MAV-1 (VOMIZA-100)

Typ:  kotvená kontaktní námořní mina

Určení:  pasivní ničení hladinových plavidel, ochrana přístavů a přístupových tras, blokáda přístavů a přístupových tras, vytváření bezpečných zón a vytváření minových přehrad

Vyvinul:  Ostechbjuro

Letecká mina typu MAV-1 (MAV =  mina aviacionnaja vysotnaja = výšková letecká mina), známá též pod prototypovým označením VOMIZA-100 (VOMIZA = vozdušnaja mina zagraždenija s massoj vzryvčatogo vešestva 100 kg = letecká mina s hmotností výbušné látky 100 kg), byla vyvinuta petrohradskou konstrukční kanceláří Ostechbjuro (Osoboe techničeskoe Bjuro = speciální technická kancelář). Zmíněná konstrukční kancelář byla založena výnosem z července roku 1921 a zpočátku byla známa jako experimentální dílna pro nejnovější vynálezy (eksperimentalnaja masterskaja novejšich izobretenij). Jejím šéfkonstruktérem byl V.I. Berauri. Za základ zmíněné zbraně byla vzata námořní mina vzoru 1912. Zmíněná mina měla tritolovou výbušnou náplň s hmotností 100 kg. Díky tomu byla schopna vážně poškodit nejen nákladní, ale i bojové plavidlo. Aby bylo minu typu MAV-1 možné shazovat ze středních a velkých výšek, byla opatřena padákovým systémem. Jeho součástí byly čtyři padáky, dva stabilizační (malý a velký) a dva brzdící (malý a velký). Instalace skříně padákového systému se přitom nacházela na vrchu kulovitého těla miny. Naproti tomu k spodku těla této zbraně byl uchycen kontejner s kotvou. Na závěsník nosiče se mina typu MAV-1 zavěšovala kontejnerem s kotvou směrem dopředu a skříní padákového systému směrem dozadu. Skříň padákového systému měla přitom znatelně větší rozměry než vlastní mina s krytem kotvícího zařízení. Zatímco oba brzdící padáky byly složeny, za sebou, v přední kónické části skříně padákového systému, velký stabilizační padák byl umístěn pod záďovým aerodynamickým krytem zmíněné skříně, který měl ogivální profil. Schránka s malým stabilizačním padákem byla uchycena k hřbetu záďového aerodynamického krytu skříně padákového systému. Po odpoutání od nosiče byl nejprve vypuštěn malý stabilizační padák (s plochou 1 m²). Po 1,5 až 2 s došlo k jeho odhození a rozevření hlavního stabilizačního padáku (s plochou 3,5 m²). Po jeho odhození se nejprve otevřel malý brzdící padák (s plochou 7,5 m²) a následně, po stanovené době, též velký brzdící padák (s plochou 12 m²). Od tohoto okamžiku se mina typu MAV-1 snášela k vodní hladině na dvou padácích. K tělu zmíněné miny byly oba brzdící padáky připevněny za pomoci elastických šňůr, které působily jako tlumiče nárazu. K odhození celého padákového systému docházelo při dopadu na vodní hladinu. K tomu sloužilo zařízení, které bylo konstruktéry nazýváno „křídlo“ či „lopatka“. Jednalo se o lamely instalované po obvodu skříně padákového systému. Ty při nárazu do vodní hladiny uvedly do točivého pohybu mechanismus, jenž uvolnil zámky, které zajišťovaly spojení skříně padákového systému s vlastní minou. Poté, co voda zaplavila útroby kotvy, začala klesat ke dnu. Krátce nato se od kotvy odpojila vlastní mina, která zase začala stoupat k hladině. Mina typu MAV-1 byla přitom s kotvou spojena kotevním lanem s průměrem 10,2 mm a délkou 132 m, které bylo navinuto na navijáku. Poté, co hydrostat v průběhu vynořování zaznamenal požadovanou hloubku, začal brzdit odvíjení kotevního lana. Jakmile mina zaujala pozici v operační hloubce, která činila 1,2 až 6,1 m, došlo k odjištění zapalovače bojové hlavice. Tím byla mina typu MAV-1 uvedena do bojové pohotovosti. Celková hmotnost této zbraně činila 985 kg. Na vlastní minu s kotevním zařízením přitom z toho připadalo pouhých 325 kg. Minu typu MAV-1 bylo možné shazovat z výšek 400 až 3 000 m při letu rychlostí do 300 km/h, a to v oblastech s hloubkou 9 až 130 m. Protože tato zbraň i se skříní padákového systému měla nejen velkou hmotnost, ale i značnou délku (3,5 m), mohly ji přepravovat pouze těžké vícemotorové letouny. Padákový systém miny typu MAV-1 byl přitom později bez větších změn převzat pro torpédo typu TAV-15 (VVS-15). Práce na mině typu MAV-1 probíhaly nejprve pod vedením J.V. Krasnoperova a poté pod vedením P.I. Pegova. První zkušební exempláře této zbraně byly vyrobeny v dílně konstrukční kanceláře Ostechbjuro. Později byla produkce miny typu MAV-1 svěřena leningradskému závodu Dvigatel. Ke dni 1. ledna 1930 zde bylo vyrobeno 30 těchto min. Výbušnou náplní bylo ale opatřeno jen 20 z nich. Dalších 15 min typu MAV-1 se podařilo k tomuto dni rozestavět. V průběhu závodních zkoušek byla tato zbraň shazována nejprve z plovoucího jeřábu a poté speciálně upraveným plovákovým letounem typu Junkers JuG-1 německé výroby. Konkrétně je jednalo o letoun, který byl konstrukční kanceláři Ostechbjuro bezplatně pronajat letectvem Baltské flotily. Na podzim roku 1930 byla konstrukce miny typu MAV-1 již natolik vyladěna, že bylo tuto zbraň možné odevzdat k armádním zkouškám. Žádné dokumenty z armádních zkoušek z této doby se ale historikům nelézt nepodařilo. Podle všeho ale tehdy nebyly uskutečněny kuli ledové pokrývce. Každopádně v roce 1931 byly realizovány rozsáhlé zkoušky miny typu MAV-1 na Baltském moři. Zkoušky této zbraně konkrétně padly na bedra 62. zvláštní letce, která provozovala tři plovákové letouny typu JuG-1 a tři plovákové letouny typu TB-1P a která působila z leningradského přístavu Grebnoj. Na testech miny typu MAV-1 se ale podílely pouze letouny typu JuG-1. Ty přitom mezi 13. červencem a 9. říjnem toho roku shodily 24 těchto min. Jako úspěšný bylo přitom možné považovat 17 shozů. Shozů miny typu MAV-1 z výšek do 500 m bylo úspěšných hned 11 z 12-ti. Naproti tomu při shozech této zbraně z výšek 1 000 až 1 500 m došlo hned ve třech případech k utržení kopule padáku. V průběhu zkoušek byly miny typu MAV-1 shazovány jednotlivě i v několika exemplářích najednou. Vzhledem k tomu, že letoun typu JuG-1 mohl přepravovat jen jednu minu typu MAV-1, skupinových shozů této zbraně se účastnily všechny tři letouny tohoto typu ze stavu 62. zvláštní letky. K zaměřování požadovaného místa dopadu posádky letounů typu JuG-1 používaly obyčejný bombardovací zaměřovač typu Herz FI110 a malé značkovací pumičky. Tento způsob zaměřování se ale příliš neosvědčil. Většina min typu MAV-1, které byly shozeny v rámci zkoušek na Baltiku, byla nastavena tak, aby vyplavala na vodní hladinu, aniž by zaujala „bojovou“ pozici v malé hloubce pod vodní hladinou. Některé z nich se ale nevynořily. Důvodem toho byla skutečnost, že se cukr, po jehož rozpuštění se uvolnil pružinový mechanismus zajišťující odpojení miny od kotvy, částečně rozpustil vodní tříští od plováků nosiče při vzletu z vodní hladiny. Díky tomu se zbylý cukr po dopadu miny typu MAV-1 na vodní hladinu začal rozpouštět nerovnoměrně. Následkem toho se zdeformoval zmíněný pružinový mechanismus, což vedlo k tomu, že se mina neoddělila od kotvy. Aby bylo možné některé komponenty padákového systému znovu použít, ke skříni a jeho uzávěru byly připevněny bójky. V průběhu zkoušek se podařilo zjistit, že elastické šňůry kopulí padáků vydrží čtyři až pět pádů. Poté docházelo k jejich přetržení. Kromě toho se podařilo odhalit, že náraz při dopadu miny typu MAV-1 na vodní hladinu může vyřadit z činnosti zapalovač bojové hlavice. K obzvláště silnému nárazu přitom docházelo při špatném načasování vypuštění brzdících padáků. V tomto případě totiž mina typu MAV-1 mohla dopadnout na vodní hladinu vyšší rychlostí, než měla, tj. max. 25 až 30 m/s. Poměrně silný náraz ale této zbrani uštědřil též dopad na vrchol vlny. Kromě toho se ukázalo, že je sestavení miny typu MAV-1 a její navěšení na závěsník nosiče časově velmi náročné. Skupině tří specialistů a čtyř námořníku přitom tato procedura zabrala více než 2,5 h. Z toho přitom 60 min připadalo na sestavení vlastní miny, 40 min na naložení sestavené miny na přepravník a odtažení pod závěsník nosiče a 60 min na její navěšení na závěsník a instalaci jistících západek, tablet cukru do zařízení pro rozpojení miny od kotvy a pyrotechniky pro otevírání zámků padákového systému a časovačů pro vypouštění padáků. Poněkud zdlouhavé sestavování miny typu MAV-1 bylo ale částečně důsledkem velmi špatného dílenského zpracování skříně padákového systému. Výsledky armádních zkoušek miny typu MAV-1 byly projednány na zasedání komise, které se konalo dne 26. prosince 1931. Komise byla přitom pro zavedení této zbraně do výzbroje, po odstranění zjištěných nedostatků. V průběhu roku 1932 tedy konstrukce miny typu MAV-1 doznala změn. Přitom se jednalo zejména o zesílení některých konstrukčních prvků. Současně byl cukr v systému pro uvolnění miny od kotvy nahrazen jodidem draselným. Přijetí této zbraně do výzbroje bylo definitivně schváleno výnosem z března roku 1932. Současně byl vznesen požadavek na provedení dodatečných vojskových zkoušek. Ty byly nyní realizovány na Černém moři. Pro tyto účely byl v rámci 9. letecké brigády letectva Černomořské flotily zřízen speciální odřad se dvěma letouny typu TB-1 (ve verzi s kolovým podvozkem). Zkoušky miny typu MAV-1 na Černém moři se ale v požadovaném termínu, který byl stanoven na duben roku 1932, započít nepodařilo. Důvodem toho byly průtahy v dodávkách minových závěsníků i vlastních min. Pro letoun typu TB-1 byl přitom mezitím vyvinut universální závěsník, na který bylo možné kromě miny typu MAV-1 zavěsit též torpédo typu TAN-12 či TAV-15. Jednalo se o podobnou konstrukci, jaká byla předtím použita na letounu typu JuG-1. Zkoušky miny typu MAV-1 byly realizovány mezi 5. květnem a 8. červnem toho roku na mysu Lukull a probíhaly paralelně se zkouškami zmíněného mino-torpédového závěsníku. V průběhu zmíněných zkoušek oba dva letouny typu TB-1 ze stavu speciálního odřadu 9. letecké brigády operovaly ze základny Kača. Na jejich palubě se přitom kromě letové posádky vždy nacházel též člen komise. Přestože mělo být v rámci zkoušek na Černém moři shozeno sedm min typu MAV-1 nakonec jich bylo shozeno devět. V sedmi případech ale nedošlo k oddělení vlastní miny od kotvy. Z tohoto důvodu bylo použití tablet jodidu draselného na místo tablet cukru v systému pro uvolnění miny od kotvy zamítnuto. Zaznamenány byly ale též případy, kdy se jeden nebo oba zámky, které fixovaly skříň padákového systému k tělu miny, náhodně otevřely. S kritikou se setkala též nemožnost měnit interval mezi vypuštěním brzdících padáků, neboť jej zajišťoval pyrotechnický systém. Díky tomu se posádky letounů typu TB-1 nemohly operativně přizpůsobit aktuální taktické situaci a minu typu MAV-1 musely shodit z výšky, která byla dána před vzletem. Pokud by ji shodily z menší výšky, brzdící padáky by se rozvinuly příliš pozdě, což by vedlo k poškození mechanismů této zbraně v důsledku silného nárazu do vodní hladiny. Pokud by byla mina typu MAV-1 shozena z větší výšky, doba sestupu této zbraně s rozvinutými brzdícími padáky by zase byla delší. Přitom by hrozilo, že by byla odvanuta větrem mimo zájmovou oblast, popř. že by byla sestřelena PVO protivníka. Kritizován byl ale též mechanický mechanismus pro uvolňování miny ze závěsníku. Síla, které působila na páku tohoto zařízení, totiž dosahovala hodnoty až 40 kg. Protože i přes některé nedostatky mina typu MAV-1 fungovala, jak měla, celkové hodnocení této zbraně bylo kladné. V průběhu armádních zkoušek na Černém moři byly spotřebovány téměř všechny vyrobené exempláře miny typu MAV-1. Z tohoto důvodu se v prosinci roku 1932 na inventáři letectva Černomořské flotily nacházely již čtyři miny tohoto typu. Dalších 28 min typu MAV-1 bylo na skladech letectva Baltské flotily. Ve všech případech se ale jednalo o nekompletní (18 ks), cvičné (8 ks) nebo poškozené (2 ks) exempláře. Původní výrobní plán počítal se 130-ti minami tohoto typu. V březnu roku 1932 byl nicméně výrobní plán navýšen na 330 exemplářů. Přestavba námořní miny vzoru 1912 na leteckou minu typu MAV-1 přitom stála cca 2 000 rublů, což v podstatě odpovídalo ceně padákového systému. V roce 1933 konstrukce této zbraně doznala změn. Délka skříně padákového systému byla zmenšena z 1,45 m na 0,95 m. Díky tomu již nebylo skříň padákového systému miny typu MAV-1 nutné připevňovat zvlášť k závěsníku nosiče. Nyní byla totiž skříň padákového systému natolik lehká, že jí udržely úchyty k tělu miny. Časový mechanismus, který zajišťoval vypuštění třetího a čtvrtého padáku v požadovaném intervalu, byl nahrazen speciální pružinou. Kromě toho bylo nyní možné nastavit interval vypouštění padáků za letu, a to za pomoci aparatury typu PUT-1. Současně bylo opuštěno od použití jistících ocelových lan elastických šňůr padákového systému, neboť byly shledány jako nadbytečné. Oficiálně byla mina typu MAV-1 do výzbroje zařazena výnosem ze dne 9. července 1933, spolu s leteckými torpédy typu TAV-15 (VVS-15) a TAN-12 (VVS-12). S 450 mm torpédem typu TAV-15 (VVS-15) a 100 kg minou typu MAV-se ale již od počátku počítalo pouze na přechodné období, než se podaří dokončit vývoj účinnějšího torpéda ráže 530 mm (typ TAV-27) a silnější miny typu MAV-2 (VOMIZA-250). Vývoj obou zmíněných zbraní, torpéda typu TAV-27 a miny typu MAV-2, ale nakonec nepřekročil zkušební stádium. Dle shodného výnosu měla s okamžitou platností bojovým výcvikem v shozu torpéd a min projít 121. těžká letka námořních sil Baltského moře (s 12-ti letouny typu TB-1a) a 1. těžká letka námořních sil Dálného Východu (s 12-ti letouny typu TB-1). Kromě toho měl být pro tyto účely v rámci námořních sil Černého moře zformován zvláštní odřad se čtyřmi letouny typu TB-1a. Zmíněné letouny měly být přitom vyčleněny ze stavu 124. těžké letky. Dne 7. prosince 1932 se na inventáři letectva nacházelo jen 10 mino-torpédových závěsníků, z toho 3 u Černomořské flotily, čtyři u Baltské flotily a 3 u VVS Speciální Rudoarmějské dálnovýchodní armády (OKDVA). Ke dni 1. ledna 1933 Kirovský závod z Leningradu letectvu dodal dalších pět mino-torpédových závěsníků, z toho tři Baltské flotile a dvě OKDVA. V roce 1933 mělo brány zmíněného podniku opustit dalších 25 mino-torpédových závěsníků. Hlavním nosičem miny typu MAV-1 se stal dvoumotorový těžký bombardovací letoun typu TB-1 z dílny A.N. Tupoleva, a to ve verzi s kolovým i plovákovým podvozkem. Dalším nosičem této zbraně byl čtyřmotorový těžký bombardovací letoun typu TB-3 4M-34RN z dílny A.N. Tupoleva. Zmíněný stroj byl sice schopen přepravovat hned dvě miny typu MAV-1, v roli mino-torpédonosce se však příliš nerozšířil. S minou typu MAV-1 se ale počítalo též pro dvoumotorový plovákový průzkumný letoun typu KR-6T z dílny A.N. Tupoleva a obří dvoutrupý šestimotorový hydroplán typu MK-1 (ANT-22) z dílny A.N. Tupoleva. Zatímco prvně uvedený letoun měl být schopen přepravy jen jedné miny, na druhý uvedený stroj mělo být možné navěsit hned čtyř miny. Vývoj letounů typu KR-6T a MK-1 ale nakonec nepřekročil prototypové stádium. Poté, co byly na konci 40. let z výzbroje VVS vyřazeny poslední letouny typu TB-1, se nosičem miny typu MAV-1 staly dvoumotorové dálkové bombardovací letouny typu DB-3T a DB-3FT/Il-4T (Bob) z dílny S.V. Iljušina. Pod trup zmíněných letounů bylo přitom možné zavěsit jednu minu tohoto typu. Letecká mina typu MAV-1 byla první zbraní této kategorie ve zbraňovém arsenálu sovětského letectva. Zmíněná mina byla určena k budování lineárních bariér. Díky tomu, že jsou letadla znatelně rychlejší a méně nápadná než minonosky, za pomoci min typu MAV-1 bylo možné vystavět minové bariéry na neočekávaném místě během pouhých několika hodin. Přitom byly shazovány v několika exemplářích v přesně daném okamžiku několika letouny pohybujícími se ve formaci s přesně daným vzájemným rozestupem. Ve zmíněných formacích přitom minonosné letouny mohly letět buďto vedle sebe nebo za sebou. K měření vzdálenosti mezi jednotlivými letouny ve formaci sloužil speciální dálkoměr z dílny A.E. Stoljarského. K zaměřování místa dopadu byl používán zaměřovač typu PVTB-1 (SP-123), který sloužil též k zaměřování při torpédových útocích. Výhledově se navíc počítalo s použitím dálkového rádiového systému pro shoz min, za jehož pomoci měl být velitel formace schopen uvolnit miny ze závěsníků všech letounů ve formaci najednou. Vzhledem k tomu, že tehdejší letecké navigační vybavení mělo malou přesnost, bariéry z min typu MAV-1 bylo možné pokládat pouze v úžinách, v blízkosti přístavů protivníka nebo na námořních komunikacích v týlu území protivníka. Zpracována byla ale též taktika založená na shazování min před plující loď nepřítele. V tomto případě se ale nepočítalo s tím, že nepřátelská loď do miny přímo narazí. Účelem této taktiky bylo znesnadnění manévrování nepřátelské lodi v okamžiku, kdy pálila z děl na cíl, nebo v okamžiku, kdy byla pod útokem torpédových člunů. Výše popsaná taktika byla přitom poprvé prakticky nacvičována při prvních sovětských manévrech mino-torpédonosného letectva, které se konaly v říjnu roku 1933 na Baltiku. Zmíněných manévrů se konkrétně zúčastnily letouny typu TB-1 ze stavu 121. těžké letky námořních sil Baltského moře, z nichž část byla vyzbrojena minami typu MAV-1 a část torpédy typu TAN-12. Dne 10. října, v rámci zmíněných manévrů, čtyři letouny s minou a čtyři letouny s torpédem v podvěsu podnikly simulovaný útok na torpédoborec Karl Marks, který imitoval finský křižník Vainamoinen. Ve všech případech se přitom jednalo o cvičné verze zbraní bez bojové nálože. Kromě mino-torpédonosných letounů typu TB-1 se zmíněného cvičného útoku zúčastnily též lehké jednomotorové hydroplány typu S.62B italské značky Savoia-Marchetti a lehké jednomotorové bombardovací dvouplošníky typu R-5 z dílny N.N. Polikarpova. Zatímco hydroplány typu S.62B vytvářely kouřovou clonu, posláním letounů typu R-5 byla eliminace palubního protiletadlového dělostřelectva za pomoci lehkých pum a kulometů. Tomu dne 15. října následoval cvičný útok na bitevní loď Marat. Útočná sestava byla obdobná, s tím, že letouny typu R-5 byly nyní vyzbrojeny kontejnery pro rozptylování bojových chemikálií. Kromě toho byly do zmíněné útočné sestavy začleněny stíhací letouny typu I-4 z dílny A.N. Tupoleva. Ty přitom zajišťovaly její vzdušné krytí. Z výsledků zmíněných manévrů vyplynulo, že je taktika založena na vrhání min do cesty plujícího plavidla zcela neúčinná. Miny typu MAV-1 se totiž k vodní hladině snášely na padácích natolik pomalu, že se jim dokázalo vyhýbat i tak velké plavidlo, jakým byla bitevní loď Marat. Přímou reakcí na tuto skutečnost se stala modifikace miny typu MAV-1, který vešla ve známost jako MAN-1 a která byla uzpůsobena k shozu z malých výšek. Mina typu MAN-1 ale nakonec nebyla do výzbroje zařazena, a to pro velmi nízkou spolehlivost. Mina typu MAV-1 přitom tvořila páteř minového arsenálu VVS až do počátku 40. let. Svůj křest ohněm si tato zbraň odbyla v tzv. Zimní válce s Finskem. Zmíněný konflikt započal dne 30. listopadu 1939 napadením Finska SSSR bez předchozího vyhlášení války a skončil dne 13. března 1940 podpisem Moskevské mírové smlouvy. Na základě zmíněné smlouvy byly některé části Finska připojeny k SSSR. Na druhou stranu si Finsko zachovalo svou nezávislost, zatímco SSSR se vzdal dalších pokusů o anexi Finska. Ve zmíněném konfliktu byly miny typu MAV-1 konkrétně použity k přehrazení plavebních cest, které byly proraženy ledoborci k finským přístavům Abo, Abo-Alandu, Pori a Rauma. Dne 6. ledna 1940 byly přitom letounem typu SB z dílny A.N. Tupoleva odhaleny hned tři takové plavební cesty, které umožňovaly zásobovat Finsko ze Švédska. Speciálně pro tuto operaci byla vyčleněna šestice letounů typu DB-3T ze stavu 3. letky 1. mino-torpédonosného puku (MTRP) Baltské flotily. Zmíněné stroje přitom k minovacím misím vyrážely z letiště Poldiski, na kterém byly dočasně dislokovány. První shoz min letouny typu DB-3T uskutečnily dne 29. ledna, a to i přesto, že tehdy panovalo špatné počasí. Ten den byly v průběhu devíti bojových vzletů položeny dvě minové bariéry. Při stavbě první minové bariéry na jedné z objevených plavebních cest byly svrženy, z výšky 500 m, tři miny typu MAV-1. Přímo do plavební dráhy ale dopadla je jedna z nich. U další miny selhal padákový systém. Následkem toho zmíněná mina dopadla na led, načež vybouchla. Poslední mina sice dopadla na hranu ledu, nicméně jej prorazila a následně se potopila. Zbytky skříně padákového systému i padáků zmíněné miny ale zůstaly na ledové pokrývce. To ale předem varovalo protivníka před minovou bariérou. Při stavbě druhé minové bariéry na té samé plavební cestě si posádky letounů typu DB-3T všimly velkého počtu finských vojáků poblíž první minové bariéry. Následně na ně začali pálit střelci z palubních kulometů, které se nacházely v břišním střelišti. Na to Finové odpověděli palbou z protiletadlových kulometů. Všechny tři miny typu MAV-1, které byly shozeny v rámci výstavby druhé bariéry, ale dopadly 5 až 10 m od plavební cesty, která měla šířku 25 až 80 m. Při dopadu nicméně prorazily led a následně se potopily. Později Finové některé miny deaktivovali a následně umístili do musea zimní války. V přímé reakci na aktivity sovětských mino-torpédonosných letounů později, počínaje dnem 2. února 1940, začali Finové plavební cesty hlídat za pomoci stíhacích letounů typu Fokker D-XXI. Den nato se ten tak z minovací mise na svou základnu vrátil jen jeden ze tří letounů typu DB-3T, a to ještě s průstřely. Celkem bylo letouny typu DB-3T v Zimní válce svrženo 39 min typu MAV-1 (a 6 min typu AMG-1). Část z nich ala při sestupu na padácích odfoukl vítr mimo plavební cestu, což vedlo k tomu, že dopadly na ledovou pokrývku. Přesné údaje o ztrátách, které způsobily miny tohoto typu v Zimní válce, nejsou k dispozici. Za jejich oběť ale padla nejméně jedna finská nákladní loď. Miny typu MAV-1 byly používány též na samém počátku tzv. Velké vlastenecké války. V prvních dnech tohoto konfliktu, který započal dne 22. června 1941 nečekaným vpádem německých vojsk do SSSR, přitom letouny ze stavu 1. MTAP Baltské flotily během několika málo dní shodily 48 min typu MAV-1 (a 43 min typu AMG-1). Tak např. v noci 29. června zmíněné stroje za pomoci 21-ti min typu MAV-1 zablokovaly přístup k finským přístavům Helsinky, Pori a Kotka. V červenci roku 1941 byl letadly Černomořské flotily za pomoci min typu MAV-1 a AMG-1 zablokován přístup k ústí řeky Dunaje a k rumunskému přístavu Konstanta. V průběhu prvního roku Velké vlastenecké války bylo spotřebováno 45 min typu MAV-1. Poté se již tato zbraň nepoužívala. Přednost před minami tohoto typu totiž dostaly silnější kotvené miny typu AMG-1 a dnové miny tuzemské a britské výroby.

Verze:

MAV-1 – základní výrobní výše popsaná modifikace miny typu MAV-1. Tento model byl určen k shozu ze středních a velkých výšek.

MAN-1 – modifikace miny typu MAV-1 uzpůsobená k shozu z malých výšek. Tento model nebyl zařazen do výzbroje pro velmi nízkou spolehlivost.

Nosič:  DB-3T – 1 ks, DB-3FT/Il-4T (Bob) – 1 ks, KR-6T – 1 ks (nezaveden do výzbroje), MK-1 – 4 ks (nezaveden do výzbroje), TB-1 – 1 ks a TB-3 4M-34RN – 2 ks

Uživatelé:  SSSR

Bojová hlavice:  trhavá o hmotnosti 100 kg s mechanickým nárazovým zapalovačem