S-5 (ARS-57) Skvorec
Typ: lehká letecká neřízená raketa
Určení: ničení vzdušných cílů, zejména pak bombardovacích letounů, tanků a jiné obrněné techniky, prostředků silniční a železniční dopravy, dělostřeleckých a raketových postavení, skladů a živé síly protivníka
Vyvinul: OKB-16
Historie: V průběhu dobývání Třetí říše se do sovětských rukou dostala celá řada německé letecké a raketové techniky. Velmi cennou trofejí se staly mimo jiné lehké neřízené letecké rakety typu R4M. V základní verzi zmíněná raketa sloužila k útokům na vzdušné cíle, zejména pak na svazy bombardovacích letounů. Byla však vyráběna též ve verzi protitankové. Raketa typu R4M byla velmi povedenou zbraní. To dokládá skutečnost, že její celkové uspořádání sdílí prakticky všechny neřízené rakety této kategorie, které byly vyvinuty v poválečných letech. Raketa typu R4M byla vyvinuta inženýry společností Goeber-Osterode a DMV Lubeck za asistence slavného raketového inženýra Rolfa von Engela. Na vývoji této zbraně se ale podíleli též inženýři z československé Škodovky a Zbrojovky. Raketa typu R4M byla stabilizována současně rotací okolo podélné osy a aerodynamicky. Aerodynamickou stabilizaci této zbraně zajišťovalo osm velmi úzkých výklopných stabilizačních plošek se zkosenou náběžnou hranou. Zmíněné stabilizační plošky byly k tělu rakety typu R4M připevněny za pomoci kloubů a před odpalem byly přiklopeny k trysce jejího motoru. Do letové pozice (směrem dozadu) se vyklápěly po stratu působením aerodynamických sil. Rotace rakety typu R4M okolo podélné osy přitom této zbrani zajišťovala vysokou přesnost a současně redukovala případnou excentricitu tahu raketového motoru v důsledku nepřesností ve výrobě, která má neblahý vliv na rozptyl. Složené stabilizátory nikterak nevystupovaly z obrysu střední části těla rakety typu R4M, kde se nacházel raketový motor. Ten přitom spaloval střelný prach na bázi Diglykoldinitrátu a měl podobu tyčí. Protože zmíněné palivo hořelo při relativně nízkých tlacích, raketový motor rakety typu R4M bylo možné opatřit tenkostěnnou spalovací komorou a lehkým krytem. Díky tomu měla tato zbraň velmi kompaktní konstrukci a nízkou hmotnost. Raketa typu R4M měla přitom délku 0,812 m a průměr 55 m při celkové hmotnosti 3,85 kg. Díky tomu bylo zmíněnou zbraň možné odpalovat z poměrně jednoduchého odpalovacího zařízení, které mělo buďto podobu odpalovacích lišt nebo soustavy trubek. Raketu typu R4M bylo proto možné navěsit pod křídlo nosiče v poměrně velkém počtu. Tak např. proudový stíhací Messerschmitt Me262 mohl pod křídlem nést 24 až 48 těchto raket. To kompenzovalo poměrně malý ničivý účinek jejich bojové hlavice, která měla hmotnost pouhých 0,52 kg a obsahovala 41 % Hexogenu, 45% TNT a 15 % hliníkového prášku. Raketový motor rakety typu R4M obsahoval 8,75 kg paliva a této zbrani dokázal za pouhých 0,8 s udělit rychlost celých 525 m/s (1 890 km/h), což mělo pozitivní vliv na přesnost střelby a dolet, který činil 1,5 km. Mezi další devízy rakety typu R4M byla jednoduchá a výrobě nenáročná konstrukce, což tuto zbraň umožňovalo vyrábět v opravdu masovém měřítku. Naproti tomu sovětské letecké neřízené rakety řady RS-82 a RS-132 byly stabilizovány výhradně za pomoci aerodynamických ploch. Jejich aerodynamické plochy byly proto poměrně rozměrné. Kromě toho byly řešeny jako pevné. Díky aerodynamické stabilizaci zmíněné rakety nedosahovaly takové přesnosti jako německé rakety typu R4M. Rozměrné aerodynamické plochy navíc komplikovaly jejich skladování a přepravu. Kromě toho mohly být při manipulaci poškozeny, což samozřejmě mělo negativní vliv na přesnost. Protože rakety řady RS-82 a RS-132 neměly tak kompaktní konstrukci jako německé rakety typu R4M, na nosič je nebylo možné navěsit ve velkých počtech, což zase snižovalo pravděpodobnost zničení cíle. Všechny trofejní rakety typu R4M byly předány, spolu s dalšími německými raketami, institutu NII-1, který spadal pod MSChM (Ministerstvo zemědělského průmyslu) a zabýval se raketami s motory na tuhé pohonné látky. Protože byl ale zmíněný institut vytížen jinými pracemi a navíc jeho zaměstnanci považovali ničení cílů za pomoci salvy raket malých ráží za neefektivní, práce na domácím analogu rakety typu R4M zde nebyly ani zahájeny. Jiného názoru byly inženýři konstrukční kanceláře OKB-16 A.E. Nudelmana, která spadala pod MOP (Ministerstvo zbrojního průmyslu) a která se zabývala leteckou hlavňovou výzbrojí. Ničení cílů za pomoci salvy raket malých ráží se totiž velmi podobá střelbě hlavňovými zbraněmi s tím, že rakety mají v porovnání s granáty leteckých kanónů delší dolet a silnější bojovou část. Práce na domácím analogu německé rakety typu R4M, jejíž trofejní exempláře OKB-16 získala již v roce 1946, zde ale zpočátku probíhaly v iniciativních poměrech bez jakéhokoliv oficiálního zadání ze strany VVS či MOP. Armádní vedení totiž tehdy nebylo salvovým raketám příliš nakloněno, neboť považovalo střelbu na cíl velkou salvou raket malých ráží za plýtvání munice. Při takovém útoku totiž celá řada raket cíl mine. Z tohoto důvodu prosazovalo vývoj raket velkých ráží se silnými bojovými hlavicemi. Později však armádního velení na rakety této kategorie přeci jenom měnilo názor. Dne 15. prosince 1951 byl tak OKB-16 zadán lehké letecké salvové rakety, která vešla ve známost jako ARS-57 Skvorec (ARS = aviacionnyj reaktivnyj snarjad = letecký reaktivní granát). Zmíněný výnos ale obsahoval též zadání na odpalovací zařízení rakety typu ARS-57 a na nosič této zbraně v podobě upraveného podzvukového stíhacího letounu typu MiG-15bis (Fagot). Dle výnosu ze dne 26. prosince 1951 měla být modifikace tohoto stroje zastávající roli nosiče raket typu ARS-57 ke státním zkouškám předána nejpozději v září roku 1952. Přestože celkové uspořádání raketa typu ARS-57 sdílela s raketou typu R4M, nejednalo se o její přímou kopii. Zmíněná zbraň měla totiž ráži 57 mm a nikoli 55 mm. Důvodem volby ráže 57 mm pro raketu typu ARS-57 byla skutečnost, že shodnou ráži měla celá řada tehdejší sovětské kanónové munice. Díky tomu bylo totiž tuto raketu možné vyrábět za využití již osvědčených a zavedených postupů a již dostupných výrobních přípravků a zařízení. Vývoj jednokanálové válcovité náplně raketového motoru rakety typu ARS-57 byl svěřen institutu NII-6, který spadal pod MSChM. Náplň raketového motoru této zbraně byla zhotovena z osvědčeného střelného prachu HM2, který předtím našel uplatnění u raket pozemního salvového raketometu typu Kaťuša. Bojová hlavice rakety typu ARS-57 byla zase naplněna vysoce explozivní směsí A-IX-2, což byl hexogen s příměsí parafínu, který měl funkci flegmatizátoru (látka snižující citlivost výbušniny). Zmíněná směs byla tehdy součástí většiny granátů leteckých kanónů a měla vysoce zápalný a trhavý účinek, což mělo pozitivní vliv na fragmentaci pláště bojové hlavice. Směs A-IX-2 byla navíc poměrně bezpečná, neboť měla sníženou citlivost vůči nárazům a otřesům. Uvnitř těla rakety typu ARS-57, které mělo podobu tenkostěnné ocelové trubky, byla přitom prachová náplň raketového motoru naistalována tak, aby po iniciaci hořela na co největší ploše, a to z vnitřní i z vnější strany. Bojová hlavice rakety typu ARS-57 byla opatřena malým mechanickým nárazovým zapalovačem. Ten přitom zajišťoval její detonaci v okamžiku nárazu. K aktivaci zapalovače bojové hlavice rakety typu ARS-57 docházelo po vyhoření raketového paliva, což zamezovalo poškození nosiče nechtěnou detonací její bojové hlavice. Naproti tomu zapalovač bojové hlavice německé rakety typu R4M využíval jako pojistku proti předčasné detonaci časovač s malou vrtulkou. Stabilizační plochy rakety typu ARS-57 měly podobnou konstrukci jako stabilizační plochy rakety typu R4M. Zmíněná raketa byla ale opatřena šesti (a nikoliv osmi) úzkými stabilizačními ploškami s ostrou náběžnou hranou. Stabilizační plošky rakety typu ARS-57 měly navíc v letové pozici výrazný sklon směrem dozadu, zatímco u rakety typu R4M zaujímaly kolmou pozici k podélné ose jejího těla. Důvodem volby šípových stabilizačních ploch byla skutečnost, že měly lepší charakteristiky při nadzvukových rychlostech než plochy přímé. U rakety typu ARS-57 navíc při vyklápění stabilizačních ploch do letové pozice aerodynamických silám vypomáhal pružinový mechanismus. To zamezovalo jejich případnému nesynchronnímu vyklopení nebo zaseknutí v důsledku zadrhnutí kloubového mechanismu. Ve složené pozici přitom stabilizační plochy této rakety udržoval odhoditelný válcovitý kryt, který byl zhotoven buďto z kartonu nebo z plastu. Kromě stabilizačních ploch stabilizaci rakety typu ARS-57 obstarávala též rotace okolo podélné osy (rychlostí až 1 200 ot/min). Zmíněná zbraň měla sloužit k ničení nejen vzdušných ale i celé škály pozemních cílů. Z tohoto důvodu byla již od počátku vyvíjena hned v několika verzích. Kromě základní verze ARS-57 s trhavou bojovou hlavicí se jednalo o verzi s kumulativní bojovou hlavicí KARS-57, která měla sloužit k ničení obrněné techniky, verzi osvětlovací OARS-57 a verzi protiradiolokační PARS-57. Všechny zmíněné verze rakety typu ARS-57 měly přitom unifikovanou konstrukci a shodné vnější rozměry a balistické charakteristiky. Paralelně s raketou typu ARS-57 bylo v OKB-16 vyvíjeno též její odpalovací zařízení, které mělo zpočátku podobu jednoranného děla. Zmíněné odpalovací zařízení bylo vyvíjeno ve dvou variantách, a to O-57 s otevřeným a RO-57 s uzavřeným závěrem. Varianta RO-57 byla přitom považována za více perspektivní, neboť umožnovala využít tah raketového motoru rakety typu ARS-57 s vyšší efektivitou. V tomto případě měl totiž zmíněnou raketu z hlavně vypudit nejen tah raketového motoru, ale i tlak vzniklý hromaděním raketových plynů uvnitř hlavně. Protože byla jednoranná raketnice poněkud nepraktická, v létě roku 1952 byl v OKB-16 pro letoun typu MiG-15bis (Fagot) navržen podvěsný blok pro 12 raket typu ARS-57. Zmíněný raketový blok měl válcovitý tvar a umisťoval se, v počtu dvou exemplářů, na křídelní závěsníky. Později byl na MiGu-15bis (Fagot) testován též osminásobný raketový blok pro rakety typu ARS-57, který se rovněž umisťoval na křídelní závěsníky, na místo přídavných palivových nádrží. Ani jedno z těchto dvou zařízení se ale sériové výroby nedočkalo. Později byly práce na toto téma přesunuty do zbrojního oddělení OKB MiG. Zde byl následně pod vedením N.I. Volkova vyvinut velmi povedený osminásobný raketový blok typu ORO-57 (RO-57-8) se sedmi radiálně uspořádanými hlavněmi kolo jedné centrální. Protože byla mezitím produkce letounu typu MiG-15bis (Fagot) zastavena, později, na základě výnosu ze dne 27. května 1953, byl pro potřeby zkoušek zmíněného zařízení upraven jeden letoun typu MiG-17 (Fresco A). Předání prototypu takto modifikovaného MiGu-17 (Fresco A) bylo přitom stanoveno na třetí čtvrtletí toho samého roku. Zmíněný stroj vešel ve známost pod továrním označením SI-16 a vyznačoval se instalací jednoho páru závěsníků pro raketové bloky pod křídlem, přímo mezi podvozkovými šachtami a závěsníky pro přídavné palivové nádrže, a speciálního optického střeleckého zaměřovače typu AP-57 a ovládacího bloku typu PU-2 uvnitř pilotní kabiny. Za pomoci posledně uvedeného zařízení bylo přitom možné nastavovat počet raket v jedné salvě (dvě, čtyři nebo osm). Závodní střelecké zkoušky rakety typu ARS-57 na letounu MiG-17 (SI-16) se rozeběhly dne 21. ledna 1954. Tomu v březnu toho samého roku následovaly střelecké zkoušky u Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS). V průběhu zkoušek u GK NII VVS byly s letounem MiG-17 (SI-16) provedeny pouze čtyři střelby, dvě na zemi a dvě ve vzduchu, ve výškách 5 000 m a 13 000 m a při rychlostech 600 až 850 km/h. Přitom bylo spotřebováno celkem 40 raket typu ARS-57. V průběhu střeleckých zkoušek se podařilo prověřit spolehlivost a bezpečnost střelby při horizontálním letu, střemhlavém letu, zatáčení i bojových manévrech. Přitom bylo potvrzeno, že střelba z raketových bloků typu ORO-57 nemá negativní vliv ani na drak MiGu-17 (Fresco A) ani na chod jeho motoru. S terčem kritiky se stal pouze větší rozptyl při střelbě, který byl důsledkem toho, že byly intervaly mezi odpaly jednotlivých dvojic raket příliš velké. Díky tomu se totiž rakety odpálené v jednotlivých salvách střetávaly s oblaky plynů vzniklými hořením motorů raket odpálených v předešlých salvách, což mělo negativní vliv na stabilitu jejich letu. Hustý oblak horkých raketových plynů je zkrátka odhodil stranou. Protože by pouhé zkrácení doby odpalu mezi jednotlivými dvojicemi raket zase sebou přineslo vzrůst rizika vzájemného střetu, následně padlo rozhodnutí, aby byla v jednotlivých salvách odpalována vždy dvojice raket, která se v raketových blocích nacházela co nejdále od dvojic raket odpálených v předešlých salvách. Poté, v rámci státních zkoušek, letoun MiG-17 (SI-16) vykonal, mezi 25. červnem a 10. zářím roku 1954, dalších 55 letů s raketovými bloky typu ORO-57 v podvěsu. Posláním zmíněných zkoušek bylo prověření výkonnostních charakteristik MiGu-17 (Fresco A) se zmíněnými raketovými bloky v podvěsu. Přestože státní zkoušky raketového bloku typu ORO-57 s osmi neřízenými raketami typu ARS-57 zakončilo kladné hodnocení, VVS se rozhodlo s definitivním rozhodnutím, zda tuto zbraň příjme či ne, vyčkat až na výsledky zkoušek vojskových. Ty se přitom měly rozeběhnout v polovině roku 1954. Vojskové zkoušky raketového bloku typu ORO-57 na letounu typu MiG-17 (Fresco A) ale již realizovány nebyly. Důvodem toho byla skutečnost, že se mezitím do středu pozornosti VVS dostal výkonnější letoun typu MiG-17F (Fresco C). Protože měl osminásobný raketový blok typu ORO-57 příliš velkou hmotnost, později byl přepracován. Zmíněné zařízení bylo totiž 2 x těžší než sedminásobný stromečkový raketomet typu APU-14, který sloužil k odpalování raket typu S-3K, majících vyšší účinnost a menší rozptyl. U přepracovaného raketového bloku typu ORO-57, který byl znám jako ORO-57K, byla přitom délka jednotlivých hlavní zkrácena na 960 mm. Mezitím se totiž ukázalo, že délka hlavní nemá prakticky žádný vliv na přesnost střelby a že je tedy zmíněné zařízení možné opatřit krátkými hlavněmi. Hlavně raketového bloku typu ORO-57K přitom nebyly o mnoho delší než vlastní rakety typu ARS-57. Vývoj a testování „zkráceného“ raketového bloku typu ORO-57K zabral šest měsíců. Celý raketový systém, který se sestával z osminásobných raketových bloků typu ORO-57K a neřízených raket typu ARS-57, vešel ve známost jako AS-5 a do výzbroje VVS byl formálně zařazen výnosem ze dne 22. března 1955. V této souvislosti bylo označení rakety typu ARS-57 změněno na S-5. Raketa typu ARS-57 ale již tehdy zcela nesplňovala požadavky kladené na zbraň této kategorie. Ještě před formálním přijetím do výzbroje byla proto v OKB-16 vyvinuta výrazně přepracovaná modifikace této zbraně, která vešla ve známost jako ARS-57M. Raketa typu ARS-57M byla v podstatě novou konstrukcí, která s raketou typu ARS-57 sdílela jen ráži a hmotnost. Raketa typu ARS-57M přitom obdržela nový motor s nitroglycerinovou jednokomorovou prachovou náplní RSI-60, která měla větší specifický impuls. Díky tomu tato zbraň měla o třetinu vyšší rychlost. Hmotnost prachové náplně RSI-60 přitom činila 1,13 kg. Její zapálení při startu obstarával elektrický zapalovač. Ke kompletnímu vyhoření prachové náplně motoru rakety typu ARS-57M, který podával max. tah 415 kp, docházelo (dle teploty okolního vzduchu) za 0,56 až 1 s. Za tuto dobu přitom zmíněná raketa urazila vzdálenost 250 až 360 m. Raketový motor s prachovou náplní RSI-60 dokázal raketu typu ARS-57M rozehnat na 670 až 725 km/h (2 415 až 2 610 km/h), tedy na více než dvojnásobek rychlosti zvuku. Hlaveň raketového bloku přitom tato zbraň opouštěla rychlostí 80 až 90 m/s (288 až 324 km/h). Po vyhoření veškerého paliva raketa typu ARS-57M pokračovala v letu po balistické křivce. Díky vynikajícím balistickým charakteristikám a malému příčnému zatížení její rozptyl při střelbě na vzdálenost 0,8 až 1,8 km nebyl o mnoho vyšší než byl rozptyl kanónových granátů. Raketa typu ARS-57M ale obdržela též novou bojovou hlavici s vyšším trhavým a tříštivým účinkem. Bojová hlavice této zbraně byla navíc opatřena časovým autodestrukčním systémem, k jehož aktivaci docházelo 10 až 15 s po startu. To přitom zamezovalo hromadění nevybuchlé munice na polygonech. Bez změn nezůstaly ani stabilizační plošky. Ty se nyní sestávaly z osmi (a nikoliv šesti) stabilizátorů a ve vysunuté pozici svíraly úhel vůči tělu blízký 90°. Naproti tomu stabilizátory rakety typu ARS-57 byly řešeny, jak již bylo uvedeno, jako šípové. Raketa typu ARS-57M měla hmotnost 3,86 kg, což bylo o pouhý 1 g více než u německé rakety typu R4M. Zkouškami tato zbraň prošla na nadzvukovém stíhacím MiGu-19 (Farmer A), který byl vybaven optickým zaměřovačem typu ASP-5NM. V průběhu zkoušek bylo odpáleno celkem 1 336 raket typu ARS-57M. Rozptyl této zbraně odpovídal 0,4 až 0,6 % vzdálenosti střelby. Protože byly zkoušky rakety typu ARS-57M završeny kladným hodnocením, v roce 1959 byla tato zbraň přijata do výzbroje VVS pod označením S-5M. Celý raketový systém, který se sestával z raketových bloků typu ORO-57K a raket typu S-5M, přitom obdržel označení AS-5M. Prvními nosiči raketových bloků typu ORO-57K se staly stíhací letouny typu MiG-19 (Farmer A), MiG-19S (Farmer D) a MiG-19P (Farmer B). Pod křídlo zmíněných strojů bylo přitom možné umístit až čtyři raketové bloky typu ORO-57K, dva na vnitřní pár závěsníků, který byl poněkud netradičně umístěn poblíž odtokové hrany, a dva na vnější pár závěsníků, jenž byl primárně určen k přepravě přídavných palivových nádrží. To bylo poprvé, kdy byly v SSSR neřízené rakety primárně určeny pro stíhací letouny. Do té doby zde byly totiž tyto zbraně používány takřka výhradně letouny útočnými. Protože se v 50. letech vývoj PLŘS stále ještě nacházel „v plenkách“, salvové neřízené rakety byly tehdy považovány za perspektivní protivzdušnou zbraň. Krátce nato se nicméně ukázalo, že jsou neřízené rakety k ničení vzdušných cílů prakticky nepoužitelné. Zasáhnout pohyblivý vzdušný cíl neřízenou raketou bylo totiž, díky velkému doletu a značnému rozptylu této zbraně, otázkou náhody. Pravděpodobnost zneškodnění vzdušného cíle za pomoci neřízené rakety byla proto znatelně nižší než u kanónové výzbroje. To pak spolu s dalšími pokroky ve vývoji naváděných střel vedlo k tomu, že neřízené rakety začaly být opět primárně používány k ničení cílů pozemních. I přesto v popisu rakety typu S-5M z roku 1961 bylo stále ještě uváděno, že je zmíněná raketa zbraní stíhacích letounů a že primárně slouží k ničení vzdušných cílů typu bombardovací letoun pohybujících se ve výškách do 30 000-ti m. Sekundární určením rakety typu S-5M bylo dle zmíněného popisu ničení málo odolných pozemních cílů, jakými jsou letadla na stojánce, automobily či sklady paliva. Mezitím, v květnu roku 1957, bylo nicméně v rámci VVS zřízeno stíhací-bombardovací letectvo (IBA). Jeho páteří se přitom staly nadzvukové letouny řady Su-7B (Fitter A). A součástí zbraňového systému těchto strojů měly kromě kanónů a pum být též neřízené rakety, které měly umožňovat ničit širokou škálu pozemních cílů. To vedlo k vzniku takřka dvou desítek verzí rakety typu S-5M, které se od sebe navzájem povětšinou odlišovaly pouze instalací bojové hlavice. Kromě hlavice tříštivo-trhavé (model S-5M, S-5M1 a S-5MO), se přitom jednalo o hlavici tříštivo-průbojnou (model S-5K, S-5K1, S-5KO a S-5KP, S-5KOB a S-5KPB) a submuniční hlavici obsahující 1 000 ocelových šipek (model S-5S a S-5SP), která sloužila k ničení živé síly protivníka. Sériové výroby se ale dočkaly též specializované osvětlovací verze (S-5-O, S-5-O1 a S-5OB), jejíž hlavice ukrývaly padákem opatřenou pyrotechnickou světlici, a specializované verze pro rušení radiolokátorů PVO (model S-5P, S-5P1 a S-5PB), které nesly výmetnici dipólových odrážečů majících podobu pásek z pozinkovaného sklotextilu. V průběhu výroby byly do konstrukce raket řady S-5 vnášeny změny, které vedly nejen k zjednodušení výroby a snížení výrobních nákladů, ale též k zlepšení jejich provozních charakteristik. Tak např. všechny rakety typu S-5M vyrobené od roku 1961 byly opatřeny ocelovými (a nikoliv duralovými) stabilizátory. V roce 1966 byla shodná úprava zavedena též do konstrukce dalších verzí této rakety. Ve výrobním programu se přitom rakety řady S-5 udržely až do roku 1990. Protože všechny verze rakety typu S-5 počínaje modelem S-5M byly delší než model S-5, špice těl těchto raket „vyčnívaly“ z hlavní raketového bloku typu ORO-57K. Díky tomu na ně v průběhu letu vysokou rychlostí působilo nemalé tepelné zatížení. To vedlo k několika incidentům, při kterých došlo k samovznícení prachové náplně raketového motoru nebo k výbuchu bojové hlavice v důsledku kinetického ohřevu. Později byly proto pro lety s nabytými raketovými bloky typu ORO-57K zavedeny rychlostní limity. Ještě později bylo nabíjení těchto bloků některými verzemi rakety typu S-5 úplně zakázáno. Přímou reakcí na tuto skutečnost se stal raketový blok typu ORO-57KM. Zmíněné zařízení bylo vyprojektováno v roce 1959 a bylo opatřeno hlavněmi, jejichž délka odpovídala délce rakety typu S-5M. Raketové bloky řady ORO-57K se ale velkého rozšíření nedočkaly. Jejich nosičem se proto stal jen nevelký počet typů letadel. Kromě nadzvukových stíhacích letounů řady MiG-19 (Farmer) a nadzvukových stíhacích-bombardovacích letounů řady Su-7B (Fitter A) to byly již jen podzvukové stíhací MiGy-17 (Fresco A) upravené na stíhací-bombardéry a podzvukový stíhací-bombardovací letoun typu MiG-15bis IŠ (Fagot), jehož vývoj ale nepřekročil prototypové stádium. Jedním z důvodů toho, že se raketové bloky řady ORO-57, příliš nerozšířily, byly vzrůstající požadavky na rychlost střelby a počet raket v jedné salvě. To byl přitom důsledek nástupu bojových letounů s nadzvukovou letovou rychlostí. Piloti tak rychlých strojů totiž měli na zaměření cíle jen velmi málo času. Díky tomu museli během řádově několika vteřin na něj odpálit co největší počet raket. Kromě toho efektivita salvových raket byla úměrná jejich počtu odpálených v jedné salvě. Max. kadence raketového bloku typu ORO-57 ve verzi ORO-57KM přitom činila 1 100 ran/min. Vyšší kadence u těchto bloků již nebyla možná. Při kratších intervalech startů totiž stabilitu startujících raket negativně ovlivňovaly horké plyny z raketových motorů, což vedlo k většímu rozptylu a současně činilo střelbu nebezpečnou. Raketové bloky řady ORO-57 ale měly též některé nedostatky. Díky ogiválnímu záďovému krytu s malým kruhovým otvorem na zádi měl totiž značný zpětný ráz. Uvnitř zmíněného krytu se totiž kumulovaly horké plny raketových motorů, což vyvozovalo tlakovou sílu, která urychlovala rakety při startu. Zpětný ráz raketového bloku typu ORO-57 přitom činil 3 400 kp, což byla limitní hodnota, kterou byl schopen ustát jediný zámek, jimž byl tento raketový blok fixován k závěsníku nosiče. To samozřejmě vedlo k jeho rychlému opotřebení. Následkem velkého přetížení navíc některé konstrukční prvky raketového bloku typu ORO-57 velmi brzy jevily strukturní opotřebení. Aby toho nebylo málo, tak se koncový aerodynamický kryt těchto bloků zanášel sazemi ze spalin raketových motorů. Následkem hromadění sazí, vysokého tepelného zatížení a kondenzace vlhkosti navíc velmi rychle podléhal korozi. Většinu těchto problémů přitom řešil raketový blok typu ORO-57-16 z dílny OKB MiG. Zmíněný raketový blok měl přitom jedenáct radiálně uspořádaných hlavní okolo pěti centrálních. Zmíněný raketový blok bylo tehdy možné nabít dvojnásobným počtem raket (16 vs 8). Kromě toho umožňoval jednotlivé rakety odpalovat v kratších intervalech. Rakety odpálené z protějších hlavní raketového bloku typu ORO-57-16 se totiž méně navzájem ovlivňovaly horkými plyny svých motorů, neboť se od sebe nacházely ve větší vzdálenosti než u raketového bloku typu ORO-57. Kromě toho byl raketový blok typu ORO-57-16 k závěsníku nosiče fixován za pomoci dvou (a nikoliv) jednoho zámku. Ke zkouškám byl raketový blok typu ORO-57-16 odevzdán hned ve dvou variantách, které byly známy jako iz.418-I a iz.418-II. Zatímco model iz.418-I měl „tupý“ zaoblený příďový aerodynamický kryt, ze kterého vystupovaly jednotlivé hlavně alá ORO-57, u modelu iz.418-II byly všechny hlavně skryty pod protáhlým aerodynamickým krytem s kónickým tvarem. Záďový aerodynamický kryt a malým kruhovým vývodem „raketových“ plynů na zádi byl u raketového bloku typu ORO-57-16 i přes předchozí negativní zkušenosti zachován. Prakticky ve stejnou dobu byl v OKB MiG pro rakety řady S-5 vyvinut nový osminásobný raketový blok. Zmíněný raketový blok postrádal problematický koncový aerodynamický kryt. Díky tomu nebyl tak zatěžován zpětným rázem a tlakem. To umožnilo v jeho konstrukci kompletně nahradit ocel duralem. Díky tomu měl zmíněný raketový blok menší hmotnost. Současně byl méně náchylný na korozi, neboť jeho hlavně nebyly, na rozdíl od hlavní raketového bloku typu ORO-57, zhotoveny ze dvou různých kovů, hliníkových a hořčíkových slitin. Na druhou stranu opuštění od koncového aerodynamického krytu, ve kterém vznikala tlaková síla vlivem hromadění „raketových“ spalin, vedlo k poklesu rychlosti, kterou rakety typu S-5 opouštěly hlavně, o celých 15 až 20 %. Kromě toho byla konstrukce tohoto raketového bloku složitější. Pro zmíněný raketový blok bylo totiž nutné navrhnout speciální držáky, které zamezovaly vypadnutí raket z otevřených závěrů hlavní. Ani jeden z výše uvedených raketových bloků se ale sériové výroby nedočkal. Zkušenosti, které se podařilo OKB MiG nastřádat při vývoji a testování těchto bloků, nicméně našly uplatnění v konstrukci raketového bloku typu UB-16-57. Zmíněný raketový blok měl, stejně jako raketový blok typu ORO-57-16, jedenáct radiálně uspořádaných hlavní okolo pěti centrálních. Kromě toho od zmíněného raketového bloku přebíral uchycení k závěsníkům nosiče za pomoci dvou zámků. Jeho hlavně byly, stejně jako u raketového bloku typu ORO-57-16 iz.418-II, skryty pod kónickým příďovým aerodynamickým krytem, neboť takto řešený příďový aerodynamický kryt byl pro nadzvukové rychlosti vhodnější. Raketový blok typu UB-16-57 byl opatřen též ogiválním záďovým aerodynamickým krytem. Zmíněný kryt byl ale kratší a byl zakončen o poznání větším kruhovým výstupním otvorem „raketových“ plynů. Raketový blok typu UB-16-57 byl do výzbroje VVS zařazen na počátku roku 1960 a měl zpětný ráz 300 kp a kadenci 1 250 ran/min. Nosičem těchto raketových boků se stala téměř všechna letecká a vrtulníková technika frontového letectva VVS. Mezi vůbec první nosiče raketových boků typu UB-16-57 lze přitom řadit stíhací-bombardovací letoun typu Su-7B (Fitter A) a frontový stíhací letoun typu MiG-21F (Fishbed C). Později se součástí výzbroje VVS stala celá řada verzí raketového boku typu UB-16-57. Na počátku 70. let v souvislosti se zaváděním nové generace stíhacích-bombardérů v podobě letounů typu MiG-23B (Flogger H), Su-17 (Fitter C) a Su-24 (Fencer A-C), které byly standardně opatřeny pumovými závěsníky 3. váhové kategorie mající nosnost 500 kg, byl zahájen vývoj raketového bloku pro rakety typu S-5 s dvojnásobným počtem hlavní (32 vs 16). Plně nabyté 16-ti násobné raketové bloky řady UB-16-57 měly totiž hmotnost pouhých 120 kg, což znemožňovalo plně využít potenciál zmíněných letounů. Zmíněný raketový blok vešel ve známost jako UB-32 a již od počátku byl projektován tak, aby jej mohla používat široká škála bojových letounů a vrtulníků. Z tohoto důvodu měla jeho prázdná hmotnost činit pouhých 250 až 270 kg. Raketový blok typu UB-32 se dočkal výroby v celé řadě verzí a v době vzniku neměl z hlediska kapacity raket, která činila 32 ks, ve světě konkurenci. Cenou za to byl ale značný aerodynamický odpor tohoto zařízení. Raketové bloky typu UB-32 v podvěsu měly v podstatně shodný efekt jako plně rozevřené aerodynamické brzdy. To znatelně komplikovalo pilotáž, zejména pak při útoku na pozemní cíl. Raketové bloky typu UB-32 se staly, stejně jako raketové bloky typu UB-16-57, též součástí zbraňového arsenálu vrtulníků. Pro vrtulníky byly přitom vyvinuty speciální „vrtulníkové“ verze obou zmíněných bloků, které byly známy jako UB-16-57UV, UB-16-57UMV, UB-16-57UMVP, UB-16-57UMVP-73 a UB-32A-24. Vrtulníky ale nemohly z raketových bloků řady UB-16-57 a UB-32 pálit v některých režimech. Přitom se jednalo zejména o útok z poza terénní překážky, kdy vrtulník neměl žádnou dopřednou rychlost a současně zaujímal pozici „čumákem“ směrem nahoru. Raketové bloky řady UB-16-57 a UB-32 byly bojovými útvary VVS používány paralelně a ve zbraňovém arsenálu bojových letounů a vrtulníků se navzájem doplňovaly. Tak např. součástí dodávky každého letounu typu Su-17 (Fitter), MiG-23 (Flogger) a MiG-27 (Flogger) byla normovaná dodávka dvou raketových bloků typu UB-16-57 a dvou raketových bloků typu UB-32. Pro některé úkoly se totiž hodily spíše raketové bloky typu UB-16-57 než raketové bloky typu UB-32 a naopak. Těžší raketové bloky typu UB-32 navíc nebylo možné navěsit na všechny zbraňové závěsníky nosičů, a to buďto z hmotnostních nebo z prostorových důvodů. Tak např. letouny řady MiG-23 (Flogger) mohly těžší raketové bloky typu UB-32 přepravovat pouze na křídelních závěsnících. Na podtrupové závěsníky těchto strojů bylo možné zavěsit pouze lehčí raketové bloky typu UB-16-57. Pokud by totiž byly na podrupové závěsníky letounu typu MiG-23 (Flogger) umístěny větší raketové bloky typu UB-32, díky blízkosti vzpěr hlavních podvozků by je nebylo možné nabýt. U pozdějších verzí letounu typu MiG-21 (Fishbed), které byly opatřeny dvěma páry křídelních závěsníků, bylo zase možné těžší raketové bloky typu UB-32 umístit pouze na vnitřní pár závěsníků. Vnější pár křídelních závěsníků těchto strojů totiž neměl pro přepravu zmíněných raketových bloků dostatečnou nosnost. Raketové bloky řady UB-16-57 a UB-32 se staly velmi oblíbenými zbraněmi, a to kuli minimálním nárokům na údržbu a předletovou přípravu. Ta se totiž omezovala na vyčištění a namazání hlavní a kontrolu elektrických obvodů. Tak např. vystrojení letounu typu Su-17 (Fitter) šesti raketovými bloky typu UB-32 s celkem 192-ti raketami typu S-5 zabralo pouhých 55 min. Navěšení i tak nenáročných zbraní, jakou byla pumu typu FAB-500, na závěsníky toho samého letounu v počtu šesti exemplářů přitom zabralo dokonce o něco více, a to 1 h a 5 min. Posádka vrtulníku typu Mi-24 (Hind) dokázala čtveřici raketových bloků typu UB-32A-24 bez účasti zbrojířů vlastními silami nabýt za pouhých 15 min. Režimy střelby a sekvence mezi odpaly jednotlivých raket typu S-5 z raketových bloků se u jednotlivých nosičů lišily a byly určeny programem v jejich systému řízení palby. Tak např. systém řízení palby letounu typu Su-7B (Fitter) umožňoval hned několik režimů palby. Konkrétně se jednalo odpal jedné rakety z každého bloku, čtyř raket z každého bloku a všech raket v jedné salvě ze všech bloků. Protože se odpalování jednotlivých raket ukázalo být nedostatečně účinné, zejména pak, pokud se na závěsnících nosiče nacházely jen dva bloky, u novějších bojových letounů byl min. počet raket typu S-5 odpálený v jedné salvě navýšen na 4 až 6 ks z každého bloku, popř. byly odpalovány všechny rakety ze všech bloků v jedné salvě. Tak např. letoun typu Su-17 (Fitter) dokázal všech 192 raket typu S-5 ze všech šesti bloků typu UB-32 odpálit za pouhé cca 3 s. U letounu typu MiG-27 (Flogger D/J) bylo možné z podvěšených bloků odpálit buďto polovinu všech raket typu S-5 nebo všechny rakety najednou v jedné salvě. Naproti tomu letoun typu MiG-23 (Flogger) mohl raketami typu S-5 pálit z bloků pouze v jednotlivých salvách. Délka jedné salvy přitom odpovídala délce stisknutí tlačítka na kniplu. Zbraňový systém vrtulníků typu Mi-8T (Hip C), který byl vyzbrojen čtveřicí raketových bloků typu UB-16-57, umožňoval odpálit v jedné salvě od 8 do 32 raket. Pilot vrtulníku typu Mi-8MT (Hip H) mohl v jedné salvě odpálit 4 až 16 raket z každého z šesti bloků typu UB-32. Zbraňový systém útočného vrtulníku typu Mi-24 (Hind), pod jehož postranní křídla bylo možné navěsit čtyři raketové bloky typu UB-32, umožňoval provádět palbu v salvách o 16-ti, 32-ti nebo 64-ti raketách typu S-5. Díky tomu mohl za jeden operační let provést 2, 4 nebo 8 raketových útoků. Raketové bloky obvykle nebyly nabíjeny několika různými verzemi rakety typu S-5. Současně bylo doporučováno, aby byly nabíjený raketami té samé verze z jedné výrobní šarže. Rakety z různých výrobních šarží totiž mohly mít odlišné balistické charakteristiky v důsledku nestejného složení prachové náplně raketového motoru, což mělo negativní vliv na rozptyl salvy. Útoky za pomoci raket typu S-5 na pozemní cíle byly obvykle prováděny ze střemhlavého letu. Doporučený úhel sestupu při palbě činil 15° až 30°. Tento letový režim totiž dokázal zajistit dobrou přesnost střelby a současně pilotovi poskytoval dostatek času na zaměření cíle a opuštění zájmové oblasti po odpálení raket. Při sestupu pod většími úhly totiž letoun nosič moc rychle nabíral rychlost. Z tohoto důvodu jej bylo ze střemhlavého letu nutné vyvést za kratší čas, což neúnosně zkracovalo využitelný čas na zaměření cíle a na vlastní střelbu. Za pomoci raket typu S-5 bylo možné provádět mířenou střelbu ze vzdálenosti cca 0,8 až 1,8 km. Tyto hodnoty se nicméně u jednotlivých verzí této zbraně mírně lišily. Důvodem toho byla skutečnost, že jednotlivé verze rakety typu S-5 měly odlišnou hmotnost, letovou rychlost a balistické charakteristiky. Ty se přitom lišily o 25 až 30 %. Protože se explozí bojových hlavic dokázaly úlomky raket typu S-5 vymrštit až do výšky 220 m, přičemž v této výškové hladině byly schopny setrvat až 14 s, pilot nosiče této zbraně musel po střelbě zavčas vykonat úhybný manévr. Při klesání pod úhlem 10° rychlostí 700 km/h bylo přitom považováno za bezpečné vyjití ze sestupu ve výšce 250 m a vzdálenosti 1 510 m od cíle. Při sestupu pod úhlem 30° rychlostí 900 km/h bylo nutné přerušit klesání již ve výšce 850 m a ve vzdálenosti 1 750 m od cíle. Vrtulníky mohly, vzhledem k nízké rychlosti, postřelovat pozemní cíle za pomoci raket typu S-5 z menších vzdáleností. Doporučená vzdálenost palby raketami tohoto typu pro vrtulníky přitom činila 0,5 až 2 km. Rakety typu S-5 byly vhodné k ničení celé škály pozemních cílů, včetně tanků a jiné obrněné techniky, prostředků silniční a železniční dopravy, dělostřeleckých a raketových postavení, skladů a živé síly protivníka. Pro tzv. „volný lov“ byly jako nejvíce vhodné verze rakety typu S-5 s tříštivo-kumulativní bojovou hlavicí (série S-5K), neboť byly účinné proti široké škále cílů. Tak např. jeden letoun typu MiG-21 (Fishbed) se dvěma raketovými bloky typu UB-32 a dvěma raketovými bloky typu UB-16-57 s celkem 96-ti raketami typu S-5KO dokázal zneškodnit celý konvoj o jednom tuctu vozidel. K rozptýlení jednoho praporu živé síly na volném prostranství postačovaly dva vrtulníky typu Mi-8MT (Hip H), každý s šesti raketovými bloky typu UB-32 s celkem 192-ti raketami typu S-5. Zneškodnit odpalovací stanoviště taktických střel dokázaly tři letouny typu Su-17M3 (Fitter H), každý s šesti raketovými bloky typu UB-32. K zničení shodného cíle za pomoci pum bylo přitom zapotřebí vyslat hned čtyři letouny toho samého typu. Přestože se mezitím primární protivzdušnou zbraní stíhacích letounů VVS staly řízené střely, s neřízenými raketami typu S-5 jako s protivzdušnou zbraní se počítalo nadále, a to nejen u stíhacích letounů, ale i u letounů stíhacích-bombardovacích, byť jejich hlavním úkolem bylo ničení pozemních cílů. Za pomoci raket typu S-5 bylo přitom možné útočit na vzdušné cíle ze vzdálenosti 0,4 až 2 km, a to pouze za dobré viditelnosti. Při útocích raketami typu S-5 na vzdušné cíle byly využívány výhradně optické zaměřovače, a to i u stíhacích letounů, které byly vybaveny radiolokátory. Střelba na vzdušné cíle, které se nacházely mimo vizuální kontakt, totiž nebyla vzhledem k velkému rozptylu salvy raket typu S-5 považována za efektivní. Zaměřovací vybavení celé řady bojových letounů VVS disponovalo pracovním režimem pro střelbu neřízenými raketami typu S-5 na vzdušné cíle. Doporučováno bylo přitom na vzdušné cíle za pomoci těchto raket útočit ze zadní polosféry. Bloky s raketami typu S-5 ale umožňovaly provádět též přehradné palby. V tomto případě byla však pravděpodobnost zasažení cíle 3 x nižší než u mířené palby ze zadní polosféry. Stíhací letoun dokázala zneškodnit jediná raketa typu S-5. K zničení cíle o velikosti těžkého bombardéru byl však nutný zásah nejméně dvěma raketami tohoto typu. S raketami typu S-5 ve vzdušném boji se přitom počítalo i u útočných vrtulníků typu Mi-24 (Hind). Zmíněné stroje byly totiž shledány jako daleko vhodnější k boji s vrtulníky protivníka než rychlé proudové stíhací letouny. Důvodem toho je skutečnost, že se vrtulníky pohybují v přízemních výškách. A nízko letící vrtulníky na pozadí země jsou pro palubní radiolokátory stíhacích letounů takřka neviditelné. Rychlým stíhacím letounům ale zachycení vrtulníků významně komplikuje též jejich vysoká obratnost. Pilotům vrtulníků typu Mi-24 (Hind) bylo přitom doporučováno napadat vrtulníky protivníka za pomoci raket typu S-5 ze zední polosféry. Zasažení vrtulníku z přední polosféry totiž významně komplikuje vysoká vzájemná rychlost přiblížení, zatímco šance na sestřelení vrtulníku útokem z boku je kuli vysoké rychlosti cíle a omezenému zornému poli zaměřovače mizivá. Přitom bylo doporučováno nepřátelské vrtulníky postřelovat krátkými salvami o 16-ti raketách. Na skupiny nepřátelských vrtulníků bylo doporučováno pálit salvami o 32-ti nebo 64-ti raketách. Přestože byl vzdušný boj za využití neřízených raket typu S-5 součástí bojového výcviku až do poloviny 80. let, stíhacími letouny, které držely bojovou pohotovost, nebyla tato zbraň tehdy již dávno používána. Přednost před neřízenými raketami totiž mezitím dostaly řízené střely a kanóny. I přesto se rakety typu S-5 dočkaly reálného bojového nasazení v roli protivzdušné zbraně. Konkrétně ve válce ve Vietnamu byly tyto rakety používány stíhacími letouny typu MiG-21 (Fishbed) vzdušných sil Severního Vietnamu k vzdušnému boji na krátké vzdálenosti. Důvodem toho byla skutečnost, že se starší verze tohoto stroje musely plně spoléhat na řízené střely, neboť postrádaly kanónovou výzbroj. A řízené střely prvních generací nebyly pro manévrový vzdušný boj úplně ideální. Později proto začaly severovietnamské MiGy-21 (Fishbed) operovat ve dvojicích. Zatímco jeden z těchto strojů byl vyzbrojen dvojicí řízených střel, ten druhý měl pod křídlem podvěšeny dva bloky s raketami typu S-5. K prvnímu sestřelu nepřátelského letounu za pomoci raket typu S-5 na vietnamském vzdušném bojišti došlo dne 7. června 1966. Tehdy dvojice severovietnamských MiGů-21 (Fishbed), z nichž jeden byl vyzbrojen dvojicí PLŘS s pasivním IČ navedením typu R-3S (AA-2B Atoll) a jeden bloky s neřízenými raketami typu S-5, zaútočila na americký stíhací-bombardér typu F-105 Thunderchief, který se pohyboval v malé výšce. Protože na zmíněný stroj nebylo možné střely typu R-3S (AA-2B Atoll) navést, následně na něj vypálil, ze vzdálenosti 200 až 500 m, salvu raket typu S-5 druhý z dvojice MiGů-21 (Fishbed). Z osmi amerických letounů, které se podařilo severovietnemským pilotům MiGů-21 (Fishbed) sestřelit do konce roku 1966, jen tři padly za oběť řízeným střelám typu R-3S (AA-2B Atoll). Zbylých pět těchto strojů, dva letouny typu F-4 Phantom II a tři letouny typu F-105 Thunderchief, bylo sestřeleno právě raketami typu S-5. Při útocích na těchto pět strojů přitom severovietnamské MiGy-21 (Fishbed) odpálily celkem 210 raket typu S-5. Na každý sestřelený letoun bylo tedy v průměru spotřebováno 42 raket tohoto typu, což byla 35-ti % úspěšnost. Úspěšný sestřel vzdušného cíle tedy připadal na každý třetí bojový vzlet, což byl důsledek nejen toho, že se jednalo o neřízenou zbraň, ale též špatného výcviku a organizačních a taktických nedostatků. Naproti tomu u letounu typu MiG-17 (Fresco), který byl vyzbrojen kanóny, připadal úspěšný sestřel na každý 190 až 200 granát. Zaznamenány byly ale též případy použití neřízených raket typu S-5 ve vzdušném boji v rámci sovětské PVO. Tak např. dne 10. března 1964 stíhací MiG-19 (Farmer) zachytil nad územím NDR americký průzkumný letoun typu RB-66 Destroyer. Následně na něj vypálil z kanónů a 32 raket typu S-5 raketových bloků typu ORO-57. Přitom se podařilo dosáhnout zásahu kabiny, trupu a SOP. Piloti MiGů-19 (Farmer) ale mohli na vzdušný cíl vypálit pouze jednu salvu raket typu S-5. Po jejich odpalu se navíc postřelovaný cíl skryl za hustý oblak spalin raketových motorů odpálených raket, což ztěžovalo jeho zaměření pro případný následný útok kanóny. Nasazení raket typu S-5 se neobešlo bez incidentů. Tak např. v srpnu roku 1978 při nácviku úderu ve dvoučlenné formaci druhý útočící letoun typu Su-17M2 (Fitter D) odpálil salvu raket typu S-5P příliš brzy a omylem zasáhl ocas letounu toho samého typu svého velitele, který právě vybíral střemhlavý let po odpálení salvy raket. Rakety typu S-5P ale naštěstí nezasáhly kabinu, a tak se pilot prvního útočícího letounu z formace mohl úspěšně katapultovat. Rakety typu S-5 byly vyvezeny do celé řady zemí, které spadaly pod sféru vlivu SSSR, včetně zemí Varšavské smlouvy, a dočkaly se nasazení v celé řadě lokálních konfliktů po celém světě. Rakety typu S-5 byly ale použity též v různých konfliktech, které vzplanuly na území bývalých postsovětských republik, jakým byl např. konflikt v Náhorním Karabachu, Čečensku, Tádžikistánu či Podněstří. V některých konfliktech byly navíc rakety typu S-5 odpalovány z různých improvizovaných pozemních odpalovacích zařízeních, která vznikla nejen na bázi obrněných vozidel ale i různých civilních vozidel. Zdaleka nejmasovějšího nasazení se ale rakety typu S-5 dočkaly v sovětské invazi do Afghánistánu (1979 až 1989). Zde se této raketa ukázala být velmi spolehlivou a účinnou zbraní. V Afghánistánu byly rakety typu S-5 konkrétně používány k přímé podpoře pozemních jednotek, v boji s PVO protivníka, ničení základen povstalců a likvidaci konvojů. Ve zmíněném konfliktu dosahovala denní spotřeba raket typu S-5 na jeden pluk či letku v řádu stovek až tisíců exemplářů. Tak např. jeden vrtulníkový pluk, který bázoval na severu Afghánistánu, ve Fajzabadu, v průběhu září, října a listopadu roku 1980 spotřeboval 5 518, 3 204 a 4 521 raket typu S-5KO a S-5KPB. Dne 23. srpna toho roku desítka vrtulníků ze stavu zmíněného pluku v průběhu útoku na opěrné body povstalců za jeden jediný den odpálila 2 107 raket tohoto typu. Jiný den jediný roj vrtulníků typu Mi-8 (Hip) od toho samého útvaru při útocích na opěrné body povstalců spotřeboval 806 raket typu S-5KO. Jako velmi účinná proti živé síle se v Afghánistánu ukázala být raketa typu S-5S, jejíž bojová hlavice byla naplněna ocelovými šipkami. Jenom za rok 1980 zde bylo odpáleno 634 000 raket řady S-5. V roce 1981 bylo v Afghánistánu spotřebováno 504 000 těchto raket. V roce 1982 spotřeba raket typu S-5 ve zmíněném konfliktu činila 852 000 ks. Vrcholu spotřeba těchto raket dosáhla v roce 1986. Tehdy jich přitom bylo odpáleno hned 1 025 000. Během jedné operace, která probíhala mezi květnem a červnem roku 1982 v Panjshiru, bylo odpáleno celkem 61 297 raket typu S-5. V průběhu nasazení v Afghánistánu ale vypluly na povrch též některé nedostatky této zbraně. Jedním z nich byla malá účinnost bojové hlavice, zejména pak proti odolným cílům a úkrytům. Na některé typy cílů bylo proto nutné odpálit velký počet raket typu S-5, aby je bylo možné zničit, což současně vyžadovalo podniknout velký počet bojových vzletů. To koneckonců dokládá obrovská spotřeba raket typu S-5. Dalším nedostatkem této zbraně byl malý dolet. Díky tomu se nosiče těchto zbraní musely vystavovat účinkům nepřátelské PVO, což sebou přinášelo nemalé bojové ztráty. Z tohoto důvodu byly rakety typu S-5 na přelomu tisíciletí z arsenálu VVS vyřazeny, aby jejich poslání mohly plně převzít silnější salvové rakety typu S-8 ráže 80 mm a S-13 ráže 122 mm.
Verze:
S-5 (ARS-57/9-A-079) – první modifikace rakety typu S-5. Tento model byl opatřen tříštivo-trhavou bojovou hlavicí s mechanickým nárazovým zapalovačem typu V-5 a šesti šípovými výklopnými stabilizačními ploškami. Náplň raketového motoru rakety typu S-5 byla zhotovena z prachu A-IX-2. Tento model byl určen k ničení vzdušných cílů, zejména pak bombardovacích letounů, a nechráněných pozemních cílů, jakými jsou např. letadla na stojánce, automobily, odpalovací zařízení raket či živá síla protivníka. Do výzbroje VVS byla raketa typu S-5 formálně zařazena v roce 1955.
S-5M (ARS-57M/9-A-277) – pokročilá modifikace rakety typu S-5. Tento model měl vylepšenou tříštivo-trhavou bojovou hlavici se silnějším trhavým a tříštivým účinkem, nový raketový motor s prachovou náplní RSI-60, která měla větší specifický impuls, a osm takřka přímých výklopných stabilizačních ploch. Raketa typu S-5M byla určena, stejně jako raketa typu S-5, k ničení vzdušných cílů, zejména pak bombardovacích letounů, a nechráněných pozemních cílů, jakými jsou např. letadla na stojánce, automobily, odpalovací zařízení raket či živá síla protivníka. Bojová hlavice této zbraně měla hmotnost 0,815 kg. Na explozivní náplň v podobě směsi A-IX-2 (73 % hexogenu + 23 % hliníkového prášku + 4 % flegmatizátoru v podobě vosku, parafínu nebo ceresinu) z toho přitom připadalo 0,285 kg, což odpovídalo pouhým 35-ti % celkové hmotnosti hlavice. Bojová hlavice rakety typu S-5M byla opatřena mechanickým nárazovým zapalovačem typu V-5M. Ten přitom zajišťoval její detonaci v okamžiku nárazu. K aktivaci zapalovače bojové hlavice rakety typu S-5M docházelo po vyhoření raketového paliva, což zamezovalo poškození nosiče nechtěnou detonací její bojové hlavice. Detonace explozivní náplně přitom plášť bojové hlavice rakety typu S-5M proměnila ve smršť 150-ti fragmentů, z nichž pětatřicet mělo hmotnost 1 g a čtyřicet 0,5 až 1 g. Proud 2/3 fragmentů přitom mířil do stran. Do výzbroje VVS byla raketa typu S-5M zařazena v roce 1959.
S-5M1 (9-A-580) – pokročilá modifikace rakety typu S-5M. Bojová hlavice tohoto modelu byla opatřena zapalovačem typu V-5M1. Od zapalovače typu V-5M, kterým byla vybavena bojová hlavice rakety typu S-5M, se toto zařízení odlišovalo menší tuhostí pružinového inerciálního mechanismu. Zapalovač typu V-5M1 představoval přímou reakci na nízkou spolehlivost zapalovače typu V-5M při odpalu raket typu S-5M z novějších typů raketových bloků. Důvodem toho byla skutečnost, že přetížení, které působilo na raketu typu S-5M při startu ze zmíněných raketových bloků, vzrůstalo více plynule a více pomalu než při startu z raketového bloku typu ORO-57K. Při nabíjení jednotlivých raket typu S-5M1 do raketových bloků navíc nebylo nutné, na rozdíl od raket typu S-5 a S-5M, manuálně zapojit zástrčky elektrického zapalovače prachové náplně raketového motoru do konektorů. U rakety typu S-5M1 totiž přenos elektrického impulzu k aktivaci raketového motoru obstarával kontaktní prstenec. Zmíněné rakety tedy postačovalo pouze zasunout do hlavní raketového bloku na doraz, aby se jejich kontaktní prstenec dostal do kontaktu s kontaktní objímkou. Jelikož se toto řešení ukázalo být velmi praktické a spolehlivé, stalo se standardem pro všechny následující verze rakety typu S-5.
S-5MO (9-A-591) – modifikace rakety typu S-5M s instalací bojové hlavice se zvýšeným tříštivým účinkem. Bojová hlavice tohoto modelu měla hmotnost 1,70 kg. Na explozivní náplň v podobě směsi A-1Ch-10 z toho přitom připadalo 0,415 kg. Kuli zvýšení tříštivého účinku bylo na plášť bojové hlavice rakety typu S-5MO nasazeno 20 ocelových prstenců, které měly z vnitřní strany 18 vrubů s lichoběžníkovým průřezem. Díky tomu se při explozi výbušné náplně rozpadly na 360 fragmentů o hmotnosti 2 g, které měly rychlost cca 1 000 m/s. Bojová hlavice rakety typu S-5MO byla opatřena mechanickým kontaktním zapalovačem typu V-5K. Její exploze dokázala zničit nebo vyřadit z činnosti neobrněné vozidlo do vzdálenosti až cca 20 m. To byla přitom dvakrát taková vzdálenost v porovnání s bojovými hlavicemi předchozích verzí rakety typu S-5. Živou sílu protivníka dokázala raketa typu S-5MO eliminovat na ploše 104 m2. Vyřadit letadla na stojánce z provozu byla tato zbraň schopna na ploše celých 375 m2. To přitom z rakety typu S-5MO činilo nejvíce efektivní zbraň z řady S-5.
S-5K (KARS-57) – modifikace rakety typu S-5M s tříštivo-průbojnou bojovou hlavicí. Tento model byl určen nejen k ničení obrněné techniky, včetně tanků, bojových vozidel pěchoty, obrněných transportérů a samohybných děl, a další vojenské techniky, ale i živé síly protivníka. Bojová hlavice rakety typu S-5K měla hmotnost 1,095 kg. Na explozivní náplň v podobě směsi A-IX-1 (95 % hexogenu + 5 % flegmatizátoru) z toho přitom připadalo 0,372 kg. Explozivní náplň bojové hlavice rakety typu S-5K měla tvar trychtýře, aby se energie vzniklá její explozí soustředila do úzkého paprsku majícího značnou rychlost a průbojnost. Díky tomu byla bojová hlavice této zbraně schopna probít pancíř o síle 130 až 150 mm (při dopadu pod úhlem 30°). Průnik střepin bojové hlavice rakety typu S-5K do útrob vozidla pak způsoboval usmrcení posádky, zapálení paliva a detonaci munice. Explozí bojové hlavice této zbraně vznikalo okolo 150-ti fragmentů o hmotnosti 1 g, které dokázaly zničit nebo vyřadit z činnosti neobrněné vozidlo, jakým je např. automobil, dělostřelecký systém, odpalovací zařízení raket nebo letadlo na stojánce, do vzdálenosti cca 10 m. Živou sílu protivníka dokázala raketa typu S-5K eliminovat na ploše 48 m2. Vyřadit letadla na stojánce z provozu byla tato zbraň schopna na ploše celých 200 m2. Cíl typu tank bylo možné zničit zásahem dvou až tří těchto raket. Bojová hlavice rakety typu S-5K byla opatřena speciálním mechanickým nárazovým zapalovačem typu V-5K, který na rozdíl od zapalovače typu V-5M postrádal autodestrukční systém (zamezující hromadění nevybuchlé munice na polygonech). Rakety tohoto typu byly opatřeny méně výkonným raketovým motorem. Prachová náplň raketového motoru raket typu S-5K byla přitom asi o 1/3 kratší v porovnání s náplní raketového motoru rakety typu S-5M. Pro raketu, která je primárně určena k ničení pozemních cílů, totiž nebyl zapotřebí raketový motor s tak vysokým specifickým impulsem jako pro raketu typu S-5M, primárně určenou k ničení cílů vzdušných. Protože měla raketa typu S-5K v porovnání s raketou typu S-5M menší hmotnost a délku, byla opatřena, kuli vyvážení, modifikovanými stabilizátory s menším rozpětím a menší šípovitostí. Raketa typu S-5K se ve výrobě udržela jen krátce. Ve výrobním programu byla totiž poměrně brzy nahrazena raketou typu S-5K1, která měla unifikovanou konstrukci s raketou typu S-5M1.
S-5K1 (9-A-581) – pokročilá modifikace rakety typu S-5K. Raketa typu S-5K1 měla unifikovanou konstrukci s raketou typu S-5M1. Zmíněná zbraň byla tedy opatřena identickým motorem a stabilizátory jako raketa typu S-5M1. Kromě toho obdržela instalaci kontaktního prstence pro předávání elektrických impulzů zapalovači prachové náplně raketového motoru (na místo zástrčky).
S-5KO (9-A-620S) – modifikace rakety typu S-5K s instalací bojové hlavice se zvýšeným průbojným a tříštivým účinkem. Bojová hlavice tohoto modelu měla hmotnost 1,36 kg. Přitom byla naplněna, stejně jako bojová hlavice rakety typu S-5MO, výbušnou směsí A-1Ch-10. Hmotnost výbušné náplně bojové hlavice rakety typu S-5KO přitom činila 0,331 kg. Její iniciaci zajišťoval rovněž mechanický nárazový zapalovač typu V-5K. Na plášť bojové hlavice rakety typu S-5KO byly nasazeny, stejně jako u rakety typu S-5MO, předfragmentované prstence. Jejich počet byl ale u této rakety z hmotnostních důvodů nižší (11 vs 20). Explozí výbušné náplně bojové hlavice se přitom zmíněné prstence rozpadly na 220 fragmentů o hmotnosti 2 g. Současně bojová hlavice rakety typu S-5KO dokázala probít 170 mm pancíře. Bojová hlavice této zbraně měla tedy silný průbojný a tříštivý účinek zároveň. Oblast zasažená fragmenty, které vznikly explozí její výbušné náplně, byla přitom o 1/3 větší než u bojové hlavice rakety typu S-5K. Zmíněné fragmenty přitom dokázaly vyřadit z boje i dobře chráněnou obrněnou techniku, neboť měly zničující účinek na zaměřovače, pozorovací přístroje, externí palivové nádrže a pneumatiky kol. Živou sílu protivníka dokázala raketa typu S-5KO eliminovat na ploše 60 m2. Vyřadit letadla na stojánce z provozu byla tato zbraň schopna na ploše celých 270 m2.
S-5KP (9-A-608) – modifikace rakety typu S-5KO s instalací bojové hlavice se zvýšeným průbojným a tříštivým účinkem. Tento model byl opatřen nejsilnější bojovou hlavicí z řady S-5. Její hmotnost přitom činila 1,80 kg. Na explozivní náplň z toho přitom připadalo 0,44 kg. Kuli zjednodušení výroby byly u bojové hlavice rakety typu S-5KP předfragmentované prstence nahrazeny návinem předfragmentované pásky. Ta se přitom při detonaci explozivní náplně rozpadla na 330 fragmentů. Bojová hlavice rakety typu S-5KP dokázala prorazit pancíř o síle 250 mm a byla opatřena mechanickým nárazovým zapalovačem typu V-5KP, který měl v porovnání se zapalovačem typu V-5K vyšší citlivost a lepší spolehlivost. Zapalovač typu V-5KP byl navíc vestavěn přímo do bojové hlavice. Naproti tomu zapalovače bojových hlavic předchozích verzí rakety typu S-5 byly dodávány zvlášť v hermeticky uzavřeném obalu. Zbrojíři proto před nabytím rakety do raketového bloku museli nejprve zapalovač vyjmout z obalu, následně zkontrolovat jeho funkčnost, poté odšroubovat uzávěr na špici těla rakety, který uzavíral otvor pro zapalovač, a nakonec celý zapalovač našroubovat do hlavice za pomoci speciálního klíče. Tato procedura u rakety typu S-5KP samozřejmě odpadala. Zmíněnou raketu tedy zbrojíři mohli po vyjmutí z bedny zasunout rovnou do hlavně raketového bloku, což významně urychlovalo proces nabíjení. Na druhou stranu byl zapalovač typu S-5KP citlivý na teplo. Díky vyšší hmotnosti měla raketa typu S-5KP nižší rychlost. Vzhledem k vyššímu příčnému zatížení ale její balistické charakteristiky zůstaly prakticky nezměněny proti jiným raketám z řady S-5. Její přesnost byla dokonce 1,5 x vyšší.
S-5KOB (9-A-847) – modifikace rakety typu S-5KO s novou prachovou náplní raketového motoru. Náplň raketového motoru tohoto modelu byla zhotovena z prachu BN-K, jehož spaliny méně ovlivňovaly chod proudového motoru. To přitom sebou přinášelo redukci rizika nežádoucí pumpáže motoru nosiče po předchozím nasátí „raketových“ spalin.
S-5KPB (9-A-848) – modifikace rakety typu S-5KP s novou prachovou náplní raketového motoru. Náplň raketového motoru tohoto modelu byla zhotovena z prachu BN-K, jehož spaliny méně ovlivňovaly chod proudového motoru. To přitom sebou přinášelo redukci rizika nežádoucí pumpáže motoru nosiče po předchozím nasátí „raketových“ spalin.
S-5S (9-A-698) – speciální modifikace rakety typu S-5M určená k ničení živé síly protivníka. Bojová hlavice tohoto modelu měla hmotnost 2,73 kg a byla naplněna 1000 ocelovými šipkami typu SPEL (strelovidmyj poražajucij element = šipkovitý útočný prvek), které měly délku 40 mm, průměr 2,6 mm a hmotnost 1,26 g. Vyhození SPEL z útrob hlavice zajišťovala speciální výmetná nálož o hmotnosti 0,032 kg. SPEL byly přitom uvnitř bojové hlavice rakety typu S-5S umístěny ve čtyřech tandemově uspořádaných blocích. V každém z nich byly vyskládány natěsno v šachovnicovém schématu „špička – ocas“. Iniciaci výmetné nálože zajišťoval bezkontaktní zapalovač typu V-678 po 1 s od vyhoření prachové náplně raketového motoru. Všechny SPEL byly z útrob hlavice výmetnou náplní vyhozeny, do přední polosféry, rychlostí cca 40 m/s. Skutečná rychlost SPEL byla ale o mnoho vyšší, neboť k této rychlosti bylo nutné přičíst též rychlost vlastní rakety, která činila cca 400 m/s, a rychlost nosiče při odpalu, což bylo dalších 250 až 300 m/s. Rychlost SPEL tedy nebyla nižší než rychlost kulek z kulometu. Smršť SPEL měla přitom tvar kužele s vrcholovým úhlem 6° až 12°. Protože rychlost SPEL se vzrůstající vzdáleností postupně klesala vlivem aerodynamického odporu, zmíněné šipky musely být z hlavice vypuzeny v určité vzdálenosti od cíle. Jinak ztrácely efektivitu. Nejvyšší efektivitu měla raketa typu S-5S při odpalu ze střemhlavého letu pod úhlem 25° až 30° a ze vzdálenosti 1,6 až 1,8 km. Salva 64-ti těchto raket přitom dokázala šipkami SPEL na ploše o rozloze celých 10 000 m2 vyřadit 70 až 80 % živé síly protivníka. Vzhledem k značné hmotnosti bojové hlavice, která byla 3 x vyšší než u rakety typu S-5M, bylo raketu typu S-5S nezbytné opatřit, kuli vyvážení, stabilizátory s menší šípovitostí.
S-5SB (9-A-849) – modifikace rakety typu S-5SB s novou prachovou náplní raketového motoru. Náplň raketového motoru tohoto modelu byla zhotovena z prachu BN-K, jehož spaliny méně ovlivňovaly chod proudového motoru. To přitom sebou přinášelo redukci rizika nežádoucí pumpáže motoru nosiče po předchozím nasátí „raketových“ spalin.
S-5-O (OARS-57) – speciální osvětlovací modifikace rakety typu S-5M. Raketa typu S-5-O sloužila k osvětlování terénu za nočních podmínek (za účelem odhalení a pozorování pozemních jednotek protivníka) v rámci podpory operací letectva a pozemních sil. Uvnitř hlavice této rakety se nacházela pyrotechnická světlice, která byla opatřena padákem. Její zapálení zajišťoval bezkontaktní dálkový zapalovač typu VB-5 nebo T-5-O. K oddělení hořící světlice, která měla svítivost 1 miliónů kandel, od hlavice docházelo po 15-ti až 19-ti s od startu rakety. Po oddělení od hlavice se zmíněná světlice snášela k zemi rychlostí ne vyšší než 15 až 20 m/s. Přitom vydržela hořet po dobu nejméně 15 s. Světlice vypuštěné raketami typu S-5-O umožňovaly rozpoznat tank či automobil na vzdálenost až 3 km. Zmíněné rakety byly odpalovány v několika následných salvách o několika kusech ve výškách cca 1 500 m, a to buďto z horizontálního letu nebo z mírného střemhlavého letu. Zájmový terén přitom světlice vypuštěné raketami typu S-5-O začaly osvětlovat v okamžiku, kdy se nacházely ve výškách mezi 700 m a 750 m.
S-5-O1 (9-A-342) – modifikace speciální osvětlovací rakety typu S-5-O vycházející z rakety typu S-5M1. Od rakety typu S-5-O se ale tento model odlišoval pouze konstrukcí osvětlovací hlavice.
S-5-OB (9-A-851) – modifikace speciální osvětlovací rakety typu S-5-O1 s novou prachovou náplní raketového motoru. Náplň raketového motoru tohoto modelu byla zhotovena z prachu BN-K, jehož spaliny méně ovlivňovaly chod proudového motoru. To přitom sebou přinášelo redukci rizika nežádoucí pumpáže motoru nosiče po předchozím nasátí „raketových“ spalin.
S-5P (PARS-57) – speciální modifikace rakety typu S-5M určená k rušení radiolokačních stanic PVO s pracovní vlnovou délkou 0,6 až 12,5 cm v rámci ochrany bojových letounů při útočných operacích. Hlavice tohoto modelu byla naplněna dipólovými odrážeči (DOS), které měly podobu pásek z pozinkovaného sklotextilu. Aby bylo možné raketu typu S-5P používat k rušení radiolokátorů s různými pracovními vlnovými délkami, pro zmíněnou zbraň bylo vyvinuto hned šest typů hlavic, které obsahovaly pásky DOS s různou délkou (od 15-ti do 50-ti mm). K jejich vyhození docházelo po 8 s od vyhoření raketového paliva. K tomu přitom sloužila malá prachová výmetná nálož s dálkovým bezkontaktním zapalovačem typu V-5P. Pásky DOS byly z hlavice rakety typu S-5P vyhazovány ve třech následných salvách. Díky malé hmotnosti pásek DOS se jejich oblak dokázal poměrně dlouhou dobu vznášet před nosičem. K tomu, aby vznikl oblak pásek DOS s životností 10 až 11 min, postačovalo odpálit jen několik raket typu S-5P. Osm a více těchto raket pak dokázalo vytvořit oblak s životností větší než 30 min. V průběhu zkoušek se podařilo zjistit, že raketa typu S-5P dokáže narušit automatické sledování radiolokátorů PVO vzdušných cílů už po pouhých 10-ti až 12-ti s od vyhození první salvy pásek DOS. Za nejvíce efektivní ochranu pro nosiče raket typu S-5P byl považován průlet středem oblaků pásek DOS. V tomto případě totiž jeho značka na obrazovce nepřátelského radaru zcela zmizela v šumu na pozadí. Dobu krytí bylo přitom možné dále prodloužit odpálením několika dalších salv raket typu S-5P po sobě v intervalech 10 až 15 s. Raketu typu S-5P bylo možné používat nejen k rušení radiolokátorů PVO, ale též k označování cílů. V tomto případě pilot nosiče odpálil salvu raket nad objevený cíl. Následkem toho se nad cílem na poměrně dlouhou dobu vytvořil oblak pásků DOS, který mohly poměrně snadno zaměřit útočné letouny za pomoci svých radiolokačních dálkoměrů. S raketami typu S-5P se ale počítalo též pro krytí útočných letounů při odletu z cílové oblasti po splnění úkolu. V tomto případě měly být zmíněné rakety vystřelovány do zadní polosféry.
S-5P1 (9-A-597) – modifikace speciální REB rakety typu S-5P vycházející z rakety typu S-5M1
S-5PB (9-A-850) – modifikace speciální REB rakety typu S-5P1 s novou prachovou náplní raketového motoru. Náplň raketového motoru tohoto modelu byla zhotovena z prachu BN-K, jehož spaliny méně ovlivňovaly chod proudového motoru. To přitom sebou přinášelo redukci rizika nežádoucí pumpáže motoru nosiče po předchozím nasátí „raketových“ spalin.
S-5Kor Urgoza – naváděná modifikace neřízené rakety typu S-5M s poloaktivním laserovým samonavedením. Tento model byl naváděn na odraz paprsku laserového značkovače od cíle. Ten přitom mohl být součástí vybavení nosiče, popř. se mohlo jednat o značkovač externí. Příďová sekce s naváděcí a bojovou hlavicí tohoto modelu byla známa jako VM-5 a byla řešena jako oddělitelná. Příďová sekce rakety typu S-5Kor byla opatřena čtyřmi skládacími stabilizátory, které se rozevíraly po oddělení od zadní sekce s motorem. Jejich rozevření přitom zajišťoval pružinový mechanismus. Korekci letové dráhy oddělené příďové sekce s naváděcí a bojovou hlavicí obstarávaly malé pulsní raketové motory. Záďová sekce této zbraně ukrývala nový raketový motor s účinnějším tuhým palivem a byla opatřena pevnými stabilizátory s malým rozpětím. Naváděná raketa typu S-5Kor měla sloužit k ničení malých bodových cílů, jakými jsou např. tanky nebo obrněná vozidla. Vzhledem k malému zornému poli a omezené manévrovatelnosti tato zbraň při odpalu vyžadovala poměrně přesné zamíření. Současně bylo nezbytné, aby bylo ozařování cíle laserovým paprskem nepřerušované. Vývoj komplexu Urgoza byl zahájen v roce 1998 a zpočátku probíhal v NTC AO Ametech. Od roku 2005 se pracemi na toto téma zabývala společnost GNPP Splav. Široké veřejnosti byl komplex Urgoza poprvé prezentován na výstavě MAKS 99, která se konala v srpnu roku 1999 v Žukovském. Vývoj rakety typu S-5Kor údajně skončil neúspěchem. Každopádně součástí zbraňového arsenálu VVS se tato zbraň nestala. Podobný naváděcí systém byl přitom zpracován též pro neřízené rakety typu S-8 (S-8Kor) a S-13 (S-13Kor).
S-5U – pokročilá modifikace rakety typu S-5M. Tento model má větší délku (1,090 m vs 0,882 m) a hmotnost (6 kg vs 3,86 kg) a je opatřen, kuli zlepšení stability, stabilizátory nové konstrukce. Stabilizátory rakety typu S-5U se přitom sestávají ze čtyř výklopných obdélníkových ploch, které mají vzájemné uspořádání do tvaru písmene „X“ a které se vyklápějí od těla směrem do stran. V zatažené pozici jsou stabilizátory této rakety přiklopeny k tělu. Z tohoto důvodu mají při pohledu zepředu tvar čtvrtiny kružnice. Raketa typu S-5U ale obdržela též nové palivo, které má vyšší specifický impuls a lepší stabilitu. Přesné složení paliva raketového motoru této zbraně nebylo zveřejněno. Jedná se však o kompozitní (a nikoliv klasické pevné prachové palivo), které se sestává z oxidačního činidla, energetické složky, pojiva a změkčovadel. Díky tomu má raketa typu S-5U mít v porovnání s raketou typu S-5M dvojnásobnou rychlost a vyšší energii po celou dobu letu při shodném doletu. Pro raketu typu S-5U byla ale vyprojektována též nová bojová hlavice s vyšší hmotností. Hmotnost výbušné náplně bojové hlavice této zbraně přitom činí 0,8 kg, což je 2,8 x více než u rakety typu S-5M. Bojová hlavice rakety typu S-5U má průbojný, tříštivý a zápalný účinek současně. Přitom dokáže prorazit pancíř o síle 150 mm. Současně explozí její výbušné náplně vzniká cca 500 fragmentů z tantalu o hmotnosti 2 kg, které mají též silný zápalný účinek. Přestože má raketa typu S-5U větší délku a hmotnost než raketa typu S-5M, lze ji odpalovat ze standardních raketových bloků typu UB-16-57 a UB-32A-24. Dle vyjádření výrobce má zmíněná raketa mít srovnatelnou bojovou efektivitu s 80 mm raketami řady S-8. A nejen to. V některých parametrech má zmíněné rakety dokonce překonávat. Raketa typu S-5U byla široké veřejnosti poprvé prezentována na výstavě Armija 2019, která se konala v červnu roku 2019 v Kubince. To se již rakety řady S-5 takřka 30 nenacházely ve výrobě a takřka 20 ve výzbroji VVS. Raketa typu S-5U má již za sebou vojskové zkoušky. Do výzbroje VVS ale podle všeho zatím ještě nebyla zavedena.
Odpalovací zařízení:
? – osminásobný raketový blok z dílny OKB-16. Toto zařízení nebylo do výzbroje VVS přijato.
? – dvanáctinásobný raketový blok z dílny OKB-16. Toto zařízení nebylo do výzbroje VVS přijato.
ORO-57 – osminásobný raketový blok z dílny OKB-155 MiG se sedmi radiálně uspořádanými hlavněmi kolo jedné centrální. Toto zařízení bylo opatřeno „tupým“ zaobleným čelním aerodynamickým krytem, ze kterého vystupovaly jednotlivé hlavně, a protáhlým snímatelným záďovým krytem s ogiválním profilem a malým kruhovým výstupním otvorem „raketových“ plynů na zádi a k závěsníku nosiče bylo fixováno za pomoci jednoho zámku. Raketový blok typu ORO-57 nebyl do výzbroje VVS přijat.
ORO-57K – první sériová modifikace raketového bloku typu ORO-57 se zkrácenými hlavněmi na 960 mm. Raketový blok typu ORO-57K měl délku 1,44 m, průměr 230 m a prázdnou hmotnost 55 kg. S osmi raketami typu S-5 přitom toto zařízení vážilo 85 kg.
ORO-57KM – modifikace raketového bloku typu ORO-57 s prodlouženými hlavněmi. Délka hlavní tohoto zařízení odpovídala délce těla rakety typu S-5M, zatímco délka hlavní raketového bloku typu ORO-57K byla totožná s délkou těla rakety typu S-5. Raketový blok typu ORO-57KM byl vyvinut v roce 1959 v přímé reakci na skutečnost, že se špice těla raket typu S-5M, které vyčnívaly z hlavní raketových bloků typu ORO-57K, v průběhu letu vysokou rychlostí nadměrně zahřívaly. To vedlo k několika incidentům, při kterých došlo k samovznícení prachové náplně raketového motoru nebo k výbuchu bojové hlavice v důsledku kinetického ohřevu. U raketového bloku typu ORO-57KM bylo navíc vylepšeno uchycení demontovatelného koncového aerodynamického krytu a krytek elektrických konektorů. Prodlouženými hlavněmi tohoto modelu byly přitom v rámci oprav často zaměňovány opotřebené hlavně raketových bloků typu ORO-57K. Raketový blok typu ORO-57KM měl zpětný ráz 3 400 kp a kadenci 1 100 ran/min.
ORO-57-16 iz.418-I – šestnáctinásobný raketový blok z dílny OKB-155 MiG s jedenácti radiálně uspořádanými hlavněmi kolo pěti centrálních. Toto zařízení bylo opatřeno „tupým“ zaobleným čelním aerodynamickým krytem, ze kterého vystupovaly jednotlivé hlavně, a protáhlým snímatelným záďovým krytem s ogiválním profilem a malým kruhovým výstupním otvorem „raketových“ plynů na zádi a k závěsníku nosiče bylo fixováno za pomoci dvou zámků. Raketový blok typu ORO-57-16 iz.418-II nebyl do výzbroje VVS přijat.
ORO-57-16 iz.418-II – modifikace raketového bloku typu ORO-57-16 iz.418-II s hlavněmi pod protáhlým kónickým příďovým aerodynamickým krytem. Toto zařízení nebylo do výzbroje VVS přijato.
? – osminásobný raketový blok z dílny OKB-155 MiG. Toto zařízení postrádalo koncový aerodynamický kryt a bylo kompletně zhotoveno z duralu. Do výzbroje VVS ale přijato nebylo.
UB-16-57 – šestnáctinásobný raketový blok z dílny OKB-155 MiG s jedenácti radiálně uspořádanými hlavněmi kolo pěti centrálních. Hlavně raketového bloku typu UB-16-57 byly skryty pod kónickým příďovým aerodynamickým krytem alá ORO-57-16 iz.418-II. Snímatelný ogivální záďový aerodynamický kryt tohoto zařízení byl v porovnání se záďovými aerodynamickými kryty raketových bloků řady ORO-57 a ORO-57-16 kratší a byl zakončen o poznání větším kruhovým výstupním otvorem „raketových“ plynů. K závěsníku nosiče byl raketový blok typu UB-16-57 fixován za pomoci dvou zámků. Životnost hlavní tohoto zařízení, která zpočátku činila 50 výstřelů, byla později navýšena na 75 výstřelů. Raketový blok typu UB-16-57 měl zpětný ráz 300 kp a kadenci 1 250 ran/min. Do výzbroje VVS bylo toto zařízení zařazeno v roce 1960.
UB-16-57U – vylepšená modifikace raketového bloku typu UB-16-57. Tento model měl prodloužené centrální hlavně. Pětice centrálních hlavní raketového bloku typu UB-16-57U přitom vystupovala z obrysu příďového konického aerodynamického krytu. Za závěrem hlavní raketového bloku typu UB-16-57U se navíc nacházel speciální rošt, jenž zamezoval vymrštění plastového pouzdra, které fixovalo stabilizátory raket typu S-5 v sklopené pozici před startem, ven proti draku nosiče. Zmíněná pouzdra totiž při střetu s drakem nosiče vytvářela promáčkliny na potahu. Na roštu raketového bloku typu UB-16-57U se přitom tato pouzdra buďto zachytila nebo rozdrtila na menší kousky, které již nedokázaly napáchat žádné škody. Většina hlavních bloků tohoto zařízení byla navíc řešena jako výměnná, což usnadňovalo jeho údržbu. Záďové aerodynamické kryty raketových bloků typu UB-16-57U byly ale často různě upravovány, a proto nebyly navzájem zaměnitelné.
UB-16-57UM – vylepšená modifikace raketového bloku typu UB-16-57U. Tento model byl určen k odpalování novějších verzí rakety typu S-5, které k přenosu elektrického impulzu zajišťujícího aktivaci prachové náplně raketového motoru využívaly kontaktní prstenec. Takové rakety přitom postačovalo pouze zasunout do hlavní nadoraz, aby se jejich kontaktní prstenec dostal do kontaktu s kontaktní objímkou. Naproti tomu všechny předchozí raketové bloky z řady UB-16-57 (a ORO-57) byly určeny k odpalování starších verzí rakety typu S-5, jejichž elektrická roznětka náplně raketového motoru využívala poněkud nepraktický kabel se zástrčkou (kterou bylo nutné manuálně zapojit do konektoru). Raketový blok typu UB-16-57UM bylo ale možné upravit též k odpalování starších verzí rakety typu S-5, které byly opatřeny kabelem se zástrčkou. Tyto rakety byly totiž vyrobeny v poměrně velkém počtu. Poslední z nich byly přitom spotřebovány až na počátku 80. let. Dle výnosu ze dne 23. srpna 1966 byl později na standard UB-16-57UM dopracován blíže nespecifikovaný počet starších verzí raketového bloku typu UB-16-57.
UB-16-57UD – vylepšená modifikace raketového bloku typu UB-16-57UM. Tento model měl zkrácenou pětici centrálních hlavní a „seříznutou“ špici kónického příďového aerodynamického krytu kolmo k podélné ose. Přímo mezi ústím centrálních hlavní raketového bloku typu UB-16-57UD, které nikterak nevystupovaly z obrysu příďového aerodynamického krytu, se nicméně nacházela malá kuželovitá nástavba. Tupá část příďového aerodynamického krytu tohoto modelu zajišťovala rozrušení tepelného toku. Díky tomu teplo vzniklé aerodynamickým ohřevem nepronikalo do hlavní s raketami, což mohlo způsobit detonaci bojových hlavic nebo vzplanutí prachových náplní raketových motorů, a na místo toho bylo unášeno okolními proudy vzduchu. Cenou za to byl ale značný aerodynamický odpor. Raketový blok typu UB-16-57UD vznikl v roce 1964 a vzešel ze směrnice GI VVS (Hlavní inženýrství VVS). Tento model představoval přímou rekci na problémy s aerodynamickým ohřevem raketových bloků při nadzvukových rychlostech, které u této techniky nebylo možné vyřešit klasickou tepelnou ochranou. Ohřev raketových bloků byl totiž závislý na rychlosti a výšce letu a hustotě okolního vzduchu a konstrukčních materiálů. Kromě toho si teplo dokázalo vždy najít kritická místa v konstrukci, kterými se mohlo dostat z vnějšího povrchu dovnitř. A to bylo velmi nebezpečné. Pro bojovou hlavici rakety typu S-5 byla totiž kritická teplota pouhých 180 až 200 °C. Raketový blok typu UB-16-57UD, spolu s raketovým blokem typu UB-16-57UMD, se ale ukázal být nepříliš vydařeným zařízením. Z tohoto důvodu se ve výzbroji nacházel jen velmi krátce. Kromě toho byl používán povětšinou na podzvukových bojových letounech.
UB-16-57UDM – vylepšená modifikace raketového bloku typu UB-16-57UD. Tento model byl určen k odpalování novějších verzí rakety typu S-5, které k přenosu elektrického impulzu zajišťujícího aktivaci prachové náplně raketového motoru využívaly kontaktní prstenec. Takové rakety přitom postačovalo pouze zasunout do hlavní nadoraz, aby se jejich kontaktní prstenec dostal do kontaktu s kontaktní objímkou. Naproti tomu model UB-16-57UD byl určen k odpalování starších verzí rakety typu S-5, jejichž elektrická roznětka náplně raketového motoru využívala poněkud nepraktický kabel se zástrčkou (kterou bylo nutné manuálně zapojit do konektoru).
UB-16-57UMP – vylepšená modifikace raketového bloku typu UB-16-57UM. Tento model vznikl v roce 1968 a byl opatřen záďovým aerodynamickým krytem s kónickým tvarem, zatímco záďový aerodynamický kryt raketového bloku typu UB-16-57UM měl tvar ogivální. Díky jednoduššímu tvarování byla výroba záďového aerodynamického krytu raketového bloku typu UB-16-57UMP snazší. Kromě toho tento model umožňoval snazší konverzi z varianty pro odpalování novějších verzí rakety typu S-5 s kontaktním prstencem elektrického zapalovače prachové náplně raketového motoru na variantu pro odpalování starších verzí rakety typu S-5 s elektrickým zapalovačem prachové náplně raketového motoru s kabelem se zástrčkou a naopak. Změnami ale prošla též konstrukce závěru hlavní, což spolu se zavedením nového ovládacího panelu, který sloužil k předletové kontrole elektrických obvodů, sebou přineslo zjednodušení procedury nabíjení. Raketový blok typu UB-16-57UMP měl délku 1,88 m, průměr 335 mm a prázdnou hmotnost 56 až 58 kg. S 16-ti raketami typu S-5 přitom toto zařízení vážilo 117 až 120 kg.
UB-16-57UMP-73 – zjednodušená modifikace raketového bloku typu UB-16-57UMP umožňující odpalovat pouze novější modifikace rakety typu S-5 s kontaktním prstencem elektrického zapalovače prachové náplně raketového motoru. To přitom sebou přineslo redukci hmotnosti o cca 2 kg. Tento model vznikl v roce 1973 a představoval přímou reakci na krátící se zásoby starších modifikací rakety typu S-5 s elektrickým zapalovačem prachové náplně raketového motoru s kabelem se zástrčkou.
UB-16-57UV – speciální modifikace raketového bloku typu UB-16-57U pro vrtulníkovou techniku. Tento model měl prodloužené hlavně ve vnějším prstenci. Vnější hlavně raketového boku typu UB-16-57UV přitom vystupovaly z obrysu příďového kónického aerodynamického krytu podobě jako centrální hlavně. Díky tomu rakety typu S-5 hlavně tohoto zařízení opouštěly při vyšší rychlosti. Raketový blok typu UB-16-57UV představoval přímou reakci na negativní vliv proudu vzduchu od nosného rotoru na stabilitu raket v okamžiku, kdy opouštěly hlavně standardního raketového bloku typu UB-16-57U. Rychlost proudu vzduchu od nosného rotoru byla totiž porovnatelná s rychlostí raket typu S-5 v okamžiku, kdy opouštěly hlavně zmíněného raketového bloku. Prodloužené hlavně vnějšího prstence raketového bloku typu UB-16-57UV měly sice negativní vliv na aerodynamiku. To ale vzhledem k malé rychlosti vrtulníků nebylo podstatné.
UB-16-57UMV – speciální modifikace raketového bloku typu UB-16-57UM pro vrtulníkovou techniku. Tento model měl prodloužené hlavně ve vnějším prstenci. Vnější hlavně raketového boku typu UB-16-57UMV přitom vystupovaly z obrysu příďového kónického aerodynamického krytu podobě jako centrální hlavně. Díky tomu rakety typu S-5 hlavně tohoto zařízení opouštěly při vyšší rychlosti. Prodloužené hlavně vnějšího prstence raketového bloku typu UB-16-57UMV měly sice negativní vliv na aerodynamiku. To ale vzhledem k malé rychlosti vrtulníků nebylo podstatné.
UB-16-57UMVP – speciální modifikace raketového bloku typu UB-16-57UMP pro vrtulníkovou techniku. Tento model měl prodloužené hlavně ve vnějším prstenci. Vnější hlavně raketového boku typu UB-16-57UMVP přitom vystupovaly z obrysu příďového kónického aerodynamického krytu podobě jako centrální hlavně. Díky tomu rakety typu S-5 hlavně tohoto zařízení opouštěly při vyšší rychlosti. Prodloužené hlavně vnějšího prstence raketového bloku typu UB-16-57UMVP měly sice negativní vliv na aerodynamiku. To ale vzhledem k malé rychlosti vrtulníků nebylo podstatné.
UB-16-57UMVP-73 – speciální modifikace raketového bloku typu UB-16-57UMP-73 pro vrtulníkovou techniku. Tento model měl prodloužené hlavně ve vnějším prstenci. Vnější hlavně raketového boku typu UB-16-57UMVP-73 přitom vystupovaly z obrysu příďového kónického aerodynamického krytu podobě jako centrální hlavně. Díky tomu rakety typu S-5 hlavně tohoto zařízení opouštěly při vyšší rychlosti. Prodloužené hlavně vnějšího prstence raketového bloku typu UB-16-57UMVP-73 měly sice negativní vliv na aerodynamiku. To ale vzhledem k malé rychlosti vrtulníku nebylo podstatné.
UB-16-57 (se zlepšenou aerodynamikou) – experimentální modifikace raketového bloku typu UB-16-57 z dílny kujbyševské KB Aviaagregat se zlepšenou aerodynamikou. U tohoto zařízení se ústí hlavní nacházely pod rozevíratelným čelním aerodynamickým krytem. Před odpalem raket se zmíněný kryt rozevíral, za pomoci hydrauliky, podobě jako tlama krokodýla. Přestože byly zkoušky takto modifikovaného raketového bloku typu UB-16-57 završeny kladným hodnocením, sériové výroby se nedočkal. Důvodem toho byla skutečnost, že jej bylo nutné napojit na palubní hydraulický systém nosiče. A to se neobešlo bez vnesení změn do konstrukce hydraulického systému nosiče a zbraňových závěsníků.
UB-32 – 32-ti násobný raketový blok. Raketový blok typu UB-32 měl kónický příďový a „krátký“ kónický záďový aerodynamický kryt alá UB-16-57UMP. Hlavně tohoto raketového bloku byly uspořádané do tří prstenců, centrálního (5 hlavní), prostředního (11 hlavní) a zadního (16 hlavní). Hlavně v centrálním prstenci přitom vystupovaly z obrysu příďového aerodynamického krytu alá UB-16-57U, zatímco hlavně prostředního a zadního prstence byly skryty pod ním. Raketový blok typu UB-32 byl primárně určen k odpalování starších verzí rakety typu S-5 s elektrickým zapalovačem prachové náplně raketového motoru, který byl opatřen poněkud nepraktickým kabelem se zástrčkou. Zmíněné zařízení bylo ale možné snadno upravit k odpalování novějších verzí rakety typu S-5 s elektrickým zapalovačem prachové náplně raketového motoru s kontaktním prstencem.
UB-32A – modifikace raketového bloku typu UB-32 se zlepšenými provozními charakteristikami. Pod odnímatelnou krytkou na příďovém aerodynamickém krytu raketového bloku typu UB-32A se nacházel konektor, za jehož pomoci bylo možné toto zařízení odpojit od palubního elektrického systému nosiče. To zvyšovalo bezpečnost při jeho nabíjení mezi bojovými lety, kdy byl často palubní elektrický systém nosiče zapnutý. Pod zadním aerodynamickým krytem raketového bloku typu UB-32A se zase nacházel konektor diagnostického zařízení, za jehož pomoci byla prováděna kontrola funkčnosti elektrických obvodů tohoto zařízení. K hřbetu zadní části raketového bloku typu UB-32A byl navíc uchycen hák, který zajišťoval napojení tohoto zařízení na spínač systému řízení palby nosiče, jenž se nacházel na zádi zbraňového závěsníku. Později bylo posledně uvedené zařízení zjednodušeno.
UB-32A-24 – speciální modifikace raketového bloku typu UB-32A pro vrtulníkovou techniku. Od raketového bloku typu UB-32A se toto zařízení odlišovalo konstrukcí záďového aerodynamického krytu. Spodní polovina záďového aerodynamického krytu raketového bloku typu UB-32A-24 byla totiž šikmo „seříznuta“. Zmíněný výřez přitom zamezoval tomu, aby se plastová pouzdra, která fixovala stabilizátory raket typu S-5 v sklopené pozici před startem, po odhozu střetávala s nosným rotorem a ocasem nosného vrtulníku. Raketový blok typu UB-32A-24 představoval přímou reakci na problémy, které se objevily při střelbách ze standardních raketových bloků typu UB-32A v průběhu státních zkoušek vrtulníku typu Mi-24 (Hind). Při státních zkouškách tohoto stroje se totiž zmíněná pouzdra odrážela od stěn záďového aerodynamického krytu raketového bloku typu UB-32A tak, že hrozilo jejich střetnutí s nosným rotorem nebo ocasem. Po těchto neblahých zkušenostech bylo u standardních raketových bloků typu UB-32A při použití na vrtulnících typu Mi-24 (Hind) zakázáno nabíjet hlavně ve vnějším okruhu.
UB-32A-73 – zjednodušená modifikace raketového bloku typu UB-32A umožňující odpalovat pouze novější modifikace rakety typu S-5 s kontaktním prstencem elektrického zapalovače prachové náplně raketového motoru. Tento model vznikl v roce 1973 a představoval přímou reakci na krátící se zásoby starších modifikací rakety typu S-5 s elektrickým zapalovačem prachové náplně raketového motoru s kabelem se zástrčkou.
UB-32M – modifikace raketového bloku typu UB-32A s tepelnou izolací. Tento raketový blok představoval přímou reakci na novou taktiku nasazení útočných letounů. Zmíněná taktika byla přitom založena na příletu k cíli transsonickou rychlostí v přízemní výšce v režimu kopírování terénu. V tomto letovém režimu se totiž bylo možné vyhnout zorným polím radiolokátorů PVO. Let vysokou rychlostí v přízemní výšce je ale provázen značným aerodynamickým ohřevem, neboť je vzduch v přízemních výškách velmi hustý. Při letu vysokou rychlostí se navíc může teplo do útrob raketového bloku dostávat přes různá kritická místa v konstrukci. A u neřízených raket je náchylný na ohřev hned několik komponent. Konkrétně se jedná o prachovou náplň raketového motoru, bojovou hlavici a zapalovač bojové hlavice. Zmíněné komponenty se přitom mohou při letu v přízemní výšce zahřát na kritickou teplotu, při které hrozí jejich zapálení nebo detonace, již při rychlosti 1 000 km/h. U raketového bloku typu UB-32M byly rakety kompletně skryty v náležitě prodloužené střední válcovité části, zatímco u všech předchozích verzí raketového bloku typu UB-32 se přední části jejich těla nacházely pod kuželovým příďovým aerodynamickým krytem. Pod potahem prodloužené válcovité střední části raketového bloku typu UB-32M s raketami se nacházela tepelná izolace. Zepředu byla sekce s raketami před nežádoucím teplem chráněna snímatelným kotoučem z azbestové lepenky. Aby bylo možné provádět jeho výměnu, kónický příďový aerodynamický kryt raketového bloku typu UB-32M byl řešen jako snímatelný. Zmíněný kotouč tepelné izolace byl vyráběn ve dvou variantách, a to s kruhovými otvory o průměru 25 mm a bez kruhových otvorů. Provedení s kruhovými otvory bylo přitom určeno pro rakety, jejichž bojová hlavice byla opatřena zapalovačem s vysokou citlivostí. Při použití izolačního kotouče bez kruhových otvorů docházelo při střelbě k jeho průrazům raketami. Další tepelná izolace se nacházela za sekcí s raketami. Protože bylo u raketového bloku typu UB-32M, který měl, jak již bylo uvedeno, prodlouženou střední válcovitou partii, nutné zachovat původní délku, konstruktéři jej opatřili výrazně zkráceným kónickým záďovým aerodynamickým krytem se znatelně větším kruhovým otvorem pro odvádění „raketových“ plynů. Celý povrch raketového bloku typu UB-32M byl navíc v maximální míře aerodynamicky „vyčištěn“.
B-32-O – speciální jednorázově použitelná modifikace raketového bloku typu UB-32 určená k odpalování raket typu S-5 ve speciální osvětlovací (S-5-O/-O1/-OB) nebo REB (S-5P/P1/PB) verzi. V konstrukci raketového bloku typu B-32-O našly ve velké míře uplatnění plasty. Ústí hlavní tohoto zařízení byly zcela skryty pod odhoditelným příďovým aerodynamickým krytem s ogiválním tvarem. K jeho odhození přitom docházelo před zahájením střelby. Po opálení všech raket byl nosičem odhozen i vlastní raketový blok. Raketový blok typu B-32-O byl zařazen do výzbroje VVS jen ve velmi omezeném počtu.
Nosič (ORO-57): MiG-15bis IŠ (Fagot) – 6 ks (nezaveden do výzbroje), modifikovaný MiG-17 (Fresco A) – 2 ks, MiG-19 (Farmer A) – 4 ks, MiG-19S (Farmer D) – 4 ks, MiG-19P (Farmer B) – 4 ks, Su-7B/BM/BMK/BKL (Fitter A) – 4 ks a Su-7U/UMK (Moujik) – 4 ks
Nosič (UB-16-57): Il-28Š (Beagle) – 12 ks, Jak-28PP (Brewer E) – 2 ks, Ka-25Š (Hormone) – 2 ks (nezaveden do výzbroje), Jak-38/-38M (Forger A) – 4 ks, Mi-2P Patrolnyj (Hoplite), Mi-4AV (Hound A) – 6 ks, Mi-8T (Hip C) – 4 ks, Mi-8MT/MTV (Hip H) – 6 ks, Mi-24 (Hind B) – 4 ks, Mi-24A (Hind A) – 4 ks, MiG-21 (Fishbed/Mongol) – 2 až 4 ks (dle verze), MiG-23/-27 (Flogger) – 4 ks, Su-7B/BM/BMK/BKL (Fitter A) – 4 ks, Su-7U/UMK (Moujik) – 4 ks, Su-15T (Flagon D) – 2 ks, Su-15TM (Flagon E/F) – 2 ks, Su-17/-17M (Fitter C) – 6 ks, Su-20 (Fitter C) – 6 ks a V-2V (Hoplite) – 4 ks (nezaveden do výzbroje)
Nosič (UB-32): Il-102 (Ram Q) – 6 ks (nezaveden do výzbroje), Jak-38/-38M (Forger A) – 2 ks, Ka-29 (Helix B) – 4 ks, Mi-8TV (Hip E) – 6 ks, Mi-8TVK (Hip F) – 6 ks, Mi-8MT/MTV (Hip H) – 6 ks, Mi-24 (Hind) – 4 ks, MiG-21SM/M/MF (Fishbed J) – 2 ks, MiG-21SMT/MT (Fishbed K) – 2 ks, MiG-21ST (Fishbed L) – 2 ks, MiG-21bis (Fishbed L/N) – 2 ks, MiG-23 (Flogger A/B/C/E/G/K) – 2 ks, MiG-23B/BN (Flogger F/H) – 4 ks, MiG-27 (Flogger D/J) – 4 ks, MiG-29 (Fulcrum A) – 4 ks, Su-17/-20/-22 (Fitter) – 6 ks, Su-24/-24M (Fencer A-D) – 6 ks a Su-25 (Frogfoot) – 8 ks
S-5M
Pohon: raketový motor na TPL
Bojová hlavice: tříštivo-trhavá o hmotnosti 0,815 kg s mechanickým nárazovým zapalovačem typu V-5M
| TTD: | |
| Délka: | 0,882 m |
| Průměr těla: | 57 mm |
| Rozpětí stabilizátorů: | 0,232 m |
| Startovací hmotnost: | 3,86 kg |
| Letová rychlost: | 2 221 až 2 610 km/h |
| Dolet: | 0,8 až 2 km |
S-5K
Pohon: raketový motor na TPL
Bojová hlavice: tříštivo-průbojná o hmotnosti 1,095 kg s mechanickým nárazovým zapalovačem typu V-5K
| TTD: | |
| Délka: | 0,830 m |
| Průměr těla: | 57 mm |
| Rozpětí stabilizátorů: | 0,224 m |
| Startovací hmotnost: | 3,64 kg |
| Letová rychlost: | 2 016 až 2 232 km/h |
| Dolet: | ? |
S-5MO
Pohon: raketový motor na TPL
Bojová hlavice: tříštivo-trhavá o hmotnosti 1,70 kg s mechanickým nárazovým zapalovačem typu V-5K
| TTD: | |
| Délka: | 0,998 m |
| Průměr těla: | 57 mm |
| Rozpětí stabilizátorů: | 0,232 m |
| Startovací hmotnost: | 4,82 kg |
| Letová rychlost: | 1 944 km/h |
| Dolet: | 0,8 až 2 km |
S-5KO
Pohon: raketový motor na TPL
Bojová hlavice: tříštivo-průbojná o hmotnosti 1,36 kg s mechanickým nárazovým zapalovačem typu V-5K
| TTD: | |
| Délka: | 0,987 m |
| Průměr těla: | 57 mm |
| Rozpětí stabilizátorů: | 0,232 m |
| Startovací hmotnost: | 4,43 kg |
| Letová rychlost: | 2 052 až 2 196 km/h |
| Dolet: | 0,8 až 2 km |
S-5KP
Pohon: raketový motor na TPL
Bojová hlavice: tříštivo-průbojná o hmotnosti 1,80 kg s mechanickým nárazovým zapalovačem typu V-5KP
| TTD: | |
| Délka: | 1,079 m |
| Průměr těla: | 57 mm |
| Rozpětí stabilizátorů: | 0,232 m |
| Startovací hmotnost: | 5,01 kg |
| Letová rychlost: | 1 728 až 1 872 km/h |
| Dolet: | 1 až 2 km |
S-5S
Pohon: raketový motor na TPL
Bojová hlavice: submuniční o hmotnosti 2,73 kg (1 000 ocelových šipek typu SPEL s délkou 40 mm a hmotností 1,26 g) s bezkontaktním zapalovačem typu V-678
| TTD: | |
| Délka: | 1,065 m |
| Průměr těla: | 57 mm |
| Rozpětí stabilizátorů: | 0,232 m |
| Startovací hmotnost: | 5,94 kg |
| Letová rychlost: | 1 602 až 1 728 km/h |
| Dolet: | 1 až 1,5 km |
S-5-O
Pohon: raketový motor na TPL
Bojová hlavice: žádná; ve špici těla tohoto modelu se nachází padákem opatřená pyrotechnická světlice. Její zapálení zajišťuje bezkontaktní dálkový zapalovač typu VB-5.
| TTD: | |
| Délka: | 0,948 m |
| Průměr těla: | 57 mm |
| Rozpětí stabilizátorů: | 0,232 m |
| Startovací hmotnost: | 4,94 kg |
| Letová rychlost: | 1 944 km/h |
| Dolet: | 1 až 3,5 km |
S-5P
Pohon: raketový motor na TPL
Bojová hlavice: žádná; špice těla tohoto modelu je naplněna dipólovými odrážeči majícími podobu pásek z pozinkovaného sklotextilu s délkou od 15-ti do 50-ti mm. Jejich vyhození zajišťuje bezkontaktní dálkový zapalovač typu V-5P.
| TTD: | |
| Délka: | 1,073 m |
| Průměr těla: | 57 mm |
| Rozpětí stabilizátorů: | 0,232 m |
| Startovací hmotnost: | 5,04 kg |
| Letová rychlost: | 1 620 až 1 728 km/h |
| Dolet: | ? |
poslední úpravy provedeny dne: 8.4.2024