Guizhou JJ-7 / FT-7 (‘Fishcan’)

Typ:  dvoumístný cvičně-bojový letoun (bez licence vyráběný derivát sovětského stroje Mikojan-Gurjevič MiG-21U Mongol A)

Určení:  primárně výuka bojových pilotů a posluchačů leteckých škol techniky létání, ovládání letounu, bojových manévrů, letu ve formacích a navigace v rámci přeškolování na bojové letouny řady J-7, včetně zbraňového výcviku; sekundárně útoky na vzdušné a pozemní cíle

Odlišnosti modelu JJ-7 od letounu MiG-21U (‘Mongol A’):

- instalace dvou rozměrných kýlových stabilizačních ploch s lichoběžníkovým tvarem po stranách břicha ocasní části trupu na místo jedné se zaobleným profilem nacházející se v ose břicha ocasní části trupu

- instalace jednodílného vyklápěcího (směrem nahoru) koncového krytu vřetenovitého pouzdra brzdícího padáku, které je včleněno do kořene odtokové hrany SOP, s polokulovitým tvarem alá J-7B (J-7II) na místo dvoudílného rozevíratelného (směrem do stran) s protáhlým špičatým profilem

- instalace periskopu, který usnadňuje výhled směrem dozadu, na hřbetu překrytu pilotní kabiny, přímo nad sedačkou instruktora

- instalace výkonnější pohonné jednotky typu WP-7B (nebo WP-7BM) domácí výroby na místo sovětského motoru typu R-11F-300

Historie:  V 70. letech se pokračovací výcvik stíhacích pilotů PLAAF a PLANAF opíral výhradně o podzvukové letouny typu JJ-5 (dvoumístný MiG-17PF Fresco D) a nadzvukové letouny typu JJ-6 (dvoumístný MiG-19S Farmer D). Tyto stroje bylo sice možné považovat nanejvýš ideální prostředek přípravy pilotů podzvukových stíhacích letounů řady J-5 (licenční MiG-17 Fresco) a nadzvukových stíhacích letounů řady J-6 (licenční MiG-19 Farmer), které tehdy stále tvořily páteř stíhacích letek PLAAF a PLANAF, pro výcvik pilotů prvních domácích stíhacích letounů s rychlostí řádu M=2 v podobě frontových stíhačů typu J-7B (mírně vylepšená kopie sovětského MiGu-21F-13 Fishbed E) a přepadových stíhačů typu J-8 (Finback A), jejichž plná produkce se rozeběhla na přelomu 70. a 80. let, se ale příliš nehodily. Protože bylo více než zřejmé, že se výcvik pilotů těchto výkonných strojů neobejde bez cvičného letounu s podstatně vyššími výkony a podstatně modernějším palubním vybavením, Číňané se tehdy začali vážně poohlížet po sovětském MiGu-21U (Mongol). Tento stroj se totiž jevil jako nejvíce ideální nástupce cvičných letounů typu JJ-5 a JJ-6, neboť nebyl ničím jiným, než dvoumístnou modifikací frontového stíhače typu MiG-21F-13 (Fishbed E), tedy letounu, který se stal základem letounu typu J-7B (J-7II). Potřeba dvoumístného J-7B (J-7II) se přitom stala o to více naléhavou, poté co byl tento stroj uvolněn (pod označením F-7B) na export. Nedostupnost dvoumístné verze letounu J-7B (F-7B) totiž nemálo degradovala jeho exportní potenciál. Zásadním milníkem ve vývoji čínského MiGu-21U (Mongol) se stala dohoda ČLR s Egyptem z roku 1978 o vzájemné vojenské spolupráci. Díky této smlouvě se totiž již v únoru roku 1979 do čínských rukou dostalo několik MiGů-21U (Mongol A) v raném výrobním provedení (s „úzkou“ SOP), které byly předtím vyřazeny ze stavu Egyptských vzdušných sil. A nejen to. Součástí zmíněné zásilky se stalo též deset MiGů-21MF (Fishbed J) spolu se šesticí ještě pokročilejších MiGů-23 (Flogger). Konkrétně přitom šlo o dva stíhací MiGy-23MS (Flogger E), dva stíhací-bombardovací MiGy-23BN (Flogger F) a dva cvičně-bojové MiGy-23U (Flogger C). Přestože všechny výše uvedené letouny značky MiG již tehdy nebyly zrovna posledním výkřikem vědy a techniky, pro rozvoj zaostalého čínského leteckého průmyslu, který na konci 70. let stále těžil ze sovětských technologií z poloviny 50. let, rozhodně představovaly nemálo přínosný studijní materiál. Za takto razantní zaostání čínského průmyslu za ostatními velmocemi přitom mohla zejména absolutní mezinárodní izolace ČLR, do které se tento stát uvrhl tím, že v 60. letech zaujal ke svému jedinému dodavateli vojenské techniky v podobě SSSR nepřátelský postoj. Vývojem domácího protějšku sovětského MiGu-21U (Mongol), který vešel ve známost pod označením JJ-7, byla pověřena společnost CAC (Chengdu Aircraft Corporation) z Chengdu. Dle technického zadání, které bylo vypsáno dne 4. ledna 1981, měl přitom tento stroj vykazovat rychlostí M=2,05, dostupem 17 300 m a doletem 1 000 km. Vývojové práce na téma JJ-7 se rozeběhly ještě ten samý rok. Krátce nato ale Třetí ministerstvo strojírenství, ministerstvo zodpovědné za vývoj veškeré letecké techniky na území ČLR, celý program JJ-7 přetransformovalo ve společný projekt společností CAC (Chengdu Aircraft Corporation) z Chengdu a GAIG (Guizhou Aviation Industry Group) z Guizhou. Produkce tohoto stroje byla přitom svěřena výrobnímu závodu společnosti GAIG. Přestože se práce na projektu dvoumístného JJ-7 nepodařilo završit dříve než v roce 1983, kompletace prvního prototypu tohoto modelu byla zahájena již v říjnu roku 1982. Rok nato se rozeběhla též montáž letounů ověřovací série. Kompletaci neletového exempláře letounu JJ-7 pro statické zkoušky se podařilo završit dne 12. června 1985. Letové zkoušky se rozběhly dnem 7. července toho samého roku. Do zkušebního programu, který zpočátku sužovaly potíže s vysokou teplotou uvnitř kokpitu, se zapojilo nejméně šest prototypů. Konstrukční certifikát dvoumístný JJ-7 obdržel v únoru roku 1988. Plná produkce tohoto modelu se ale rozeběhla již v únoru roku 1986. Čínské JJ-7 se přitom od sovětských MiGů-21U (Mongol A) mírně odlišovaly. Asi nejvíce zřetelnou změnou se stala instalace dvou hranatých kýlovek po stranách břicha zádě trupu. Sovětské MiGy-21U (Mongol A) byly naproti tomu opatřeny jedinou kýlovou se zaobleným profilem. PLAAF a PLANAF letouny typu JJ-7 používá nejen pro výcvik pilotů frontových stíhačů řady J-7, od kterých se tyto dvoumístné stroje z hlediska letových charakteristik odlišují pouze větší vzletovou a přistávací rychlostí a horší obratností, ale i pilotů těžších dvoumotorových přepadových stíhačů řady J-8 (Finback A) a J-8B (Finback B). Protože se letouny řady JJ-7 díky zastaralé avionice a omezeným manévrovacím schopnostem příliš nehodí pro výcvik pilotů bojových letounů 4. generace řady J-10 (Firebird), J-11 (licenční Su-27SK Flanker B), Su-27SK (Flanker B) a Su-30MKK/MK2 (Flanker G), které začaly k útvarům PLAAF a PLANAF přicházet v průběhu posledního desetiletí 20. století a prvního desetiletí 21. století, v blízké budoucnosti budou v leteckých školách PLAAF a PLANAF zcela nahrazeny kvalitativně novými cvičnými letouny typu Guizhou JL-9 a Hongdu JL-10 (L-15). Zatímco produkce letounů řady JJ-7, které jsou vyhrazeny pro domácí vzdušné síly, se zastavila na konci roku 2002, exportní stroje řady FT-7PG se díky neutuchajícímu zájmu ze strany zákazníků z řad chudých rozvojových zemí ve výrobním programu závodu z Guizhou nacházejí do dnešních dnů. Do dnešních dnů přitom brány zmíněného podniku opustilo okolo stovky letounů řady JJ-7.

Verze:

JJ-7 – první sériově vyráběná modifikace letounu typu JJ-7. Tento model byl vyráběn výhradně pro potřeby PLAAF a PLANAF.

FT-7/-7A – exportní modifikace letounu typu JJ-7. Skladba avionického vybavení tohoto modelu se zákazník od zákazníka odlišuje. Zatímco označení FT-7 obdržely nově vyrobené letouny, označení FT-7A náleží letounům, které vznikly konverzí originálních sovětských MiGů-21U (Mongol A).

FT-7B – pokročilá modifikace exportního letounu typu FT-7 s instalací vystřelovacích sedaček typu Martin-Baker Mk.10L britské výroby, které vykazují charakteristikami 0-0, na místo čínských vystřelovacích sedaček typu HTY-2 (Type II)

FT-7M – pokročilá modifikace exportního letounu typu FT-7B s instalací nového avionického vybavení. Součástí avioniky letounu FT-7M se mimo jiné stal též průhledový displej (HUD). Tento model vznikl jako dvoumístný protějšek jednomístného bojového letounu typu F-7M Airguard.

FT-7P – pokročilá modifikace exportního letounu typu FT-7B s prodlouženým trupem (o 610 mm) v oblasti za zadním pilotním prostorem, odnímatelným konformním pouzdrem s jedním 23 mm kanónem typu „Type 23-2“ (kopie sovětského typu NR-23) se zásobníkem pro 186 nábojů na břichu trupu, přímo před centrálním trupovým závěsníkem, druhým párem zbraňových pylonů, na který lze umístit další dvě PLŘS, pod vnějšími panely křídla, objemnější hřbetní trupovou nástavbou, zvětšenou vnitřní zásobou paliva na 2 800 l (díky tomu tento model disponuje o 25% delším doletem v porovnání se svým předchůdcem), modifikovanou pilotní kabinou s instalací zadního pilotního sedadla ve větší výšce (o 500 mm - to umožnilo sejmout periskop ze hřbetu překrytu pilotní kabiny) a avionickým vybavením z modelu F-7P Skybolt (jeho součástí se stal též HUD displej typu HK-03E a digitální letový počítač). Model FT-7P vzešel ze zadání Pákistánského vojenského letectva (PAF) jako dvoumístný protějšek jednomístného bojového letounu typu F-7P Skybolt. Vývoj letounu typu FT-7P byl zahájen v roce 1989. První prototyp tohoto modelu se od vzletové dráhy poprvé odlepil v listopadu roku 1990. Jediným provozovatelem letounu typu FT-7P se stalo PAF. Pákistánské vzdušné síly přitom převzaly celkem patnáct těchto strojů.

FT-7N – provedení letounu typu FT-7P pro vzdušné síly Iránu. V roce 1993 Iránci převzali celkem sedm těchto strojů.

JJ-7A – modifikace exportního letounu typu FT-7P se standardním „krátkým“ trupem a avionikou čínské provenience. Tento poslední pro potřeby PLAAF a PLANAF vyráběný model z řady JJ-7 vznikl pouze v malém počtu. Jeho produkce se zastavila na konci roku 2002.

FT-7PG – pokročilá modifikace exportního letounu typu FT-7P. Tento model vznikl jako dvoumístný protějšek jednomístného bojového letounu typu F-7PG. Od svého předchůdce v podobě letounu typu FT-7P se odlišuje pouze instalací nového avionického vybavení. Na rozdíl od svého jednomístného protějšku v podobě letounu typu FT-7PG, který se vyznačuje instalací křídla se zalomenou náběžnou hranou alá J-7E, je tedy opatřen křídlem s konstantním úhlem šípu náběžné hrany v celém rozpětí. Prototyp letounu FT-7PG se do oblak poprvé vydal v březnu roku 2002. Jediným provozovatelem tohoto modelu se stalo PAF. Pákistánské vzdušné síly přitom převzali celkem devět sériových FT-7PG.

FT-7BG – provedení letounu typu FT-7PG pro vzdušné síly Bangladéše. Tento model vznikl jako dvoumístný protějšek jednomístného bojového letounu typu F-7BG. Vzdušné síly Bangladéše přitom v roce 2006 převzaly celkem čtyři sériové FT-7BG.

FT-7NM – provedení letounu typu FT-7PG pro vzdušné síly Namibie. Tento model vznikl jako dvoumístný protějšek jednomístného bojového letounu typu F-7NM. Vzdušné síly Namibie přitom v říjnu roku 2006 převzaly celkem dva sériové FT-7NM.

FT-7NI – provedení letounu typu FT-7PG pro vzdušné síly Nigérie. Tento model vznikl jako dvoumístný protějšek jednomístného bojového letounu typu F-7NI. Vzdušné síly Nigérie si v roce 2005 objednaly celkem tři sériové FT-7NI. Dodávka posledního z nich byla přitom splněna v dubnu roku 2010.

FT-7BGI – pokročilá modifikace letounu typu FT-7BG Bangladéšských vzdušných sil. Tento model vznikl jako dvoumístný protějšek jednomístného bojového letounu typu F-7BGI. Vzdušné síly Bangladéše přitom v roce 2013 převzaly celkem čtyři sériové FT-7BGI.

FT-7TN – provedení letounu typu FT-7PG pro vzdušné síly Tanzanie. Tento model vznikl jako dvoumístný protějšek jednomístného bojového letounu typu F-7TN. Vzdušné síly Tanzanie přitom převzaly celkem dva sériové FT-7TN.

Vyrobeno:  ?

Uživatelé:  Bangladéš (v roce 1990 dodány 4 ks modelu FT-7B, v roce 1998 dodány další 3 ks modelu FT-7B, od roku 2000 dodány další 4 ks modelu FT-7B, v roce 2006 dodány 4 ks modelu FT-7BG, v roce 2013 dodány 4 ks modelu FT-7BGI), ČLR (JJ-7), Egypt (dodáno ? ks modelu FT-7A), Irák (dodáno cca 20 ks modelu FT-7B), Irán (v roce 1987 dodány 4 ks modelu FT-7, v roce 1993 dodáno 7 ks modelu FT-7N), Myanmar (dodáno 6 ks modelu FT-7), Namibie (v říjnu roku 2006 dodány 2 ks modelu FT-7NM), Nigérie (v dubnu roku 2010 dodány 3 ks modelu FT-7NI), Pákistán (do roku 1993 dodáno 15 ks modelu FT-7P, po roce 2001 dodáno 9 ks modelu FT-7PG), Srí Lanka (v roce 1991 dodány 2 ks modelu FT-7B), Súdán (v roce 1987 dodány 2 ks modelu FT-7) Tanzanie (v 80. letech dodány 2 ks modelu FT-7, v roce ? dodány 2 ks modelu FT-7TN) a Zimbabwe (v roce 1991 dodány 2 ks modelu FT-7B)

 

JJ-7

 

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:        jeden proudový motor typu Liyang WP-7B nebo WP-7BM s max. tahem 6 100 kp s přídavným spalováním

Radar:         kopie radiolokačního dálkoměru typu „Type 226“ Skyranger britské konstrukce s dosahem 15 km. Toto zařízení slouží pro sledování a měření vzdálenosti vzdušných cílů. Jeho instalace se nachází uvnitř regulačního kuželu příďového kruhového vstupu vzduchu.

Výzbroj:      podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 000 kg, přepravovaná na dvou pylonech nacházejících se pod křídlem (centrální podtrupový závěsník je vyhrazen pro přídavnou palivovou nádrž) - PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1) (max. 2 ks) a PL-5 (max. 2 ks), raketové bloky (max. 2 ks), neřízené pumy do hmotnosti 500 kg a PTB (max. 1 ks)

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 7,15 m 
Délka s PVD:   14,87 m
Výška: 4,11 m
Prázdná hmotnost: 5 519 kg
Max. vzletová hmotnost: 8 555 kg
Max. rychlost: 2 175 km/h
Praktický dostup:   17 300 m
Max. dolet s PTB:    1 010 km

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 7.12.2013