MAV-2 (VOMIZA-250)

Typ:  kotvená kontaktní námořní mina

Určení:  pasivní ničení hladinových plavidel, ochrana přístavů a přístupových tras, blokáda přístavů a přístupových tras, vytváření bezpečných zón a vytváření minových přehrad

Vyvinul:  Ostechbjuro

Letecká mina typu MAV-2 (MAV =  mina aviacionnaja vysotnaja = výšková letecká mina), známá též pod prototypovým označením VOMIZA-250 (VOMIZA = vozdušnaja mina zagraždenija s massoj vzryvčatogo vešestva 250 kg = letecká mina s hmotností výbušné látky 250 kg), byla vyvinuta petrohradskou konstrukční kanceláří Ostechbjuro (Osoboe techničeskoe Bjuro = speciální technická kancelář). Za základ zmíněné zbraně byla vzata kotvená mina typu M-26 s tritolovou výbušnou náplní o hmotnosti 230 kg a mechanickým kontaktním zapalovačem. Aby bylo minu typu MAV-2 možné shazovat ze středních a velkých výšek, byla opatřena padákovým systémem. Vývoj této zbraně byl zahájen v roce 1930, tedy ještě před přijetím lehčí kotvené miny typu MAV-1 (VOMIZA-100), která byla opatřena výbušnou náplní o hmotnosti 100 kg, do výzbroje VVS. Mina typu MAV-1 byla přitom již od počátku považována za prozatímní řešení na přechodné období, než se podaří dokončit vývoj těžší miny typu MAV-2. Mina typu MAV-2 i s padákovým systém ale vážila celých 1 420 kg, což bylo ještě více než u trhavé pumy typu FAB-1000, která byla do roku 1934, kdy byla do zbraňového arsenálu VVS zařazena trhavá puma typu FAB-2000, zdaleka nejtěžší sovětskou leteckou zbraní. K armádním zkouškám byla tato zbraň odevzdána v červenci roku 1931. Protože armádní činitelé zjistili, že mina typu MAV-2 nebyla předtím ani jednou shozena z letadla, armádní zkoušky této zbraně byly následně odloženy do doby, než Ostechbjuro provede její testování ve vzduchu. Testování miny typu MAV-2 probíhalo nejprve, mezi červencem a říjnem roku 1932, na jezeře Kopenskoje a poté na Baltském moři, v Koporském zálivu. Následně byly testy této zbraně na nějakou dobu pozastaveny, neboť se ukázalo, že mechanismus pro uvolnění miny od kotvy nepracuje spolehlivě. Poté konstrukce miny typu MAV-2 doznala změn. Tomu mezi 4. červencem a 1. zářím roku 1933 následovaly zkoušky vojskové. Ty byly realizovány ve Finském zálivu Baltského moře. K testování této zbraně byly v průběhu vojskových zkoušek používány těžké bombardovací letouny typu TB-1 a TB-3 z dílny A.N. Tupoleva, které operovaly z letiště Komendantskyj. Do výzbroje VVS nebyla mina typu MAV-2 nakonec zařazena, právě kuli značné hmotnosti. Dvoumotorový letoun typu TB-1 byl totiž tuto zbraň schopen přepravovat pouze s razantně zredukovanou zásobou paliva, což mělo negativní vliv na operační rádius. To navíc platilo pouze standardní verzi tohoto stroje s kolovým podvozkem. Námořní modifikace letounu typu TB-1 s plovákovým podvozkem, která byla známa jako TB-1a, s minou typu MAV-2 v podvěsu totiž nebyla schopna vůbec vzlétnout. Těžší čtyřmotorový letoun typu TB-3 z dílny A.N. Tupoleva se zase v roli mino-torpédonosného stroje příliš nerozšířil. Přestože nebyla mina typu MAV-2 přijata do výzbroje, v roce 1936 byla vyrobena malé zkušební sérii.

Verze: žádné

Nosič:  TB-1 – 1 ks a TB-3 – 1 ks

Uživatelé:  SSSR

Bojová hlavice:  trhavá o hmotnosti 230 kg s mechanickým nárazovým zapalovačem