ZAP-500

Typ:  zápalné letecké zařízení

Určení:  rozptylování zápalných směsí

Vyvinul:  NIChI

Zápalný kontejner typu ZAP-500 (ZAP = zažigatelnyj aviacionnyj priboir = zápalné letecké zařízení) vycházel z kontejneru pro rozptylování bojových chemických látek typu VAP-500 a byl vyprojektován speciálně pro dvoumotorové bombardovací letouny. Jeho nosičem se konkrétně stal rychlostní bombardovací letoun typu SB z dílny A.N. Tupoleva a dálkový bombardovací letoun typu DB-3 z dílny S.V. Iljušina. Zatímco nádržka na zápalnou směs lehčích kontejnerů typu ZAP-4m a ZAP-6 měla kapkovitý tvar, nádržka na zápalnou směs kontejneru typu VAP-500 byla skryta uvnitř aerodynamického krytu, který měl při pohledu z boku přibližně trojúhelníkový tvar. Zmíněná nádržka pojala 120 kg granulí žlutého fosforu v roztoku chloridu vápenatého, což bylo o mnoho více, než u kontejnerů typu ZAP-4m (30 kg) a ZAP-6 (10 kg). Díky tomu bylo za pomoci kontejnerů typu ZAP-500 možné rozprašovat žlutý fosfor z větších výšek. Kromě toho zmíněné kontejnery umožňovaly pokrýt „ohnivým deštěm“ větší plochu. Od kontejneru typu VAP-500 se kontejner typu ZAP-500, který byl vyráběn závodem č.145, odlišoval prakticky pouze instalací válcovité nádržky na iniciátor hoření v podobě dýmotvorné směsi S-4 (40-ti % roztok anhydridu kyseliny sírové v kyselině chlorsulfonové). Stejně jako u kontejnerů typu ZAP-4m a ZAP-6 byly směsi z obou nádržek kontejneru typu ZAP-500 vytlačovány náporem vzduchu, který byl nasáván uzavíratelným otvorem na jejich přídi. Smíšením granulí žlutého fosforu se směsí S-4 docházelo k jejich vznícení. Kontejnery typu ZAP-500 byly přitom z bezpečnostních důvodů navrženy tak, aby obě zmíněné látky přicházely do kontaktu v určité vzdálenosti za nosným letounem. U letounu typu SB k přepravě zmíněných kontejnerů sloužily závěsníky se zámky typu Der-19, které se nacházely pod křídlem, přímo mezi trupem a motorovými gondolami. K otevírání výpustí obou nádržek kontejnerů typu ZAP-500, stejně jako k jejich nouzovému shozu, bylo používáno standardní elektrické zařízení pro uvolňování pum typu ESBR-3 a standardní záložní mechanické zařízení pro uvolňování pum typu ASBR-22. Testy kontejneru typu ZAP-500 na letounu typu SB byly realizovány v listopadu roku 1937 na Vědecko-výzkumném polygonu letecké výzbroje z Noginska. Letoun typu SB, který se podílel na testech zmíněného zařízení, byl přitom vůbec prvním letounem tohoto typu s vnějšími podvěsy. Původně se totiž počítalo s tím, že letouny typu SB budou přepravovat výzbroj výhradně v trupové pumovnici. Instalací křídelních závěsníků se zámky typu Der-19, které umožňovaly přepravu kontejnerů typu ZAP-500 byly přitom opatřeny všechny letouny typu SB od 96. výrobní série. Zkouškami na letounu typu DB-3, u kterého se s přepravou výzbroje ve vnějším podvěsu počítalo, na rozdíl od letounu typu SB, již od počátku, zmíněné kontejnery prošly v srpnu roku 1938. Vzhledem k vysoké nosnosti letoun typu DB-3 ve vnějším podvěsu mohl přepravovat hned tři kontejnery typu ZAP-500. Zpočátku byl ale testován jen se dvěma těmito kontejnery v podvěsu. Vzhledem k tomu, že by létání s tak velkým letounem, jakým byl typ DB-3, ve výškách pouhých 20 až 50 m nad územím protivníka doslova hraničilo se sebevraždou, později byly s tímto strojem prováděny testy shozu žlutého fosforu z kontejnerů typu ZAP-500 z výšky cca 3 000 m. Zatímco při letu ve výškách 20 až 50 m byl letoun typu DB-3 za pomoci kontejnerů typu ZAP-500 schopen zapálit plochu o rozloze 5 až 6 ha, při letu ve výšce cca 3 000 m dokázal žlutý fosfor rozprášit na ploše o rozloze 0,5 až 0,8 ha. Největším problémem při rozprašování žlutého fosforu byla skutečnost, že k jeho vzplanutí docházelo v malé vzdálenosti za ocasními plochami nosiče, které byly potaženy plátnem, tedy vysoce hořlavým materiálem. Později byly proto prováděny experimenty s přidáváním různých aditiv pro zpomalování vznícení do dýmotvorné směsi S-4, která zastávala funkci iniciátoru hoření. Jelikož tyto snahy ke kýženému výsledku nevedly, později bylo pozměněno složení granulí ze žlutého fosforu. Ty nyní nepotřebovaly k vznícení iniciátor. K jejich vznícení, resp. samovznícení, docházelo při dopadu na zem. V srpnu roku 1939 byl v rámci zkoušek nových samovznětlivých granulí žlutého fosforu učiněn pokus o založení požáru na velké ploše lesa, pole a louky. Při zmíněném testu byly tyto granule z kontejnerů typu ZAP-500 shazovány z výšky 4 000 až 5 000 m. Přitom se podařilo zjistit, že jsou samovznětlivé granule žlutého fosforu efektivní pouze v létě, a to ještě jenom v případě, že je sucho. Kromě toho byl jejich samovznětlivý proces velmi nespolehlivý. Zatímco část shozených granulí nezačala vůbec hořet, část z nich se vznítila až po cca 5-ti až 20-ti min. Testy „ohnivého deště“ na různých polygonech probíhaly až do podzimu roku 1939, a to nejen za využití dvoumotorových bombardovacích letounů typu SB a DB-3, ale i za využití tedy již zastaralých stíhacích dvouplošníků typu I-15bis. V polovině roku 1940 byl již nicméně zájem k „ohnivému dešti“ ze strany velení VVS velmi chladný. Důvodem toho byla dostupnost více efektivních zápalných zbraní, včetně ampulí s tekutou samovznětlivou (na vzduchu) zápalnou směsí. Tyto zbraně totiž umožňovaly spolehlivě zapálit i bojovou techniku, včetně tanků. Kromě toho bojové letouny mohly za jejich pomoci útočit i z velkých výšek, což snižovalo riziko sestřelení protiletadlovým dělostřelectvem. V reálném boji nakonec kontejnery typu ZAP-500 nebyly nikdy použity.

Verze:  -

Nosič:  DB-3 – 3 ks a SB – 2 ks

Uživatelé:  SSSR