UPK-23-250 (9-A-681)

Podvěsný střelecký kontejner s jedním 23 mm dvouhlavňovým kanónem typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů. Kanónový kontejner typu UPK-23-250 (UPK = unificirovannyj pušečnyj kontejner = unifikovaný kanónový kontejner) lze přepravovat na běžných zbraňových závěsnících. Díky tomu jej může, na rozdíl od konformního kontejneru typu GP-9 s kanónem toho samého typu, který byl specializovanou zbraní některých verzí letounů typu MiG-21 (Fishbed), používat celá řada bojových letounů. Zmíněný kontejner má vřetenovitý tvar a sestává se ze tří částí, a to ze snímatelného příďového aerodynamického krytu, střední části s lafetou, ke které je uchycen vlastní kanón, a úchyty k závěsníku nosiče a zadní části se záďovým aerodynamickým krytem. Útroby zadní části kontejneru typu UPK-23-250 přitom prakticky v celém objemu vyplňuje nábojová schránka. Zmíněná nábojová schránka má podobu snýtované skříně s nábojovým rukávem a je přístupná rozměrnou snímatelnou hřbetní krytkou. Zatímco ocelové články nábojových pásů jsou při střelbě jímány do zásobníku, který se nachází uvnitř příďového aerodynamického krytu, prázdné nábojnice jsou vyhazovány ven. K tomu slouží otvory na břichu příďového aerodynamického krytu. V porovnání s kontejnerem typu GP-9 má kontejner typu UPK-23-250 aerodynamičtější tvar, menší délku (2,90 m vs 4,00 m) a znatelně menší hmotnost. Zatímco kontejner typu GP-9 měl hmotnost 125 kg, resp. 250 kg s instalací kanónu a plným nábojovým zásobníkem, hmotnost kontejneru typu UPK-23-250 činí 70 kg, resp. 220 kg s instalací kanónu a plným nábojovým zásobníkem. Jeho zásobník navíc obsahuje více munice (250 ks vs 200 ks). Díky tomu jej lze přepravovat na zbraňových závěsnících 2. hmotnostní kategorie, které mají nosnost 250 kg. Cenou za nízkou hmotnost je ale malá pevnost a poměrně nízká životnost, která je 1 200 výstřelů. To je přitom o mnoho méně, než činí živostnost vlastního kanónu typu GŠ-23L. Obsluha a zavěšování kontejneru typu UPK-23-250 na zbraňový závěsník nosiče je velmi jednoduchá a není o moc náročnější než obsluha a zavěšování raketových bloků. Kontejner typu UPK-23-250 byl původně vyvinut pro palubní útočný letoun s kolmým vzletem a přistáním (VTOL) typu Jak-38 (Forger A). Zmíněný stroj totiž pevně vestavěný kanón postrádal, neboť jeho zástavba by sebou přinesla nárůst hmotnosti, což je pro letoun kategorie VTOL vždy nežádoucí. Kromě toho kanónová výzbroj nebyla pro plnění všech úkolů Jaku-38 (Forger A) zapotřebí. Při některých misích by proto zbytečně tvořila tzv. „mrtvou váhu“ mající negativní vliv na výkonnostní parametry. Následně byl kontejner typu UPK-23-250 začleněn též do zbraňového systému přepadového stíhacího letounu typu Su-15TM (Flagon E/F), který rovněž instalaci pevné hlavňové výzbroje postrádal, ostatně jako všechny sovětské přepadové stíhače z druhé poloviny 50. let a 60. let. Zkouškami na letounu typu Su-15TM (Flagon E/F) přitom kontejnery typu UPK-23-250 prošly mezi březnem a zářím roku 1971. Naproti od zvažovaného začlenění zmíněného kontejneru do zbraňového arsenálu letounů řady MiG-21 (Fishbed) bylo nakonec opuštěno. Pro starší verze tohoto stroje byl totiž dostupný kontejner typu GP-9, zatímco novější verze MiGu-21 (Fishbed) již měly pevně vestavěný kanón. Vzhledem k dobrým parametrům se kontejnery typu UPK-23-250 později staly součástí zbraňového arsenálu nejen celé řady stíhacích, stíhacích-bombardovacích a útočných letounů frontového letectva, ale i některých útočných vrtulníků armádního letectva. V roce 1972 byly tak kontejnery typu UPK-23-250 testovány na stíhacím-bombardovacím letounu typu Su-7B (Fitter A). Tomu v zimě roku 1973 následovaly zkoušky této zbraně na odvozeném stíhacím-bombardovacím letounu typu Su-17 (Fitter C). Nakonec se kontejnery typu UPK-23-250 staly součástí zbraňového arsenálu pouze exportních verzí letounu typu Su-17 (Fitter C), které byly známy jako Su-20 (Fitter C) a Su-22 (Fitter E-K). VVS totiž k používání na letounech řady Su-17 (Fitter) upřednostnilo kanónový kontejner typu SPPU-22. Naproti tomu součástí výzbroje starších letounů řady Su-7B (Fitter A) se kanónové kontejnery nestaly vůbec. Na testy kanónových kontejnerů typu UPK-23-250 na letounu typu MiG-23 (Flogger) došlo teprve až v roce 1979, když se tento nástupce frontového stíhacího MiGu-21 (Fishbed) již nacházel ve výzbroji nějakých 10 let. Důvodem toho byla skutečnost, že vývoj tohoto stroje provázely problémy s raketovou výzbrojí, jejichž vyřešení mělo vyšší prioritu. Zmíněný kontejner se nakonec stal součástí výzbroje až pozdější verzí MiGu-23 (Flogger) v podobě modelu MiG-23ML (Flogger G) a MiG-23MLD (Flogger K) a stíhacích-bombardovacích verzí tohoto stroje. Vzhledem k tomu, že pevně vestavěné kanóny letounů typu MiG-27 (Flogger D/J) a Su-17 (Fitter), měly odlišné balistické charakteristiky než kanóny v podvěsných kontejnerech typu UPK-23-250, palba z těchto zbraní byla spouštěna jiným tlačítkem než palba z kanónů v podvěsu. Podle toho, jaké tlačítko pro střelbu pilot zmáčknul, palubní střelecký počítač při zaměřování automaticky zohledňoval balistické charakteristiky konkrétní zbraně. Zbraňový systém zmíněných letounů ale umožnoval též palubu z pevně vestavěných kanónů a kanónů v kontejnerech současně. V tomto případě při zaměřování počítal s balistickými charakteristikami výkonnějších zbraní. Naproti tomu zbraňový systém letounu typu MiG-23 (Flogger) posledně uvedeným režimem nedisponoval, neboť byl vyzbrojen identickým typem kanónu (s identickými balistickými charakteristikami), jaký ukrýval kontejner typu UPK-23-250. Jako první z vrtulníků armádního letectva byl pro nesení kontejnerů typu UPK-23-250 uzpůsoben typ Mi-24D (Hind D). Zmíněné kontejnery se následně staly součástí podvěsné výzbroje všech následujících verzí tohoto útočného-výsadkového vrtulníku, palubního útočného-výsadkového vrtulníku typu Ka-29 (Helix B), specializovaných bitevních vrtulníků typu Mi-28 (Havoc) a Ka-50/-52 (Hokum) a některých ozbrojených verzí transportního vrtulníku typu Mi-8MT/MTV (Hip). Zajímavostí je začlenění kontejneru typu UPK-23-250 do zbraňového systému námořního hlídkového speciálu typu An-72P, který není ničím jiným, než modifikací taktického transportního letounu typu An-72 (Coaler C). Kontejner typu UPK-23-250 byl vyvinut KB Skorost. Jeho produkci zajišťoval, v letech 1971 až 1993, závod DMZ (Dolgoprudenský strojírenský závod) z Dolgoprudnego, který byl v letech 1975 až 1991 znám jako DMPO (Dolgoprudenský strojírenský výrobní svaz), načež byl přejmenován na DNPP (Dolgoprudenský vědecko-výrobní podnik). V Dolgoprudném byly ale vyráběny pouze těla kontejneru typu UPK-23-250. Jejich konečnou montáž spolu s vestavbou zbraně zajišťoval moskevský závod Kommunar.

Nosič:  An-72P – 1 ks, Jak-38/-38M (Forger A) – 4 ks, Ka-29 (Helix B) – 2 ks, Ka-50/-52 (Hokum) – 2 ks, Mi-8MT/MTV (Hip) – 2 ks, Mi-24D/V/P/VP (Hind D/E/F/H) – 2 ks, Mi-28 (Havoc) – 2 ks, Mi-35M (Hind J) – 2 ks, MiG-23ML/MLD (Flogger G/K) – 2 ks, MiG-23B/BN (Flogger F/H) – 2 ks, MiG-27 (Flogger D/J) – 2 ks Su-15TM (Flagon E/F) – 2 ks, Su-20 (Fitter C) – 4 ks, Su-22 (Fitter E-K) – 4 ks

poslední úpravy provedeny dne: 6.12.2024