R-73 (AA-11 Archer)

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela krátkého dosahu

Určení:  primárně ničení vzdušných cílů (stíhací letouny, bombardovací letouny …) nacházejících ve výškách i na pozadí země v manévrovém vzdušném boji útokem ze zadní i přední polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci; sekundárně ničení nechráněných pozemních cílů

Vyvinul:  Vympel

Verze:

R-73 (K-73) – první sériově vyráběná modifikace střely R-73 s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu MK-80 Majak-80 se zorným úhlem 90° a bezkontaktního rádiového přibližovacího zapalovače typu Krčet. Tento model byl oficiálně za operačně plně způsobilý prohlášen v roce 1984

R-73E – zjednodušená exportní modifikace střely R-73. Prvním provozovatelem tohoto modelu se stala v roce 1988 NDR.

R-73L – pokročilá modifikace střely R-73 s instalací bezkontaktního laserového přibližovacího zapalovače typu Jantar na místo rádiového bezkontaktního přibližovacího zapalovače typu Krčet. Tento model byl do výzbroje VVS a PVO zařazen na přelomu let 1994 a 1995.

R-73M (K-74ME) pokročilá modifikace střely R-73 s prodlouženým dosahem (z 30-ti na 40 km) a zlepšenými manévrovacími schopnostmi. Střela typu R-73M se od typu R-73 odlišuje instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu MK-80M Majak-80M (na místo typu MK-80 Majak-80), která vykazuje větším zorným úhlem (120° na místo 90°), vektorovatelné trysky raketového motoru (na místo pevné trysky s pohyblivými deflektory výtokových plynů) a nových stabilizátorů s menším rozpětím. Střelecké zkoušky této zbraně se rozeběhly v roce 1994. Do výzbroje VVS byla přitom střela typu R-73M zařazena na konci roku 1996. Poté prošly v rámci modernizačního programu úpravou do tohoto standardu všechny střely typu R-73 z inventáře VVS. Široké veřejnosti byla přitom střela typu R-73M poprvé prezentována v roce 1997 na aerosalónu MAKS 97 jako model K-74ME.

R-73EL – zjednodušená exportní modifikace střely R-73L. Tento model byl uvolněn na export v roce 1997.

RVV-MD (iz.760) – pokročilá modifikace střely R-73M disponující schopností zaměření cíle až po odpálení (LOL). Tento model se od typu R-73M odlišuje vetší délkou trupu (o 20 mm) a instalací nového raketového motoru s delší dobou chodu, nové IČ samonaváděcí hlavice a nové palubní elektroniky. Široké veřejnosti se střela typu RVV-MD poprvé představila v srpnu 2009 na aerosalónu MAKS 2009.

Historie:  Protože lehké a obratné baterií tří kanónů vyzbrojené severovietnamské MiGy-17 byly v manévrových vzdušných soubojích pro podstatně těžší stíhací letouny třetí generace řady F-4 Phantom II, které se musely spoléhat výhradně na protiletadlové řízené střely (PLŘS) řady Sidewinder a Sparrow první generace, velmi nepříjemným protivníkem, ještě na konci 60. let se v USA rozeběhly práce stíhačích nové, čtvrté, generace v podobě těžkých letounů řady F-14 Tomcat a F-15 Eagle (a později i na lehčích a víceúčelovějších strojích řady F-16 Fightning Falcon a F/A-18 Hornet). Ty přitom již byly schopny ničit vzdušné cíle jak ze vzdálenosti za pomocí PLŘS středního a velkého dosahu, tak i při manévrových vzdušných soubojích za pomoci kanónů a agilních krátkodosahových PLŘS. Odpověď na tyto stroje ze strany SSSR nenechala na sebe dlouho čekat. Již v roce 1971 byl zde totiž oficiálně zahájen program PFI, z něhož následně vzešel těžký frontový stíhač typu Su-27 (protějšek těžšího typu F-15) a lehký frontový stíhač typu MiG-29 (protějšek lehčího typu F-16). Součástí zbraňového systému těchto dvou letounů, MiG-29 a Su-27, se pak vedle kanónu (typu GŠ-30-1), který stíhací letouny předchozí generace často postrádaly, staly též krátodosahové a střednědosahové PLŘS nové generace. Vývojem PLŘS krátkého dosahu s pasivní IČ naváděcí soustavou pro tyto první sovětské stíhací letouny 4. generace byly přitom pověřeny hned dvě konstrukční kanceláře, a to Minaviaproma (od roku 1976 známa jako Molnija) a Vympel. Zatímco Minaviaproma dostala za úkol zpracovat projekt nástupce střel řady R-3/-13 (AA-2 Atoll) disponujícího schopností napadat vzdušné cíle ze všech příletových směrů (typ K-14), Vympel byl výnosem ze dne 7. července 1972 pověřen vývojem nástupce lehké pro manévrový vzdušný boj specializované PLŘS typu R-60 (AA-8 Aphid). Protože byly na střelu z dílny konstrukční kanceláře Vympel, která následně vešla ve známost pod prototypovým označením K-73, kladeny značné nároky z hlediska manévrovacích schopností, již od počátku tato zbraň počítala s pokročilou naváděcí soustavou se zorným úhlem ne menším než 80° (zorný úhel naváděcí hlavice typu R-60 činil pouhých 24°) a prachovým raketovým motorem s řízeným vektorem tahu. Protože by ale řízení zajištěné výhradně vychylováním výtokových plynů motoru mělo nemalé energetické nároky, K-73 obdržela rovněž klasické aerodynamické ovládací plochy s podobným uspořádáním, jaké měly ovládací plochy staršího modelu R-60. Jelikož se tvůrci střely K-73 později rozhodly tuto zbraň opatřit pokročilou naváděcí hlavicí typu Majak, která dokázala zajistit navedení na vzdušný cíl ze všech příletových směrů, za cenu mírného vzrůstu rozměrů a hmotnosti se z ní nakonec stal přímý konkurent paralelně vyvíjené technologicky méně pokročilé střely typu K-14 (vývoj této zbraně byl mezitím kuli značné vytíženosti NPO Molnija projektem kosmického raketoplánu typu Buran přidělen konstrukční kanceláři Vympel). V této souvislosti byly již v roce 1979 veškeré práce na tomto derivátu střely R-13M zcela zastaveny. Střelecké zkoušky PLŘS typu K-73 se rozeběhly v roce 1979 startem několika zjednodušených exemplářů této zbraně ze speciální pozemní startovací rampy. Posláním těchto „pozemních“ zkoušek se přitom stalo prověření činnosti deflektorů výtokových motorových plynů. Souběžně byly realizovány testy naváděcí hlavice typu Majak na vzdušné zkušebně LL-124, jejíž základem se stal proudový dopravní letoun typu Tu-124. Ještě v tom samém roce ze zbraňového závěsníku MiGu-23ML odstartovaly tři autonomní (autopilotem řízené) zkušební exempláře střely K-73. Rok nato ten samý letoun vypustil dalších sedm zkušebních K-73 v provedení bez bojové hlavice, pět v autonomní a dvě v telemetrické verzi. Přitom byl zasažen jeden terčový MiG-17 (M-17). Mezitím se do zkušebního programu střely K-73 zapojil ještě jeden MiG-23ML. V roce 1981 ze závěsníků MiGů-23ML odstartovaly další dvě autonomní a tři telemetrické K-73. Rok nato flotilu zkušebních nosičů této zbraně rozšířil třetí sériový MiG-29. Ten pak uskutečnil první sestřel nadzvukového cíle v rámci celého programu K-73 v podobě bezpilotního MiGu-21 (M-21). V průběhu roku 1982 bylo vypuštěno celkem 38 střel typu K-73, včetně 15-ti telemetrických a čtyř bojových s instalací naváděcí hlavice typu Majak-80 (všechny předchozí exempláře této střely byly opatřeny naváděcí soustavou typu Majak-MK-76-2). V roce 1983 se podařilo vypustit dalších 62 těchto střel. To se již na zkušebním programu střely K-73 podílely celkem čtyři MiGy-29. Zatímco za pomoci dvou z nich byla prověřována bojová efektivita této zbraně, na jednom vliv raketových spalin na činnost motorů, na dalším byla zkoušena kompatibilita střely K-73 s přilbovým zaměřovačem typu Ščel. V roce 1985 se pak rozeběhly zkoušky střely K-73 v provedení s motorem, který byl upraven tak, aby při startu méně ovlivňoval činnost leteckých pohonných jednotek. Roli nosiče se v tomto případě zhostil jeden MiG-23 spolu s jedním MiGem-23MLS. Oficiálně za operačně plně způsobilou byla přitom střela typu K-73 prohlášena, jako model R-73, dne 22. července 1984. Tímto se tato zbraň stala hystoricky vůbec první operační PLŘS na světě ovládanou vektorováním tahu motoru v kombinaci se standardními aerodynamickými plochami. Na export byla střela typu R-73 uvolněna v roce 1988. Prvním zahraničním provozovatelem exportní R-73, která vešla ve známost jako R-73E, se přitom, ještě v tom samém roce, stala NDR. Ve výzbroji VVS se střely řady R-73 spolu se staršími a méně výkonnými krátkodosahovými PLŘS typu R-60/-60M nacházejí do dnešních dnů.

Uživatelé:  Alžír, Bangladéš, ČLR, ČSSR (po rozpadu ČR i SR), Indie, Jemen, Maďarsko, Malajsie, Myanmar, NDR, Peru, SSSR, Súdán, Venezuela, Vietnam ...

Nosič:  Jak-130 (‘Mitten’) - 4 ks, MiG-21bis UPG - 4 ks, MiG-23MLD (‘Flogger K’) - 2 ks, MiG-29/-29S (‘Fulcrum A/C’) - 6 ks, MiG-29UB (‘Fulcrum B’) - 6 ks, MiG-29K/KUB - 8 ks, MiG-31BM - 4 ks, Su-27/-27SK (‘Flanker B’) - 6 ks, Su-27UB/UBK (‘Flanker C’) - 6 ks, Su-27SM - 6 ks, Su-27UBM - 6 ks, Su-30/-30K (‘Flanker F variant 1’) - 6 ks, Su-30MK - 6 ks, Su-30MKI (‘Flanker H’) - 6 ks, Su-30MKK (‘Flanker G’) - 6 ks, Su-30MK2 - 6 ks, Su-30MK2V - 6 ks, Su-30MKV - 6 ks, Su-30MKM - 6 ks, Su-30MKA - 6 ks, Su-30M2 - 8 ks, Su-33 (‘Flanker D’) - 6 ks, Su-34 (‘Fullback’) - 8 ks, Su-35S a J-11 (‘Flanker’) - 6 ks

Naváděcí systém:  R-73/-73E/-73L/-73EL: pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu MK-80 Majak-80 (navádění na tepelnou stopu cíle) se zorným úhlem 90°; R-73M: pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu MK-80M Majak-80M (navádění na tepelnou stopu cíle) se zorným úhlem 120°

Pohon:  jeden raketový motor na TPL s řízeným vektorem tahu

Bojová hlavice:  R-73/-73E: tyčová o hmotnosti 7,4 kg s mechanickým kontaktním zapalovačem a bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu Krčet; R-73L/EL: tyčová o hmotnosti 7,4 kg s mechanickým kontaktním zapalovačem a bezkontaktním laserovým přibližovacím zapalovačem typu Jantar

 

TTD:    R-73  RVV-MD
Délka: 2,90 m  2,92 m
Průměr těla:   170 mm 170 mm
Rozpětí stabilizátorů: 0,51 m 0,51 m 
Startovací hmotnost: 105 kg 106 kg
Max. rychlost cíle: 2 500 km/h ?
Max. přetížení cíle: 12 g 12 g
Výškový dosah:   20 - 30 000 m 20 - 25 000 m
Dálkový dosah:    0,3 - 30 km 0,3 - 40 km

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 6.4.2012