. Protože byla ale tato změna v pohonném systému letounu typu JH-7 (Flounder) shledána za příliš nákladnou, neboť by se neobešla bez přepracování konstrukce celé zadní partie trupu, v letech 1997 a 1998 si Číňané nakonec objednali 90 „olétaných“ motorů typu Spey Mk.202 britské výroby z přebytků RAF. Motory typu Spey Mk.202 totiž poháněly letouny řady Phantom II, kterých se RAF právě tehdy zbavovalo. Zmíněné pohonné jednotky přitom do ČLR dorazily v letech 2001 až 2002. Protože původně zvažovaný radiolokátor v podobě typu „Type 232H“ Eagle Eye vykazoval nevalnými výkony a špatnou spolehlivostí, u letounů z druhé výrobní série (Batch 02) byl nahrazen pokročilejším typem JL-10A z dílny 607. institutu. Tento typ radiolokátoru přitom disponuje 11-ti pracovními módy (včetně módu pro sledování povrchu země) a spolupracuje s naváděcím systémem pokročilejší protilodní řízené střely typu YJ-83K (C-803). Tomuto provedení odpovídaly všechny letouny typu JH-7 (Flounder), která brány závodu č.172 z Xianu opustily v letech 2002 až 2004. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal v září roku 2001. Dohromady bylo postaveno nejméně 47 letounů typu JH-7 (Flounder), včetně 5-ti prototypů, nejméně 27-ti letounů první výrobní série a nejméně 15-ti letounů druhé výrobní série. Letouny typu JH-7 (Flounder) z první a druhé výrobní série lze přitom od sebe rozpoznat prakticky pouze díky odlišnému zbarvení příďového krytu radiolokátoru. Zatímco příďový kryt radiolokátoru letounů z první výrobní série měl tmavě zelenou barvu, příďový kryt radiolokátoru letounů z druhé výrobní série obdržel černý nátěr. Až do roku 1996 byl letoun typu JH-7 (Flounder) přísně utajován. Pouhé dva roky nato byl však uvolněn na export. Demonstračním prototypem exportního modelu, který vešel ve známost pod označením FBC-1 Flying Leopard, se stal druhý letový prototyp (černá 083). Svůj veřejný debut pod tímto označením si přitom tento stroj odbyl v listopadu roku 1998 na Air Show China. Žádného odběratele se ale pro letoun typu FBC-1 Flying Leopard nepodařilo nalézt. Později všechny letouny typu JH-7 (Flounder) z první výrobní série obdržely v rámci modernizačního programu instalaci pokročilejšího radaru typu JL-10A na místo typu „Type 232H“ Eagle Eye a datalinku, který využívá břitovou anténu nacházející se na hřbetu trupu, přímo za dvoumístným kokpitem. Některé z nich byly navíc uzpůsobeny pro vedení REB. V roce 2004 byl letoun typu JH-7 (Flounder) ve výrobním programu závodu č.172 z Xianu zcela nahrazen odvozeným modelem JH-7A (Flounder). Ten se přitom vyznačuje zejména instalací motorů typu WS-9 Quinling domácí výroby (na místo britských Spey Mk.202) a nové avioniky a před svým předchůdcem v podobě typu JH-7 (Flounder) má navrch zejména ve větší nosnosti a širší škále podvěsné výzbroje a v neposlední řadě též v lepším výhledu z kabiny posádky. Zatímco provozovatele staršího modelu JH-7 (Flounder) se stalo pouze PLANAF, novější model JH-7A (Flounder) byl zařazen do výzbroje PLAAF i PLANAF.

Popis (model JH-7):  Nadzvukový průnikový taktický stíhací-bombardovací letoun typu JH-7 je řešen jako dvoumístný dvoumotorový celokovový hornoplošník s klasicky koncipovanými ocasními plochami. Špici trupu tohoto stroje tvoří špičatý kryt radiolokátoru s kruhovým průřezem a ogiválním profilem. Poté následuje dvoumístná přetlaková tandemově uspořádaná kabina posádky se sedadlem pilota vpředu a mírně vyvýšeným sedadlem zbraňového operátora vzadu. Kokpit letounu typu JH-7 je opatřen protáhlým čtyřdílným průzračným překrytem. Ten se přitom sestává z pevného třídílného hranatého čelního štítku, pevné průzračné dělící přepážky a dvou výklopných (směrem dozadu) dílů a svou zadní částí plynule přechází v protáhlou hřbetní nástavbu táhnoucí se až ke kořeni svislé ocasní plochy. Zatímco pod podlahou pracoviště operátora je umístěna šachta příďového podvozku, přímo za ním se nachází dvojice postranních lapačů vzduchu pohonných jednotek. Postranní lapače vzduchu letounu JH-7 jsou řešeny jako neregulované a mají průřez ve tvaru obdélníku se zakulacenými vnějšími rohy. Nasátí nežádoucí mezní vrstvy přitom zamezuje jejich odsazení od potahu boků trupu spolu s instalací deskových odlučovačů. S pohonnými jednotkami, jejichž instalace se nachází v zadní části trupu, jsou tyto postranní lapače propojeny protáhlými kanály táhnoucími se po stranách trupu. Po stranách zmíněných kanálů, na úrovni kořenů náběžné hrany křídla, se nacházejí dva páry nad sebou umístěných připouštěcích klapek. Pohon letounu typu JH-7 obstarává dvojice 8 300 kp dvouproudových motorů typu Rolls-Royce Spey Mk.202 britské výroby. Zmíněné motory přitom kromě výše uvedených postranních lapačů vzduchu využívají též dvojici kruhových trysek s měnitelným průřezem. Útroby střední části trupu v oblasti přímo mezi zmíněnými vzduchovými kanály z velké části vyplňují palivové nádrže. Hornoplošně uspořádané lichoběžníkové křídlo letounu typu JH-7 vykazuje výrazným záporným vzepětím a je opatřeno šípovou náběžnou hranou s úhlem šípu cca 45° a šípovou odtokovou hranou. Mechanizace křídla tohoto stroje se sestává ze vztlakových klapek a křidélek. Na náběžné hraně, která je opatřena protáhlými kořeny, se nachází pouze jeden pár tzv. psích zubů. Ty jsou přitom umístěny přibližně ve 3/4 rozpětí, stejně jako jeden pár nízkých aerodynamických hřebenů. Ocasní plochy letounu typu JH-7 se sestávají z jedné svislé plochy (SOP) s tvarem lichoběžníku a jedné lichoběžníkové plovoucí (nastavitelné) vodorovné plochy (VOP) s úhlem šípu náběžné hrany cca 55°. Její instalace se přitom nachází na středoplošné pozici, tedy v menší výšce, než instalace křídla. SOP letounu typu JH-7 se sestává z mohutného pevného kýlu s mírně protaženým kořenem náběžné hrany směrem dopředu a směrového kormidla. Na odtokové hraně SOP tohoto stroje se nachází též pouzdro brzdícího padáku. Jeho instalace se přitom nachází přímo pod směrovým kormidlem. Ocasní plochy letounu typu JH-7 navíc doplňuje jedna mohutná kýlovka s tvarem lichoběžníku nacházející se v ose zadní části trupu. Na zádi trupu tohoto stroje je kromě výše uvedeného kromě výše uvedeného umístěna též instalace aerodynamických brzd. Vzletové a přistávací zařízení letounu typu JH-7 tvoří poměrně robustní zatahovatelný tříbodový kolový podvozek příďového typu. Zatímco zdvojené kolo příďového podvozku se zatahuje (po směru letu) do břicha přídě trupu, v oblasti pod zadním kokpitem, zdvojená kola hlavního podvozku se zasouvají (naležato proti směru letu) do břicha střední části trupu, v oblasti pod postranními lapači vzduchu. Pevnou hlavňovou výzbroj letounu typu JH-7 tvoří jeden dvouhlavňový 23 mm kanón typu „Type 23-3“ (kopie sovětského typu GŠ-23L) se zásobou 200 nábojů. Ten je přitom vestavěn do pravého boku trupu v oblasti mezi šachtou příďového a pravého hlavního podvozku. Podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 5 000 kg se umisťuje na celkem sedm závěsníků, jeden trupový, čtyři podkřídlové a dva koncové křídelní. Ty poslední jsou přitom vyhrazeny pro obranné krátkodosahové PLŘS.

Verze:

JH-7 (FBC-1 Flying Leopard) – první výše popsaná sériově vyráběná modifikace letounu typu JH-7. Pohon tohoto modelu obstarávají 8 300 kp dvouproudové motory typu Rolls-Royce Spey Mk.202 britské výroby. Zatímco letouny z první výrobní série byly opatřeny instalací víceúčelového radiolokátoru typu „Type 232H“ Eagle Eye, zbraňový systém letounů z druhé výrobní série je vystavěn na radiolokátoru typu JL-10A. První z pěti prototypů letounu typu JH-7 se do oblak poprvé vydal dne 14. prosince 1988. Do roku 2004 brány závodu z Xianu opustilo nejméně 42 sériových JH-7. Jejich provozovatelem se přitom stalo PLANAF

JH-7A (FBC-1M Flying Leopard II) – pokročilá modifikace letounu typu JH-7 s 9 800 kp pohonnými jednotkami typu WS-9 Quinling (kopie britského typu Rolls-Royce Spey Mk.202) domácí výroby na místo britských Rolls-Royce Spey Mk.202, modifikovaným avionickým vybavením, modifikovaným drakem, modifikovanou pilotní kabinou, větším počtem zbraňových závěsníků a rozšířenou škálou podvěsné výzbroje. První z šesti prototypu letounu typu JH-7A se do oblak poprvé vydal dne 1. července 2002. Od roku 2004 do dnešních dnů brány závodu z Xianu opustilo nejméně 250 sériových JH-7A. Jejich provozovatelem se přitom stalo PLANAF i PLAAF. viz. samostatný text

JH-7/-7A (REB) – speciální modifikace letounu typu JH-7/-7A určená pro vedení radioelektronického boje (REB). Tento protějšek amerického typu EA-6B Prowler vznikl jako nástupce podzvukového REB speciálu typu HD-5 (modifikace sovětského typu Il-28 Beagle). Jeho posláním je krytí operačních skupin bojových letounů typu JH-7/-7A. Pro vedení REB uzpůsobené letouny typu JH-7/-7A létají s podvěsem dvou rozměrných kontejnerů s aktivním rušičem nepodobných americkým REB kontejnerům typu AN/ALQ-131 pod vnitřním párem křídleních závěsníků. Vývoj REB modifikace tohoto stroje byl přitom zahájen v roce 1998. Její existence je ale známa až od března roku 2008. Do dnešních dnů byly tyto stroje spatřeny v konfiguraci nejméně se třemi odlišnými typy podvěsných REB kontejnerů. Zda jsou REB speciály JH-7/-7A schopny též ničit radiolokační stanice za pomoci řízených střel, není ale známo.

JH-7B – pokročilá modifikace letounu typu JH-7A s modifikovanou vnitřní konstrukcí draku a palubním vybavením. První ze dvou známých prototypů tohoto modelu se do oblak údajně poprvé vydal v roce 2012. viz. samostatný text

Vyrobeno:  pět prototypů (čtyři letové a jeden neletový pro statické zkoušky) a cca 42 předsériových a sériových strojů modelu JH-7, šest prototypů (pět letových a jeden neletový pro statické zkoušky) a cca 250 sériových strojů modelu JH-7A a 2 prototypy modelu JH-7B

Uživatelé:  pouze ČLR

 

JH-7

 

Posádka:    pilot a navigátor/operátor zbraňových systémů

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Xian WS-9 Quinling (licenční kopie britského typu Rolls-Royce Spey Mk.202) s max. tahem po 9 800 kp s přídavným spalováním

Radar:        víceúčelový impulsní dopplerovský radiolokátor typu „Type 232H“ Eagle Eye (v případě letounů z 1. výrobní série) nebo JL-10A (v případě letounů z 2. výrobní série), instalovaný uvnitř špice trupu. Posledně uvedený typ radiolokátoru slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných, pozemních a hladinových cílů. Kromě toho jej lze používat pro mapování terénu. Zatímco vzdušné cíle nacházející se v horní, resp. v dolní, polosféře je schopen detekovat na vzdálenost 80 km, resp. 54 km. Jeho zaměřovací dosah pro horní, resp. dolní, polosféru přitom 40 km, resp. 32 km. Najednou dokáže sledovat až 10 vzdušných cílů (15 v pozdějším provedení) a na 2 z nich (6 v pozdějším provedení) navádět PLŘS. Rozměrné hladinové cíle je přitom schopen odhalit na vzdálenost 80 až 100 km.

Vybavení:   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“, výstražný RL systém typu KJ-8602/RW-1435, aktivní rušič typu „Type 960-2“ a výmetnice klamných IČ/RL cílů typu GT-1

Výzbroj:      jeden dvouhlavňový 23 mm kanón typu „Type 23-3“ (kopie sovětského typu GŠ-23L) se zásobou 200 nábojů, vestavěný do pravého boku trupu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 5 000 kg, přepravovaná na jednom podtrupovém, čtyřech podkřídlových a dvou koncových křídelních závěsnících (ty jsou vyhrazeny pro krátkodosahové PLŘS) – protilodní ŘS s aktivním RL navedením typu YJ-81K (max. 4 ks) a YJ-83K (max. 4 ks), neřízené pumy o hmotnosti do 500 kg (až 10 pum o hmotnosti 500 kg), raketové bloky, PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-5* (max. 4 ks), 800 l PTB (max. 3 ks) a 1 400 l PTB (max. 3 ks)

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 12,71 m 
Délka bez/s PVD:   21,03/22,33 m
Výška: 6,58 m
Prázdná hmotnost: 22 000 kg
Max. vzletová hmotnost: 28 475 kg
Max. rychlost: M=1,70
Praktický dostup:   15 600 m
Max. dolet (se 3 PTB):    3 650 km

 

 

* tato zbraň slouží pouze pro vlastní obranu před vzdušným napadením

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 1.1.2014