R-77 (AA-12 Adder)

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela středního až velkého dosahu

Určení:  ničení vzdušných cílů (bombardovací letouny, stíhací letouny, letouny AWACS, letouny REB, průzkumné letouny, transportní letouny, vrtulníky, křižující střely, PLŘS, řízené pumy …) nacházejících se ve velkých i v malých výškách útokem ze zadní i z přední polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  Vympel

Verze:

R-77/RVV-AE (iz.170) – první sériově vyráběná jedním raketovým motorem na TPL poháněná modifikace střely R-77. Dosah střely typu R-77 činí 100 km. Do výzbroje VVS byl přitom tento model oficiálně zařazen v roce 1994.

R-77E – exportní modifikace střely R-77. Dosah střely typu R-77E činí 75 km. Případným zájemcům ze zahraničí je přitom tento model nabízen od roku 1992.

R-77M-PD/RVV-AE-PD (iz.180-PD) – pokročilá modifikace střely R-77 s kombinovaným raketo-náporovým pohonem. Po odpoutání od svého nosiče je tento model nejprve urychlen za pomocí raketového motoru na TPL na letovou rychlost. Poté funkci jeho pohonné jednotky zcela přebírá podstatně ekonomičtější náporový motor. Díky tomu se max. dálkový dosah střely typu RVV-AE-PD pohybuje na hranici celých 160-ti km. Letový náporový motor tohoto modelu přitom využívá čtveřici do tvaru písmene „X“ uspořádaných hranatých lapačů vzduchu, jejichž protáhlé gondoly zároveň zastávají funkci nosných ploch. Vývojové práce na střele typu RVV-AE-PD byly zahájeny v roce 1996. Střelecké zkoušky se přitom rozeběhly v roce 1999. Do sériové výroby tento model nebyl zatím zařazen.

RVV-SD (iz.170-1) – pokročilá modifikace střely R-77 s modifikovaným trupem, který se vyznačuje větší délkou (o 110 mm), novým raketovým motorem na TPL a zcela novou palubní elektronikou. Široké veřejnosti se tento model poprvé představil v srpnu roku 2009 na aerosalónu MAKS 2009. Do sériové výroby nebyl zatím zaveden.

R-77M (iz.180) – pokročilá modifikace střely R-77 s novým raketovým motorem na TPL se dvěma režimy chodu, modifikovanou aktivní RL samonaváděcí hlavicí a standardními kormidly na místo voštinových. Zatímco nový motor střele typu R-77M zajistil větší dálkový dosah v porovnání s modelem R-77, nová kormidla pak menší aerodynamický odpor a efektivní radiolokační odrazovou plochu (RCS). Tento model se zatím nachází ve stádiu vývoje.

Historie: Součástí zbraňového systému prvních sovětských stíhacích letounů 4. generace v podobě lehkého MiGu-29 a těžkého frontového stíhače typu Su-27, jejichž produkce se rozeběhla na přelomu 70. a 80. let, se kromě 30 m kanónu a krátkodosahových PLŘS s pasivním IČ samonavedením typu R-73 staly též střednědosahové PLŘS typu R-27 ve verzi s poloaktivním radiolokačním a pasivní IČ samonavedením. Přestože střednědosahové PLŘS řady R-27 znamenaly pro VVS a PVO významný kvalitativní skok, za novou americkou zbraní této kategorie v podobě PLŘS typu AIM-120A AMRAAM, která se tehdy nacházela v počátečním vývojovém stádiu, znatelně zaostávaly. Tato střela totiž disponovala lehčí a kompaktnější konstrukcí, lepšími letovými výkony a navíc její navádění zajišťovala podstatně pokročilejší aktivní radiolokační samonaváděcí soustava. Zatímco poloaktivní RL samonaváděcí hlavice střely R-27 (ve verzi R-27R/ER) sledovala odraz elektromagnetického záření střeleckého radaru nosiče od cíle, což vyžadovalo, aby se postřelovaný cíl nacházel až do okamžiku zásahu v zorném poli střeleckého radiolokátoru nosiče, aktivní RL samonaváděcí systém amerického AMRAAMu pracoval zcela autonomně, neboť sledoval odraz elektromagnetického záření od cíle, které sám emitoval. Za pomocí střel typu AMRAAM bylo proto možné postřelovat velký počet vzdušných cílů najednou dle principu „vystřel a zapomeň“. Naproti tomu střelecký radar typu N001 Mječ těžkého frontového stíhače typu Su-27 dokázal navádět střely typu R-27R/ER pouze na dva vzdušné cíle zároveň. V případě méně výkonného radaru typu N019 Rubín lehčího MiGu-29 bylo pak možné za pomocí této PLŘS postřelovat dokonce jen jeden jediný vzdušný cíl. Jelikož by americké vzdušné síly masovým zavedením střel typu AMRAAM získaly významnou kvalitativní převahu nad sovětskými a navíc byly střely řady R-27 díky značnému rozpětí ovládacích ploch shledány jako zcela nevodné pro vyvíjené stíhací letouny 5. generace, neboť tyto stroje počítaly s přepravou podvěsné výzbroje uvnitř zbraňových šachet, již dne 19. března 1980 byla konstrukční kancelář Vympel pověřena vývojem kvalitativně nové střednědosahové PLŘS s aktivní RL samonaváděcí soustavou. Protože s tímto protějškem amerického AMRAAMu, který zpočátku nesl označení RVV-AE, počítaly, jak již bylo řečeno, též stíhací letouny 5. generace, hmotnost této zbraně neměla dle zmíněného zadání přesáhnout 160 až 165 kg. Naváděcí systém střely typu RVV-AE měl přitom spolupracovat s palubním radiolokátorem typu RLPK-29UM/N010 Žuk lehkého víceúčelového bojového letounu typu MiG-29M/-29K, RLSU-27M/N011 těžkého víceúčelového bojového letounu typu Su-27M (Su-35) a RP-31M Zaslon-M těžkého přepadového stíhače typu MiG-31M. Úvodní projekt střely typu RVV-AE, který se následně stal základem technického zadání ze dne 31. července 1982, spatřil světlo světa již v roce 1981. Protože byly na tuto zbraň kladeny značné nároky z hlediska manévrovacích schopností, konstruktéři Vympelu ji opatřili velmi netradičně pojatými ovládacími plochami v podobě čtyř sklopitelných do tvaru písmene „X“ uspořádaných roštů nepodobných těm, kterými byly vybaveny některé typy sovětských balistických střel (typy SS-21, SS-23 ...). Takto pojaté ovládací plochy jsou totiž schopny lépe usměrňovat proud vzduchu než ty klasické. Kromě toho vykazují vyšším aerodynamickým momentem síly a navíc na jejich vychýlení je zapotřebí menší množství energie. Čtveřici těchto roštových ovládacích ploch přitom doplnila ještě čtveřice podlouhlých lichoběžníkových do tvaru písmene „X“ uspořádaných stabilizátorů. Ty zase zaujaly pozici na bocích střední části válcovitého těla této zbraně. Střelecké zkoušky PLŘS typu RVV-AE se rozeběhly v roce 1983. Tehdy přitom bylo k neřízenému letu po balistické dráze vypuštěno celkem 8 těchto střel. Od května roku 1984 již tyto střely vzlétaly ze zbraňových závěsníků stíhacího letounu typu MiG-29. Za celý rok 1984 se přitom podařilo uskutečnit celkem 18 neřízených střeleb. V prosinci toho samého roku se do programu střeleckých zkoušek zapojily další dva MiGy-29. Mezi červnem a srpnem 1985 se pak zkušební flotila MiGů-29 rozrostla o další dva tyto stroje. V průběhu státních zkoušek, které se rozeběhly v roce 1988 a byly završeny v roce 1991, trojice letounů typu MiG-29 uskutečnila celou řadu střeleb na bezpilotní terčové letouny typu M-16 (Tu-16), M-21 (MiG-21) a La-17. Operačně plně způsobilou se přitom střela typu RVV-AE oficiálně, jako model R-77, stala dne 23. února 1994. Sériová výroba této zbraně, která byla až do rozpadu SSSR, k němuž došlo v roce 1991, realizována též i v ukrajinském Kyjevě, se však rozeběhla už v roce 1984. Na export byla přitom střela typu R-77 uvolněna v roce 1992. Protože těžká ekonomická krize, která zachvátila v 90. letech postsovětské Rusko, zcela zastavila vývoj plánovaných nosičů střely R-77 v podobě letounů typu MiG-29M, MiG-31M a Su-27M (Su-35), tato výkonná zbraň se na poměrně dlouhou dobu stala součástí podvěsné výzbroje pouze nevelkého fontových stíhacích MiGů-29S.

 

R-77

 

Uživatelé:  ČLR, Indie, Malajsie, Peru a Rusko

Nosič:  MiG-21bis UPG - 4 ks, MiG-29S/SE/N (‘Fulcrum C’) - 6 ks, MiG-29SMT (‘Fulcrum F’) - 6 ks, Su-27SM - 10 ks, Su-27UBM - 10 ks, Su-30MKI (‘Flanker H’) - 10 ks, Su-30MKK (‘Flanker G’) - 10 ks, Su-30MK2 - 10 ks, Su-30M2, Su-34 (‘Fullback’) - 8 ks, Su-35S a J-11A (‘Flanker’)

Naváděcí systém:  inerciální systém s povelovou korekcí (navádění v počáteční a ve střední fázi letu) + aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice (navádění na odraz elektromagnetického záření naváděcí hlavice od cíle) typu 9B1348 s dosahem 15 km (navádění v koncové fázi letu)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  mikrokumulativní o hmotnosti 22 kg s bezkontaktním laserovým přibližovacím a mechanickým nárazovým zapalovačem

 

 

 

TTD:    R-77  RVV-SD
Délka: 3,60 m  3,71 m
Průměr těla:   200 mm 200 mm
Rozpětí stabilizátorů: 0,70 m 0,68 m 
Startovací hmotnost: 175 kg 190 kg
Max. rychlost cíle: 3 600 km/h ?
Max. přetížení cíle: 12 g 12 g
Výškový dosah:   20 - 30 000 m 20 - 25 000 m
Dálkový dosah:    0,3 - 100 km 0,3 - 110 km

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 28.4.2012