Harbin/Xian H-6 (‘Badger A’)

Typ:  středně těžký strategický bombardovací letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci (na základě licence vyráběná kopie sovětského letounu typu Tupolev Tu-16 Badger A)

Určení:  útoky na důležité pozemní cíle nacházející se v hloubce území protivníka za pomoci neřízené konvenční i jaderné munice

Historie:  Prvním strategickým bombardérem vzdušných sil ČLR (PLAAF), které byly oficiálně založeny dne 11. listopadu 1949, se stal čtyřmotorový pístový letoun typu Tu-4 (Bull) sovětské výroby, který nebyl ničím jiným, než bezlicenční kopií amerického Boeingu B-29 Superfortress. Počínaje dnem 28. února 1953 PLAAF převzalo celkem 12 těchto strojů. Ani jeden letoun typu Tu-4 (Bull) dodaný Číňanům ale nepocházel z novovýroby. Ve všech případech šlo o již „olétané“ stroje, které předtím vyřadilo ze svého stavu Sovětské VVS. Protože letouny typu Tu-4 (Bull) bylo již tehdy možné považovat za beznadějně morálně zastaralou techniku, krátce nato, na počátku roku 1956, Sověti schválili transfer výrobních technologií podstatně výkonnějšího středně těžkého strategického proudového bombardéru typu Tu-16 (Badger A) do ČLR. Tehdejší plány SSSR totiž počítaly s vybudováním společných sovětsko-čínských jaderných sil se sovětským velením. Přestože Číňané s tím posledním nesouhlasili, krátce nato, v září roku 1957, čínské vedení schválilo zřízení výrobní linky proudového bombardéru typu Tu-16 (Badger A) v prostorách závodu č.122 z Harbinu. První dva letouny typu Tu-16 (Badger A), které zastávaly poslání vzorových exemplářů, Číňané převzali v lednu roku 1959. Dodávka kompletních technických podkladů následovala krátce nato, v únoru toho samého roku. V květnu roku 1959 do Harbinu dorazil ještě jeden exemplář letounu typu Tu-16 (Badger A). Ten byl ale na rozdíl od předchozích dvou exemplářů tohoto stroje dodán v rozmontovaném stavu. Práce na jeho kompletaci se rozeběhly dne 28. června 1959, tj. ihned poté, co sem dorazila technická výpomoc z SSSR v podobě pracovníků výrobního závodu č.22 z Kazaně. Protože měla výroba proudového bombardéru typu Tu-16 (Badger A) vysokou prioritu, do Harbinu byla mezitím přemístěna též skupina téměř 200 zkušených pracovníků závodu č.112 ze Shenyangu. Na výrobě licenční kopie letounu typu Tu-16 (Badger A), která vešla ve známost jako FeiLong-201, se ale podílel též závod č.172 z Xianu. V Xianu se měly přitom vyrábět též pohonné jednotky tohoto stroje v podobě 9 500 kp proudových motorů typu RD-3M-500. Montáž prvního čínského Tu-16 (Badger A), který byl jakýmsi hybridem bombardovacího modelu Tu-16A (Badger A) s torpédonosným modelem Tu-16T (Badger A), se podařilo završit dnem 3. září toho samého roku. Do oblak se tento stroj poprvé vydal dne 27. září 1959. Krátce nato se rozeběhly též letové zkoušky druhého FeiLongu-201. Tento stroj byl opět sestaven z konstrukčních celků sovětské výroby. Nikdy předtím přitom nebyly na území ČLR zkompletovány tak velké a komplikované letouny, jakými byly prototypy bombardovacího FeiLongu-201 (Tu-16 Badger A). Drak těchto strojů se totiž sestával z cca 240 000-ti konstrukčních dílů a z cca 1 miliónů nýtů. Zavedení tohoto stroje si navíc vyžádalo radikálně přepracovat výrobní haly obou dvou podniků, které se měly na jeho výrobě podílet. Zatímco výrobní kapacity závodu č.122 z Harbinu se tehdy podařilo, za usilovné sovětské pomoci, téměř zdvojnásobit, veškeré výrobní kapacity závodu č.172 z Xianu byly prakticky vybudovány nově. Na to vše bylo přitom spotřebováno celkem 148 t surovin, 25 km kabelů a 2 km potrubí. K operačním zkouškám byly oba dva prototypy FeiLongu-201 předány v prosinci roku 1959. Krátce nato ale ČLR, po celé řadě vzájemných neshod, přestalo nadále spolupracovat se SSSR, načež k tomuto svému jedinému dodavateli vojenské techniky zaujalo vysloveně nepřátelský postoj. V roce 1961 navíc padlo rozhodnutí, aby byla, za účelem uvolnění veškerých výrobních kapacit závodu č.122 z Harbinu pro bezlicenční derivát lehčího sovětského frontového bombardéru typu Il-28 (Beagle), který později vešel ve známost pod označením H-5, kompletní výrobní linka FeiLongu-201 přesunuta do Xianu. Přesun veškerého potřebného výrobního zařízení do Xianu byl zahájen v roce 1962. Protože tento proces komplikovala značná vzdálenost mezi Harbinem a Xianem, která činila celých 1 970 km, nakonec se jej nepodařilo završit dříve než v roce 1964. Přitom se navíc z doposud neznámých důvodů ztratilo velké množství technických a výrobních výkresů. To se týkalo celkem 15 400 stran, které tak Číňané museli zhotovit znovu za využití metody tzv. zpětného inženýrství. K tomu ale bylo zapotřebí opět rozebrat oba z originálních dílů sovětské výroby sestavené prototypy FeiLongu-201. Zahájení výroby tohoto stroje přitom nemalou mírou zkomplikovala též skutečnost, že bylo nezbytné provést instalaci veškerého z Harbinu dovezeného výrobního zařízení s velkou přesností. K tomu Číňané kromě sovětské techniky využili též některé přístroje západní výroby. První exemplář bombardovacího FeiLongu-201, který mezitím obdržel nové typové označení H-6, z výrobní linky závodu č.172 z Xianu sjel v říjnu roku 1966. Tento vůbec první letoun typu Tu-16 (Badger A) čínské výroby byl vyhrazen pro statické zkoušky. Ty přitom byly završeny dnem 28. prosince toho samého roku. Statické zkoušky prvního prototypu letounu typu H-6 mohly být prohlášeny za úspěšné, protože se v jejich průběhu rozlomil až poté, co zatížení dosáhlo 134,8 % požadované hodnoty. První letový prototyp, který byl zároveň druhým prototypem letounu typu H-6, v celkovém pořadí, se do oblak poprvé vydal dne 24. prosince 1968. Mezitím, v červnu roku 1963, byl jeden ze dvou exemplářů letounu typu H-6 (FeiLong-201) přestavěn v rámci programu „21-511“ na nosič jaderné pumy. Zmíněné úpravy se dotkly zejména trupové pumovnice. Ta konkrétně obdržela instalaci tepelné izolace, klimatizačního systému a systému pro kontrolu jaderné nálože. Kromě toho byl zmíněný stroj opatřen protiradiační ochranou v podobě bílého nátěru spodních ploch a clon. Ty se nacházely uvnitř kabin posádky. Zmíněnou konverzi se přitom podařilo završit v září roku 1964. Krátce nato, dne 14. května 1965, tento stroj (rudá 50671) svrhl jadernou pumu o síle 25 kT TNT (dle jiných zdrojů 35 kT) na polygonu Lop Nur. Toto byl přitom druhý čínský jaderný test v celkovém pořadí. Letoun H-6 (rudá 50671) uskutečnil též první shoz čínské letecké termonukleární pumy. Zmíněná puma přitom vykazovala silou 3,3 Mt TNT a byla řešena jako třístupňová. Zatímco primární nálož této pumy tvořil obohacený uran U235, její obal (třetí stupeň) byl zhotoven z uranu U238. Ke shozu zmíněné zbraně došlo dne 17. června 1967, opět na polygonu Lop Nur. Toto byl přitom šestý čínský jaderný test v celkovém pořadí. Malosériová výroba letounu typu H-6 byla zahájena v roce 1969. Plná produkce tohoto prvního „čínského“ strategického bombardéru se ale rozeběhla až v roce 1971. Později se pro všechny letouny typu H-6 vyrobené závodem č.172 z Xianu začalo používat označení H-6A, aby se odlišily od obou exemplářů, které byly sestaveny závodem č.122 z Harbinu z originálních sovětských dílů. Ty jediné byly nadále značeny jako H-6. Dle některých zdrojů se ale označení H-6A používalo pouze pro ty exempláře letounu H-6, které byly uzpůsobeny pro jaderné útoky. Poslání nosiče jaderné pumy nicméně s největší pravděpodobností mohly zastávat všechny sériové H-6. Okolo poloviny 90. let byly však všechny letouny tohoto typu schopnosti vést jaderné útoky údajně zcela zbaveny. Do konce roku 1986 brány závodu č.172 z Xianu opustilo okolo 140-ti letounů typu H-6A (a H-6AII). Do výzbroje PLAAF byl tento stroj zařazen v roce 1970. Přestože příchod letounů typu H-6A sebou přinesl významný vzrůst útočných kapacit PLAAF, ve skutečnosti tyto stroje představovaly zklamání. Díky zastaralému navigačnímu a zaměřovacímu vybavení, které vycházelo ze sovětských technologií z poloviny 50. let, se totiž dálkové operace těchto středních bombardérů neobešly bez podpory ze země, což sebou přinášelo značné omezení při bojovém nasazení. Všechny letouny typu H-6A počínaje 12. výrobní sérií proto kromě mírně modifikovaných motorů typu WP-8 (licenční kopie sovětského typu RD-3M-500) a modifikovaných koncových křídleních oblouků obdržely též zcela nové navigační a zaměřovací vybavení. Instalaci avionického vybavení takto modifikovaného H-6A, který vešel ve známost jako H-6AII nebo též jako H-6A (Block 02), přitom v rámci modernizačního programu obdržely též všechny operační H-6A ze stavu PLAAF. Protože se vývoj nástupce tohoto stroje v podobě typu H-7 (toto označení zpočátku nesl též taktický stíhací-bombardér typu JH-7 Flounder) z dílny 603. institutu z Xianu, který vzešel ze zadání z roku 1970, nakonec nepodařilo dotáhnout dále než do stádia projektu, na počátku 90. let se Číňané pokusili vyjednat nákup středně těžkých nadzvukových bombardovacích-raketonosných letounů typu Tu-22M3 (Backfire C) ruské výroby. Rusové ale tyto moderní stroje nakonec Číňanům neprodali. Z tohoto důvodu byla na konci 90. let sériová výroba letounu typu H-6 opět obnovena. Nově produkované verze tohoto podzvukového bombardéru v podobě nosičů střel typu H-6G, H-6H a H-6K přitom představují zajímavou kombinaci poněkud archaického draku z počátku 50. let s moderními zbraňovými systémy z počátku 21. století. Tyto stroje lze ale považovat za více než provizorní řešení poptávky PLAAF a PLANAF po strategickém bombardovacím a raketonosném letounu. Ve výrobním programu závodu č.172 z Xianu se však nacházejí do dnešních dnů. PLAAF přitom s letouny řady H-6 počítá až do příchodu kvalitativně nového strategického bombardéru typu H-20 (?), na kterém již od konce 90. let pracuje společnost XAC (Xian Aircraft Company) z Xianu.

Verze:

H-6 (FeiLong-201) (Badger A) – prototypová modifikace letounu typu H-6. Tento model vznikl v počtu dvou exemplářů. Oba byly přitom sestaveny v prostorách závodu č.122 z Harbinu z originálních konstrukčních celků sovětské výroby. První z nich se do oblak poprvé vydal dne 27. září 1959.

H-6A (Badger A) – první sériově vyráběná modifikace letounu typu H-6. Letoun typu H-6A byl vyráběn závodem č.172 z Xianu a z konstrukčního hlediska jej bylo možné považovat, stejně jako jeho v předchůdce v podobě typu H-6 (FeiLong-201), za jakýsi hybrid bombardovacího letounu typu Tu-16A (Badger A) s torpédonosným letounem typu Tu-16T (Badger A). Jeho pohon přitom obstarávala dvojice 9 500 kp proudových motorů typu WP-8 (kopie sovětského typu RD-3M-500). Součástí palubního vybavení letounu typu H-6A se stal bombardovací radiolokátor typu HL-2 („Type 241“) a optický bombardovací zaměřovač typu HM-1. První letový prototyp tohoto modelu se do oblak poprvé vydal dne 24. prosince 1968. Brány závodu č.172 z Xianu přitom do konce roku 1986 opustilo okolo 140-ti těchto strojů (včetně vylepšeného modelu H-6AII).

H-6AII – pokročilá modifikace letounu typu H-6A s vylepšenými pohonnými jednotkami typu WP-8, novými koncovými křídelními oblouky se zaobleným profilem a novým navigačním a zaměřovacím vybavením. Tomuto standardu odpovídaly všechny letouny typu H-6A počínaje 12. výrobní sérií. První předsériové H-6AII přitom brány závodu č.172 z Xianu opustily v roce 1982. Instalaci palubního vybavení tohoto modelu navíc, počínaje rokem 1980, obdržely v rámci modernizačního programu všechny operační H-6A ze stavu PLAAF. viz. samostatný text

H-6I – pokročilá modifikace letounu typu H-6A s instalací čtyř slabších, zato ekonomičtějších, 5 416 kp dvouproudových motorů typu Spey Mk.512 britské značky Rolls-Royce na místo dvou čínských 9 500 kp proudových motorů typu WP-8. Zatímco instalace dvou z nich se nacházela uvnitř modifikovaných gondol procházejících kořeny křídla (zde byly původně umístěny motory typu WP-8), další dva byly umístěny uvnitř krátkých doutníkovitých gondol, které byly, obdobě jako motorové gondoly dopravních letounů, uchyceny za pomoci vysokých pylonů ke spodní ploše křídla. Jediný prototyp letounu typu H-6I se od vzletové dráhy poprvé odlepil v lednu roku 1978 (dle jiných zdrojů v roce 1977). viz. samostatný text

H-6B – průzkumná modifikace letounu typu H-6A. Tento stále ještě tajemný model byl certifikován v roce 1979 a jeho průzkumné vybavení se údajně sestávalo z optických fotoaparátů a IČ fotoaparátu typu HD-42.

H-6C (H-6III) – pokročilá modifikace letounu typu H-6AII s instalací vylepšeného obranného komplexu. Jeho součástí se kromě výstražného radiolokačního systému stala též stanice pro vedení radiotechnického průzkumu (ELINT), aktivní rušič a výmetnice klamných IČ/RL cílů. Vývoj tohoto stále ještě tajemného modelu byl údajně zahájen v roce 1977. Prototyp letounu typu H-6C (H-6III) údajně poprvé vzlétl v roce 1980. Do výzbroje PLAAF byl tento model údajně zařazen v roce 1983. Přestože je letoun typu H-6C (H-6III) oficiálně klasifikován jako konvenční bombardér, ve skutečnosti může jít o speciál pro vedení REB a ELINT. Jediná dostupná fotografie tento stroj zobrazuje s podvěsem dvou doutníkovitých kontejnerů nepodobných ELINT kontejnerům typu SRS-3 sovětského průzkumného letounu typu Tu-16R (Badger F) na pylonech nacházejících se pod křídlem. V porovnání se sovětskými kontejnery typu SRS-3 jsou ale tyto kontejnery o něco menší a navíc se na břichu jejich zadní partie nachází nevelký polokapkovitý kryt. Letoun zobrazený na zmíněné fotografii se dále vyznačuje instalací nevelkého polokapkovitého dielektrického krytu na břichu trupu, přímo před trupovou pumovnicí.

H-6D (H-6IV/B-6D) – námořní raketonosná-bombardovací modifikace letounu typu H-6A. Zbraňový systém tohoto modelu se sestával z vyhledávacího-naváděcího radiolokátoru typu HL-6D (Type 245) a dvou okřídlených protilodních řízených střel typu YJ-6 (CAS-1A Kraken) nebo YJ-61 (CAS-1B Kraken). Ty se přitom umisťovaly na pylony nacházející se pod křídlem. První ze dvou prototypů tohoto prvního raketonosného modelu z řady H-6 poprvé vzlétl dne 29. srpna 1981. V letech 1985 až 1992 brány závodu č.172 z Xianu opustilo cca 30 sériových H-6D (H-6IV). Čtyři z nich byly přitom vyvezeny, pod označením B-6D, přes Jordánsko do Iráku. viz. samostatný text

H-6A (Type 226) – speciální neozbrojená modifikace letounu typu H-6A zastávající roli vzdušné zkušebny proudových pohonných jednotek. Jediný exemplář speciálu typu „Type 226“ (modrá 086) vznikl konverzí sériového H-6A. Od standardního H-6A se přitom odlišoval instalací výsuvného závěsníku s mohutnou doutníkovitou motorovou gondolou, která byla opatřena kruhovým čelním lapačem vzduchu a kruhovou záďovou tryskou, uvnitř trupové pumovnice. Provozovatelem jediného exempláře speciálu typu „Type 226“ se stal zkušební institut CFTE (China Flight Test Estabilishment) z Yanliangu. Poslání tohoto stroje v polovině roku 2005, po cca 20-ti letech provozu, zcela převzal letoun typu Il-76LL ruské výroby. Tento stroj přitom vznikl konverzí posledního, pátého, exempláře vzdušného telemetrického měřícího stanoviště typu „976“ (Mainstay C), které nebylo ničím jiným, než modifikací středně těžkého transportního letounu typu Il-76MD (Candid B).

H-6E/F – pokročilá modifikace letounu typu H-6AII s modifikovaným obranným, navigačním a zaměřovacím vybavením. Všechny exempláře tohoto modelu vznikly konverzí operačních H-6A/AII ze stavu PLAAF v rámci modernizačního programu, který byl zahájen na konci 80. let. Zatímco označení H-6E náleželo letounům, které byly schopny zastávat poslání nosiče jaderné pumy, označení H-6F nesly letouny schopné napadat pozemní cíle pouze za pomoci konvenčních pum. viz. samostatný text

H-6U (HU-6) a H-6DU (HU-6D) – speciální neozbrojená modifikace letounu typu H-6A zastávající roli vzdušného tankeru. Tento model se vyznačuje instalací dvou tankovacích jednotek typu RDC-1 pod vnějšími panely křídla, přídavných palivových nádrží uvnitř trupové pumovnice a pracoviště operátora uvnitř kabiny ocasního střelce. První exemplář letounu typu H-6U (HU-6) údajně poprvé vzlétl v roce 1990. Zatímco PLAAF převzalo okolo 12-ti nově vyrobených vzdušných tankerů typu H-6U (HU-6), všech cca 8 vzdušných tankerů tohoto typu dodaných PLANAF vzniklo konverzí raketonosných letounů typu H-6D (H-6IV). Vzdušné tankery typu H-6U (HU-6) dodané PLANAF nesou označení H-6DU (HU-6D) a od těch, co byly vyrobeny pro PLAAF, se mírně odlišují, konstrukcí příďové sekce trupu. viz. samostatný text

HD-6 – speciální neozbrojená průzkumná modifikace letounu typu H-6A. Ten model je uzpůsoben pro vedení radiolokačního a radiotechnického (ELINT) průzkumu a zřejmě i radioelektronického boje (REB). Špici trupu speciálu typu HD-6 tvoří, obdobně jako u tankovacího speciálu typu H-6U (HU-6), zaoblený dielektrický kryt. Ten zřejmě ukrývá anténu povětrnostního radiolokátoru. V této souvislosti se zasklení příďové kabiny navigátora, které původně zaujímalo celou špici trupu, omezilo pouze na několik nevelkých hřbetních okének. Zasklení příďové kabiny navigátora speciálu HD-6 je dokonce ještě střídmější než u tankovacího speciálu typu H-6U (HU-6). Kromě toho se pod přídí trupu tohoto modelu, přímo před šachtou příďového podvozku, nachází široký polokapkovitý dielektrický kryt identických tvarů, jaký má kryt radiolokátoru základního bombardovacího modelu H-6A. Naproti tomu tankovací speciál typu H-6U (HU-6) instalaci tohoto krytu zcela postrádá. Dále se speciál typu HD-6 vyznačuje instalací jednoho polokapkovitého dielektrického krytu na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, robustního dielektrického člunovitého krytu radiolokátoru s bočním vyzařováním a syntetickou aperturou (SAR) na břichu střední části trupu, v oblasti trupové pumovnice, a dvou doutníkovitých kontejnerů na pylonech nacházejících se pod křídlem alá H-6C (H-6III). Kromě toho tento model postrádá instalaci všech střeleckých věží. Speciál typu HD-6 vznikl ve třech subverzích, známých jako HD-6I, HD-6II a HD-6III. Zatímco první exemplář modelu HD-6I se do oblak poprvé vydal v roce 1990, letové zkoušky prvního prototypu modelu HD-6II se rozeběhly v roce 1996.

H-6H – speciální modifikace letounu typu H-6F zastávající roli nosiče strategických protizemních řízených střel s plochou dráhou letu typu KD-63 (YJ-63). Ty se přitom umisťují v počtu dvou exemplářů na závěsníky nacházející se pod křídlem. První ze dvou prototypů letounu typu H-6H se do oblak poprvé vydal dne 2. prosince 1998. Do výzbroje PLAAF byla přitom tato první modifikace letounu typu H-6 uzpůsobená pro ničení pozemních cílů za pomoci řízených střel zařazena zřejmě v roce 2004 nebo 2005. viz. samostatný text

H-6G – speciální modifikace letounu typu H-6F zastávající roli nosiče podzvukových protilodních řízených střel s aktivním RL navedením typu YJ-83K. Ty se přitom umisťují v počtu čtyř exemplářů na závěsníky nacházející se pod křídlem. Později se však součástí zbraňového systému některých exemplářů letounu typu H-6G staly též nadzvukové protilodní řízené střely typu YJ-12. Ty se přitom umisťují v počtu dvou exemplářů na vnitřní pár křídleních závěsníků. Do výzbroje PLANAF byl tento nástupce letounu typu H-6D (H-6IV) zařazen v roce 2005. viz. samostatný text

H-6M – speciální modifikace letounu H-6F zastávající roli nosiče strategických protizemních řízených střel s plochou dráhou letu typu KD-20 (YJ-100). Ty se přitom umisťují v počtu dvou exemplářů na vnitřní pár křídelních závěsníků. Vnější pár křídleních závěsníků tohoto modelu je pak vyhrazen pro kontejnery s aktivním rušičem. Letoun typu H-6M byl do výzbroje PLAAF zařazen v roce 2007. Všechny exempláře tohoto modelu s největší pravděpodobností vznikly konverzí sériových H-6F. viz. samostatný text

H-6K (BC-1 God of War) – pokročilá modifikace letounu typu H-6F s modifikovaným drakem, silnějšími a ekonomičtějšími 12 500 kp dvouproudovými motory typu D-30KP-2 ruské výroby na místo čínských 9 500 kp proudových pohonných jednotek typu WP-8, novým avionickým vybavením a rozšířenou škálou podvěsné výzbroje o strategické protizemní řízené střely s plochou dráhou letu typu KD-20 (YJ-100) a YJ-63. První ze dvou prototypů tohoto modelu se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 5. ledna 2007. První sériové H-6K přitom PLAAF převzalo v roce 2011. viz. samostatný text

H-6 (vypouštěcí platforma) – speciální neozbrojená modifikace letounu typu H-6 zastávající roli vypouštěcí platformy experimentálního suborbitálního bezpilotního raketoplánu typu ShenLong. Zmíněný raketoplán vykazuje vzletovou hmotností cca 4,5 t, délkou cca 6,50 m, rozpětím cca 3,00 m a průměrem cca 0,8 m a umisťuje se do závěsu pod střední část trupu, v oblasti dvířek trupové pumovnice. Jediný exemplář tohoto speciálu (rudá 40672) vznikl konverzí sériového H-6 v blíže nespecifikované modifikaci. Jeho existence je přitom známa od prosince roku 2007..

Vyrobeno:  přes 140 sériových strojů všech verzí

Uživatelé:  ČLR a Irák (model B-6D)

 

H-6A

 

Posádka:    dva piloti, navigátor/bombometčík, navigátor/operátor, střelec/radista a zadní střelec

Pohon:        dva proudové motory typu Xian WP-8 (kopie sovětského typu RD-3M-500) s max. tahem po 9 500 kp

Radar:         impulsní dopplerovský bombardovací radiolokátor typu HL-2 („Type 241“) a výstražný radiolokátor zadní polosféry neznámého typu. Radiolokátor typu HL-2 (Type 241) slouží pro vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů a jeho instalace je umístěna uvnitř polokapkovitého krytu nacházejícího se na břichu přídě trupu, přímo před šachtou příďového podvozku. Válcovité pouzdro výstražného radiolokátoru, který slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů v zadní polosféře, je zase umístěno na odtokové hraně SOP, přímo mezi kabinou „ocasního“ střelce a směrovým kormidlem.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický bombardovací zaměřovač typu HM-1 (jeho instalace se nachází za plochým oválným břišním okénkem příďového kabiny navigátora) a několik střeleckých zaměřovačů neznámého typu

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ a výstražný RL systém

Výzbroj:      jeden 23 mm kanón typu „Type 23-2“ (kopie sovětského typu NR-23), vestavěný do pravého boku přední části trupu, šest pohyblivých 23 mm kanónů typu „Type 23-2H“ (kopie sovětského typu AM-23), instalovaných po dvou ve hřbetní dálkově ovládané věži nacházející se za pilotní kabinou, v břišní dálkově ovládané věži nacházející se za trupovou pumovnicí a v ocasním střelišti, a náklad neřízených pum do celkové hmotnosti 3 000 kg až 9 000 kg, přepravovaný uvnitř trupové pumovnice

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 32,98 m 
Délka:   34,80 m
Výška: 10,36 m
Prázdná hmotnost: 37 200 kg
Max. vzletová hmotnost: 79 000 kg
Max. rychlost: 1 050 km/h
Praktický dostup:   12 800 m
Max. dolet:    6 000 km

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 6.1.2014