45-36, 45-54VT a 45-56NT

Typ:  letecké torpédo 

Určení:  ničení hladinových plavidel 

Vyvinul:  NIMTI

Letecké torpédo typu 45-36 bylo vyvinuto institutem NIMTI VMF (Vědecko-výzkumný mino-torpédový institut VMF) pod vedením P.I. Alferova, a to hned ve dvou verzích. Konkrétně se jednalo o verzi pro shoz z malých výšek (45-36AN) a verzi pro shoz z velkých výšek (45-36AVA). Základem zmíněného torpéda se stalo 450 mm torpédo typu 45-36N (45F), které bylo vyráběno závodem č.175 S.M. Kirova z Bolšoj Tokmaku (Dněpropetrovská oblast), a které bylo do výzbroje sovětského námořnictva zařazeno na počátku roku 1938. Přitom se jednalo o kopii italské konstrukce. Na počátku 30. let totiž Sověti v přímé reakci na neúspěchy při vývoji perspektivního nástupce 450 mm torpéd typu 45-12 a 45-15, které byly rovněž kopiemi italských konstrukcí, v podobě 533 mm torpéda typu 53-27 (TAV-27) z dílny konstrukční kanceláře Ostechbjuro (Osoboe techničeskoe Bjuro = speciální technická kancelář) zakoupili dva typy italských torpéd pod smluvním označením 45F (ráže 450 mm) a 53F (ráže 533 mm). Kromě více než 70-ti exemplářů těchto zbraní si přitom zakoupili též licenční oprávnění na jejich výrobu spolu s veškerými výrobními dokumentacemi. Produkcí prvně uvedeného 450 mm typu 45F byl přitom pověřen, jak již bylo uvedeno, závod č.175, který ale tedy neměl s torpédy žádné zkušenosti, neboť se předtím zabýval výrobou naftových motorů s malým výkonem. Protože odborníci institutu MINTI, který byl založen v roce 1933, neměli s torpédy rovněž žádné zkušenosti, výkresové dokumentace leteckých verzí torpéda typu 45-36N (45F) musely být několikrát přepracovány. Z tohoto důvodu se verzi 45-36AN, která byla určena k shozu z malých výšek, nepodařilo ke zkouškám odevzdat dříve, než v roce 1938. Zkoušky zmíněné zbraně byly realizovány na Černém moři za pomoci jednomotorového torpédonosného dvouplošníku typu R-5T z dílny N.N. Polikarpova. Od námořního torpéda typu 45-36N se přitom letecké torpédo typu 45-36AN odlišovalo pouze zesílenou konstrukcí ocasu a instalací úchytů k závěsu nosiče. Kromě toho mělo jen jeden rychlostní režim, 39 uzlů (72 km/h), a nikoliv dva. Torpédo typu 45-36AN mělo analogické celkové uspořádání jako torpéda typu TAN-12 (45-12) a TAV-15 (45-15), s bojovou hlavicí v přední, nádržemi pohonných hmot v prostřední a pohonnou jednotkou v podobě dvojčinného plynového pístového motoru v zadní části těla a dvěma tandemově uspořádanými lodními šrouby a dvěma páry horizontálních a vertikálních kormidel na „ocasu“. Jeho bojová hlavice měla ale takřka dvojnásobnou hmotnost. Zatímco hmotnost bojové hlavice torpéda 45-36AN činila 200 kg, torpédo typu TAN-12 (45-12), resp. TAV-15 (45-15), mělo bojovou hlavici o hmotnosti 116 kg, resp. 132 kg. Torpédo typu 45-36AN bylo přitom možné shazovat z výšek 25 až 40 m při letu rychlostí do 300 km/h. Pilot nosiče v průběhu odhozu zmíněného torpéda musel udržovat konstantní výšku, kurz a rychlost. Jinak hrozilo, že dopadne na hladinu pod příliš malým nebo velkým úhlem. Pokud by dopadlo na hladinu pod příliš malým úhlem, hrozilo, že by se od ní odrazilo a při opakovaném dopadu se zdeformovalo nebo rovnou rozlomilo. Při dopadu na vodní hladinu pod příliš velkým úhlem v mělčinách zase hrozilo, že narazí do mořského dna. V srpnu roku 1941 byly pro torpédo typu 45-36AN majorem G.V. Sagajdukem od Tichooceánské flotily navrženy stabilizační plochy, které zajišťovaly jeho dopad na vodní hladinu pod optimálním úhlem při shozu z větších výšek a při vyšších rychlostech. Zmíněné stabilizátory byly uchyceny k ocasní části torpéda a sestávaly se ze čtyř 20 mm dřevěných desek, které byly vyztuženy kovovými páskami s tvarem prstence. Přestože se jednalo o velmi primitivní konstrukci, zkoušky takto modifikovaného torpéda typu 45-36AN byly úspěšné. Jejich instalace navíc zmenšovala délku demaskující brázdy na vodní hladině od turbulencí a vzduchových bublin vyvozovaných pohybem torpéda pod vodou z 30-ti m na 15 m. Dne 5. května 1942 byly proto stabilizátory z dílny G.V. Sagajduka přijaty do výzbroje. Většího rozšíření ale nedoznaly. V květnu téhož roku byla do výzbroje přijata též stabilizační plocha typu AN-42, která byla vyvinuta institutem NIMTI VMF. Zmíněný stabilizátor měl podobu oddělitelného vyztuženého ocelového válce s délkou 1,6 m a průměrem 450 mm. K jeho oddělení od „ocasu“ torpéda docházelo při dopadu na vodní hladinu. K tomu sloužil setrvačnostní mechanismus. Torpédo typu 45-36AN s instalací stabilizátoru typu AN-42 bylo přitom možné shazovat z výšek 15 až 55 m při letu rychlostí až 300 km/h. Paralelně vyvíjené „výškové“ torpédo typu 45-36AV se od modelu 45-36AN odlišovalo zejména instalací padákového systému na „ocasu“. Kromě toho byl u tohoto modelu jeden ze dvou setrvačnostních zapalovačů nahrazen zapalovačem čelním nárazovým. Součástí padákového systému torpéda typu 45-36AVA byly dva padáky, které byly složeny uvnitř odhoditelného pružného obalu. Jednalo se o obdobnou konstrukci jako u torpéd typu 45-15AVA (TAV-15) a 45-12AVA (TAV-12A). Zatímco trajektorie modelu 45-36AVA byla přímá ve směru letu nosiče, model 45-36AVA se po dopadu na vodní hladinu pohyboval po kružnici. Z tohoto důvodu byl použitelný pouze k útokům na velká seskupení plavidel. Zásah jednotlivých plavidel torpédem typu 45-36AVA byl více méně otázkou náhody. Zmíněné torpédo mělo přitom tři rychlostní režimy. Zatímco při rychlosti 41 uzlů (76 km/h) dokázalo urazit vzdálenost 3 km, při rychlosti 39 uzlů (72 km/h) vzdálenost 4 km, při 32 uzlů (59 km/h) vzdálenost 6 km. V posledně uvedeném případě přitom opsalo tři kružnice s poloměrem 225 m. V prvních dvou uvedených případech jen dvě. Do výrobního programu závodu č.175 byla torpéda typu 45-36AN a 45-36AVA zařazena v roce 1939. Na podzim roku 1941 byla ale výrobní linka zmíněných torpéd přesunuta, v souvislosti s rychlým postupem německých vojsk, která na sovětské území nečekaně vtrhla dne 22. června toho roku, do Machačkaly a následně do Alma-Aty. V letech 1939 až 1941 bylo vyrobeno více než 2 000 torpéd řady 45-36. To v podstatě pokrylo poptávku po těchto zbraní až do konce druhé světové války (1939 až 1945). V průběhu „Velké vlastenecké války“, jak byla Sověty nazývána druhá světová válka od započetí německé invaze do SSSR, bylo kuli přesunu výroby a problémům s náběhem výroby v nových lokalitách postaveno jen 313 torpéd této řady, z toho 98 v roce 1942, 100 v roce 1943, 129 v roce 1944 a 156 v roce 1945. Prvním nosičem torpéd typu 45-36AN se stal dvoumotorový letoun typu DB-3T, který nebyl ničím jiným, než modifikací dálkového bombardovacího letounu typu DB-3 z dílny S.V. Iljušina. K přepravě zmíněného torpéda letoun typu DB-3T využíval speciální podtrupový závěsník typu T-18, který zkouškami prošel v letech 1937 až 1938 u Sevastopolu. Na počátku tzv. Velké vlastenecké války se v arsenálu sovětského námořního letectva nacházelo celkem 876 torpéd typu 45-36AN, z toho 268 u Baltské, 162 u Černomořské a 446 u Tichooceánské flotily, a 1 199 torpéd typu 45-36AVA, z toho 28 Severní, 431 u Baltské, 118 u Černomořské a 622 u Tichooceánské flotily. Na počátku Velké vlastenecké války sovětské námořní letectvo disponovalo 217-ti torpédonosnými letouny typu DB-3T a Il-4T/DB-3FT (Bob). Zmíněné letouny byly dislokovány u čtyř Mino-torpédonosných leteckých pluků (MTAP), z nichž jeden (1. MTAP) spadal po Baltskou (KBF), jeden (5. MTAP) pod Černomořskou (ČF) a dva pod Tichooceánskou (TF) flotilu. Naproti tomu Severní flotila (SF) tehdy torpédonosné letouny neprovozovala. MTAP byly přitom tehdy u sovětských ozbrojených sil úplnou novinkou a pozbývaly jakýchkoliv praktických zkušeností s nasazením ve skutečném boji. Shoz torpéd z malé výšky měl navíc tehdy osvojen jen nevelký počet posádek. Vzhledem k rychlému postupu německých vojsk do nitra SSSR a absenci válečných plavidel v bojové zóně byly sovětského torpédonosné letouny v prvních měsících války používány převážně k útokům na pozemní cíle. V průběhu prvních 11-ti válečných měsíců torpédonosné letouny ze stavu 1. MTAP Baltské flotily shodily jen dvě torpéda typu 45-36AVA, a to na přístavní město Memel (tehdejší německý název litevského města Klaipeda). Dne 24. června 1941 jedno z těchto dvou torpéd při dopadu na zem zabilo jednoho německého vojáka, který obsluhoval hlavňový systém PVO. Přitom se jednalo o vůbec první oběť sovětského leteckého torpédového útoku ve druhé světové válce. V průběhu roku 1942 nebyl u 1. MTAP zaznamenán žádný úspěšný torpédový útok. Naproti tomu v roce 1943 se pilotům od zmíněného útvaru podařilo na Baltském moři za pomoci torpéd typu 45-36AN potopit pět plavidel a další dvě poškodit. V roce 1944 si torpédonosné letouny ze stavu 1. MTAP na své konto připsaly dalších pět plavidel. V roce 1945 posádky 1. MTAP potopily ještě čtyři plavidla. Naproti tomu 5. MTAP Černomořské flotily zaznamenal první úspěch teprve až dne 22. ledna 1943. Tehdy se přitom posádce jednoho z torpédonosných letounů od tohoto útvaru podařilo potopit, za pomoci torpéda typu 45-36AN, maďarskou nákladní loď Kološvár. Do konce toho samého roku torpédonosné letouny ze stavu 5. MTAP za pomoci torpéd poslaly ke dnu ještě jedno německé plavidlo (transportní loď) a další (rychlý vyloďovací člun) vážně poškodily. Veškerých dalších úspěchů posádky 5. MTAP dosáhly za pomoci běžných leteckých pum. Severní flotila na začátku tzv. Velké vlastenecké války nedisponovala, jak již bylo uvedeno, žádnými torpédonosnými letouny. V září roku 1941 byla nicméně k Severní flotile přesunuta šestice torpédonosných letounů typu Il-4T (Bob) i s posádkami od Baltské flotily. V březnu roku 1942 Severní flotila obdržela dalších šest těchto strojů s posádkami od Tichooceánské flotily. Krátce nato, na konci června toho samého roku, byla na letišti u Murmansku zformována Zvláštní námořní letecká skupina, jejíž součástí se stal 35. MTAP s letouny typu Il-4T (Bob). První nepřátelské plavidlo v podobě hlídkové lodě V-6113 posádky 35. MTAP poslaly ke dnu dne 9. srpna 1942. Zmíněné plavidlo bylo konkrétně potopeno za pomoci dvou torpéd typu 45-36AN, které byly shozeny letouny typu Il-4T (Bob). Přitom se jednalo o vůbec první úspěšný torpédový útok na nepřátelskou loď ve Velké vlastenecké válce. V prosinci toho samého roku byl v rámci Severní flotily nově zformován 24. MTAP. Součástí letadlového parku zmíněného pluku se přitom staly nejen všechny letouny typu Il-4T (Bob) ze stavu 35. MTAP, ale též importované letouny typu Handley Page Hampden britské výroby. V průběhu roku 1943 posádky 24. MTAP shodily celkem 139 torpéd. Svého cíle ale dosáhlo pouze jedno z nich, a to dne 25. dubna. Ten den se jedné z posádek letounu typu Hampden podařilo za pomoci torpéda zasáhnout, na vzdálenost 300 m, německý transportní parník. Přitom byl ale zmíněný stroj sestřelen protiletadlovým dělostřelectvem. V roce 1944 se navíc součástí Severní flotily stal 36. MTAP s importovanými letouny typu Douglas A-20G Boston (Box) americké výroby. V průběhu roku 1944 torpédonosné letouny ze stavu Severní flotily potopily dvě transportní lodě, tři hlídkové lodě, dvě plovoucí plošiny a jednu minolovku a poškodily jednu transportní loď a jednu plovoucí plošinu při vlastní ztrátě 35-ti strojů. Ve druhé světové válce bylo, v průběhu čtyř let, spotřebováno celkem 1 082 torpéd typu 45-36AN a 160 torpéd typu 45-36AVA. Vzhledem k vysoké poptávce po torpédech typu 45-36AN byla na tento model přestavěna část „výškových“ torpéd typu 45-36AVA z arsenálu Tichooceánské flotily. Torpédové útoky byly za druhé světové války jedny z nejvíce nebezpečných vzdušných operací. Při torpédovém útoku se totiž torpédonosný letoun musel k nepřátelskému plavidlu přiblížit letem ve velmi malé výšce na vzdálenost pouhých několika stovek metrů. Díky tomu se dostal na dostřel palubního protiletadlového dělostřelectva, které mohlo čítat až několik desítek hlavní. Z 97-ti pilotů Severní flotily, kteří se účastnili torpédových útoků, bylo proto 65 zabito nebo zajato. 17 z nich bylo navíc sestřeleno hned při prvním útoku. Po skončení Velké vlastenecké války bylo rozhodnuto, že budou torpéda řady 45-36 ponechána ve zbraňovém arsenálu námořního letectva (zatímco u lodní a ponorek budou torpéda ráže 45 cm nahrazena torpédy ráže 53 cm). Z tohoto důvodu výroba torpéd této řady pokračovala nadále. Současně probíhal vývoj nových verzí. Ještě v roce 1945 přitom vznikl model 45-36NT se stabilizátorem typu SN-45, díky kterému jej bylo možné shazovat z výšek 20 až 100 m při letu rychlostí až 400 km/h, a model 45-36AM se zesílenými některými prvky konstrukce. Další model z této vývojové řady měl označení 45-36ANU a byl opatřen zvětšenou bojovou hlavicí. Torpédo typu 45-36ANU bylo přitom do výzbroje zařazeno v roce 1948. Jeho produkce se rozeběhla v roce 1949. V roce 1952 byl do výzbroje zařazen též model 45-36MAN se stabilizátorem typu SP-1. Ve všech případech se přitom jednalo o verze pro shoz z malých výšek. Mezitím byl do výzbroje námořního letectva zařazen též nový torpédonosný letoun typu Tu-2T (Bat), který vycházel z frontového bombardovacího letounu typu Tu-2S (Bat) a který mohl pod křídlem přepravovat hned dvě torpéda řady 45-36. I přes řadu vylepšení, které byly do konstrukce torpéd této řady vneseny v poválečných letech, byla jejich spolehlivost poměrně nízká. 6 % všech vypuštěných torpéd se totiž po dopadu na vodní hladinu potopilo. Další 4 % torpéd nebylo schopno urazit zadanou vzdálenost. U více než 3 % všech torpéd nedošlo k aktivaci bojové hlavice vlivem nízké výrobní kvality výbušné náplně zapalovače. Zlepšování spolehlivosti torpéd řady 45-36 bylo navíc poněkud zdlouhavé. V roce 1949 byly proto na příkaz štábu VMF provedeny testy shozu torpéd této řady z malých výšek, které měly prověřit jejich spolehlivost a odhalit případné nedostatky. Z výsledků zmíněných testů přitom vyplynulo, že selže až 8 % torpéd odhozených letounem typu Il-4T (Bob), resp. až 15 % odhozených letounem typu Tu-2T (Bat). Při skupinovém shozu selhalo 12 % torpéd odhozených letounem typu Il-4T (Bob), resp. 20 % torpéd odhozených letounem typu Tu-2T (Bat). Za více než polovinu případů, kdy se torpédo po dopadu na vodní hladinu potopilo, přitom mohlo nedodržení zadaného letového režimu ze strany pilota. Z toho se v celých 71-ti % případů jednalo o nedodržení požadované letové výšky, která byla dána letovou rychlostí, v okamžiku uvolnění torpéda (aby torpédo na vodní hladinu dopadlo pod úhlem 13° až 18°). Ve stejné době byl pro torpédonosné letouny vyvinut nový zaměřovač, který umožňoval nejen zaměřit cíl, ale též před odhozením načíst do automatiky torpéda údaje o kurzu plavby. Takové torpédo se po dopadu na vodní hladinu automaticky nasměrovalo do zadaného kurzu a ten pak drželo až do dosažení cíle. Díky zmíněnému zařízení proto torpédonosec mohl zaútočit na cíl z různých směrů. Torpédonosec vybavený zmíněným zaměřovačem navíc mohl shodit dvě torpéda současně, jejichž kurz se rozcházel o 1°. To přitom mírně zvyšovalo pravděpodobnost, že cílové plavidlo zasáhne aspoň jedno z nich. Zkouškami zmíněný torpédový zaměřovač prošel v roce 1949 na letounu typu Tu-2T (Bat) ze stavu 13. MTAP Černomořské flotily. V rámci těchto zkoušek bylo přitom provedeno 75 letů a shozeno 90 torpéd. Ve druhé polovině 40. let byla torpéda řady 45-36 používána letouny typu Il-4T (Bob) a Tu-2T (Bat). Většina letounů typu Il-4T (Bob) byla ale ještě před koncem té samé dekády vyřazena. Naproti tomu letouny typu Tu-2T (Bat) se ve výzbroji námořního letectva udržely až do poloviny 50. let. V 50. letech byly speciálně pro dvoumotorový proudový torpédonosný letoun typu Tu-14T (Bosun) z dílny A.N. Tupoleva vyvinuty dvě nové verze torpéda typu 45-36, a to verze pro shoz z malých výšek typu 45-56NT a „výšková“ verze 45-54VT. Zmíněná torpéda byla přitom testována též na letounu typu Il-28T (Beagle) z dílny S.V. Iljušina, který vycházel z dvoumotorového frontového bombardéru typu Il-28 (Beagle). Tento stroj ale nakonec nebyl zařazen do výzbroje. Označení Il-28T bylo přitom později použito ještě jednou, a to pro verzi letounu typu Il-28 (Beagle), která zastávala funkci nosiče pokročilejšího raketového torpéda typu RAT-52. Později byla torpéda typu 45-56NT a 45-54VT, poslední protilodní torpéda s pístovým pohonem sovětské výroby, zařazena též do zbraňového arsenálu torpédonosného letounu typu Tu-16T (Badger A), který vycházel z dvoumotorového středního bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger A). Zatímco lehčí letoun typu Tu-14T (Bosun) mohl v trupové pumovnici přepravovat jen jedno torpédo ráže 450 mm, do trupové pumovnice většího letounu typu Tu-16T (Badger A) bylo možné naložit až šest těchto torpéd. Posledně uvedený typ se přitom ve výzbroji námořního letectva udržel nejdéle. Vůbec poslední skupinový shoz torpéd ráže 450 mm byl uskutečněn v červnu roku 1959 v rámci výzkumných manévrů. Při zmíněných manévrech přitom trojice letounů typu Tu-16T (Badger A) ze stavu 943. MTAP Černomořské flotily v průběhu tří letů shodila 54 torpéd typu 45-54VT. Tehdy se již ale jednalo o zastaralý způsob boje s halinovými plavidly. Důvodem toho byly palubní raketové systémy PVO. Ty totiž rozměrnému torpédonosnému letounu prakticky znemožňovaly se bezpečně přiblížit na vzdálenost nutnou k shozu svého nákladu. Z tohoto důvodu roli torpéd následně převzaly protilodní řízené střely. Letecká torpéda byla pak používána výhradně k ničení ponorkových plavidel.

Verze:

45-36AN – modifikace torpéda typu 45-36 určená k shozu z malých výšek. Tento model bylo možné shazovat z výšek 25 až 40 m při letu rychlostí do 300 km/h. Jeho bojová hlavice byla opatřena dvojicí setrvačnostních zapalovačů. Torpédo typu 45-36AN bylo do výzbroje zařazeno v roce 1939.

45-36AVA – modifikace torpéda typu 45-36 určená k shozu z velkých výšek. Tento model byl opatřen padákovým systémem. Součástí padákového systému torpéda typu 45-36AVA byly dva padáky, které byly složeny uvnitř odhoditelného obalu. Kromě toho byl u tohoto modelu jeden ze dvou setrvačnostních zapalovačů nahrazen zapalovačem čelním nárazovým. Torpédo typu 45-36AVA bylo do výzbroje zařazeno v roce 1939. Později, krátce před německou invazi do SSSR, byl tento model opatřen též malým kovovým padáčkem, který snižoval hloubku ponoru při dopadu do vodní hladiny. Díky tomu jej bylo možné shazovat i do oblastí mělčin.

45-36NT – modifikace torpéda typu 45-36AN s instalací stabilizátoru typu SN-45. Zmíněný stabilizátor měl ocelovou konstrukci a sestával se ze dvou prstenců, kostry, svislé výztuže, otočného křídla a zámků k upevnění k torpédu. Jeho hmotnost činila pouhých 8 kg. K jeho oddělení od „ocasu“ torpéda docházelo při dopadu na vodní hladinu vlivem setrvačnostního mechanismu. Na příď těla torpéda typu 45-36NT byl navíc nasazen dřevěný válec s tloušťkou stěny 20 mm, délkou 870 mm a průměrem 490 mm, který tlumil rázovou energii při dopadu na vodní hladinu vysokou rychlostí. Při dopadu na vodní hladinu došlo k jeho destrukci. Torpédo typu 45-36NT bylo přitom možné shazovat z výšek 20 až 100 m při letu rychlostí až 400 km/h. Do výzbroje byl tento model zařazen v roce 1945.

45-36ANU – modifikace torpéda typu 45-36NT se zvětšenou bojovou hlavicí. Tento model byl do výzbroje zařazen v roce 1948.

45-36AM – modifikace torpéda typu 45-36ANU se zesílenou konstrukcí břicha zadní části těla a „ocasu“. Tento model byl do výzbroje zařazen v roce 1950. Později, od roku 1952, se začala torpéda typu 45-36AM opatřovat instalací stabilizátoru typu SP-1 na přídi těla. Zmíněný stabilizátor měl podobu disku, který zajišťoval potřebný vztlak při dopadu na vodní hladinu k tomu, aby torpédo zaujalo vodorovnou pozici. Poté došlo k jeho odlomení.

45-36AVM – modifikace torpéda typu 45-36AM uzpůsobená k shozu z velkých výšek. Torpédo typu 45-36AVM bylo možné shazovat z výšek 300 až 3 000 m. Tento model byl do výzbroje zařazen v roce 1950.

45-54VT (45-36MAV) – modifikace „výškového“ torpéda typu 45-36AVM z dílny CKB-182 uzpůsobená k shozu z trupové pumovnice proudového letounu typu Tu-14T (Bosun). Tento model se vyznačoval instalací řídící jednotky typu APM na místo řídící jednotky typu VS a nového padákového systému. Padákový systém torpéda typu 45-54VT byl znám jako SVT a jeho součástí byly dva padáky, které se otevíraly ve výškách mezi 500 a 700 m. Tento model bylo možné shazovat z výšek větších než 700 m při rychlostech do 800 km/h. Do výzbroje bylo torpédo typu 45-54VT zařazeno v roce 1954.

45-56NT (45-36MAN) – modifikace torpéda typu 45-36AM uzpůsobená k shozu z trupové pumovnice proudového letounu typu Tu-14T (Bosun). Na zádi torpéda typu 45-56NT se kromě stabilizátoru nacházela též instalace křidélek, které zajišťovaly řízení náklonu této zbraně při letu. Jejich ovládání zajišťovalo nevelké gyroskopické zařízení. Torpédo typu 45-56NT bylo opatřeno padákovým systémem, který se sestával ze dvou padáků, jednoho výtažného s plochou 0,52 m² a jednoho stabilizačního s plochou 2 m². Na přídi zmíněného torpéda byl instalován diskový stabilizátor typu SP-1. Instalace válcovitého kontejneru padákového systému torpéda typu 45-56NT se přitom nacházela nad „ocasem“. Existovala ale též varianta s instalací kontejneru padákového systému pod „ocasem“. Tato varianta se zavěšovala na křídelní závěsníky letounu typu Il-28T (Beagle), který ale nebyl zařazen do výzbroje (označení Il-28T bylo později použito pro nosič raketového torpéda typu RAT-52). Letoun typu Tu-14T (Bosun) mohl přitom torpédo typu 45-56NT shazovat z výšek 130 až 230 m při letu rychlostí 600 až 700 km/h. Naproti tomu u letounu typu Il-28T (Beagle) byl shoz zmíněného torpéda možný z výšek 120 až 210 m při letu rychlostí 550 až 600 km/h.

Nosič:  A-20G (Box) – 2 ks, DB-3T – 1 ks, Il-4T (Bob) – 1 ks, Hampden – 1 ks, Tu-2T (Bat) – 2 ks, Tu-14T (Bosun) – 1 ks a Tu-16T (Badger A) – 6 ks

Uživatelé:  SSSR

45-36AN

Pohon:  jeden pístový motor

Bojová hlavice:  trhavá o hmotnosti 200 kg

45-36AVA

Pohon:  jeden pístový motor

Bojová hlavice:  trhavá o hmotnosti 200 kg