R-60/-60K (AA-8 Aphid)

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela krátkého dosahu

Určení:  primárně ničení vzdušných cílů (stíhací letouny, bombardovací letouny …) nacházejících se ve výškách i na pozadí země při manévrovém vzdušném boji útokem ze zadní polosféry za denních podmínek; sekundárně ničení nechráněných pozemních cílů

Vyvinul:  PKPK Minaviaproma (do roku 1965 známa jako OKB-4 M.R. Bisnovata)

Verze:

R-60 – první sériově vyráběná modifikace střely typu R-60 s instalací nechlazené pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu OGS-60TI Komar. Ta přitom tomuto modelu zajišťuje schopnost napadat vzdušné cíle pouze útokem ze zadní polosféry. Za operačně způsobilou byla střela typu R-60 oficiálně prohlášena v roce 1973.

R-60K – exportní modifikace střely typu R-60 s instalací bezkontaktního rádiového přibližovacího zapalovače typu Kolibri na místo bezkontaktního optického přibližovacího zapalovače typu Striž. Jeho anténu přitom ukrývá podlouhlý vystouplý hranatý kryt s obdélníkovým půdorysem, který se nachází na boku trupu, přímo za příďovými ovládacími plochami.

UZR-60T – speciální modifikace střely typu R-60 určená pro nácvik zaměřování vzdušných cílů za reálných podmínek. Od bojového modelu R-60 se tento cvičný speciál odlišuje absencí zadních příďových a záďových ovládacích ploch (přední příďové ovládací plochy naproti tomu zůstaly zachovány), motoru a bojové hlavice.

R-60M/-60MK – pokročilá modifikace střely typu R-60/-60K se zlepšenými manévrovacími charakteristikami, prodlouženým dosahem, účinnější bojovou částí a rozšířenými schopnostmi o útoky na nepřátelské letouny z přední polosféry. Tento model se vyznačuje instalací zkapalněným dusíkem chlazené pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu OGS-75 Komar-M, která disponuje větší citlivostí a větším zorným polem, a účinnější a těžší bojové hlavice. Operačně plně způsobilou se přitom střela typu R-60M oficiálně stala v roce 1978. viz. samostatný text

Historie:  Přestože byly protiletadlové řízené střely (PLŘS) poprvé bojově nasazeny již v roce 1958 v konfliktu ČLR s Thai-wanem (americký typ AIM-9B Sidewinder), skutečně masového využití se dočkaly až ve válce, která zuřila v letech 1964 až 1975 na území Vietnamu. Zatímco USA zde nasadily krátkodosahové PLŘS s pasivním IČ navedením řady AIM-9 Sidewinder a střednědosahové PLŘS s poloaktivním radiolokačním navedením řady AIM-7 Sparrow, Severní Vietnam méně dokonalý bezlicenční sovětský derivát Sidewinderu (v první sériově vyráběné verzi AIM-9B), známý jako R-3S (AA-2A Atoll A). Přestože bylo možné za pomoci zmíněných PLŘS napadat vzdušné cíle z daleko větší vzdálenosti než v případě tradiční hlavňové výzbroje, v tomto konfliktu se příliš neosvědčily. Vzdušná válka nad Vietnamem měla totiž zejména charakter vzdušných soubojů mezi stíhacími letouny. K tomu ale nebyly projektovány ani krátkodosahové Sidewindery ani střednědosahové střely typu Sparrow. S těmito zbraněmi se totiž původně počítalo při obraně státu před svazy neohrabaných strategických bombardovacích letounů pohybujících se ve velkých výškách. Z tohoto důvodu vykazovaly velmi omezenými manévrovacími schopnostmi. Konkrétně lehčí Sidewinder nebylo možné vypustit při přetížení větším než 2 g. Díky omezenému zornému poli naváděcí IČ hlavice bylo navíc možné této střele relativně snadno vymanévrovat. To vše samozřejmě platilo i pro jeho sovětský protějšek v podobě typu R-3S. V této souvislosti se na konci 60. let začalo VVS poohlížet po specializované PLŘS pro ničení vzdušných cílů v manévrovém vzdušném boji. Protože na protivzdušnou zbraň této kategorie nebyly kladeny příliš velké nároky z hlediska doletu a navíc měla vykazovat co nejmenší hmotností a rozměry (aby ji bylo možné umístit na zbraňové závěsníky nosiče v počtu dvou až čtyř exemplářů), do středu pozornosti se dostala nejprve pouhých 9,15 kg vážící PLŘS typu 9M32 přenosného protiletadlového raketového kompletu typu 9K32 Strela-2 (SA-7 Grail). Pozemní zkoušky letecké verze střely 9M32 byly realizovány v roce 1970. Rok nato pak ze závěsníků letounu MiG-21S odstartovalo celkem 25 těchto střel. Protože ale bojová hlavice této zbraně, která vážila pouhých 1,16 kg, nedokázala zasažený letoun vždy spolehlivě poslat k zemi, později se veškerá pozornost VVS soustředila na těžší střelu typu 9M31 mobilního protiletadlového raketového kompletu typu 9K31 Strela-1 (SA-9 Gaskin). Vývojem letecké modifikace této střely byla přitom výnosem ze dne 21. ledna 1970 pověřena konstrukční kancelář PKPK Minaviaproma vedená M.R. Bisnovatem. Práce na toto téma se ale v PKPK prakticky rozeběhly již v roce 1968. Protože se střela typu 9M31 v nezměněné podobě pro použití bojovými letouny vůbec nehodila, v průběhu vývoje z ní postupně vykrystalizovala kvalitativně nová zbraň. Ta přitom vešla ve známost pod prototypovým označením K-60. Střelecké zkoušky střely typu K-60 se rozeběhly v roce 1971. Prvních osm zkušebních exemplářů této zbraně, z nichž dvě vznikly v autonomní verzi (autopilotem řízené) a šest v telemetrické verzi s instalací naváděcí hlavice, odstartovalo ze speciální pozemní startovací rampy. Cílem všech šesti z této rampy odpálených telemetrických K-60 se přitom stal tepelný zdroj, který byl umístěn na 500 až 1 500 m vzdálené věži. Poté upravený stíhací MiG-21SMT vypustil šest zkušebních exemplářů této zbraně, čtyři v autonomní a dva v telemetrické verzi, na padákový terč. Pro potřeby dalších zkoušek této střely byly v letech 1970 až 1971 upraveny též čtyři pokročilejší MiGy-23M. První etapa závodních zkoušek střely K-60 skončila v srpnu 1972. Zatímco v průběhu roku 1971 bylo vypuštěno celkem 17, v průběhu roku 1972 celkem 43 zkušebních exemplářů této zbraně. Ty přitom k zemi poslaly celkem sedm bezpilotních terčů typu M-17 (MiG-17) a La-17. V průběhu roku 1972 bylo provedeno rovněž 32 střeleb na bezpilotní vzdušné terče toho samého typu za ztížených meteorologických podmínek. Zničit se jich přitom podařilo celkem pět. Státní zkoušky této zbraně, do kterých se zapojil jeden MiG-21 spolu se čtyřmi MiGy-23, se podařilo úspěšně dokončit v průběhu roku 1973. Oficiálně, jako model R-60, byla střela typu K-60 za operačně plně způsobilou prohlášena dne 18. prosince téhož roku. Tímto předstihla svého západního konkurenta v podobě francouzské střely typu Magic o celé dva roky. Zkoušky střely typu R-60 (K-60) ale pokračovaly i v průběhu následujícího roku. V případě MiGu-23 se posláním těchto dodatečných testů stalo prověření vlivu zplodin startujících střel R-60 na činnost pohonné jednotky. Kromě jednotlivých střeleb byly realizovány i střelby několika těmito střelami najednou na bezpilotní MiGy-17 (M-17) a na padákové terče. V tom samém roce byla tato zbraň testována též na MiGu-21bis. Mezitím, v roce 1973, odstartovaly čtyři střely typu R-60 též ze závěsníků přepadového stíhače typu Su-15TM. V průběhu státních zkoušek této zbraně v kombinaci s letounem Su-15TM, které skončily v roce 1974, bylo přitom uskutečněno celkem 19 střeleb na bezpilotní MiG-17 (M-17). V letech 1977 až 1978 prošla střela typu R-60 též zkouškami na starší verzi tohoto letounu, známé jako Su-15. Na této modifikaci letounu typu Su-15 se ale nikdy nerozšířila. V roce 1973 byla tato zbraň zkoušena rovněž na stíhacím-bombardéru typu Su-17M. Tomu pak v roce 1975 následoval testy na kolmostartujícím Jaku-38. V jejich průběhu přitom čtvrtý prototyp tohoto stroje, známý jako VM-4, vypustil celkem 21 těchto střel za účelem prověření vlivu jejich zplodin na činnost pohonných jednotek. Tomu pak následovaly čtyři střelby na padákové terče typu M-6 a bezpilotní letouny typu M-28 (Il-28). Produkcí všech střely řady R-60 se zabýval, v letech 1973 až 1985, moskevský závod č.43 (Kommunar). Zatímco ve zbraňovém systému frontových a přepadových stíhačů tyto střely obvykle doplňovaly těžší a výkonnější protiletadlové řízené střely, stíhací-bombardovací, frontové bombardovací a bitevní letouny je zase používaly pro vlastní obranu před vzdušným napadením. Přestože byla již v roce 1984 do výzbroje VVS a PVO zařazena daleko výkonnější krátkodosahová PLŘS typu R-73 (AA-11 Archer), na inventáři VVS se nemalý počet střel řady R-60 nachází až do dnešních dnů.

Uživatelé:  SSSR a okolo 26-ti dalších zemí světa

Nosič:  Jak-38/-38M (‘Forger A’) - 2 ks, Mi-24V (‘Hind E’) - 2 ks, MiG-21SM/M/MF (‘Fishbed J’) - 6 ks, MiG-21SMT (‘Fishbed K’) - 6 ks, MiG-21bis (‘Fishbed L/N’) - 6 ks, MiG-21bis UPG - 6 ks, MiG-23M/MF (‘Flogger B’) - 4 ks, MiG-23ML/P (‘Flogger G’) - 4 ks, MiG-23MLD (‘Flogger G/K’) - 4 ks, MiG-25RB (‘Foxbat B/D’) - 2 až 4 ks,  MiG-25PD/PDS (‘Foxbat E’) - 4 ks, MiG-25BM (‘Foxbat F’) - 4 ks, MiG-27K/M/D (‘Flogger J’) - 2 ks, MiG-29/UB/S (‘Fulcrum A-C’) - 4-6 ks, MiG-31 (‘Foxhound A’) - 4 ks, Su-15TM (‘Flagon E/F’) - 2 ks, Su-15UM (‘Flagon G’) - 2 ks, Su-17M2 (‘Fitter D’) - 2 ks, Su-17M3 (‘Fitter H’) - 2 ks, Su-17M4 (‘Fitter K’) - 2 ks, Su-17UM (‘Fitter E’) - 2 ks, Su-17UM3 (‘Fitter G’) - 2 ks, Su-22 (‘Fitter F’) - 2 ks, Su-22M/M3 (‘Fitter J’) - 2 ks, Su-22U (‘Fitter E’) - 2 ks, Su-22UM3/UM3K (‘Fitter G’) - 2 ks, Su-22M4 (‘Fitter K’) - 2 ks, Su-24/M/MR/MP (‘Fencer C/D/E/F’) - 2-4 ks, Su-25 (‘Frogfoot A’) - 2 ks a Su-25UB (‘Frogfoot B’) - 2 ks

 

R-60/-60K

 

Naváděcí systém:  pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu OGS-60TI Komar (navádění na tepelnou stopu cíle) se zorným úhlem 24°

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-259

Bojová hlavice:  R-60: tříštivo-trhavá tyčového typu o hmotnosti 3 kg s mechanickým kontaktním zapalovačem a bezkontaktním optickým přibližovacím zapalovačem typu Striž (detekční vzdálenost 5 m); R-60K: tříštivo-trhavá tyčového typu o hmotnosti 3 kg s mechanickým kontaktním zapalovačem a bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu Kolibri (detekční vzdálenost 5 m)

 

 

TTD:     
Délka: 2,095 m 
Průměr těla:   120 mm
Rozpětí stabilizátorů: 0,39 m 
Startovací hmotnost: 43,5 kg
Max. rychlost cíle: 2 500 km/h
Max. přetížení cíle: 8 g
Výškový dosah:   50 - 20 000 m
Dálkový dosah:    0,25 - 7,2 km

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 6.4.2012