R-13M1 (AA-2D Atoll D)

Typ:  pokročilá modifikace letecké protiletadlové řízené střely krátkého dosahu typu R-13M (bezlicenční derivát americké střely typu AIM-9D Sidewinder) se zlepšenými manévrovacími schopnostmi (bezlicenční derivát americké střely typu AIM-9J Sidewinder)

Určení:  ničení vzdušných cílů na krátké vzdálenosti útokem ze zadní i z přední (pouze v případě letounů se zapnutou forsáží) polosféry za dne a za dobrých meteorologických podmínek

Vyvinul:  Vympel (do roku 1967 znám jako OKB-134 I.I.Toropova)

Odlišnosti od modelu R-13M:

- instalace nové pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu Iněj-1M (na místo typu Iněj-70) s větším zorným polem (40° na místo 28°) uvnitř tvarově nezměněné špice přídě trupu

- instalace nových příďových stabilizátorů s lomenou náběžnou hranou na místo rovné alá AIM-9J (zatímco vnitřní části náběžné hrany stabilizátorů mají nyní menší, vnější části obdržely větší úhel náběhu)

- instalace modifikovaných záďových ovládacích ploch s mírně větším rozpětím

Historie: Přestože krátkodosahová protiletadlová řízená střela typu R-13M (K-13M), která se stala oficiálně operačně způsobilou v roce 1974, vykazovala v porovnání se svým vývojovým předchůdcem v podobě střely typu R-3S dvojnásobným dosahem (15 km na místo 7,6 km) a navíc byla schopna zasáhnout cíl pohybující se větší rychlostí (2 500 km/h na místo 1 800 km/h), zaútočit na nepřátelský letoun (se zapnutou forsáží) i z přední polosféry a v neposlední řadě též se navést na zvolený vzdušný cíl při větším přetížení svého nosiče v okamžiku startu (3,7 g na místo 2 g), představy VVS rozhodně nenaplňovala. Díky poměrně úzkému zornému poli naváděcí hlavice typu Iněj-70 bylo totiž střelou typu R-13M možné napadat stále jen nepříliš obratné cíle. Kromě toho při střelbě za pomoci této zbraně bylo nadále nezbytné namířit celý letoun směrem k cíly obdobně jako při střelbě kanóny, což pilota stálo cenný čas. Z tohoto důvodu se VVS již dne 22. února 1973 obrátilo na konstrukční kancelář Vympel s požadavkem na pokročilou modifikaci této zbraně vykazující lepšími manévrovacími schopnostmi. S oficiální zelenou se přitom vývoj požadované modifikace střely R-13M, která následně vešla ve známost pod prototypovým označením K-13M1, setkal dne 27. listopadu 1974. To již byl na světě úvodní projekt této zbraně spolu s 10-ti zkušebními prototypy. K tomu samého datu se přitom podařilo uskutečnit též zkoušky v aerodynamickém tunelu. Vlastní střelecké zkoušky se proto mohly rozeběhnout ještě v průběhu roku 1974. Základem střely typu K-13M1 se přitom stal americký Sidewinder ve verzi AIM-9J, který sovětská rozvědka zcizila na počátku 70. let z blíže neuvedené jihokorejské základny. Díky novým příďovým stabilizátorům s lomenou náběžnou hranou prakticky shodné konstrukce, jakou měly příďové stabilizátory amerického typu AIM-9J, a nové naváděcí hlavici typu Iněj-1M, která disponovala větším zorným úhlem (40° na místo 28°), bylo střelu typu K-13M1 možné vypouštět při manévrech s přetížením až 5 až 6 g (na místo 3,7 g). Jinak tato zbraň vykazovala prakticky stejnými výkony jako model R-13M. Závodní zkoušky střely typu K-13M1 byly realizovány v letech 1975 až 1976. V jejich průběhu přitom jeden MiG-21 v blíže nespecifikované verzi spolu s jedním MiGem-21bis, dvěma MiGy-23 a jedním MiGem-23ML vypustil celkem 19 telemetrických a 19 bojových zkušebních exemplářů této střely. Pro program státních zkoušek byl zase vyhrazen jeden MiG-23 spolu se dvěma MiGy-23ML a jedním exportním MiGem-23MS. Dolaďování střely typu K-13M1 do stavu plně způsobilého pro řadovou službu se ale poněkud zatáhlo. Do výzbroje VVS byla proto tato zbraň, jako model R-13M1, oficiálně zařazena až dne 18. ledna 1982 (spolu s letounem typu MiG-23ML). Ve výrobním programu závodu č.43 (Kommunar) se přitom střela typu R-13M1 nacházela v letech 1977 až 1981.

Uživatelé:  SSSR, ?

Nosič:  MiG-23ML/P (‘Flogger G’) - 4 ks, MiG-23MLD (‘Flogger K’) - 4 ks, ?

Naváděcí systém:  pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu Iněj-1M (navádění na tepelnou stopu cíle) se zorným úhlem 40°

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-240 s tahem 6 000 kp

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 11,3 kg (efektivní účinek do 7,5 m) s mechanickým kontaktním zapalovačem typu Galka a bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu Sinica (detekční vzdálenost 5 m)

Poslední úpravy provedeny dne: 4.3.2012