Shenyang JJ-1 (Hongzhuan-503)

Typ:  letoun pro pokračovací výcvik pilotů

Určení:  seznamování posluchačů leteckých škol se základy obsluhy letecké techniky, výuka bojových manévrů, letu ve formacích, letu v noci podle přístrojů a navigace; včetně zbraňového výcviku

Historie:  V 50. letech se měl výcvik pilotů stíhacích letounů PLAAF a PLANAF sestávat hned ze tří stupňů. Zatímco v prvních stupni se měli kadeti leteckých škol seznámit se základy obsluhy letecké techniky na základovém cvičném letounu s pístovým pohonem typu CJ-5 (Hongzhuan-501) nebo CJ-6 (Hongzhuan-502), v druhém stupni měli své pilotní zkušenosti dále prohloubit na pokračovacím cvičném letounu s proudovým pohonem typu JJ-1 (Hongzhuan-503), v posledním, třetím, stupni měli pak absolvovat určitý počet letů na cvičně-bojovém UTI MiGu-15 (Midget), který nebyl ničím jiným, než dvoumístnou modifikací jednomístného stíhače typu MiG-15 (Fagot). Vývoj proudového cvičného letounu typu JJ-1 byl přitom svěřen institutu ze Shenyangu. Zmíněný institut byl založen v září roku 1956 a do prací na projektu zmíněného stroje se pustil ještě v říjnu toho samého roku. Konstrukční tým Shenyangského institutu přitom letoun typu JJ-1 pojal jako jednomotorový dolnoplošník s poměrně robustním doutníkovitým trupem s dvoumístnou tandemově uspořádanou kabinou na přídi, lapači vzduchu po stranách a tryskou na zádi, přímým křídlem a klasicky koncipovanými přímými ocasními plochami. V případě pohonné jednotky zase padla volba na 1 590 kp proudový motor typu PF-1A z dílny SADO (Shenyang Aeroengine Design Office). Tento motor přitom nebyl ničím jiným, než modifikací sovětského motoru typu RD-500 (bezlicenční kopie britského motoru typu Rolls-Royce Derwent V). Vývoj motoru typu PF-1A byl zahájen na konci roku 1956. Práce na přípravě výrobní linky se přitom rozeběhly krátce nato, v roce 1957. Všechny konstrukční celky a součástky prvního zkušebního exempláře motoru typu PF-1A se podařilo zhotovit za pouhých 100 dní. Zkoušky zmíněné pohonné jednotky na pozemním stendu byly zahájeny šest měsíců nato. Vyvrcholením pozemních zkoušek motoru typu PF-1A se přitom stal 20 hodin trvající test chodu. Teprve poté, v červenci roku 1958, byl tento typ motoru prohlášen za způsobilý pro let. Letové zkoušky prvního prototypu letounu JJ-1 se rozeběhly ještě ten samý měsíc. Svůj první vzlet přitom tento stroj vykonal dne 26. července 1958. Tímto se stal vůbec prvním zalétaným letounem čínské konstrukce. Pro potřeby zkušebního programu byly postaveny celkem tři prototypy letounu JJ-1, dva letové a jeden neletový. Ten byl přitom vyhrazen pro statické zkoušky. V průběhu první etapy letových zkoušek, která byla završena v říjnu roku 1958, se podařilo s prvním prototypem letounu JJ-1 dosáhnout všech vytyčených cílů. Letová obálka tohoto stroje byla ale tehdy prověřena pouze do výšky 3 000 m. Přestože letoun typu JJ-1 splňoval požadavky PLAAF, sériové výroby se nakonec nedočkal. Na konci roku 1958 totiž PLAAF dalo před třístupňovým výcvikem přednost finančně méně nákladnému výcviku dvoustupňovému. Kadeti leteckých škol měli tedy přecházet z pístových strojů pro základní výcvik typu CJ-5/-6 rovnou na cvičně-bojové UTI MiGy-15 (Midget). Z tohoto důvodu vzaly za své i plány, které údajně počítaly s bitevní verzí letounu JJ-1 pro přímou palebnou podporu pozemních vojsk. Přestože letounu typu JJ-1 tímto nebylo umožněno překročit prototypové stádium, prostředky vynaložené na jeho vývoj a letové zkoušky nepřišly zcela nazmar. Typ JJ-1 totiž umožnil čínským leteckým konstruktérům získat cenné zkušenosti s konstrukcí letounu s proudovým pohonem, které pak mohli plně zužitkovat při vývoji prvních domácích proudových bojových letounů.

Popis:  Pokračovací podzvukový proudový cvičný letoun typu JJ-1 byl řešen jako jednomotorový dolnoplošník s poměrně robustním doutníkovitým trupem, přímým křídlem s kladným vzepětím a klasicky koncipovanými ocasními plochami. Ty se přitom sestávaly z jedné lichoběžníkové svislé plochy (SOP), která byla opatřena krátkým předkýlem, a jedné vodorovné plochy (VOP) s tvarem lichoběžníku. VOP byla uchycena ke kořenům SOP a vyznačovala se kladným vzepětím. Dvoumístná tandemově uspořádaná pilotní kabina letounu JJ-1 se nacházela v přídi trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, a byla opatřena společným průzračným polokapkovitým překrytem. Ten se přitom sestával z pevného čelního štítku, výklopného (směrem doprava) předního krytu, pevného středního dílu a odsuvného (směrem dozadu) zadního krytu. Zatímco vpředu, přímo pod výklopným dílem překrytu, se nacházelo sedadlo žáka, v zadu, přímo pod odsuvným dílem překrytu, seděl instruktor. Pohon letounu JJ-1 obstarával jeden 1 590 kp proudový motor typu PF-1A. Zmíněný motor přitom využíval dvojici lapačů vzduchu s ledvinovitým průřezem, které se nacházely na bocích trupu, na úrovni sedadla žáka, a kruhovou trysku. Ta byla zase umístěna na zádi trupu, přímo pod ocasními plochami. Vzletové a přistávací zařízení letounu JJ-1 tvořil zatahovatelný tříbodový kolový podvozek příďového typu. Zatímco kolo příďového podvozku se zasouvalo (proti směru letu) do špice trupu, kola hlavního podvozku se zatahovala (směrem k podélné ose trupu) do útrob střední části křídla.


Verze:  žádné

Vyrobeno:  tři prototypy (dva letové a jeden neletový pro statické zkoušky)

Uživatelé:  žádní

 

 

 

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:        jeden proudový motor typu Shenyang PF-1A (derivát sovětského typu RD-500) s max. tahem 1 590 kp

Výzbroj:      jeden 23 mm kanón typu „Type 23-1“ (kopie sovětského typu NR-23), vestavěný do levého boku přední partie trupu

 

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 11,43 m 
Délka:   10,56 m
Výška: 3,94 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 4 602 kg
Max. rychlost: 840 km/h
Praktický dostup:   8 000 m
Max. dolet (bez PTB):    1 328 km

 

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 16.11.2013