R-33 (AA-9 Amos)

 

foto: http://rbase.new-factoria.ru/

 

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela velkého dosahu

Určení:  ničení vzdušných cílů (bombardovací letouny, stíhací letouny, průzkumné letouny, transportní letouny, vrtulníky, křižující střely …) nacházejících se ve velkých i v malých výškách útokem ze zadní i z přední polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  Vympel

Verze:

R-33 (AA-9A Amos A) – první sériově vyráběná modifikace střely R-33. Naváděcí systém tohoto modelu spolupracuje s palubním radiolokátorem typu RP-31 Zaslon (‘Flash Dance’) s vyhledávacím dosahem 180 až 200 km a zaměřovacím dosahem 60 až 80 km přepadového stíhacího letounu typu MiG-31. Operačně plně způsobilou se přitom střela typu R-33 oficiálně stala v roce 1981.

R-33S (AA-9B Amos B) – pokročilá modifikace střely R-33 se zvětšeným dálkovým dosahem (ze 120-ti na 160 km). Naváděcí systém tohoto modelu spolupracuje se střeleckým radiolokátorem typu RP-31A Zaslon-A přepadového stíhače typu MiG-31B/BS a RP-31AM Zaslon-AM víceúčelového bojového letounu typu MiG-31BM. Operačně plně způsobilou se přitom střela typu R-33S oficiálně stala v roce 1999.

Historie:  Protože pozemí protiletadlové raketové systémy, které byly zavedeny v 60. letech do výzbroje sovětské PVO, představovaly pro vysokoletící americké bombardovací letouny s omezenými manévrovacími schopnostmi smrtelné nebezpečí, USAF ve druhé polovině 60. let přišlo s novou taktikou vzdušného útoku na pozemní cíle. Ta přitom spočívala v příletu k cíly v přízemní výšce vysokou podzvukovou rychlostí za využití prostředků REB. Nízkoletící bombardéry (typy FB-111A a B-1A) se totiž dokázaly vyhnout nejen zornému poli pozemních radiolokačních stanic sovětské PVO, ale i hrozby napadení ze vzduchu. Všechny tehdejší sovětské přepadové stíhače (typy Su-9, Su-11, Su-15, Tu-128 ...) byly totiž uzpůsobeny výhradně pro ničení vysokoletících vzdušných cílů. Z tohoto důvodu měla být pokročilá modifikace tehdy nejvýkonnějšího přepadového stíhače PVO typu MiG-25P (Je-155P) v podobě typu Je-155MP (budoucí MiG-31) dle technického zadání ze dne 24. května 1968 schopna vést útoky i na letouny (a křižující střely), které se pohybují ve velkých i v malých výškách (na pozadí země), za pomoci dalekodosahových PLŘS s doletem 120 km, a to i za podmínek silného elektronického rušení. Zpracováním projektu takto výkonné protiletadlové řízené střely byly pověřeny hned dvě konstrukční kanceláře, a to konstrukční kancelář Vympel a PKPK Minaviaproma M.R. Bisnovata. Vítězným se přitom stal návrh první uvedené konstrukční kanceláře v podobě typu K-33. Naproti tomu návrh z dílny PKPK Minaviaproma, který nesl označení K-50, se nikdy nedočkal realizace. Původně střela typu K-33 počítala s tzv. „kachním“ uspořádáním ovládacích ploch alá R-40 (K-40) letounu MiG-25P. Později ale dostala přednost klasická koncepce. Klasické uspořádání ovládacích ploch je totiž pro dalekodosahovou PLŘS daleko výhodnější než kachní uspořádání, protože vykazuje menším aerodynamickým odporem. Úvodní projekt takto koncipované střely typu K-33 přitom spatřil světlo světa v roce 1970. Přestože původně plány počítaly s tím, že bude zmíněná zbraň, obdobně jako její předchůdce v podobě střel řady R-40, zaujímat pozici na křídleních pylonech, s přihlédnutím na skutečnost, že je tento způsob přepravy značně nevýhodný z hlediska aerodynamického odporu a tepelného namáhání, bylo nakonec od něho zcela opuštěno. Na místo toho dostala přednost přeprava v polozapuštěné poloze do břicha trupu na katapultovacích závěsnících. Zmíněná změna v projektu přepadového MiGu-31 ale sebou přinesla podstatně přísnější požadavky na celkové rozměry střely K-33. Protože se tato střela měla pod trup zmíněného letounu vejít v počtu čtyř exemplářů (po dvou za sebou), následně obdržela kratší trup se znatelně větším průměrem, nové stabilizátory s menším rozpětím a skládací horní pár záďových ovládacích ploch. Úvodní projekt takto radikálně přepracované K-33, která se nyní nápadně podobala americké dalekodosahové PLŘS typu AIM-54 Phoenix palubního přepadového stíhače typu F-14 Tomcat, přitom spatřil světlo světa v roce 1972. Přestože měla být PLŘS typu K-33 do zbraňového systému MiGu-31 zavedena hned ve čtyřech modifikacích, z nichž jedna počítala s poloaktivní radiolokační, druhá s aktivní radiolokační, třetí s pasivní IČ a čtvrtá s kombinovanou pasivní IČ a poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavou, nakonec se tato zbraň dočkala realizace pouze v jedné jediné verzi. Ta přitom obdržela instalaci poloaktivní/aktivní RL samonaváděcí hlavice typu 9B1388, která spolupracovala s palubním radiolokátorem typu Zaslon (RP-31). Ten na rozdíl od palubního radaru amerického Tomcatu, jenž využíval mechanicky natáčenou anténu, obdržel progresivněji pojatou pevnou anténu s fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem. Díky tomu tento typ radaru dokázal střely typu K-33 navádět hned na čtyři vzdušné cíle zároveň. Zatímco pro zkoušky poloaktivní/aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice této zbraně byl vyčleněn frontový stíhač typu MiG-21 (ve verzi LL-21), role vzdušné zkušebny střeleckého radaru typu Zaslon se zhostila dvojice proudových dopravních letounů Tu-104 (ve verzi LM-104-518). Jeden z nich přitom, spolu s letounem typu MiG-25P-10, posloužil též pro realizaci vlastních střeleckých zkoušek. Protože přepadový MiG-25P disponoval velmi podobnými letovými výkony jako budoucí MiG-31, za jeho pomoci bylo střelu typu K-33 možné odzkoušet za reálných podmínek. Vlastní střelecké zkoušky se rozeběhly v roce 1973. Tehdy přitom z křídelních závěsníků MiGu-25P-10 odstartovaly tři tyto střely v tzv. autonomní (pouze autopilotem řízené) modifikaci. V tom samém roce zmíněný MiG uskutečnil rovněž 25 zkušebních letů v konfiguraci se střelou typu K-33 v podvěsu. Současně se rozeběhly letové zkoušky speciálů typu LM-104-518 a LL-21. V průběhu roku 1973 byly provedeny též pozemní statické a dynamické zkoušky vlastní střely a zkoušky dvou typů zvažovaných bojových hlavic, fragmentové a tyčové. Zkoušky střely typu K-33 v autonomní modifikaci na MiGu-25P-10 přitom v roce 1974 zakončila realizace dalších 11-ti střeleb, které byly zaměřeny zejména na studium teplotních a vibračních charakteristik této zbraně. V průběhu roku 1975 ze zbraňových závěsníků toho samého letounu odstartovalo dalších 20 střel typu K-33. Zatímco let některých z nich probíhal po balistické, jiných zase po předem naprogramované dráze. Poté jediný exemplář letounu typu MiG-25P-10 obdržel instalaci podtrupového vypouštěcího katapultovacího zařízení MiGu-31 v podobě typu AKU-33. V říjnu 1975 se vypuštěním několika střel typu K-33 v telemetrické modifikaci do střeleckých zkoušek této zbraně zapojil též jeden ze speciálů LM-104-518. Testy katapultovacího vypouštěcího zařízení typu AKU-33, které představovalo pro sovětský průmysl úplnou novinku, byly zahájeny rok nato. Zatímco z AKU-33 umístěného na speciální pozemní zkušebně odstartovalo, v průběhu roku 1976, celkem 17 „autonomních“ PLŘS typu K-33, letoun typu MiG-25P-10 s instalací tohoto samého vypouštěcího zařízení ještě v tom samém roce vypustil dalších 7 těchto střel. První střelbu na vzdušný cíl v podobě padákového terče typu PRM-2 se podařilo uskutečnit v dubnu roku 1976. Tomu pak dne 26. března 1977 následoval první sestřel skutečného letounu v podobě bezpilotního MiGu-17 (M-17). K zemi byl přitom tento stroj za pomoci střely typu K-33 poslán útokem z přední polosféry. Za celý rok 1977 se přitom podařilo uskutečnit celkem 32 střeleb. Mezitím se do zkušebního programu této zbraně zapojily též dva MiGy-31. Protože byly v průběhu prvních střeleb na vzdušné cíle z přední polosféry odhaleny nedostatky v naváděcím systému, následně byly do jeho konstrukce vneseny některé změny. Zkoušky střely typu K-33 s instalací modifikované naváděcí soustavy se přitom rozeběhly v dubnu roku 1978 a byly zakončeny kladným hodnocením. V srpnu toho samého roku pak jeden letoun typu MiG-31 uskutečnil první střelbu za pomoci těchto střel na čtyři vzdušné cíle zároveň. V průběhu první etapy státních zkoušek střely typu K-33, která se rozeběhla v březnu 1979, přepadový MiG-31 vypustil celkem 12 těchto střel, 8 v tzv. programové (s předem naprogramovanou dráhou letu) a 4 v bojové verzi. Za jejich pomoci přitom poslal k zemi hned tři vzdušné terče. Druhá etapa státních zkoušek této zbraně byla ukončena rok nato. Oficiálně, jako model R-33, byla střela typu K-33 spolu se svým nosičem v podobě letounu typu MiG-31 prohlášena za operačně plně způsobilou dne 6. května 1981. Sériová výroba této zbraně se přitom rozeběhla již v roce 1976. Zpočátku se produkcí střely typu R-33 (K-33) zabýval závod z Kaliningradu. Později byla však tato zbraň zavedena též do výrobního závodu z Dolgoprudného. Protože se v roce 1985 podařilo západní rozvědce získat přes A.Tolkačeva, vedoucího konstrukční kanceláře, přesné informace o všech přednostech a slabinách radarového systému nosiče střely typu R-33 v podobě přepadového MiGu-31 (a též i o radarovém systému frontového MiGu-29 a AWACSu typu A-50), čímž tento letoun významně ztratil na své původní bojové hodnotě, ještě v polovině 80. let se rozeběhly práce na jeho pokročilé modifikaci. Ta přitom vešla ve známost jako MiG-31B (MiG-31BS) a kromě radaru typu Zaslon ve zdokonaleného verzi RP-31A Zaslon-A, která měla před tou původní navrch ve vyšší odolnosti proti rušení, počítala též s vylepšenou dalekodosahovou PLŘS typu R-33. Tato modifikace střely R-33 přitom vešla ve známost jako R-33S a svého předchůdce překonávala zejména dálkovým dosahem, jenž činil celých 160 km (na místo 120-ti km). Jelikož se mezitím, v roce 1991, rozpadl SSSR a nově utvořené Rusko zasáhla těžká ekonomická krize, operačně plně způsobilou se nakonec střela typu R-33S, spolu se svým nosičem v podobě letounu typu MiG-31B/BS, oficiálně stala až dne 25. října 1999. Protože zmíněná změna politické situace zcela zastavila vývoj ještě pokročilejší verze tohoto přepadového stíhače v podobě modelu MiG-31M, jehož zbraňový systém počítal s kvalitativně novou dalekodosahovou PLŘS typu K-37, letouny řady MiG-31 ze stavu Ruského VVS se musejí na střely typu R-33/-33S plně spoléhat až do dnešních dnů.

Uživatelé:  Kazachstán, Rusko a SSSR

Nosič:  R-33: MiG-31 (‘Foxhound A’) - 4 ks a MiG-31B/BS (‘Foxhound A’) - 4 ks; R-33S: MiG-31B/BS (‘Foxhound A’) - 4 ks a MiG-31BM - 4 ks

 

R-33

 

Naváděcí systém:  inerciální systém s povelovou korekcí (navádění v počáteční a střední fázi letu) + poloaktivní/aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče nebo na odraz elektromagnetického záření naváděcí hlavice od cíle) typu 9B1388 (navádění v koncové fázi letu)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  tříštivo-trhavá o hmotnosti 47 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem

 

 

TTD:     
Délka: 4,18 m 
Průměr těla:   380 mm
Rozpětí stabilizátorů: 1,18 m 
Startovací hmotnost: 490 kg
Max. rychlost cíle: 3 700 km/h
Max. přetížení cíle: 3 - 4 g
Výškový dosah:   25 - 28 000 m
Dálkový dosah (ZPS):    2,5 - 40 km
Dálkový dosah (PPS):    2,5 - 120 km

 

 

ZPS = zadní polosféra

PPS = přední polosféra

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 2.5.2012