Berjev Be-200ČS

Typ:  speciální víceúčelová modifikace požárního obojživelného letounu typu Be-200 pro Ruské Ministerstvo pro mimořádné situace (MČS)

Určení:  doprava záchranářů, záchranného vybavení a prioritních nákladů do oblastí postižených přírodní katastrofou, odsun raněných a nemocných z oblastí nehod, vyhledávání a detekování hladinových plavidel nacházejících se v nouzi, přeprava požárníků a požárního vybavení a hašení lesních požárů

Odlišnosti od letounu Be-200:

- instalace nových vyrovnávacích plováků s aerodynamičtějším profilem pod konci křídla

- instalace jednoho páru polokulovitých pozorovacích průzorů na bocích přídě trupu, přímo pod protáhlými kořeny náběžné hrany křídla (zmíněné průzory jsou opatřeny alkoholovým odmrazovacím systémem)

- instalace otočného 380 mm kulovitého pouzdra typu AMOSP (Airborne Multi-mission Stabilised Payload) elektro-optického pozorovacího systému typu AOS (Airborne Observation System) izraelské značky TANAM (divise konsorcia Israel Aircraft Industries) v jednom z krytů táhel mechanizace levé poloviny křídla

 - instalace jednoduchého otočného ručního kladkostroje, který slouží pro vyzdvihování trosečníků, u nákladových vrat

- instalace nového letového a navigačního systému typu ARIA-200M (na místo typu ARIA-200)

- instalace vylepšeného elektro-impulsního systému řízení

- instalace nového palubního itercomu typu SPU-200ČS

- instalace reproduktoru typu SGU-600

- instalace vyhledávacího světlometu typu SX-5

- modifikovaný interiér nákladové kabiny s obložením stěn a podlahy britské značky AIM Aviation, zařízením pro manipulaci s nákladem a pracovišti dvou pozorovatelů (ty se nacházejí poblíž výše uvedených bočních pozorovacích průzorů)

- rozšířené palubní vybavení o nafukovací záchranný člun typu Orion-25S (ten je na hladinu vody shazován vraty, které se nacházejí na pravém boku trupu, v oblasti přímo za pilotní kabinou)

Historie:  Prvním zájemcem o civilní víceúčelový proudový obojživelný letoun typu Be-200, který vznikl jako cenově dostupnější alternativa za navrhované civilní modifikace většího a těžšího protiponorkového obojživelného speciálu typu A-40 (Mermaid), se stalo Ministerstvo pro mimořádné situace Ruské federace (MČS). MČS si přitom v roce 2001 objednalo celkem sedm těchto strojů (s termínem předání do roku 2005) ve specializované verzi pro pátrací a záchrannou činnost, která vešla ve známost pod označením Be-200ČS. Převážnou většinu rysů tohoto prvního sériově vyráběného modelu z řady Be-200 přitom nesl již druhý letový prototyp tohoto stroje v celkovém pořadí Be-200 (v.č. 7682000003). Tento poslední ze čtyř prototypů letounu Be-200 přitom nesl registraci RA-21512 a od vzletové dráhy podnikového letiště irkutského výrobního závodu IAPO se poprvé odlepil dne 27. srpna 2002. Naproti tomu první letový prototyp letounu Be-200 (RA-21512), který se do oblak poprvé vydal dne 24. září 1998, vznikl ve specializované modifikaci pro hašení lesním požárů. Z Irkutska do Taganrogu, kde se nachází zkušební základna obojživelných letounů, byl prototyp speciálu Be-200ČS přelétnut na konci srpna roku 2002. Zde pak vykonal svůj první vzlet z vodní hladiny. Tomu se přitom stalo dne 3. září téhož roku, a to v rámci přeletu do Gelendžiku, kde se právě tehdy konala Hydro Aviation Show 2002. Zde si pak prototyp speciálu Be-200ČS odbyl svůj veřejný debut. Poté se zapojil do programu certifikačních zkoušek. Ty přitom vyvrcholily dne 29. prosince 2003 vystavením typového certifikátu dle domácí normy AP-25, která je ekvivalentem americké normy FAR-25 a evropské normy JAR-25. Mezitím, dne 17. června 2003, se od vzletové dráhy poprvé odlepil první sériový, resp. předsériový, stroj. Tento exemplář letounu Be-200ČS již nesl, na rozdíl od prototypu, standardní zbarvení MČS a svému provozovateli byl předán 31. dne toho samého měsíce. Hlavním posláním prvního sériového Be-200ČS se stalo vychytání posledních „much“ a v neposlední řadě též vývoj provozních postupů a metodiky operačního nasazení. Původně tento stroj nesl registraci RA-21515. Ta byla ale později změněna na RF-21515 a ještě později na RF-32765. Široké veřejnosti se předsériový Be-200ČS poprvé představil v srpnu roku 2003 na airshow MAKS 2003. Krátce nato se tento stroj vydal na italský ostrov Sardinie. Zde byl pak představen tehdejšímu italskému premiéru S. Berlusconimu. Zmíněná prezentace se přitom konala na námořní základně Maddalena. Poté, v červenci téhož roku, navštívil Řecko. Další jeho zastávkou se stalo, v říjnu roku 2003, francouzské letiště Marseille-Merignane. Zde první sériový Be-200ČS prošel zkouškami zaměřenými na prověření činnosti systému pro vypouštění vody za letu, stability, ovladatelnosti a poměru tahu a hmotnosti při plnění úkolů požárního stroje. Za jeho kniplem přitom tehdy seděly smíšené rusko-francouzské posádky. Přestože zde tehdy panovaly velmi nepříznivé meteorologické podmínky (vítr o rychlosti 20 m/sec a vlny s výškou 1,2 až 1,4 m), zmíněné zkoušky se podařilo splnit v plném rozsahu. Mezitím, dne 26. února 2004, se do oblak poprvé vydal druhý sériový Be-200ČS. Tento stroj přitom původně nesl registraci RF-32516. Ta byla ale později změněna na RF-32766. MČS přitom tento svůj druhý Be-200ČS převzalo ještě ten samý měsíc. Zatímco první sériový Be-200ČS (RF-21515) MČS provozuje ze Žukovského, domovskou základnou druhého sériového exempláře tohoto stroje se stal Chabarovsk. Protože obojživelný letoun typu Be-200/-200ČS tehdy neměl ve světě absolutně žádnou konkurenci, jak TANTK G.M. Berjeva, jakožto vlastník dvou prototypů (RA-21511 a RA-21512), tak i MČS, se rozhodlo nabízet služby těchto strojů v zahraničí. Svůj křest „ohněm“ si obojživelný speciál typu Be-200ČS odbyl právě na zahraniční misi. Mezi 6. červencem a 17. zářím roku 2005 totiž prototyp Be-200ČS (RF-21512) vypomáhal, na základě smlouvy mezi italskou a ruskou vládou, požárním letounům typu CL-415 a požárním vrtulníkům ze stavu italské požární služby Vigili di Fuoco při boji s lesními požáry v hornatých oblastech ostrova Sardinie. Za tuto časovou periodu přitom vykonal celkem 63 letů s celkovou délkou trvání cca 150 hod. V jejich průběhu celkem 435 x naplnil a vypustil trupové nádrže vody a svrhl více než 3 500 t vody. Podruhé byl prototyp Be-200ČS (RF-21512) v zahraničí nasazen v roce 2006, a to na území Portugalska. Poté, mezi 6. a 9. zářím téhož roku, ten samý stroj v rámci prezentace na Hydro Aviation Show 2006, která se konala v Gelendžiku, ustanovil, v průběhu čtyř letů, celkem osm světových rychlostních rekordů v kategorii hydroplánů a obojživelných letounů se vzletovou hmotností do 45 t. Ten samý rok byly dva sériové exempláře letounu Be-200ČS ze stavu MČS využity též pro hašení lesních požárů na indonéských ostrovech Kalimantan a Sumatra. V roce 2007 tento typ letounu zavítal opět do Portugalska. Zde přitom tehdy dva sériové Be-200ČS vykonaly celkem 58 letů s celkovou délkou trvání 167 hod a 35 min a shodily celkem 2 560 t vody. V létě toho samého roku se dva letouny typu Be-200ČS, spolu s několika dalšími ruskými požárními letouny a vrtulníky, zapojily též do bojů s rozsáhlými lesními požáry, které vzplanuly na území Řecka. Mezitím, dne 28. července 2005, MČS převzalo svůj třetí Be-200ČS. Jeho domovskou základnou se přitom stal Krasnojarsk. Původně tento stroj nesl registraci RF-32517. Později byl ale přeregistrován na RF-32767. V roce 2006 se flotila obojživelných speciálů typu Be-200ČS MČS rozšířila o čtvrtý sériový stroj (RF-32768). Domovskou základnou tohoto konkrétního letounu se zase stal Žukovskyj. Naproti tomu osmý sériový exemplář speciálu Be-200ČS byl dne 25. dubna 2008 předán prvnímu zahraničnímu provozovateli tohoto typu letounu v podobě Ministerstva pro mimořádné situace Ázerbájdžánu. Tento konkrétní exemplář letounu Be-200ČS přitom brány závodu IAPO opustil již v létě roku 2007. Svůj veřejný debut si odbyl krátce nato, v srpnu toho samého roku, na moskevské airshow MAKS 2007. To ještě nesl zbarvení Ruského MČS a ruskou registraci RF-32769. Předním, než byl předán Ázerbájdžáncům, ale prošel drobnými úpravami. Kromě toho obdržel též nový nátěr a v neposlední řadě též novou registraci FHN-10201. Mezitím, v roce 2006, padlo rozhodnutí, aby byla výrobní linka letounu typu Be-200ČS po předání posledního, sedmého, objednaného stroje přesunuta z prostor irkutského závodu IAPO do prostor závodu TANTK z Taganrogu. Důvodem toho se stala potřeba uvolnit výrobní kapacity závodu IAPO pro exportní víceúčelové bojové letouny typu Su-30MKI (Flanker H), proudové cvičné letouny typu Jak-130 (Mitten) a středně těžké proudové dopravní letouny typu MS-21 (Jak-242). Zavedení letounu typu Be-200ČS do výrobního programu závodu TANTK z Taganrogu se ale neobešlo bez pořízení modernějšího výrobního zařízení, modernizování výrobních linek a hal a přeškolení personálu. V roce 2007 byl letounu Be-200ČS vystaven doplňkový certifikát, díky kterému může zajišťovat též přepravu 43-ti osob na středně dlouhých linkách a přitom využívat klasické VPD i vodní plochy. V létě roku 2010 pak tento typ letounu podniku předváděcí turné po státech Latinské Ameriky a po USA. Jeho první zastávkou se přitom stala airshow FIDAE 2010, která se konala v Chile. V rámci zmíněného turné tento stroj strávil ve vzduchu celkem 121 hodin a navštívil celkem 14 zemí ze 3 kontinentů světa. Přitom urazil vzdálenost 56 000 km. Dne 9. září 2010, na Hydro Aviation Show 2010, pak tento obojživelný letoun obdržel též typový certifikát dle evropské standardy JAR-25, což mu otevřelo, ve verzi Be-200ES-E, též cestu na západní trh. Na Hydro Aviation Show 2010 došlo též k podpisu kontraktu s MČS na dalších osm sériových Be-200ČS. Tento kontrakt přitom zahrnoval i tehdy ještě nedodané poslední dva exempláře z předchozího kontraktu na sedm sériových strojů z roku 2001. První dva z nich (RF-31121 a RF-31130) byly tedy ještě postaveny irkutským závodem IAPO. Zatímco první z nich (RF-31121) se od vzletové dráhy poprvé odlepil v červenci roku 2010, ten druhý (RF-31130) se do oblak poprvé vydal dne 3. dubna 2011. Ještě předtím, než byly oba tyto stroje (RF-31121 a RF-31130) předány MČS, do jejich konstrukce byly vneseny ty samé úpravy, které byly předtím zavedeny do konstrukce všech předchozích letounů typu Be-200ČS ze stavu MČS v rámci oprav. Zmíněnými úpravami přitom prošly již v prostorách taganrogského výrobního závodu TANTK. Zatímco první z nich (RF-31121) do Taganrogu dorazil srpnu roku 2010, ten druhý (RF-31130) sem byl přelétnut v dubnu roku 2011. Posledně uvedený stroj přitom MČS převzalo dne 22. října téhož roku. Předtím, mezi 4. a 9. říjnem, ale vykonal celkem 6 zkušebních letů s celkovou délkou trvání 20 hod a 12 min nad vodami Azovského a Černého moře. V průběhu zmíněných letů celkem 20 x napustil a vypustil trupové nádrže na vodu. Domovskou základnou letounů Be-200ČS (RF-31121) a Be-200ČS (RF-31130) se přitom stal Krasnojarsk. Zbylých šest letounů typu Be-200ČS z druhé objednávky MČS již vznikne na lince závodu TANTK z Taganrogu. Zatímco domovskou základnou prvních tří z nich se měl stát Chabarovsk, zbylé tři tyto stroje měly dle tehdejších plánů operovat z Krasnojarska. Kontrakt na zmíněných šest letounů typu Be-200ČS byl podepsán dne 25. května 2011. Jejich předání bylo přitom stanoveno na léta 2013 až 2014. Později, v listopadu roku 2014, byl však termín předání těchto strojů posunut na léta 2015 až 2018. Ani to se ale splnit nepodařilo. První Be-200ČS totiž brány taganrogského závodu TANTK nakonec opustil až dne 30. května 2016. Zmíněný stroj se od všech předchozích letounů typu Be-200ČS v mnohém odlišuje. Změny se přitom dotkly jak avioniky, která je cca z 50-ti % nová, tak i draku. Konstrukce draku zmíněného letounu byla konkrétně zesílena a optimalizována pro masovou produkci. Všechny výše uvedené úpravy se přitom stanou standardem pro všechny následující sériové exempláře letounu typu Be-200ČS. Do oblak se první „taganrogský“ Be-200ČS (RF-32766) napoprvé vydal dne 16. září 2016 a svůj veřejný debut si odbyl ten samý měsíc na Hydro Aviation Show 2016 v Gelenžiku. Tomu následovaly předávací zkoušky. Součástí předávacích zkoušek se přitom staly vzlety a přistání na hladině Černého moře a napouštění a vypouštění palubních nádrží na vodu. MČS tento stroj převzalo dne 12. ledna 2017. Jeho domovskou základnou se stal Rostov na Donu. Dne 2. července toho samého roku se rozeběhly letové zkoušky druhého „taganrogského“ Be-200ČS. Tento stroj byl vyhrazen rovněž pro MČS. Na svoji domovskou základnu, která se nachází v Krasnojarsku, se tento stroj vydal dne 23. července 2017. Mezitím, dne 23. května 2013, si šest těchto obojživelných strojů, dva ve verzi Be-200ČS a čtyři ve verzi Be-200PS, objednalo též VMF. Typ Be-200PS se bude od modelu Be-200ČS odlišovat prakticky pouze absencí hasícího systému. Díky tomu bude mít mírně nižší hmotnost. První Be-200ČS přitom převezme výcvikové centrum VMF z Ejska. Druhý objednaný exemplář tohoto modelu zase bude dislokován na základně VMF Kneviči, která se nachází na Dálném východě. Zatímco termín předání prvního Be-200ČS byl stanoven na listopad roku 2014, ten druhý mělo VMF převzít do listopadu roku 2015. S předáním letounů typu Be-200PS se zase počítalo do listopadu roku 2016. Zatímco první dva z nich bude provozovat Ejské výcvikové centrum, další dva tyto stroje budou operovat ze základny VMF Knevič. Nic z toho se ale zatím nepodařilo splnit. V listopadu roku 2016, na Airshow China 2016 konající se Zhuhai, si dva letouny typu Be-200ČS (s opcí na další dva) objednala též čínská společnost Leader Energy Aircraft Manufacturing Co. Dodání prvního z nich bylo naplánováno na rok 2018. Mezitím letoun typu Be-200ČS vzbudil též určitý zájem ze strany Thajska a Indonésie.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp a devět sériových strojů

Uživatelé:  Ázerbájdžán a Rusko

 

 

Be-200ČS

 

Posádka:    dva piloti, navigátor-inspektor a dva palubní inženýři

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Motor Sich D-436TP ukrajinské výroby s max. tahem po 7 500 kp

Radar:        povětrnostní radiolokátor s pevnou fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem typu Buran-A200, instalovaný uvnitř špice trupu

Vybavení:   elektro-optický pozorovací systém typu AMOSP s elevací -130° až +30°, depresí 360°, úhlovou rychlostí sledování 60°/sec, dosahem denního kanálu 25 km, dosahem nočního kanálu 16 km a přesností zaměření cíle ±200 m. Zmíněný systém se sestává z TV kamery (se zorným polem 17° až 0,45° a plynule proměnnou ohniskovou vzdáleností od 20 do 770 mm) a termálního zesilovače a jeho instalace se nachází uvnitř otočného kulovitého pouzdra s průměrem 380 mm, které je včleněno do jednoho z krytů táhel mechanizace levé poloviny křídla.

Kapacita:    57 záchranářů, 30 ležících raněných nebo náklad celkové hmotnosti až 5 000 kg, přepravovaný uvnitř nákladové kabiny s rozměry 18,70 m x 2,50 m x 1,90 m, nebo 12 000 kg vody, přepravované uvnitř osmi 1,5 m3 nádrží umístěných pod podlahou nákladové kabiny, a 1,2 m3 hasících chemikálií, přepravovaných uvnitř šesti nádrží umístěných uvnitř nákladového prostoru

 

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 32,78 m 
Délka:   31,43 m
Výška: 8,90 m 
Prázdná hmotnost: 28 800 kg
Max. vzletová hmotnost: 41 000 kg
Max. rychlost: 700 km/h
Praktický dostup:   8 100 m
Max. dolet:    3 150 km

 

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 29.7.2017