Chengdu JJ-5 / FT-5 (‘Fresco’)

Typ:  dvoumístná modifikace jednomístného přepadového stíhacího letounu J-5A (MiG-17PF Frecso D) určená pro základní výcvik pilotů

Určení:  seznamování posluchačů leteckých škol s obsluhou letecké techniky, výuka bojových manévrů, letu ve formacích, navigace a letu v noci podle přístrojů, včetně zbraňového výcviku, a výcvik pilotů stíhacích letounů řady J-5

Odlišnosti od letounu J-5A:

- instalace dvoumístné tandemově uspořádané pilotní kabiny se sedadlem žáka vpředu a sedadlem instruktora vzadu v modifikované přední části trupu se zvětšenou délkou (o 140 mm) na místo jednomístné pilotní kabiny (obdobná konstrukce jako u sovětského letounu typu UTI MiG-15)

- instalace plně zdvojeného řízení

- absence dvouanténního střeleckého radiolokátoru – v této souvislosti z dělící přepážky příďového vstupu vzduchu zmizel kopulovitý kryt zaměřovací antény, zatímco široký zobákovitý kryt vyhledávací antény, který se nachází v horní části příďového vstupu vzduchu, nahradil obdobně tvarovaný kryt s výrazně menšími rozměry a plechovým potahem na místo dielektrického (uvnitř tohoto krytu se totiž nenachází instalace žádné antény)

- instalace méně výkonné pohonné jednotky typu WP-5D (modifikace motoru WP-5 bez komory přídavného spalování) na místo motoru typu WP-5 (v této souvislosti trysku s nastavitelným průměrem nahradila jednodušší pevná tryska)

- absence pevné hlavňové výzbroje (jeden 37 mm kanón typu „Type 37“ a dva 23 mm kanóny typu „Type 23-1“) – pevnou hlavňovou výzbroj zcela nahradilo odnímatelné konformní pouzdro s jedním 23 mm kanónem typu „Type 23-1“, které se připevňuje k pravému boku přídě trupu

- instalace úchytů pro druhý pár zbraňových závěsníků, na který lze umístit neřízenou protizemní munici, pod vnějšími panely křídla (tímto celkový počet zbraňových pylonů vzrostl ze dvou na čtyři)

Historie:  Pokračovací výcvik stíhacích pilotů PLAAF a PLANAF zpočátku zajišťovalo za pomoci importovaných letounů sovětské výroby. Nejprve, na samém počátku 50. let, Sověti do ČLR vyvezli celkem 43 letounů typu UTI Jak-17 (Magnet). Tomu pak, v letech 1951 až 1958, následovala dodávka 357-ti pokročilejších UTI MiGů-15 (Midget). Na inventáři PLAAF se ale objevilo též 83 licenčních UTI MiGů-15 Midget (CS-102) z linky československého závodu Aero Vodochody. Další dvoumístné UTI MiGy-15 (Midget) vznikly konverzí nadbytečných jednomístných MiGů-15/-15bis (Fagot) ze stavu PLAAF. První takto modifikovaný MiG-15 (Fagot), který údajně nesl označení MiG-15UM, přitom spatřil světlo světa v listopadu roku 1959. Protože PLAAF letouny typu UTI MiG-15 (Midget) shledalo za nepříliš efektivní prostředek přípravy pilotů modernějších frontových stíhačů typu J-5 (licenční MiG-17F Fresco C) a přepadových stíhačů typu J-5A (licenční MiG-17PF Fresco D), v polovině 60. let byl čínský letecký průmysl pověřen vývojem kvalitativně nového pokračovacího cvičného letounu s proudovým pohonem. Dalším důvodem tohoto rozhodnutí se stala skutečnost, že PLAAF již tehdy nemohlo počítat s dodávkami letecké techniky sovětské výroby. ČLR totiž na počátku 60. let s tímto svým jediným vojensko-politickým spojencem, po celé řadě vzájemných neshod, přerušila spolupráci a následně vůči němu zaujala nepřátelský postoj. Protože frontový stíhač typu J-5 se již tehdy nevyráběl, základem požadovaného proudového cvičného letounu se nakonec stal přepadový stíhač typu J-5A, který se právě tehdy nacházel ve výrobním programu závodu č.132 z Chengdu. Práce na dvoumístné cvičné modifikaci tohoto podzvukového letounu se rozeběhly v roce 1965. Cvičný J-5A přitom vešel ve známost pod označením JJ-5 a dvoumístnou tandemově uspořádanou pilotní kabinu a zdvojené řízení přebíral od sovětského UTI MiGu-15 (Midget). Montáž prvního prototypu cvičného speciálu JJ-5 byla zahájena dne 25. března 1965. Od vzletové dráhy se tento stroj poprvé odlepil dne 8. května 1966. Ve výrobním programu závodu č.132 z Chengdu se cvičný JJ-5 nacházel v letech 1966 až 1983. Výrobní halu zmíněného podniku opustilo celkem 1 061 těchto strojů. PLAAF přitom své první letouny typu JJ-5 převzalo dne 30. prosince 1967. Později, v roce 1974, byl tento stroj uvolněn na export. Pro všechny cvičné letouny typu JJ-5 vyhrazené na export se přitom používalo označení FT-5. Prvním provozovatelem tohoto stroje se staly, v roce 1974, vzdušné síly Pákistánu. Zatímco poslední bojové J-5 (licenční MiG-17F) a J-5A (licenční MiG-17PF) v barvách PLAAF a PLANAF dolétaly na počátku 90. let, dvoumístné JJ-5 se na inventáři leteckých akademií čínských vzdušných sil nacházejí v nevelkých počtech do dnešních dnů. Jejich poslání ale od roku 1998 postupně přebírají kvalitativně nové podzvukové cvičné letouny typu JL-8. Zatímco jednomístný model J-5/-5A nebyl ničím jiným, než přímou kopií sovětského MiGu-17F/PF (Fresco C/D), v případě dvoumístného modelu JJ-5 (FT-5) šlo o produkt domácího vývoje. Tento model se navíc stal jedinou dvoumístnou verzí sovětského MiGu-17 (Fresco). V SSSR totiž dvoumístná verze MiGu-17 (Fresco) nikdy nevznikla a ani se o ní nikdy neuvažovalo.

Verze:

JJ-5 – základní sériově vyráběná modifikace letounu typu JJ-5. Provozovatelem všech exemplářů tohoto modelu se staly letecké akademie PLAAF a PLANAF.

JJ-5 (akrobatický) – speciální neozbrojená modifikace letounu typu JJ-5 oficiálního akrobatického týmu PLAAF „1. srpen“ s instalací kouřových generátorů s doutníkovitým tvarem na křídelních závěsnících. Jeden z těchto strojů navíc obdržel modifikovaný překryt pilotní kabiny s jednodílným zaobleným čelním štítkem na místo třídílného hranatého.

FT-5 – exportní modifikace letounu typu JJ-5. Tento model byl vyvezen do Albánie (25 ks), do Bangladéše (20 ks), do Pákistánu (20 ks), na Srí Lanku (2 ks), do Súdánu (nejméně 12 ks) a do Zimbabwe (2 ks). Jeho prvním provozovatelem se stal, v roce 1974, Pákistán.

Vyrobeno:  1 061 sériových strojů

Uživatelé:  Albánie, Bangladéš, ČLR, Pákistán, Srí Lanka, Súdán a Zimbabwe

 

JJ-5

 

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       jeden proudový motor typu Liming WP-5D (licenční kopie sovětského typu VK-1A) s max. tahem 2 270 kp

Radar:        žádný

Výzbroj:     odnímatelné konformní pouzdro s jedním 23 mm kanónem typu „Type 23-1“ (kopie sovětského typu NR-23) se zásobou 40 nábojů, instalované na pravém boku přední partie trupu, a dvě 400 l přídavné palivové nádrže nebo dvě 250 kg neřízené pumy, přepravované na dvou pylonech nacházejících se pod křídlem*

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 9,63 m 
Délka:   11,50 m
Výška: 3,80 m
Prázdná hmotnost: 4 080 kg
Max. vzletová hmotnost: 6 215 kg
Max. rychlost: 1 048 km/h
Praktický dostup:   14 300 m
Max. dolet se 2 PTB:    1 230 km

 

 

* pod vnější panely křídla tohoto stroje lze připevnit druhý pár zbraňových závěsníků, na který lze umístit další neřízenou protizemní munici

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 22.11.2013