Berjev (Iljušin) A-60

Typ:  speciální výzkumná modifikace středně těžkého transportního letounu typu Iljušin Il-76MD (Candid A)

Určení:  výzkum šíření laserového paprsku v horních vrstvách atmosféry v rámci vývoje protiraketových laserových zbraní

Odlišnosti od letounu Il-76MD (v provedení bez ocasního střeliště):

- instalace pracovišť 10-ti operátorů uvnitř nákladového prostoru

- instalace výsuvné plošiny se zkoušeným laserovým dělem přímo za odtokovou hranou křídla pod hřbetními vraty, které se při otevírání zasouvají směrem dovnitř – v této souvislosti zadní část trupu obdržela zesílenou konstrukci (později byl druhý prototyp tohoto stroje opatřen instalací laserového děla uvnitř mohutného hřbetního polokapkovitého krytu nacházejícího se na té samé pozici, tedy za odtokovou hranou křídla)

- instalace speciálního střeleckého radiolokátoru typu Ladoga-3 na místo povětrnostního radaru typu Groza uvnitř příďového dielektrického krytu nové konstrukce s kopulovitým profilem a znatelně většími rozměry (v této souvislosti se zasklení příďové kabiny navigátora omezilo na dva páry postranních okének)

- instalace dalšího radiolokátoru na místo třídílných záďových nákladových vrat (v této souvislosti byla zachovaná nájezdová plošina zbavena funkčnosti)

- instalace dvou 2 820 hp turboagregátů typu Al-24UBE nebo Al-24UBEAI (modifikace turbovrtulového motoru typu Ivčenko Al-24, pohonné jednotky letounů řady An-24/-26/-30) uvnitř výrazně prodloužených (až před postranní vstupy do nákladové kabiny) a rozšířených předních částí postranních trupových gondol hlavního podvozku alá Il-76PP (s lapači vzduchu v čele, nevelkými polokapkovitými dielektrickými kryty antén po stranách a výfuky na břichu, přímo před hlavním podvozkem) – ty pohání čtveřici třífázových generátorů střídavého proudu typu GT-90PCh6A, které napájejí testované laserové dělo

- instalace pomocné palubní energetické jednotky (APU) typu TA-6A v zadní a nikoliv v přední části levé postranní trupové gondoly hlavního podvozku alá A-50 (APU tohoto modelu využívá hřbetní kapsovitý lapač vzduchu, který se nachází na úrovni zadního pojezdu hlavního podvozku, a břišní výfukovou trubici, nacházející se na zakončení postranní trupové gondoly)

- instalace modifikovaných dvířek postranních vstupů do nákladové kabiny (jejich spodní část kopíruje profil hřbetu přední části gondol turboagregátů)

- absence levého předního nouzového výstupu

Historie:  Odpovědí ze strany SSSR na Program SDI (Strategic Defence Initiative) amerického prezidenta Ronalda Regana, který vešel ve známost též jako Star Wars a počítal s družicemi schopnými detekovat a ničit, za pomoci řízených střel a laseru, startující sovětské balistické střely, se stala bojová družice typu Skif-DM (17F19DM). Vývoj zmíněné družice byl zahájen na konci 70. let a zpočátku probíhal u NPO Energija. Později však byly práce na toto téma přesunuty do KB Saljut. Posláním družice typu Skif-DM (17F19DM) se stalo ničení nepřátelských satelitů za pomoci laserového systému z dílny CKB Almaz (později známa jako PVO Almaz-Antej) vystavěného na plynovém laseru na bázi oxidu uhličitého (CO2) z dílny KBChA (KB chimičeskoj avtomatiky). Projektové práce na vzdušné zkušebně této zbraně se rozeběhly v roce 1977. Základem zmíněného speciálu, který vešel ve známost pod označením A-60, se stal středně těžký čtyřmotorový proudový transportní letoun typu Il-76MD (Candid B) z dílny OKB S.V. Iljušina. Právě tento transportní stroj nebyl pro zmíněný účel vybrán náhodou, neboť disponoval značnou nosností a objemným nákladovým prostorem. Zpracováním projektu speciálu typu A-60 byla přitom pověřena tehdy nepříliš vytížená konstrukční kancelář TMZ G.M. Berjeva (od roku 1989 známa  jako TANTK G.M. Berjeva), která byla původně specializována na vývoj námořních obojživelných letounů a hydroplánů. Instalace testovaného laserového děla se u tohoto protějšku americké laserové zkušebny typu Boeing NKC-135A ALL nacházela na výsuvné plošině, která byla umístěna pod dvířky vetnutými do potahu hřbetu zadní části trupu, v oblasti za křídlem. Protože standardní palubní generátory letounu typu Il-76MD (Candid), pro napájení výkonného laseru rozhodně nepostačovaly, součástí palubního vybavení speciálu typu A-60 se stala též čtveřice 90 kW generátorů střídavého proudu typu GT-90PCh6A. Jejich pohon přitom obstarávala dvojice 2 820 hp turboagregátů typu Al-24UBE (později Al-24UBEAI). Zmíněné agregáty nebyly ničím jiným, než modifikací turbovrtulového motoru typu Al-24 z dílny A.G. Ivčenka, pohonné jednotky dvoumotorových transportních letounů řady An-24/-26/-30 (Coke/Curl/Clank), a byly vestavěny do směrem dopředu protažených, až před postranní vstupy do nákladového prostoru, a směrem do stran rozšířených postranních trupových gondol hlavního podvozku. Oba dva exempláře speciálu typu A-60 vznikly, v prostorách závodu č.86 (TMZD) z Taganrogu, konverzí sériových Il-76MD (Candid). První z nich vešel ve známost pod označením „1A“ a jeho základem se stal letoun Il-76MD (CCCP-86879). Zmíněný stroj byl dokončen v provedení bez ocasního střeliště a do oblak se poprvé vydal dne 19. srpna 1981. Přestavbu letounu Il-76MD (CCCP-86879) na speciál typu A-60 se podařilo završit v závěru roku 1983. Ke zkouškám byl tento první exemplář speciálu typu A-60 předán dne 2. října 1983. První zkušební střelby byly realizovány v roce 1984. V rámci zkušebního programu prototyp A-60 („1A“) vykonal několik desítek střeleb na stratosférické balóny pohybující se ve výšce 30 000 až 40 000 m (program OKR Drejf) a na podzvukové bezpilotní proudové terčové letounky typu La-17. Kariéra tohoto stroje ale nebyla dlouhá. Již v roce 1989 totiž zcela podlehl požáru, když postával na odstavné ploše letecké základny Čkalovsk, domovské základny Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS). Za zmíněný požár přitom mohl zkrat zaviněný technikem, který v časných ranních hodinách pronikl na palubu prototypu A-60 („1A“) za účelem krádeže malého množství lihu. Ve zkušebním programu jej proto následně musel nahradit prototyp druhý („1A2“). Druhý exemplář speciálu A-60 se vyznačoval instalací modifikovaného (dle výsledků zkoušek prototypu prvního) laserového komplexu. Jeho základem se opět stal letoun typu Il-76MD v provedení bez ocasního střeliště (v.č. 0013430893). Druhý A-60 obdržel identickou registraci jako první prototyp tohoto stroje, tedy CCCP-86879 (později změněna na RA-86879), a do oblak se poprvé vydal dne 29. srpna 1991. Zkoušky prototypu A-60 („1A2“) ale krátce nato, v roce 1993, zcela zastavil fatální nedostatek financí. Toto byl přitom jeden z mnoha důsledků těžké ekonomické krize Ruska, kterou sebou přinesl rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991. Do té doby prototyp A-60 („1A2“) stihl vykonat pouhých 37 zkušebních letů. Rozhodnutí o vzkříšení programu A-60 padlo teprve až v roce 2005, a to v souvislosti s obnovením vývoje laserových zbraní. Nové tisíciletí totiž sebou přineslo lepší ekonomické vyhlídky do budoucna a tedy i finanční prostředky na vývoj perspektivních zbraňových systémů. Hlavním podmětem k obnovení prací na bojových laserech se ale s největší pravděpodobností staly pokroky v americkém programu vzdušného laserového systému protiraketové obrany typu YAL-1A ABL (modifikovaný Boeing 747). Výzkumné programy, na kterých se měl letoun typu A-60 („1A2“) podílet, byly přitom začleněny do plánů na léta 2007 až 2009 a 2011 až 2020. Tomu dne 2. září 2006 následoval podpis kontraktu na provedení zkušebně-konstrukčních prací (NIR) v rámci programu Dueljant. Jeho náplní se staly zkoušky vylepšeného laserového komplexu. V této souvislosti prototyp A-60 („1A2“) následně prošel úpravami. Konkrétně tento stroj obdržel instalaci laserového děla pod mohutným vystouplým hřbetním krytem s polokapkovitým tvarem nacházejícím se za odtokovou hranou křídla. Původně byla u tohoto stroje instalace testovaného laseru umístěna, stejně jako v případě prototypu prvního („1A“), na výsuvné plošině, která se nacházela pod hřbetními dvířky. Instalací zmíněného hřbetního krytu byl přitom prototyp A-60 („1A2“) opatřen na jaře roku 2007. Letové zkoušky tohoto stroje byly opět obnoveny v květnu roku 2009. Krátce nato, dne 28. srpna 2009, tento stroj za pomoci palubního laseru ozářil kosmické těleso pohybující se ve výšce 1 500 km. Celý program NIR Dueljant byl završen ještě ten samý rok. Dle některých zdrojů ale zkoušky v rámci tohoto programu probíhaly ještě v roce 2011. Každopádně v roce 2011 byl prototyp A-60 („1A2“) kuli nedostatku financí opět odstaven a uskladněn v Taganrogu. Dne 21. května toho samého roku byl poprvé prezentován široké veřejnosti, a to v rámci dne otevřených dveří v TANTK G.M. Berjeva. Kromě NIR Dueljant se s letounem A-60 („1A2“) počítá též při plnění zkušebně-konstrukčních prací (OKR) Sokol-Ešelon, které byly zahájeny již v roce 2003. Součástí programu Sokol-Ešelon se staly testy plynového laseru na bázi oxidu uhelnatého (CO) s výkonem řádu 1 MW z dílny voroněžské konstrukční kanceláře KBChA. Zmíněný laser se tvoří hlavní komponentu experimentálního laserového komplexu typu 1LK222 konsorcia PVO Almaz-Antej, který slouží k „oslepování“ optických sledovacích prostředků průzkumných kosmických družic, zejména pak družic včasné výstrahy před raketovým napadením. Programu Sokol-Ešelon by se přitom měly údajně týkat zkoušky prototypu A-60 („1A2“), které byly naplánovány na rok 2013.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  dva prototypy (vznikly konverzí sériových Il-76)

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

 

 

 

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik a 10 operátorů

Pohon:       čtyři dvouproudové motory typu Solovjov D-30KP-2 s max. tahem po 12 500 kp

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu Ladoga-3, instalovaný uvnitř špice trupu, navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu RLS-P Kupol, instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přední části trupu, a radiolokátor neznámého typu, instalovaný v zadní části trupu

Výzbroj:     jedno laserové dělo neznámého typu, instalované na výsuvné plošině, která se nachází v zadní části trupu přímo za odtokovou hranou křídla

 

 

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 50,50 m 
Délka:   46,59 m
Výška: 14,76 m 
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 190 000 kg
Max. rychlost: 740 km/h
Praktický dostup:   ?
Max. dolet:    4 800 km

 

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 28.1.2016