S-25 (ARS-240-300)

Typ:  těžká letecká neřízená raketa

Určení:  ničení živé síly protivníka, málo odolných objektů, lehce pancéřované techniky, opevnění a krytů

Vyvinul:  KBTM Točmaš

Historie:  Zatímco do výzbroje vzdušných sil USA byla první taktická letecká protizemní řízená v podobě typu AGM-12 Bullpup zařazena již v roce 1959, vývoj první sovětské zbraně této kategorie v podobě střely typu Ch-23 (AS-7B Kerry) byl sovětskému průmyslu zadán až v polovině 60. let. Protože vývoj střely typu Ch-23 (AS-7B Kerry) provázely problémy, do výzbroje Sovětského VVS byla tato zbraň zařazena až v roce 1973. Díky tomu se bojové letouny frontového letectva VVS musely ve druhé polovině 60. let nadále plně spoléhat na neřízené pumy a neřízené rakety, jejichž původ lze vystopovat v 50. letech. Protože bylo tehdy úspěšné dokončení vývoje střely typu Ch-23 (AS-7B Kerry) více než ve hvězdách, padlo rozhodnutí, aby byla jako prozatímní řešení na přechodné období než bude zmíněná střela odstupná a taky jako pojistka pro případ, kdyby vývoj této zbraně skončil neúspěchem, vyvinuta nová těžká letecká protizemní neřízená raketa.  S neřízenými raketami měl totiž sovětský průmysl tehdy již bohaté zkušenosti, a tak se předpokládalo, že bude vývoj takové zbraně bezproblémový a relativně rychlý. Zmíněná těžká letecká protizemní neřízená raketa se měla stát nástupcem tehdy nejsilnější neřízené rakety Sovětského VVS v podobě 240 mm rakety typu S-24 (ARS-240), která byla do výzbroje zařazena krátce předtím, v roce 1960. Zmíněná raketa byla sice poměrně účinná, neobešla se však bez některých nedostatků. Kromě toho bylo více než zřejmé, že nebude dlouho splňovat nové požadavky na zbraň této kategorie. Jedním z důvodů toho byla skutečnost, že perspektivní stíhací-bombardéry, které byly právě tedy vyvíjeny pro VVS, v podobě letounu typu T-6 (T-58M) z dílny OKB P.O. Suchoje a letounu typu Je-155F z dílny OKB MiG měly být schopny letu nadzvukovou rychlostí v přízemních výškách. A to kladlo nemalé nároky na pevnost a odolnost konstrukce neřízených raket vůči tepelnému zatížení, které sebou přináší nadzvukový let. U neřízené rakety s nedostatečně odolnou konstrukcí by totiž v tomto letovém režimu mohlo dojít k detonaci bojové hlavice a prachové náplně raketového motoru. Posledně uvedené se přitom týkalo i rakety typu S-24. Bojové letouny s touto zbraní v podvěsu totiž nesměly překračovat rychlost zvuku. Raketa typu S-24 ale přestávala vyhovovat též dosahem, který činil 2,3 až 2,5 km. Důvodem toho byly rychlé pokroky ve vývoji prostředků PVO. Její přesnost navíc nebyla dostatečná pro ničení bodových a pohyblivých cílů. A navýšit přesnost rakety typu S-24 zavedením lepšího zaměřovacího vybavení nebylo prakticky možné, neboť rozptyl této zbraně, který odpovídal 0,40 až 0,45 % vzdálenosti střelby, byl dán jejím designem. Návrh na vývoj nástupce rakety typu S-24, která měla být opatřena nadkaliberní tříštivo-trhavou bojovou hlavicí, byl konkrétně vznesen majorem A. Grechovem z NII VVS (vědecko-výzkumný institut VVS). Tato Grechovova iniciativa se brzy setkala s kladnou odezvou ze strany vedení GI VVS (hlavní inženýrství VVS), které následně vypracovalo víc detailní technické zadání k zmíněné zbrani. Dle původních plánů měl být nástupce rakety typu S-24 pojat jako hluboká modernizace této zbraně. Již v průběhu počátečních prací na toto téma ale vyšlo najevo, že tudy cesta nevede, neboť takto pojatá raketa nebude dosahovat požadovaných parametrů. Před hlubokou modernizací rakety typu S-24 tedy nakonec dostal přednost vývoj rakety kvalitativně nové konstrukce, která obdržela označení ARS-240-300. Dle zadání měla mít zmíněná raketa dosah 3,5 až 4 km, aby bylo za její pomoci možné útočit na cíle ze vzdálenosti nacházející se mimo dosah hlavňových prostředků PVO. Bojová hlavice rakety typu ARS-240-300 měla být řešena jako nadkaliberní a měla umožňovat efektivně ničit celou škálu cílů v operativně-taktické hloubce území protivníka. Pro zmíněnou raketu se konkrétně počítalo s trhavou bojovou hlavicí o hmotnosti 160 kg a tříštivou bojovou hlavicí o hmotnosti 125 kg. Rozptyl rakety typu ARS-240-300 měl činit 0,2 % vzdálenosti střelby, což odpovídalo přesnosti naváděné střely typu Ch-23 (AS-7B Kerry). Rychlost této zbraně měla být nejméně 600 m/s (2 160 km/h), což bylo 1,5 x více než u rakety typu S-24. Nosičem rakety typu ARS-240-300 se měly stát bojové letouny s navigačním-střeleckým komplexem typu Puma v podobě již zmíněných stíhacích-bombardérů typu T-6 a Je-155F. Realizace se ale nakonec dočkal pouze letoun typu T-6, který v sériové verzi vešel ve známost jako Su-24 (Fencer). Vývoj rakety typu ARS-240-300 byl přitom zadán konstrukční kanceláři KBTM (KB točnogo mašinostroenija = Konstrukční kancelář přesného  strojírenství) „Točmaš“ A.E. Nudelmana (předtím známa jako OKB-16). Práce na zmíněné raketě byly konkrétně v rámci KBTM svěřeny konstrukčnímu týmu V. Baronova. Přestože měla zmíněná konstrukční kancelář nemálo zkušeností s neřízenými raketami, vývoj rakety typu ARS-240-300, která v sériové modifikaci obdržela označení S-25, se poněkud zatáhl proti plánům. Důvodem toho byla vytíženost KBTM pracemi na raketách a odpalovacích zařízeních protitankových raketových kompletů typu Drakon a Falanga (AT-2 Swatter), raketového kompletu PVO typu Strela-1 (SA-9 Gaskin) a později též raketového kompletu PVO typu Strela-10 (SA-13 Gopher). Do skluzu se ale dostal též vývoj nosiče této zbraně v podobě stíhacího-bombardéru typu Su-24 (Fencer). Při vývoji rakety typu S-25 byly plně zužitkovány zkušenosti z předešlých prací na leteckých neřízených raketách. Zmíněná raketa proto obdržela štíhlé výklopné stabilizátory, které měly uspořádání do tvaru písmene „X“, podobné konstrukce, jakou měly stabilizátory 57 mm rakety typu S-5. V průběhu vývoje rakety typu S-25 ale vyšlo najevo, že nebude možné dodržet zadaný hmotnostní limit, který činil 250 až 300 kg. K tomu, aby raketa typu S-25 dosahovala požadovaných parametrů, ji totiž konstruktéři museli opatřit silnějším raketovým motorem, než bylo původně plánováno. Prachové náplně raketového motoru této zbraně jsou přitom zhotoveny z tehdy zcela nového vysokoenergického paliva typu VIK-2D, které našlo uplatnění též u 80 mm neřízené rakety typu S-8 a urychlovacích bloků řízených střel systémů PVO. Prachová náplň motoru rakety typu S-25 má přitom hmotnost 90 kg. Motor zmíněné rakety dokáže pracovat po dobu 1,3 až 3,1 s (dle teploty okolního vzduchu) a má startovací tah 4 300 kp a specifický impuls 195 000 N.s/kg, což je dvakrát tolik než u rakety typu S-24. Zmíněný motor přitom dokáže raketu typu S-25 rozehnat na 500 až 550 m/s (1 800 až 1 980 km/h). To je o 25 % více než u rakety typu S-24. Stejně jako raketa typu S-24 je raketa typu S-25 stabilizována za pomoci rotace okolo podélné osy a stabilizačních ploch (aerodynamicky). Na rozdíl od rakety typu S-24 není ale uváděna do rotace na úkor tahu motoru. U zmíněné zbraně totiž jde malá část tahu na rotaci. Naproti tomu raketu typu S-25 do rotace uvádí konstrukce čtveřice trysek. Ty díky vhodnému sklonu a šikmému seříznutí po zážehu motoru vytvářejí točivý moment, takže se zmíněná zbraň začne okamžitě po odpalu otáčet okolo podélné osy. Stabilizátory rakety typu S-25 jsou složeny směrem dozadu mezi trysky raketového motoru. K jejich rozevření slouží, obdobně jako u rakety typu S-8, plynový píst, který využívá plyny vzniklé hořením prachové náplně raketového motoru. Stabilizační plochy rakety typu S-25 jsou rozevřeny až poté, co zmíněná zbraň opustí odpalovací zařízení, tedy krátce po zážehu raketového motoru. Toto opoždění aktivace plynového pístu je přitom zajištěno za pomoci pyrotechnického retardéru. Kanál, který zajišťuje přívod plynů od raketového motoru do zmíněného pístu, se totiž uvolní až po jeho vyhoření. Stabilizační plochy rakety typu S-25 mají sklon 30° směrem dozadu a rozpětí 1,17 m. Rozpětí pevných stabilizačních ploch rakety typu S-24 je přitom dvakrát menší. Aby bylo možné sledovat trajektorii letu rakety typu S-25 a pořizovat záznam jejího letu za pomoci fotokulometu, mezi tryskami této zbraně se nachází stopovka, jejíž světelnou stopu lze pozorovat i v oblacích. První výrobní modifikace rakety vešla ve známost jako S-25-O a obdržela rozměrnou nadkaliberní tříštivou bojovou hlavici. Důvodem použití právě tohoto typu bojové hlavice u první verze rakety typu S-25 byly obavy z konfliktu s ČLR, která měla velmi početnou armádu a její hlavní údernou sílu tvořila pěchota. A k ničení živé síly, jejíž zdroje byly v ČLR takřka neomezené, byla považována jako nejvíce efektivní právě tříštivá munice. Bojová hlavice této zbraně přitom připomíná mnohonásobnou zvětšeninu ručního granátu typu F-1. Na vnější ploše pláště bojové hlavice rakety typu S-25-O se tedy nachází soustava zářezů, které při explozi výbušné náplně usnadňují jeho rozpad na velký počet fragmentů přibližně shodné velikosti. Toto řešení je pro leteckou munici neobvyklé, neboť u tříštivých bojových hlavic jiných raket se zářezy usnadňující fragmentaci obvykle nacházejí na vnitřní straně pláště. Důvody výše popsaného řešení pláště bojové hlavice rakety typu S-25-O jsou přitom ryze technologické. Kuli zvýšení tříštivého účinku je plášť bojové hlavice této zbraně řešen jako zdvojený. Prostor mezi oběma předfragmentovanými plášti bojové hlavice rakety typu S-25-O je pak vyplněn tepelně izolačním materiálem. Výbušná náplň bojové hlavice této zbraně má hmotnost 58 kg a na její celkové hmotnosti se podílí téměř z 40-ti %. Bojová hlavice rakety typu S-25-O má průměr 420 mm, což je 1,5 x více než činí průměr sekce s raketovým motorem. Ten přitom má průměr 266 mm. Díky tomu je balistický koeficient rakety typu S-25-O, který vyjadřuje schopnost překonávat odpor vzduchu, téměř 2 x vyšší než u rakety typu S-24. Negativní vliv objemné bojové hlavice na aerodynamiku ale u této zbraně do určité míry kompenzuje silný raketový motor. Přestože má na balistické charakteristiky a aerodynamiku rakety typu S-25-O negativní vliv rozměrná nadkaliberní bojová hlavice, díky velkému příčnému zatížení, které pozitivně ovlivňuje balistické charakteristiky, vynikající stabilizaci a silnému raketovému motoru je za pomoci této zbraně možné postřelovat cíle s vysokou přesností ze vzdálenosti až 4 km. Bojová hlavice rakety typu S-25-O je opatřena bezkontaktním radiolokačním zapalovačem typu RV-25 Djatel, který pracuje na doplerovském principu a má tři pracovní režimy. Zmíněný zapalovač přitom může, dle povahy cíle a okolního terénu, bojovou hlavici iniciovat při nárazu nebo 5 až 10 m nebo nad zemí, a to buďto v režimu „vysoký“ nebo „nízký“. Výška, ve které dochází k iniciaci v bezkontaktním režimu, je přitom dána hned několika faktory, a to úhlem sestupu rakety a povahou terénu, tj. zda je země suchá nebo mokrá. Odrazivost radiolokačního signálu je totiž u suchého a mokrého povrchu odlišná. Napájení zapalovače typu RV-25 zajišťuje, stejně jako u zapalovače typu RV-24 rakety typu S-24, miniaturní náporový turbogenerátor. K jeho aktivaci přitom dochází až po vyhoření veškerého raketového paliva. To zamezuje poškození nosiče střepinami při případné nechtěné detonaci. Rakety typu S-25-O z pozdějších výrobních sérií jsou opatřeny vylepšeným radiolokačním zapalovačem bojové hlavice typu RV-25-2M. Detonací bojové hlavice této zbraně vzniká cca 9 000 fragmentů o hmotnosti od 2 až 3 g do 20-ti g. Z tohoto počtu přitom cca polovina připadá na fragmenty o hmotnosti cca 10 kg, které dokáží vyřadit živou sílu a celou řadu typů techniky. Raketa typu S-25-O je přitom vysoce efektivní zbraň nejen proti živé síle, ale i proti prostředkům PVO a různé komunikační a spojovací technice. Hustý oblak střepin vzniklý detonací bojové hlavice této zbraně totiž dokáže zcela zničit celé anténní systémy i s kabinami operátorů. Proti vozidlům má raketa typu S-25-O až 3 x vyšší účinek než raketa typu S-24. V účinnosti proti letecké technice na stojánce tato zbraň raketu typu S-24 převyšuje 1,5 x. Co do účinnosti proti živé síle pak raketa typu S-25-O překonává prakticky veškerou trhavou a tříštivo-trhavou munici. Bojová hlavice zmíněné zbraně totiž dokáže zneškodnit až celý prapor pěchoty. K ničení odolných cílů je určena modifikace rakety typu S-25 s tříštivo-trhavou bojovou hlavicí a mechanickým nárazovým zapalovačem (typ I-28). Zmíněná raketa vešla ve známost jako S-25-OF a byla vyvíjena paralelně s raketou typu S-25-O. Zapalovač bojové hlavice této zbraně se ale ukázal být velmi nespolehlivý. Kromě toho byl konstrukčně komplikovaný. Přímou reakcí na tuto skutečnost se stal model S-25-OFM, který je opatřen nejen novým mechanickým nárazovým zapalovačem (typ I-415), ale též modifikovanou bojovou hlavicí s vyšší průbojností. Naproti tomu model S-25S, který sloužil k ničení živé síly protivníka a který byl opatřen bojovou hlavicí s desítkami tisíc dlouhých ocelových šipek, byl VVS zamítnut. Raketa typu S-25 se stala první sovětskou zbraní této kategorie, která je výrobcem zákazníkům dodávána v jednorázově použitelném trubicovitém přepravně-startovacím kontejneru. Toto bylo přitom předtím praktikováno pouze u některých typů řízených střel protitankových a protiletadlových raketových systémů. Přepravně-startovací kontejner rakety typu S-25 má označení O-25 a zmíněnou zbraň chrání před tepelným namáháním a mechanickým poškozením. Kromě toho usnadňuje její přepravu a skladování, stejně jako navěšení na nosič. Celý komplet sestávající se z přepravě-startovacího kontejneru a rakety je přitom nazýván S-25-O-PU. Zkouškami raketa typu S-25 s bojovými hlavicemi prošla na polygonu GosNIIAS (Státní vědecko-výzkumný institut leteckých systémů) z Faustova. Závodní a letové zkoušky této zbraně byly ale realizovány na rozlehlejším polygonu NII VVS (vědecko-výzkumný institut VVS) z Achtubinska. Provádění střeleckých zkoušek rakety typu S-25 v Podmoskevské oblasti bylo totiž vzhledem k velkému dosahu této zbraně považováno za příliš nebezpečné. Střelecké zkoušky se rozeběhly dne 9. října 1970 a zpočátku byly realizovány za pomoci stíhacího-bombardovacího letounu typu Su-7BM (Fitter A). Konkrétně se jednalo o letoun s v.č.51-30, který byl na zmíněném polygonu používán OKB P.O. Suchoje k testování různé výzbroje. V lednu roku 1971 byly za pomoci letounu Su-7BM (v.č. 51-30) provedeny porovnávací zkoušky rakety typu S-25 s raketou typu S-24 a v neposlední řadě též pevnostní zkoušky přepravně-startovacího kontejneru typu O-25. Bezkontaktní radiolokační zapalovač typu RV-25 bojové hlavice rakety typu S-25-O zkouškami prošel v létě toho samého roku. Závodní letové zkoušky raket typu S-25-O a S-25-OF se obešly bez problémů a byly završeny ještě v roce 1971. Mezitím se raketa typu S-25 stala součástí prezentace nové vojenské techniky, která byla pořádána dne 21. května 1971 v rámci akce „Kristall“ na polygonu institutu NII VVS. Zmíněné prezentace se přitom účastnili nejvyšší představitelé ministerstva obrany a sovětské vládní špičky s L.I. Brežněvem v čele. Její součástí byla přitom nejen statická ukázka nových zbraní, ale též působivá ukázka střelecká. V rámci střelecké ukázky byl přitom nejprve proveden, letounem Su-7BM (v.č. 51-30), útok na pozemní cíl dvěma raketami typu S-25-O a následně též čtyřmi raketami typu S-24. Při další prezentaci, která se konala v listopadu roku 1975, se raketa typu S-25 dostala do středu pozornosti tehdejšího ministra obrany A.A. Grečka. Vzhledem k tomu, že se vývoj letounu typu Su-24 (Fencer) dostal do značného skluzu, pro raketu typu S-25 nebyl dlouho dostupný vhodný nosič. Požití této zbraně na letounech řady MiG-21 (Fishbed) a MiG-23/-27 (Flogger) totiž vylučovala její velká délka, zatímco letouny řady Su-7B (Fitter A) bylo již tehdy možné považovat za bezperspektivní. Mezitím byla proto raketa typu S-25 integrována do zbraňového systému letounu typu Su-17 (Fitter C), který vycházel z letounu typu Su-7B (Fitter A). Protože panovaly obavy z negativního vlivu střelby raketami typu S-25 na chod motoru, neboť hořením prachové náplně raketového motoru této zbraně vzniká objemný a hustý oblak horkých plynů, u letounu typu Su-17 (Fitter C) bylo zmíněné rakety možné umisťovat pouze na vnější křídelní závěsníky. Ty se totiž nacházely nejdále od lapače vzduchu motoru. Kuli snížení koncentrace „raketových“ plynů okolo nosiče při střelbě byl interval mezi odpalem jednotlivých raket typu S-25 v jedné salvě nastaven na 0,45 s. U rakety typu S-24 to přitom bylo jen 0,15 s. Raketa typu S-25 jako zbraň letounu typu Su-17M (Fitter C) státními zkouškami prošla, na polygonu institutu NII VVS, mezi červencem a zářím roku 1974. Jako terč pro raketu typu S-25 ve verzi S-25-O s tříštivou hlavicí byly použity vyřazené stíhací letouny typu MiG-17 (Fresco) a MiG-19 (Farmer), okřídlené rakety a různá letištní technika, včetně nákladních vozidel a autocisteren. Zmíněná terčová technika byla umístěna uvnitř několika kruhů o průměru 50 m, které byly lemovány pneumatikami. Uprostřed kruhů vyskládaných z pneumatik s terčovou technikou byl znázorněn kříž, který byl dobře viditelný i z velké výšky. Státní zkoušky rakety typu S-25-O byly započaty ověřením účinku bojové hlavice této zbraně na různou techniku. Při těchto testech byla zmíněná raketa umístěna na lanovém závěsu, který byl natažen mezi vysokými stožáry. Ve zmíněném závěsu přitom zaujímala sklon jako při střelbě z letounu. Při první zkušební detonaci se stíhacímu letounu, které postával 7 m od zkušební rakety typu S-25-O, utrhla obě křídla. Současně byla zničena celá jeho příďová část trupu s pilotní kabinou. Další terčový letoun, který postával 9 m od místa detonace, přišel o vnější části křídla, téměř kompletní potah draku a překryt kabiny. Autocisterně typu MAZ-200-TZ, která stála opodál, se utrhla kabina. Vlastní cisterna sice zůstala stát na podvozku, byla však zdeformovaná a prošpikovaná nespočtem děr. Silně poškozeny byly přitom i nákladní automobily typu ZIL-164. Bez úhony nezůstal ani stíhací MiG-19 (Farmer), který postával 26 m od místa exploze, stejně jako okřídlené střely, které se od místa exploze nacházely ve vzdálenosti celých 60 m. Zmíněné střely byly přitom natolik poškozeny střepinami, že je bylo možné prohlásit za nepoužitelné. Při většině zkušebních střeleb byla terčová technika ničena na dálku nespočtem střepin. Při jedné ze vzdušných střeleb se však podařilo uštědřit přímý zásah vyřazenému těžkému tanku typu IS-3, a to do motorové sekce. Přitom z motorové sekce tohoto stroje zůstala pouze spodní a přední pancéřová deska. Výbuch bojové hlavice rakety typu S-25-O navíc vymrštil jeho věž, která měla hmotnost téměř 10 t, a odhodil ji stranou. Současně byly jednotlivé články pásů tanku typu IS-3 rozmetány do všech stran. Při testování rakety typu S-25 ve verzi S-25-OF s tříštivo-trhavou bojovou hlavicí byl ověřován průbojný účinek této zbraně vůči pancéřovým deskám a zdem o různé tloušťce. Přitom se podařilo zjistit, že zmíněná raketa dokáže probít cihlovou zeď o síle 2,5 cihly nebo pancéřovou desku s tloušťkou 20 mm, aniž by došlo k zničení bojové hlavice (k její explozi mělo totiž dojít až uvnitř objektu nebo vozidla). Při dalších testech raketa typu S-25-OF prorazila 25 cm silnou betonovou VPD, načež se zaryla do pískového podloží. Následná exploze její bojové hlavice pak vytvořila kráter s hloubkou 0,6 m a průměrem 3,2 m. Když bojová hlavice rakety typu S-25-OF explodovala nedaleko odstaveného letounu typu Jak-25R (Mandrake), zmíněný stroj byl zcela na odpis. Z výsledků zkoušek ale vyplynulo též to, že raketa typu S-25 má podobnou přesnost jako raketa typu S-24 při podstatně větším doletu. Při střelbě letounem typu Su-17M (Fitter C) přitom kruhová odchylka této zbraně odpovídala 0,8 % vzdálenosti střelby. V rámci státních zkoušek byla ale ověřována též odolnost rakety typu S-25, ve verzi S-25-O a S-25-OFM, vůči tepelnému namáhání. V průběhu testů na tepelnou odolnost přitom letoun typu Su-17M (Fitter C) s maketami raket tohoto typu, které byly opatřeny teplotními čidly a radiotelemetrickou aparaturou pro předávání naměřených dat, v podvěsu podnikal lety ve výškách 25 m až 3 000 m rychlostí 1 200 až 1 500 km/h a střemhlavé sestupy. V těchto letových režimech se přitom hlavice zmíněných zkušebních maket rakety typu S-25 zahřívaly na 100 až 1 200 °C, aniž by došlo k jejich poškození. Raketa typu S-25-OFM byla testována na letounu typu Su-17M2 (Fitter D), který byl opatřen laserovým dálkoměrem/značkovačem typu Fon-1400 a střeleckým zaměřovačem typu ASP-17 s analogově-číslicovým výpočetním zařízením pro korekci střelby. Poslání terčů při testech této zbraně zastávaly různé letištní stavby, včetně železobetonových krytů letadel. Raketa typu S-25-OFM se ukázala být velmi efektivním prostředkem pro ničení zodolněných staveb, neboť dokázala proniknout železobetonovým stropem krytu s tloušťkou 1 m, na který byla navezena 3 až 4 m vrstva zeminy. Zatímco při nárazu do země s nastavením zapalovače bojové hlavice pro okamžitou detonaci raketa typu S-25-OFM vytvořila kráter s hloubkou 0,6 až 0,7 m, v režimu aktivace se zpožděním zmíněná zbraň dokázala vyhloubit kráter s hloubkou 1,0 až 1,7 m. Státní zkoušky rakety typu S-25-OFM jako zbraně letounu typu Su-17M2 (Fitter D) byly završeny v listopadu roku 1974. Protože byly úspěšně, následně bylo MAP (Ministerstvo leteckého průmyslu) a VVS rozhodnuto, aby byla zmíněné zbraň integrována též do zbraňového systému všech již dokončených a dodaných letounů typu Su-17 (Fitter C) a Su-17M (Fitter C). Jako první z novovýroby přitom rakety typu S-25 mohly  nést letouny typu Su-17M (Fitter C) z 63. výrobní série. Všechny letouny tohoto typu z předešlých výrobních sérií byly k nesení těchto raket uzpůsobeny až dodatečně. Raketa typu S-25 se samozřejmě stala též součástí zbraňového systému pozdějších výrobních verzí letounu typu Su-17 (Fitter) v podobě modelu Su-17M3 (Fitter H) a Su-17M4 (Fitter K). Zdaleka nejvyšší přesnost střelby s raketami typu S-25 byla dosahována s letounem typu Su-17M4 (Fitter K), který byl opatřen číslicovým navigačním-střeleckým komplexem typu PrNK-54 Zarja, jehož součástí byl číslicový počítač typu Orbita 20-22. Zmíněný systém přitom raketám typu S-25 zajišťoval o 60 % nižší rozptyl než zaměřovací vybavení letounů typu Su-17M2 (Fitter D) a Su-17M3 (Fitter H). Letouny řady Su-17 (Fitter) mohly za pomoci raket typu S-25 útočit ze střemhlavého letu pod úhlem do 60° a z výšek 500 až 5 000 m. Naproti tomu rakety typu S-24 bylo pilotům těchto strojů povoleno odpalovat při střemhlavém letu pod úhlem do 30° a ve výškách nad 2 000 m. Za využití zaměřovače typu APS-17 bylo s raketami typu S-25 možné provádět mířenou střelbu až na vzdálenost 3 km. V případě raket typu S-24 to přitom bylo jen 2,3 km. Vzhledem k tomu, že detonace bojové hlavice rakety typu S-25 dokázala vymrštit její úlomky až do výšky 650 m, kde byly navíc schopny setrvat až po dobu 30-ti s, střílet za pomoci této zbraně bylo zakázáno ze vzdálenosti menší než 1,6 km. Zatímco letouny řady Su-17 (Fitter) mohly pod křídlem přepravovat jen dvě rakety typu S-25, na závěsníky těžšího stíhacího-bombardovacího letounu typu Su-24 (Fencer) je možné navěsit až šest těchto raket. Zmíněný stroj přitom může rakety typu S-25 odpalovat buďto jednotlivě nebo po dvou nebo všechny naráz (v jedné salvě). Zmíněná zbraň se ale stala též součástí zbraňového arsenálu podzvukového útočného letounu typu Su-25 (Frogfoot). Zmíněný stroj přitom může pod křídlem přepravovat až osm raket typu S-25. Tato konfigurace ale nebyla u pilotů příliš oblíbená, neboť byl letoun typu Su-25 (Frogfoot) s osmi raketami typu S-25 v podvěsu poněkud přetížený, což mělo negativní vliv na jeho letové charakteristiky. Z tohoto důvodu tyto stroje k bojovým misím obvykle vyrážely pouze se dvěma nebo čtyřmi raketami typu S-25 v podvěsu. Ještě později byla tato zbraň integrována do zbraňového systému bojových letounů 4. generace řady Su-27 (Flanker). Tyto výkonné stroje přitom mohou na svých závěsnících přepravovat až šest raket typu S-25. Svůj křest ohněm si tato zbraň, ve verzi S-25-OF a S-25-OFM, odbyla v sovětské invazi do Afghánistánu (1979 až 1989). Zde byly zmíněné rakety používány k ničení různých odolných staveb, včetně jeskynních úkrytů afghánských povstalců. Proti cílům tohoto typu se rakety typu S-25 ukázaly být vysoce efektivními zbraněmi. Za jejich pomoci bylo navíc možné zneškodnit odolné cíle při menším počtu bojových vzletů, než kdyby byly k jejich zničení použity klasické pumy. Tak např. k likvidaci afghánských vesnických staveb, jejichž silné stěny z udusané hlíny měly díky intenzivnímu působení slunce pevnost téměř jako kámen (což z nich činilo ideální skrýše pro ozbrojené povstalce), postačovaly čtyři letouny typu Su-25 (Frogfoot) vyzbrojené dvěma raketami typu S-25. Naproti tomu letouny typu Su-17 (Fitter) nebo MiG-21 (Fishbed) se čtyřmi 250-ti kg pumami typu FAB-250 v podvěsu bylo k splnění shodného úkolu nutné vyslat v počtu hned deseti exemplářů. Vrtulníků vyzbrojených dvojicí pum té samé ráže bylo k splnění identického úkolu zapotřebí 10 až 12. K zneškodnění opevněných horských palebných postavení postačovaly dva letouny typu Su-25 (Frogfoot), každý se čtyřmi raketami typu S-25 v podvěsu. Alternativně bylo schopno takový cíl zničit osm MiGů-21 (Fishbed) se čtyřmi raketami typu S-24 v podvěsu nebo deset vrtulníků, každý se dvěma bloky s raketami typu S-5 a dvěma pumami typu OFAB-250-270 v podvěsu. Raketa typu S-25 se ve výrobě a ve výzbroji VVS nachází do dnešních dnů.

Verze:

S-25-O (9-A-4113) – první výše popsaná modifikace rakety typu S-25 s tříštivou bojovou hlavicí. Bojová hlavice rakety typu S-25-O má hmotnosti 150 kg a její explozí vzniká cca 9 000 střepin. Na výbušnou složku přitom z toho připadá 58 kg. K iniciaci bojové hlavice této zbraně slouží bezkontaktní radiolokační zapalovač typu RV-25 Djatel. Raketa typu S-25-O je určena k ničení živé síly protivníka a nechráněné techniky, jakými jsou např. systémy PVO nebo spojovací a komunikační systémy.

S-25-OF (9-A-4113F) – modifikace rakety typu S-25 s tříštivo-trhavou bojovou hlavicí. Bojová hlavice rakety typu S-25-OF má hmotnost 194 kg a její explozí vzniká cca 3 300 střepin. Na výbušnou složku z toho přitom připadá 27 kg. K její iniciaci slouží mechanický nárazový zapalovač typu N-28. Bojová hlavice rakety typu S-25-OF má menší průměr (340 mm vs 420 mm) a odlišný tvar než bojová hlavice rakety typu S-25-O. Zatímco bojová hlavice rakety typu S-25-O svým tvarem připomíná bojovou hlavici RPG, bojová hlavice rakety typu S-25-OF má tvar válce s kónickou špicí. Tlustostěnné ocelové tělo bojové hlavice této zbraně je opatřeno svařovaným krytem, pod kterým se nachází tepelná izolace. Zapalovač typu N-28 je schopen bojovou hlavici rakety typu S-25-OF iniciovat i při dopadu pod velmi malým úhlem vůči povrchu. Před vzletem lze u zmíněného zapalovače nastavit buďto okamžitou nebo zpožděnou iniciaci. Zpožděná iniciace přitom zajišťuje explozi uvnitř budov, což má daleko ničivější účinek na jejich strukturu než iniciace při nárazu. Díky menší a aerodynamičtější bojové hlavici má raketa typu S-25-OF v porovnání s raketou typu S-25-O lepší balistické charakteristiky a vyšší přesnost. Tento model je určen k ničení odolných cílů, jakými jsou různé kryty, velitelská stanoviště, zodolněné letištní hangáry, vzletové a přistávací dráhy, polní opevnění, různé odolné budovy, železniční stavby či hladinové plavidla. Efektivní ničení cílů této kategorie přitom raketě typu S-25-OF umožňuje kombinace vysoké přesnosti s velkou průbojností. Druhé uvedené této zbrani zajišťuje velká hmotnost spolu s vysokou rychlostí. Rychlostními charakteristikami přitom raketa typu S-25-OF překonává dokonce i speciální protibetonovou raketu typu S-8B. Hlavním nedostatkem této zbraně je poněkud nevydařený zapalovač bojové hlavice typu N-28. Zmíněné zařízení se totiž ukázalo být velmi nespolehlivé. Kromě toho má ještě více komplikovanou konstrukci než radiolokační zapalovač typu RV-25.

S-25-OFM (9-A-4114) – modifikace rakety typu S-25-OF s instalací konstrukčně jednoduššího a více spolehlivého mechanického nárazového zapalovače bojové hlavice typu I-415. Iniciační část s rozbuškou zmíněného zapalovače se nachází ve dnové části hlavice a nikoliv v části hlavové. Zde je umístěn pouze nárazový mechanismus. Zapalovač typu I-415 je opatřen bezpečnostní pojistkou, která jej znemožňuje uvést do chodu, dokud raketa nezačne klesat. To zamezuje poškození nosiče při případné nechtěné iniciaci. Zmíněný zapalovač může bojovou hlavici rakety typu S-25-OFM iniciovat, stejně jako zapalovač typu I-28, buďto v okamžiku nárazu nebo s určitým zpožděním. U zapalovače typu I-415 ale pracovní režim, okamžitá iniciace nebo iniciace se zpožděním, může nastavovat přímo pilot v průběhu letu, zatímco pracovní režim zapalovače typu I-28 lze nastavit pouze před letem. Záměna zapalovače typu I-28 zapalovačem typu I-415 ale vedla k zhoršení aerodynamiky. Kryt zmíněného zapalovače má totiž více tupý tvar a menší průměr, než je průměr těla bojové hlavice. Bojová hlavice rakety typu S-25-OFM je navíc delší. Díky tomu má vyšší průbojnost než hlavice rakety typu S-25-OF, a to i přesto, že je lehčí. Bojová hlavice tohoto modelu má totiž hmotnost 150 kg. Na výbušnou složku z toho přitom připadá 20 kg.

S-25S – speciální modifikace rakety typu S-25 určená k ničení živé síly protivníka. Bojová hlavice tohoto modelu je naplněna několika desítkami tisíc dlouhých ocelových šipek podobné konstrukce, jakými jsou naplněny bojové hlavice salvových raket typu S-5S a S-8S. Vývoj rakety typu S-25S ale nakonec nepřekročil stádium zkoušek.  Důvodem toho byla skutečnost, že exploze bojové hlavice této zbraně nedokázala zasáhnout hustou smrští šipek zdaleka tak velkou plochu, jako exploze bojových hlavic velkého počtu raket malých ráží odpálených v salvě.

S-25L (9-A-4048) – modifikace rakety typu S-25-OFM s poloaktivním laserovým samonavedením. Vzhledem k velkým rozměrům rakety typu S-25 bylo tento model možné opatřit laserovou samonaváděcí hlavicí typu 24N1, která předtím našla uplatnění u řízených střel typu Ch-25 (AS-10 Karen), Ch-25ML (AS-12B Kegler) a Ch-29L (AS-14A Kedge). Zmíněná samonaváděcí hlavice přitom spolupracuje s laserovým značkovačem elektro-optického systému typu Kljon letounů typu MiG-27M/D (Flogger J1), Su-17M3/M4 (Fitter H/K) a Su-25 (Frogfoot) a laserovým značkovačem elektro-optického systému Kajra letounů typu MiG-27K (Flogger J2) a Su-24M (Fencer D). Naváděcí soustava rakety typu S-25L má podobu kónického modulu, který se připevňuje k přídi jejího těla, přímo před bojovou hlavici. Špici zmíněného modulu tvoří nevelký zaoblený průzračný kryt laserového snímače. K jeho bokům je zase uchycena čtveřice trojúhelníkových ovládacích ploch, které mají uspořádání do tvaru písmene „X“. Kromě vlastního snímače příďový modul s naváděcí soustavou rakety typu S-25L obsahuje též autonomní napájecí blok, který je vystavěn na akumulátorové baterii s pevným elektrolytem, a pohonnou soustavu kormidel využívající práškový tlakový akumulátor. K sekci s bojovou hlavicí je celý naváděcí blok rakety typu S-25L uchycen za pomoci ložiska s velkým průměrem. To zamezuje tomu, aby se roztočil vysokou rychlostí okolo podélné osy spolu s celou raketou, která je takto stabilizována, což by vedlo k destrukci gyroskopů naváděcí soustavy. Naváděcí blok s laserovou samonaváděcí hlavicí typu 24N1 má hmotnost 40 kg a v případě potřeby jej lze namontovat na jakoukoliv raketu typu S-25-OFM přímo v polních podmínkách. Dosah naváděné rakety typu S-25L činí 7 km. V případě kruhové odchylky to jest 3 až 4 m. Vývoj naváděné rakety typu S-25L postupoval poměrně rychlým tempem. Do výzbroje VVS byla proto tato zbraň zařazena již v roce 1979.

S-25LD – modifikace naváděné rakety typu S-25L s prodlouženým dosahem ze 7 km na 10 km a zvýšenou přesností navedení. V průběhu zkoušek na letounu typu Su-25T (Frogfoot C) nebyla u tohoto modelu zaznamenána vyšší kruhová odchylka než 1,2 m. Do výzbroje VVS byla naváděná raketa typu S-25LD zařazena v roce 1984.

Odpalovací zařízení:

O-25 – jednorázově použitelný přepravně-startovací kontejner. Zmíněné zařízení slouží k odpalování raket typu S-25-O, S-25OF a S-25-OFM a má tvar trubky s mohutnou dřevěnou kostrou a potahem z 0,5 mm duralového plechu. Použití dřeva v konstrukci odpalovacího zařízení poměrně moderní rakety má přitom svoje opodstatnění. Díky tomu se totiž celá sekce těla rakety typu S-25 s raketovým motorem obejde bez tepelné izolace. Kontejner typu O-25 ale zmíněné zbrani zajišťuje též ochranu před mechanickým poškozením. Kromě toho zjednodušuje přepravu a skladování, neboť raketu typu S-25 není díky tomu nutné uchovávat v těžkých a neskladných bednách, stejně jako navěšení na nosič. U jiných raket je totiž nutné na nosič nejprve podvěsit odpalovací zařízení a poté vlastní rakety. Prázdné kontejnery typu O-25 jsou ze závěsníků nosiče snímány až po přistání. Jejich odhoz za letu není prováděn. Důvodem toho je skutečnost, že by se po odpoutání od závěsníku mohly, díky nízké hmotnosti, střetnout s nosičem. Z toho samého důvodu bylo poměrně dlouhou dobu zakázáno prázdné kontejnery typu O-25 odhazovat i při nouzových situacích. Pokud bylo nutné nosič za letu odlehčit, bylo povoleno zmíněné kontejnery odhazovat pouze v případě, kdy byly „nabyté“ raketou. 

O-25L – modifikace jednorázově použitelného přepravně-startovacího kontejneru typu O-25 určená k odpalování naváděné rakety typu S-25L/LD. Vpředu nahoře se na kontejneru typu O-25L nachází konektor, který zabezpečuje komunikaci naváděcí soustavy rakety typu S-25L/LD s nosičem. K hřbetu zadní části zmíněného kontejneru je zase uchycena malá vodorovná stabilizační ploška. Ta přitom zamezuje tomu, aby se „nabytý“ kontejner typu O-25L při nouzovém odhození působením aerodynamických sil od kormidel rakety typu S-25L zvedl přídí směrem nahoru a narazil tak od nosiče.

Nosič:  Jak-130 (Mitten) - 2 ks, Su-17 (Fitter C-K) – 2 ks, Su-24/-24M (Fencer A-D) – 6 ks, Su-25 (Frogfoot) – 8 ks, Su-27 (Flanker B) – 6 ks, Su-27SM/SM3 (Flanker J), Su-30MKK/MK2 (Flanker G1/G2) – 4 ks, Su-30M2 (Flanker G), Su-30MKI (Flanker H) – 4 ks, Su-30SM (Flanker H), Su-33 (Flanker D) – 4 ks, Su-34 (Fullback) – 6 ks a Su-35S (Flanker M) – 6 ks

S-25-O

Pohon:  raketový motor na TPL

poslední úpravy provedeny dne: 20.2.2024