T-67 Striž (VTT-1)

Typ:  letecké torpédo, vývojový derivát torpéda typu AT-1M

Určení:  ničení ponorkových plavidel

Vyvinul:  OKB závodu Dagdizel

Naváděné letecké torpédo typu T-67 Striž, známé též jako VTT-1, bylo vyvinuto konstrukční kanceláří (OKB) závodu Dagdizel speciálně pro vrtulníky. Zmíněné torpédo nebylo ničím jiným, než modifikací torpéda typu AT-1M, prvního leteckého protiponorkového torpéda sovětské konstrukce. Od torpéda typu AT-1M se tato zbraň lišila zejména naváděcím systémem. Zatímco torpédo typu AT-1M bylo opatřeno pouze aktivní/pasivní hydroakustickou samonaváděcí stanicí, za jejíž pomoci vyhledávalo nepřátelské ponorkové plavidlo v průběhu kroužení v zájmové oblasti, u torpéda typu T-67 aktivní/pasivní hydroakustickou samonaváděcí stanici doplňoval systém dálkového povelového navádění. Zmíněný systém přitom zajišťoval přesné navedení torpéda k cíli, na dosah hydroakustické samonaváděcí soustavy. Protiponorkové vrtulníky jsou totiž na rozdíl od letadel opatřeny hydroakustickou stanicí. Díky tomu mají podrobnější informaci o kurzu, vzdálenosti a pohybu nepřátelské ponorky než protiponorková letadla. Kromě toho mohou, na rozdíl od letadel, provádět pátraní po nepřátelské ponorce a shoz torpéda z visu v malé výšce nad vodní hladinou. K navádění torpéda typu T-67 konkrétně sloužil komplex typu Striž-K. Vývoj zmíněné aparatury byl zahájen v roce 1966 a probíhal v institutu CNII 173 pod vedením V.I. Gorina. Zatímco část komponent komplexu typu Striž-K se nacházela uvnitř těla torpéda typu T-67, část komponent tohoto zařízení byla umístěna na palubě nosiče. Aparatura, která byla součástí torpéda typu T-67, přitom zajišťovala příjem a zpracování naváděcích povelů z aparatury nacházející se na palubě nosiče. Aparatura komplexu typu Striž-K, která byla umístěna na palubě nosiče, zase obstarávala předávání naváděcích povelů aparatuře komplexu typu Striž-K torpéda typu T-67. K tomu přitom využívala údaje o poloze nepřátelské ponorky z palubní hydroakustické stanice nosiče. Dvoucestný přenos dat mezi aparaturami komplexu typu Striž-K, které se nacházely uvnitř torpéda a na palubě nosiče, byl zajištěn prostřednictvím kabelu. Zmíněný kabel měl délku 5 000 m a byl navinut na dvou cívkách, z nichž jedna se nacházela v torpédu a jedna na palubě nosiče. Zatímco při pohybu torpéda se kabel odvíjel z cívky torpéda, při pohybu nosiče docházelo k odvíjení kabelu z cívky nosiče. Shoz torpéda typu T-67 byl prováděn při visu ve výše pouhých 15 až 25 m nad vodní hladinou. Z tohoto důvodu postrádalo, na rozdíl od torpéda typu AT-1M, padákový systém. Torpédový závěsník nosiče byl přitom opatřen mechanismem, který zajišťoval dopad torpéda na vodní hladinu pod úhlem 55° až 65°. Před jeho odhozem, ale posádka nosiče nejprve zadala do systému údaje o poloze nepřátelské ponorky. V okamžiku odhozu se navíc do systému řízení torpéda typu T-67 načetl kurz nosiče. 2 s nato se spustil motor. Současně došlo k aktivaci naváděcího systému. Dalších 5 s torpédo typu T-67 udržovalo kurz svého nosiče při vypuštění. Poté již bylo zmíněné torpédo řízeno systémem dálkového navedení. 24 až 30 s nato došlo k aktivaci aktivní/pasivní hydroakustické samonaváděcí hlavice. Dálkové ovládání bylo přitom nejvíce efektivní 36 až 65 s po odhozu. Do té doby totiž hluk cílové ponorky „přehlušovalo“ torpédo typu T-67, neboť se nacházelo na shodném kurzu od nosiče. Dálkový naváděcí systém typu Striž-K využíval tříbodovou metodu navedení, kdy se torpédo typu T-67 muselo v průběhu celého naváděcího procesu nacházet v jedné přímce s cílovou ponorkou a nosičem. Zatímco kurz cílové ponorky byl stanovován palubní hydroakustickou stanicí nosiče, kurz torpéda byl vypočítáván z údajů, které odesílalo přes kabel nosiče v určitých bodech trasy. Koncové navedení na cíl této zbraně zajišťovala, stejně jako u torpéda typu AT-1M, aktivní/pasivní hydroakustická samonaváděcí hlavice. Prvním nosičem torpéda typu T-67 byl palubní vrtulník typu Ka-25PLS (Hormone A), který byl do výzbroje VMF oficiálně zařazen v roce 1976. Později bylo zmíněné torpédo začleněno též do zbraňového systému palubního vrtulníku typu Ka-27 (Helix A) a námořního obojživelného vrtulníku typu Mi-14PL (Haze A), který operoval z pozemních základen. Produkce této zbraně se omezila na pouhých 73 exemplářů a byla zastavena v roce 1978.

Verze:  -

Nosič:  Ka-25PLS (Hormone A) – 1 ks, Ka-27 (Helix A) – 1 ks a Mi-14PL (Haze A) – 1 ks

Uživatelé:  SSSR

Způsob navedení:  povelové s přenosem naváděcích povelů po kabelu + aktivní/pasivní hydroakustické

Pohon:  jeden elektromotor typu DP-11M s výkonem 9 hp

Bojová hlavice:  trhavá o hmotnosti 70 kg s akustickým (ultrazvukovým) bezkontaktním zapalovačem (s dosahem 5 až 6 m) a kontaktním zapalovačem

poslední úpravy provedeny dne: 25.1.2025