ZAP-4m

Typ:  zápalné letecké zařízení

Určení:  rozptylování zápalných směsí

Vyvinul:  NIChI

Zápalný kontejner typu ZAP-4m (ZAP = zažigatelnyj aviacionnyj priboir = zápalné letecké zařízení) vycházel z kontejneru pro rozptylování bojových chemických látek typu VAP-4m. Zmíněný kontejner vzešel z programu „Ognennyj dožd“ (Ohnivý déšť) a byl vyvinut institutem NIChI (Vědecko-výzkumný chemický institut) Chemické správy RKKA. Vývoj kontejneru typu ZAP-4m probíhal paralelně s vývojem menšího a lehčího kontejneru typu ZAP-6, jehož základem se zase stal kontejner typu VAP-6. S kontejnerem typu VAP-4m kontejner typu ZAP-4m sdílel nádržku na pracovní látku, která měla kapkovitý tvar. Identická byla přitom též konstrukce zařízení pro otevírání a rozptylování, které se nacházelo na zádi nádržky pracovní látky. U kontejneru typu ZAP-4m byla navíc k břichu nádržky na pracovní látku uchycena o poznání menší válcovitá nádržka, která obsahovala iniciátor hoření v podobě dýmotvorné směsi S-4 (40-ti % roztok anhydridu kyseliny sírové v kyselině chlorsulfonové). Tu kontejner typu VAP-4m postrádal. Otevírání záďových výpustí obou zmíněných nádržek, horní a dolní, probíhalo současně. K tomu sloužil lanový mechanismus. Směsi z obou nádržek byly vytlačovány náporem vzduchu, který byl nasáván otvorem na jejich přídi. Ten se u obou nádržek nacházel pod poklopem, který se otevíral současně s výpustí. Smíšením pracovní látky se směsí S-4 docházelo k jejímu vznícení. Kontejnery typu ZAP-4m byly z bezpečnostních důvodů navrženy tak, aby obě zmíněné látky přicházely do kontaktu v určité vzdálenosti za nosným letounem. Zatímco pro kontejner typu UChAP-3 se počítalo se surovou ropou, u kontejneru typu ZAP-4m se pracovní látkou stal žlutý fosfor, který byl kuli utajení nazýván jako „vešestvo P“ (látka P). Surová ropa se sice jevila jako ideální zápalná směs, a to kuli nízké pořizovací ceně a bezproblémové manipulaci a skladování, její zapálení bylo ale poněkud problematické. Kromě toho značná viskozita ropy sebou přinášela komplikace při vytlačování z nádrží podvěsných kontejnerů požadovanou rychlostí. Žlutý fosfor, který byl určen pro zápalné kontejnery, měl podobu malých válcovitých granulí s průměrem 15 mm a délkou 15 až 20 mm. Protože se žlutý fosfor při kontaktu se vzduchem samovznítí, zmíněné granule byly umístěny v roztoku chloridu vápenatého. Kuli snížení rizika zapálení ocasních ploch se kontejnery typu ZAP-4m věšely pod křídlo, na standardní pumové závěsníky. V případě selhání bylo možné zmíněné kontejnery shodit jako pumy. Zatímco kontejnery typu VAP-4m bylo možné na závěsníky nosiče zavěsit prázdné a poté je naplnit z autocisterny, kontejnery typu ZAP-4m, byly nejprve plněny a teprve až poté věšeny na závěsníky nosiče. Nádržka na pracovní látku kontejneru typu ZAP-4m měla objem 72 l a pojala cca 30 kg granulí žlutého fosforu. Zmíněný kontejner byl určen pro průzkumný a lehký bombardovací dvouplošník typu Polikarpov R-5. Kontejnery typu ZAP-4m se věšely na vnitřní závěsníky, které se nacházely pod dolním křídlem tohoto stroje. Otevření výpustí obou nádržek zmíněného kontejneru, horní s granulovaným žlutým fosforem v roztoku chloridu vápenatého a dolní s iniciátorem hoření v podobě dýmotvorné směsi S-4, zajišťoval navigátor-bombometčík, ze zadního kokpitu. K tomu využíval standardní zařízení pro uvolňování pum ze závěsníků. Shodné zařízení přitom sloužilo i k jejich nouzovému odhození. Zkoušky kontejneru typu ZAP-4m byly zahájeny v březnu roku 1935. V první etapě zkoušek byl prověřován vliv těchto kontejnerů v podvěsu na ovladatelnost letounu typu R-5. Z tohoto důvodu byly zpočátku jejich nádržky plněny pouze obyčejnou vodou. Přitom se podařilo zjistit, že letoun typu R-5 s kontejnery typu ZAP-4m v podvěsu má horší vzletové charakteristiky a obratnost. Na druhou stranu byl s nimi schopen vykonávat zatáčky s náklonem až 55° a podnikat útoky na pozemní cíle ze střemhlavého letu pod úhlem 20° až 25°. Tomu následovaly testy na polygonu. Vyprazdňování kontejnerů typu ZAP-4m zabralo nějakých 5 s a v průběhu zkoušek bylo prováděno při letu rychlostí 190 až 200 km/h ve výškách 30 až 50 m. Po otevření výpustí nádržek zmíněných kontejnerů se za letounem typu R-5 objevil efektní ohnivý ocas. Poté, co hořící granule žlutého fosforu dopadly na zem, hořely ještě další 3 až 4 min. Následkem toho zůstal na zemi vypálený pás o šířce cca 18 m a délce cca 170 až 250 m. Výška kouřové clony nad tímto pásem činila nějakých 40 m. Protože testy kontejnerů typu ZAP-4m sužovaly potíže s nepříliš velkou spolehlivostí mechanismu pro otevírání výpustí nádržek, následně prošly úpravami. Spolehlivost modifikovaných kontejnerů typu ZAP-4m, které byly předloženy ke zkouškám měsíc nato, ale nebyla též uspokojivá. Za uspokojivou z hlediska spolehlivosti bylo možné považovat třetí variantu tohoto zařízení, která zkouškami prošla v červnu roku 1936. Teprve až poté byla schválena výroba ověřovací série kontejneru typu ZAP-4m pro potřeby armádních zkoušek. Ty byly nicméně realizovány již v dubnu toho samého roku. Jejich posláním bylo ověření efektivity „ohnivého deště“ vůči živé síle a různé technice. V průběhu armádních zkoušek byly proto na testovacím polygonu za pomoci kontejnerů typu ZAP-4m zkrápěny různé typy terčů. Jednalo se o figuríny v různých uniformách, vyřazené automobily, vyřazenou leteckou techniku, dřevěné budovy se střechami z různých materiálů (došky, dřevo a plech) a stohy slámy. Přestože na testovacím polygonu tehdy stále ležel sníh a terče byly navlhlé, pilotům letounů typu R-5 se za pomoci granulí žlutého fosforu podařilo propálit jak uniformy figurín, tak i plátěný potah terčových letadel. Přitom se vzňaly i stohy slámy. Z budov podlehly pouze ty s doškovou (slaměnou) střechou. Propálit dřevěné a plechové střechy za pomoci žlutého fosforu se nepodařilo. V závěrečné zprávě z armádních zkoušek kontejnerů typu ZAP-4m stálo, že je „ohnivý déšť“ vhodný k ničení pěchoty, kavalérii a vozatajstva, stejně jako k zapalování lesního porostu, osetých ploch se zralým obilím, vesnic a ropných polí. Následně byl kontejner typu ZAP-4m zaveden do výroby. Hlavním uživatelem této zbraně se stalo bitevní letectvo. Bitevní letectvo přitom kontejnery typu ZAP-4m nejprve používalo na bitevní verzi letounu typu R-5, která byla známa jako R-5Š, a následně na odvozeném letounu typu SSS. Zatímco standardní R-5 mohl pod dolním křídlem přepravovat čtyři kontejnery typu ZAP-4m, na letoun typu R-5Š bylo zpočátku možné navěsit jen dva tyto kontejnery. Později byly však některé z nich uzpůsobeny k přepravě čtyř kontejnerů typu ZAP-4m. Letouny typu SSS z prvních výrobních sérií mohly rovněž přepravovat jen dva tyto kontejnery. Na letouny typu SSS z pozdějších výrobních sérií bylo již nicméně možné navěsit čtyři kontejnery typu ZAP-4m. V útočných brigádách byly kontejnery typu ZAP-4m (nebo VAP-4m) obvykle vyzbrojeny letouny jednoho z odřadů od každé letky. To znamená, že součástí každé útočné brigády bylo 30 letounů vyzbrojených kontejnery typu ZAP-4m (nebo VAP-4m). Existovaly ale též speciální chemické brigády, u kterých byly zmíněnými kontejnery vyzbrojeny všechny letouny, tj. 93 strojů. Útvar o takovém počtu letounů přitom dokázal za jeden bojový vzlet svrhnout na nepřítele až 3,6 t žlutého fosforu. Nosiče kontejnerů typu ZAP-4m (nebo VAP-4m) byly ale též soustředěny u speciálních zven, která byla součástí běžných letek, odřadů či brigád. Podobná zvena byla ale též součástí armádního letectva. Posádky nosičů kontejnerů typu ZAP-4m přitom postupně prošly speciálním výcvikem na Centrálním vojenské-chemickém polygonu v Šichanach. Zmíněných výcvikových kurzů se účastnily vždy celé bitevní letky a jejich součástí byly útoky na terče, které měly podobu seskupení budov. Tak např. v červenci roku 1937 zde posádky 81. letecké brigády, která bázovala na Ukrajině, provedly celkem sedm cvičných útoků. Při cvičných útocích bojové letouny letěly vždy k cílové oblasti v jedné linii proti směru větru. V cílové oblasti byli kromě budov rozmístěni, v zákopech i na volném prostranství, živí psy, kteří byli částečně oblečeni v různých uniformách. Více než 80 % z nich po takovém útoku utrpělo popáleniny 3. a 4. stupně. Naproti tomu proti stavbám se „ohnivý déšť“ ukázal být prakticky neúčinným, tedy vyjma těch s doškovou střechou. U ostatních budov k vzniku požáru nedošlo. Z dřevěných mostů byl „ohnivým deštěm“ poškozen jen jeden. Kromě toho se ukázalo, že poměrně účinnou ochranu před takovým útokem poskytuje obyčejná mokrá plachta. Na dřevěných bednách, které se pod ní nacházely, byl totiž po shozu „ohnivého deště“ nalezen jen nevelký počet ožehnutých míst. Naproti tomu pole s pšenicí se po takové útoku vzňalo prakticky okamžitě. Z tohoto důvodu byl po několika takových výcvikových turnusech učiněn závěr, že je žlutý fosfor efektivní prakticky pouze proti živé síle protivníka. Dalším nedostatkem kontejnerů typu ZAP-4m byla skutečnost, že bylo za jejich pomoci možné provádět útoky na pozemní cíle pouze z přízemního letu, konkrétně z výšek 30 až 50 m. A na bojové letouny, které se pohybují v tak malých výškách, lze pálit prakticky ze všech typů ručních palných zbraní. Přitom nosiče těchto kontejnerů v podobě letounů typu R-5, R-5Š a SSS byly velmi zranitelné, neboť byly zhotoveny vesměs ze dřeva a postrádaly jakoukoliv pancéřovou ochranu. Řešením tohoto nedostatku se sice mohl stát shoz z velkých výšek. S rostoucí letovou výškou se ale koncentrace granulí žlutého fosforu v místě dopadu snižovala. To se sice dalo kompenzovat vyšší rychlostí vyprazdňování nádržek. V tomto případě bylo ale jejich vyprázdnění příliš rychlé, což vedlo k tomu, že byla „ohnivým deštěm“ zasažena o poznání menší plocha. To by se sice dalo zase kompenzovat zvětšením objemu nádržek na žlutý fosfor. Pod křídlo letounu typu R-5 ale nebylo možné zavěsit větší nádržky na žlutý fosfor, neboť byla jeho nosnost velmi omezená. S kontejnery typu ZAP-4m se ale počítalo též pro celokovový lehký bombardovací letoun typu BŠ-1, který nebyl ničím jiným, než licenční kopií amerického letounu typu Vultee V-11G. Zmíněný zbroj měl na inventáři VVS nahradil dřevěné dvouplošníky řady R-5 a SSS a měl být schopen přepravy čtyř kontejnerů typu ZAP-4m. Vzhledem k malé výšce podvozku ale zmíněné kontejnery nebylo možné umístit na standardní pumové závěsníky letounu typu BŠ-1, které se nacházely pod střední částí křídla, přímo mezi podvozkovými šachtami. Z tohoto důvodu bylo kontejnery typu ZAP-4m nutné zavěsit pod vnější části křídla tohoto stroje. Pod vnější části křídla letounu typu BŠ-1 bylo však možné připevnit jen dva závěsníky pro zmíněné kontejnery. Toto řešení bylo nicméně již od počátku považováno jako dočasné a počítalo se s ním pouze pro letouny typu BŠ-1 z prvních výrobních sérií. Zmíněný letoun byl ale nakonec postaven pouze v limitované sérii. Sériové BŠ-1 navíc nebyly vůbec používány jako bojové, ale jako poštovní, pod označením PS-43. V reálném boji nakonec kontejnery typu ZAP-4m nebyly nikdy použity.

Verze:  -

Nosič:  R-5 – 4 ks, R-5Š – 2 nebo 4 ks a SSS – 2 nebo 4 ks

Uživatelé:  SSSR