Úvodní stránka - Technika - sovětská a ruská technika - Letecká výzbroj - neřízené rakety - S-13 Tulumbas

S-13 Tulumbas

Typ: lehká letecká neřízená raketa

Určení: ničení chráněné techniky protivníka, zodolněných úkrytů letecké techniky, vzletových a přistávacích drah leteckých základen a dalších odolných cílů

Vyvinul: NIPF

Historie: Protože byla účinnost 80 mm neřízené letecké rakety typu S-8 proti obzvláště odolným cílům nedostatečná, dne 24. srpna 1973 byl sovětskému průmyslu zadán vývoj silnější lehké letecké neřízené rakety. Tak např. protibetonová varianta rakety typu S-8, která byla známa jako S-8B, byla schopna prorazit pouhých 0,8 m železobetonu. Proti opevněným objektům, které se nacházely pod silnou vrstvou zeminy, byly pak tyto rakety prakticky nepoužitelné, neboť navrstvená zemina dokázala takřka zcela pohltit energii vzniklou explozí jejich bojové hlavice. Vývoj požadované rakety, která později vešla ve známost jako S-13, byl konkrétně zadán Novosibirskému institutu praktické fyziky (NIPF), který spadal pod Ministerstvo obecného strojírenství (MOM) a zajišťoval vývoj všech neřízených leteckých reaktivních zbraní. Harmonogram prací na raketě typu S-13, která obdržela pojmenování Tulumbas, byl schválen výnosem ze dne 21. února 1975. Dle zmíněného výnosu měla být tato zbraň ke státním zkouškám odevzdána v posledním čtvrtletí roku 1976. Práce na neřízené raketě typu S-13 ale postupovaly pomalým tempem. Z tohoto důvodu musel být termín odevzdání této zbraně ke státním zkouškám několikrát posunut. Dle původních plánů měla být totiž raketa typu S-13 pojala jako zvětšenina rakety typu S-8. V průběhu projektových prací ale vyšlo najevo, že takové řešení zmíněné zbrani nezajistí parametry požadované technickým zadáním. Z tohoto důvodu bylo nakonec nutné raketu typu S-13 vyvinout od nuly, včetně motoru a bojové hlavice, stejně jako vypouštěcí zařízení této zbraně. Pro neřízenou raketu typu S-13 byla nakonec zvolena ráže 122 mm, kterou měla též raketa salvového raketometu typu Grad. Volba na právě tuto ráži přitom nepadla kuli unifikaci s raketou zmíněného raketometu. Raketa typu S-13 měla totiž jiný účel. Kromě toho byly technickým zadáním kladeny úplně odlišné požadavky na ničivou sílu, dolet a hmotnost této zbraně. Raketa typu S-13 totiž slouží k útokům na cíle, které se nacházejí ve visuálním kontaktu. Z tohoto důvodu byl u této zbraně kladen velký důraz na přesnost. Naproti tomu rakety salvového raketometu typu Grad slouží k ničení plošných cílů, které se nacházejí mimo visuální kontakt (ve vzdálenosti až 20 km). Z tohoto důvodu bylo zmíněnou raketu nezbytné opatřit silnějším motorem s delší dobou chodu než leteckou raketu typu S-13. Vyšší průbojnost v porovnání s raketou typu S-8 přitom této zbraní zajistila nejen vyšší hmotnost, ale též vyšší letová rychlost. Se vzrůstající rychlostí rakety totiž kvadraticky vzrůstá též její kinetická energie. Náplní raketového motoru rakety typu S-13 se stalo osvědčené vysokoenergické palivo BNK-R, které našlo uplatnění u raketových motorů celé řady dalších sovětských leteckých neřízených raket, lehkou 57 mm raketou typu S-5 počínaje těžkou 240 mm raketou typu S-24 konče. Všechny pokusy o vývoj ještě efektivnější náplně prachových raketových motorů totiž v SSSR skončily neúspěchem. Hlavní výhodou paliva BNK-R je poměrně nízká teplota plynů vzniklých jeho hořením, což snižuje nežádoucí tepelnou zátěž na drak nosného letounu a riziko pumpáže motorů nosného letounu při jejich nasátí. Naproti tomu proti zmíněnému palivu hovoří negativní vliv nízké teploty okolního vzduchu na jeho specifický impulz. Nízké teploty okolního vzduchu, které se vyskytují nejen v zimě, ale i ve velkých výškách, totiž snižují hodnotu specifického impulzu paliva BNK-R na pouhých 25 %, což ovlivňuje dobu hoření, a tedy i balistické charakteristiky rakety. Prachová náplň raketového motoru rakety typu S-13 má tvar trubky a je uchycena tak, aby po iniciaci hořela na co největší ploše, a to z vnitřní i z vnější strany. Přitom plocha hoření prachové náplně raketového motoru rakety typu S-13 je od iniciace po úplné vyhoření konstantní, stejně jako tah. Prachová náplň motoru zmíněné rakety je poměrně velká a má hmotnost 16 kg. Naproti tomu hmotnost prachové náplně 80 mm rakety typu S-8 činí 3 kg, zatímco prachová náplň motoru 57 mm rakety typu S-5 má hmotnost pouhý 1 kg. Díky tomu iniciace prachové náplně dokáže raketu typu S-13 za 1,5 až 2 s chodu rozehnat na celých 650 m/s (2 340 km/h), což je téměř 1,5 x více než u rakety typu S-8B. Díky tak vysoké rychlosti a silnější bojové hlavici má raketa typu S-13 v porovnání s raketou typu S-8B pětinásobnou kinetickou energii a průbojnost. V konstrukci protáhlého a štíhlého těla této zbraně našly uplatnění technologie výroby raket systému Grad. Zmíněné rakety byly přitom vyráběny technologií hlubokého tažení za vysoké teploty. Díky tomu má jejich protáhlé tělo tenkou stěnu a současně vysokou pevnost. Tuhost těla rakety typu S-13 navíc zvyšují vnitřní výztuhy v podobě žeber. Kuli ochraně před tepelným namáháním od hořící pachové náplně raketového motoru je vnitřní plocha těla této zbraně pokryta tepelnou izolací. Díky lehké konstrukci poměr hmotnosti paliva raketového motoru rakety typu S-13 k celkové hmotnosti činí 45 %, což je podobná hodnota jako u lehčí rakety typu S-8. Přímo za prachovou náplní rakety typu S-13 se nachází blok se čtyřmi tryskami, ke kterému jsou uchyceny čtyři štíhlé rozevíratelné stabilizační plochy podobné konstrukce, jakou má lehčí raketa typu S-8. Ochranu ocasních ploch a trysek před mechanickým poškozením a náplně raketového motoru před vzdušnou vlhkostí zajišťuje odhoditelný koncový kryt válcovitého tvaru. Součástí zmíněného krytu je ale též kontakt elektrického zapalovače náplně raketového motoru. Nejprve přitom dochází, vlivem tlaku plynů z hořící náplně raketového motoru, k odhozu koncového krytu. Poté, co raketa typu S-13 opustí raketový blok, se rozevřou její stabilizační plošky. K jejich rozevření přitom slouží píst, který je poháněn plyny hořící náplně raketového motoru. Stabilizaci této rakety zajišťuje rotace. Díky lepším balistickým charakteristikám má raketa typu S-13 v porovnání s lehčí raketou typu S-8 větší dolet a vyšší přesnost. Balistický koeficient rakety typu S-13 je totiž 1,5 x vyšší, zatímco příčné zatížení, které kladně ovlivňuje balistiku, je u této rakety dvojnásobné v porovnání s raketou typu S-8. Příďová část těla rakety typu S-13 s bojovou hlavicí má menší průměr než zadní část s raketovým motorem (90 mm vs 122 mm), podobě jako u podkaliberních protipancéřových granátů. To přitom zvyšuje její příčné zatížení a průbojnost. Díky tomu je raketa typu S-13 schopna probít 1 m železobetonu s 3 m krycí vrstvou zeminy. Hmotnost bojové hlavice této rakety činí 21 kg. Na bojovou náplň, která je tvořena hexogenem třídy A-1Ch-2, z toho přitom připadá pouhých 1,8 kg, což je typické pro průbojné bojové hlavice. Vývoj odpalovacího zařízení raket typu S-13 byl zadán hned dvěma konstrukčním kancelářím, a to NPO Gorizont a MKB Vympel. Prvně uvedená konstrukční kancelář, NPO Gorizont, přitom pro zmíněnou raketu navrhla šestinásobný raketový blok typu UB-13. Naproti tomu raketový blok typu B-13L z dílny konstrukční kanceláře MKB Vympel, která předtím vyvinula raketové bloky pro lehčí rakety typu S-5 a S-8, byl řešen jako pětinásobný. Zkoušky raketových bloků typu UB-13 a B-13L probíhaly paralelně a byly realizovány v letech 1980 až 1982 u institutu GK NII VVS (Vědecko-výzkumný institut VVS). Výsledky porovnávacích zkoušek přitom hovořily pro menší a lehčí raketový blok typu B-13L. Díky menšímu aerodynamickému odporu měl totiž podvěs těchto bloků menší vliv na letové charakteristiky nosiče. V průběhu zkoušek ale vypluly na povrch též některé nedostatky tohoto zařízení. Hlavním terčem kritiky se přitom stala absence signalizačního systému, který by pilotovi poskytoval informace o přítomnosti raket v hlavních. Díky tomu pilot neměl ponětí, kolik raket typu S-13 již spotřeboval a kolik jich měl ještě k dispozici. Naproti tomu raketový blok typu UB-13 se ukázal být velmi nepraktickým zařízením. Díky velkému průměru, který činil 0,5 m, totiž vyvozoval značný aerodynamický odpor. Kromě toho byl velmi těžký, neboť s šesti raketami vážil přes půl tuny. Většina bojových letounů frontového letectva VVS byla přitom opatřena zbraňovými závěsníky 3. hmotnostní kategorie, které měly nosnost 525 kg, což vylučovalo jeho větší rozšíření. Následně se proto konstruktéři pokusili konstrukci tohoto raketového bloku odlehčit, a to náhradou kovových konstrukčních materiálů kompozitem a plastem. Zkoušky raketového bloku typu UB-13 se navíc neobešly bez problémů. Při pokusu o nouzový odhoz tohoto zařízení za využití standardního pyrotechnického systém pro odhoz pum, totiž došlo k proražení jeho potahu, který byl zhotoven z poměrně tenkého plastu. Ten proto nadále zůstal vyset na závěsníku. Následně byl proto učiněn pokus o nouzový odhoz raketového bloku typu UB-13 vlivem vlastní hmotnosti. V tomto případě byly pouze otevřeny zámky závěsníku. Ani tento systém se ale neosvědčil. V některých letových režimech totiž proud vzduchu zámky, kterými byl raketový blok typu UB-13 fixován k zbraňovému závěsníku, držel v uzavřené poloze. Následně se proto konstruktéři rozhodli raketovému bloku typu UB-13 s vyproštěním z odjištěných zámků vypomoci za pomoci aerodynamických sil. Zmíněný raketový blok tedy opatřili horizontálními aerodynamickými ploškami. Ani to se ale neosvědčilo. Naproti tomu nouzový odhoz raketového bloku typu B-13L, který využíval pyrotechnický systém, byl bezproblémový. Zmíněný systém ale využíval pyropatrony, které byly přímo součástí bloku a nikoliv závěsníku. Ke zkouškám u GK NII VVS byla raketa typu S-13 odevzdána v roce 1979. K testování zmíněné zbraně byl zpočátku používán nadzvukový stíhací-bombardovací letoun typu Su-17M3 (Fitter H) a později též podzvukový bitevní letoun typu Su-25 (Frogfoot A), pro který byla primárně určena. Pro potřeby testů rakety typu S-13 bylo na polygonu postaveno několik železobetonových krytů obloukového typu. Tloušťka stropu těch nejvíce odolných přitom činila 1 m. Na zmíněné kryty byla navíc navezena 5-ti m vrstva zeminy z okolních stepí. Vzhledem k tomu, že při explozích fragmenty bojových hlavic raket typu S-13 odlétávaly až do výšky 300 m, přičemž tyto fragmenty zůstávaly ve vzduchu až 20 s, bylo nezbytné stanovit určitá omezení letových režimů pro testovací letouny. To se přitom týkalo výšky přechodu do střemhlavého letu, úhlu sestupu, letové rychlosti a zejmena pak výšky výstupu ze střemhlavého letu do letu horizontálního. Protože byly cíle, které byly postaveny speciálně pro testování rakety typu S-13, poměrně velké a viditelné, bylo na ně možné pálit ze vzdálenosti až 4 km. Po završení střeleb byla vždy ze zkušebních krytů odstraněna krycí vrstva zeminy, aby bylo následně možné zhodnotit poškození železobetonové konstrukce. Střelecké zkoušky bylo možné považovat za úspěšné. Rakety typu S-13 dokázaly prorazit 1 m tlustý železobetonový strop zkušebního krytu i s 5-ti m krycí vrstvou zeminy a poškodit jeho podlahu. Do stropů zmíněných krytů byly přitom raketami typu S-13 vytvořeny trychtýřovité otvory s max. průměrem 1 až 2 m a min. průměrem 0,2 až 0,4 m. Současně se z vnitřní strany stropu těchto krytů v místě průstřelu vyštípnul kus betonu s hloubkou 0,4 m a velikostí 1,5 m. Naproti tomu proti cíli, který imitoval typický kryt NATO, nebyla raketa typu S-13 tak účinná. Strop zmíněného krytu byl totiž zevnitř pokryt kovovým plechem. Zmíněný plech se sice podařilo prostřelit, jeho přítomnost však zabránila odpadávání kusů betonu v okolí průstřelu. Problémy ale činil též elektro-mechanický zapalovač typu I-426, který byl od rakety typu S-13 převzat od lehčí rakety typu S-5B. Zmíněný zapalovač byl nastaven tak, aby bojovou hlavici inicioval s cca 0,02 s zpožděním. Díky tomu mělo k její explozi dojít až hluboko uvnitř budovy. Přitom bylo spočítáno, že 0,02 s postačuje k tomu, aby bojová hlavice pronikla šesti až osmi metry stavebního materiálu. Díky tomu se některé rakety typu S-13 před iniciací bojové hlavice zavrtaly hluboko do země pod krytem, popř. prorazily protější zeď krytu, aniž by napáchaly významné škody v jeho interiéru. Tento problém přitom neřešila ani změna ve zpoždění aktivace, neboť vrstva zeminy navezená na strop krytu měla různou tloušťku. I přesto byla raketa typu S-13 uznána za efektivní, neboť měla být odpalována v salvách. Přitom se počítalo s tím, že alespoň část raket ze salvy napáchá významné škody v interiéru postřelovaného krytu. Na druhou stranu se raketa typu S-13 ukázala být velmi spolehlivou zbraní. Její živostnost byla stanovena na min. 20 vzletů a přistání. Při střelbě salvou nebyl rozptyl těchto raket větší než 10 m. Dne 13. srpna 1983 byla tedy raketa typu S-13 schválena pro přijetí do výzbroje VVS. Později byly do výzbroje VVS zařazeny další varianty této rakety, včetně varianty S-13T s tandemovou bojovou hlavicí, varianty S-13-OF s tříštivo-trhavou bojovou hlavicí a varianty S-13D/DF s termobarickou bojovou hlavicí. Na pozemní cíle je přitom za pomoci raket řady S-13 možné útočit jak ze střemhlavého letu (ze vzdálenosti 3,5 až 4 km), tak i z letu horizontálního. Jako obzvláště účinný se přitom ukázal být kombinovaný útok za pomoci neřízených raket typu S-13 a neřízených pum. Při takovém útoku útočný letoun nejprve na cíl odpálí salvu nařízených raket a následně na něj shodí pumy. Takto kombinovaný útok má nejen vysoký ničivý účinek, ale též snižuje délku pobytu bojového letounu v zóně PVO protivníka (neboť raketový a pumový útok provede při jedné zteči a nikoliv při ztečích dvou). Zatímco bojové letouny k odpalování raket této řady využívají raketové bloky typu B-13L, pro bojové vrtulníky jsou vyhrazeny zjednodušené raketové bloky typu B-13L1. Raketové bloky typu B-13L se staly součástí zbraňového arsenálu hned několika typů letounů. Konkrétně se jednalo o stíhací-bombardéry typu Su-17M4 (Fitter K) a Su-24 (Fencer), útočné letouny typu Su-25 (Frogfoot) a stíhací letouny 4. generace řady Su-27 (Flanker). Na křídelní závěsníky jednomotorového letounu typu Su-17M4 (Fitter K) bylo přitom možné umístit čtyři raketové bloky typu B-13L. Naproti tomu dvoumotorový letoun typu Su-24 (Fencer) může přepravovat hned šest těchto raketových bloků, čtyři na vnitřním páru a dva na vnějším páru křídelních závěsníků. Ve zdaleka největším počtu je raketové bloky typu B-13L možné navěsit na křídelní závěsníky letounu typu Su-25 (Frogfoot). Zmíněný stroj totiž může přepravovat hned osm těchto bloků. V jedné salvě je tedy letoun typu Su-25 (Frogfoot) schopen odpálit až 40 raket typu S-13, což odpovídá palebné síle raketometu typu Grad, neboť rakety typu S-13 mají shodnou ráži, podobnou hmotnost bojové hlavice a obdobnou ničivou sílu. Na druhou stranu za pomoci raketometů Grad nelze, na rozdíl od raket typu S-13, provádět přesné útoky na bodové cíle. Letoun typu Su-27 (Flanker) může přepravovat šest raketových bloků typu B-13L, z toho čtyři na vnitřním páru křídelních závěsníků a dva na závěsnících nacházejících se pod motorovými gondolami, stejně jako odvozený stíhací bombardovací letoun typu Su-34 (Fullback) a stíhací letoun typu Su-35S (Flanker M). Naproti tomu u palubní modifikace letounu typu Su-27 (Flanker), která je známa jako Su-33 (Flanker D), je možné raketové bloky zavěsit, v celkovém počtu čtyř exemplářů, pouze na vnitřní pár křídelních závěsníků, stejně jako u dvoumístných letounů řady Su-30 (Flanker). Raketový blok B-13L1 se zase stal součástí zbraňového systému útočných vrtulníků typu Mi-28 (Havoc) a Mi-35M (Hind J). Na zbraňové závěsníky zmíněných strojů je přitom možné navěsit čtyři tyto bloky. Raketové bloky typu B-13L1 mohou nést i vrtulníky typu Ka-29 (Helix B) a Ka-50/-52 (Hokum). Použití zmíněných raketových bloků se ale u těchto vrtulníků omezilo pouze na zkoušky. V praxi nejsou raketové bloky typu B-13L1 na vrtulnících typu Ka-29 (Helix B) a Ka-50/-52 (Hokum) používány. Svůj bojový křest si neřízená raketa typu S-13 odbyla v sovětské invazi do Afghánistánu (1979 až 1989). V průběhu řadové služby vypluly na povrch některé nedostatky rakety typu S-13. Občas totiž docházelo k tomu, že se raketový motor těchto raket roztrhl, což vedlo k poškození nosiče. Příprava raketových bloků typu B-13L před misí se navíc ukázala být poněkud náročná. Zmíněný blok totiž váží 150 kg. Každá z raket pak dalších 57 až 75 kg (dle verze). A manipulace s blokem a raketami je prováděna ručně. Raketa typu S-13 poměrně dlouho podléhala utajení. Z tohoto důvodu se export této zbraně dlouhou dobu omezoval pouze na země Varšavské smlouvy. Raketa typu S-13 se ve výrobě a ve výzbroji VVS nachází do dnešních dnů.

Verze:

S-13 (9-A-730) Tulumbas – první výše popsaná modifikace rakety typu S-13 s průbojnou bojovou hlavicí s hmotností 21 kg. Bojová hlavice rakety typu S-13 obsahuje 1,8 kg trhaviny A-1Ch-2 a je opatřena elektro-mechanickým zapalovačem typu I-426. Tento model je určen zejména k ničení zodolněných objektů. Bojová hlavice rakety typu S-13 přitom dokáže probít 1 m železobetonu s 3 m krycí vrstvou zeminy. Zkoušky této zbraně se rozeběhly v roce 1979. Do výzbroje VVS byla raketa typu S-13 oficiálně zařazen výnosem ze dne 13. srpna 1983.

S-13L (9-A-731) Tulumbas-1 – naváděná modifikace neřízené rakety typu S-13 s poloaktivním laserovým samonavedením. Tento model je naváděn na odraz paprsku laserového značkovače od cíle. Pro naváděnou verzi neřízené rakety typu S-13 bylo ale zpočátku zvažováno též pasivní IČ a radiolokační navedení. Tyto způsoby navedení se nicméně ukázaly být málo spolehlivé proti málo kontrastním cílům. Zkoušky naváděné rakety typu S-13L se rozeběhly v roce 1980.

S-13T (9-A-4343) – modifikace rakety typu S-13 s tandemovou bojovou hlavicí. Tento model je určen rovněž k ničení zodolněných objektů. Za 21 kg průbojnou bojovou hlavicí identické konstrukce, jakou má bojová hlavice rakety typu S-13, se u rakety typu S-13T nachází ještě jedna bojová hlavice. Zmíněná bojová hlavice má hmotnost 16,7 kg a je opatřena, kuli zvýšení spolehlivosti, vlastním zapalovačem typu I-426. Zpoždění zapalovače zadní hlavice je delší než u zapalovače té přední. Mezi explozemi obou dvou hlavic rakety typu S-13T je tedy malá prodleva. Zatímco primárním účelem přední bojové hlavice je proražení otvoru do krytu, posláním zadní bojové hlavice této rakety je zničení jeho interiéru. Zadní bojová hlavice rakety typu S-13T je proto řešena jako trhavá. Z tohoto důvodu má nižší hmotnost a obsahuje více trhaviny A-1Ch-2 (2,7 kg vs 1,8 kg). Volbou vhodné rychlosti při odpalu, vzdálenosti odpalu od cíle a úhlu střelby je nicméně možné docílit toho, že obě dvě bojové hlavice explodují uvnitř objektu. Díky silnější bojové části je raketa typu S-13T schopna probít 1 m železobetonu s 6 m krycí vrstvou zeminy. Protože je raketa typu S-13T v porovnání s raketou typu S-13 těžší (75 kg vs 57 kg), má menší dosah (3 km vs 4 km). Vývoj rakety typu S-13T byl zahájen v roce 1982. Zkoušky této zbraně se rozeběhly v roce 1984. V průběhu zkoušek u GK NII VVS bylo letounem typu Su-17M3 (Fitter H) v průběhu 31-ti letů vypuštěno celkem 99 raket typu S-13T. Poslání cílů přitom mimo jiné zastávaly železobetonové kryty s 2 až 6 m krycí vrstvou zeminy. Prorazit strop zkušebního krytu a zničit jeho interiér se v průběhu zkoušek podařilo 31-ti raketám. Součástí zkoušek rakety typu S-13T se v neposlední řadě stalo též ověření účinnosti této zbraně proti betonovým letištním vzletovým a přistávacím drahám (VPD) s tloušťkou 0,25 m. Při zmíněných testech se rakety typu S-13T od povrchu VPD neodrážely. Zapalovač jejich bojových hlavic pracoval spolehlivě nejen při dopadu pod úhlem 5° až 90°, ale i při dopadu naplocho. Exploze hlavic této zbraně přitom dokázala spolehlivě zničit 15 až 17,5 m² povrchu zkušební VPD.

S-13-OF (9-A-4072) – modifikace rakety typu S-13 s tříštvo-trhavou bojovou hlavicí. Tento model je určen k ničení bojové techniky, zejména pak lehce obrněných vozidel. Bojová hlavice rakety typu S-13-OF má hmotnost 33 kg a sestává se z předfragmentovaného pláště a 7 kg trhaviny A-1Ch-2. Iniciací nálože se plášť bojové hlavice rakety typu S-13-OF rozpadne na 450 fragmentů, které mají hmotnost 25 g až 35 g a tvar kosočtverce a ostrými hranami. Díky poměrně velkým rozměrům a vysoké rychlosti ale fragmenty bojové hlavice rakety typu S-13-OF mají též zápalný účinek. A uvnitř bojových vozidel se vždy najde nějaký ten hořlavý materiál. Tělo této rakety má konstantní průměr 122 mm v celé délce. Naproti průměr přední partie raket typu S-13 a S-13T s bojovou hlavicí je menší než té zadní (90 mm vs 122 mm). Příďový aerodynamický kryt těla rakety typu S-13-OF má navíc kónický (a nikoliv ogivální) tvar. Instalace zapalovače bojové hlavice této zbraně v podobě typu I-426M se nachází na konci tyčového nosníku, který vystupuje ze špice jejího těla. To zamezuje tomu, aby značná část fragmentů pláště bojové hlavice vzniklých detonací náplně skončila v kráteru vytvořeném nárazem rakety do země, což by snižovalo její ničivý účinek. Z toho samého důvodu k iniciaci nálože bojové hlavice rakety typu S-13-OF dochází okamžitě, bez zpoždění. Zkouškami tato raketa u GK NII VVS prošla rovněž na letounu typu Su-17M3 (Fitter H). Poslání terče přitom zastávala různá bojová vozidla. Při explozi bojové hlavice rakety typu S-13-OF ve vzdálenosti 5 m od vozidla bojové pěchoty typu BMP-1 fragmenty jejího pláště dokázaly proniknout čelním pancířem tohoto vozidla, který má tloušťku 20 až 25 mm, a poškodit jeho interiér. Exploze každé hlavice byla přitom schopna do pancíře zmíněného vozidla vytvořit 10 až 15 děr. Při explozi ve vzdálenosti 10 m od vozidla typu BMP-1 se některé fragmenty bojové hlavice zmíněné rakety od šikmých plátů pancéřové ochrany tohoto vozidla odrazily. Přitom v pancíři zmíněného vozidla vytvořily prohlubně s hloubkou 5 až 10 mm. Bez úhony však nezůstalo vnější vybavení vozidla typu BMP-1, jakým je např. zaměřovač, pozorovací vybavení či různé antény. Z výsledků zkoušek rakety typu S-13-OF ale vyplynulo též to, že lehká obrněná vozidla exploze bojové hlavice této zbraně dokáže zaručeně vyřadit z provozu v okruhu 25-ti m. Na nechráněné cíle měla exploze bojové hlavice této zbraně fatální účinek až do vzdálenosti 60-ti m. Ještě lepších výsledků bylo dosaženo při aktivaci bojové hlavice ve vzduchu. To totiž zamezilo tomu, aby se část fragmentů bojové hlavice rakety typu S-13-OF po iniciaci zabořila do země. Díky aktivaci nad zemí navíc část střepin zasáhla terčová vozidla z vrchu, kde je jejich pancéřování slabší. Z výsledků zkoušek vyplynulo, že odpálení bojové hlavice rakety typu S-13-OF ve vzduchu (před dopadem) sebou přináší dvou až třínásobný vzrůst účinku proti lehce pancéřovým cílům, resp. jeden a půlnásobný vzrůst účinku proti nechráněným cílům. Protože má raketa typu S-13-OF vysokou přesnost, v průběhu zkoušek této zbraně se podařilo opakovaně docílit přímého zásahu cíle. Tak např. při zásahu tanku typu IS-3 došlo k utržení jednoho vodícího válce, dvou pojezdových kol a 1,5 m pásu. Současně byla 50-ti mm pancéřová ochrana motoru výbuchem vtlačena 25 až 30 mm směrem dovnitř. Bez poškození od fragmentů bojové hlavice nezůstalo ani dělo, které je u tanků vyrobeno z obzvláště kvalitního materiálu. Na dělu tanku typu IS-3 byly konkrétně nalezeny tři přímé průstřely a tucet prohlubní s hloubkou 8 až 15 mm, což odpovídá přibližně polovině tloušťky jeho stěny. Přímý zásah kolového obrněného vozidla typu BRDM raketou typu S-13-OF měl pak doslova fatální následky. Výbuch bojové hlavice zmíněné rakety totiž toto šestitunové vozidlo převrátil. Současně došlo k utržení horní poloviny jeho kapoty v oblasti sváru a jednoho podvozkového kola i s nábojem. Zatímco ocelové díly kapoty vozidla typu BRDM byly posety trhlinami o velikosti 5 až 8 cm², do duralových dílů kapoty tohoto vozidla fragmenty bojové hlavice rakety typu S-13-OF vyvrtaly díry o rozměrech 8 až 10 cm². Do výzbroje VVS byla tato zbraň přijata v lednu roku 1986.

S-13D (9-A-4447) – modifikace rakety typu S-13 s termobarickou bojovou hlavicí. Raketa typu S-13D je určena k ničení živé síly protivníka, a to jak na volném prostranství, tak i uvnitř různých staveb, včetně opevnění, lehce obrněné bojové techniky a různých staveb. Tělo zmíněné rakety má, podobě jako tělo rakety typu S-13-OF, konstantní průměr v celé délce a kónickou špici. Kónická špice rakety typu S-13D má ale zalomený profil. Bojová hlavice této rakety má hmotnost 32 kg a obsahuje 13,3 kg tekuté výbušné látky, jejíž účinek je ekvivalentní 35-ti až 40-ti kg TNT. Tekutá výbušná látka bojové hlavice této rakety nejprve vytvoří oblak aerosolu, který se smísí s okolním vzduchem. Výbuch vzniklý iniciací této směsi vytvoří mohutnou tlakovou vlnu se silným destruktivním účinkem. Protože přitom dochází k spálení vzduchu, v místě výbuchu krátkodobě vznikne vakuum. Tlakovou vlnu proto následuje vlna podtlaku, která má rovněž velmi ničivý účinek (zejména pak na plíce a další vnitřní orgány). Před účinky výbuchu termobarické hlavice se přitom nelze skrýt uvnitř budovy nebo bunkru, neboť aerosol dokáže proniknout netěsnostmi do jejich interiérů. A v uzavřených místnostech má jeho výbuch násobně ničivější účinek. Z tohoto důvodu je taková hlavice velmi efektivní proti různým stavbám. Termobarická bojová hlavice na cíle nepůsobí pouze přetlakem a pod tlakem, ale též silným žárem. Výbuch termobarické hlavice navíc dokáže vysát vzduch z vnitřních prostor a vše živé zde udusit. Rozptýlení tekuté výbušniny z bojové hlavice rakety typu S-13D do vzduchu a její následné zapálení přitom zajišťuje zapalovač typu U-404. Vývoj zmíněné rakety byl zahájen v roce 1987 a probíhal paralelně s vývojem rakety typu S-13DF. Zkoušky rakety typu S-13D u GK NII VVS se rozeběhly v roce 1993 a byly realizovány za pomoci letounů typu Su-27 (Flanker B) a Su-27UB (Flanker C). V průběhu zkoušek byla ověřována účinnost této zbraně proti koloně obrněné techniky, rozptýlené obrněné technice a různým stavbám. Do výzbroje VVS byla raketa typu S-13D přijata, spolu s raketou typu S-13DF, v lednu roku 1995.

S-13DF – modifikace rakety typu S-13D s instalací silnější termobarické bojové hlavice s odlišnou tekutou výbušnou náplní. Od rakety typu S-13D lze raketu typu S-13DF rozpoznat díky odlišně tvarované špici těla. Kónická špice těla této zbraně je přitom kratší a nemá zalomený profil. Vývoj zmíněné rakety byl zahájen v roce 1987 a probíhal paralelně s vývojem rakety typu S-13D. Zkoušky rakety typu S-13DF u GK NII VVS se rozeběhly v roce 1993 a byly realizovány za pomoci letounů typu Su-27 (Flanker B) a Su-27UB (Flanker C). V průběhu zkoušek byla ověřována účinnost této zbraně proti koloně obrněné techniky, rozptýlené obrněné technice a různým stavbám. Při střelbě na trojici pásových vozidel bojové pěchoty typu BMP-1 stojících v jedné koloně se podařilo se všem třem vozidlům uštědřit přímý zásah. Přímý zásah jednoho z nich raketou typu S-13DF přitom vedl k úplné destrukci interiéru kabiny se sedadly výsadkářů. Exploze bojové hlavice zmíněné rakety navíc poškodila věž a současně ji vymrštila do výšky 6 m. Kromě toho utrhla všechny průlezy, vytrhla tři vodící válce a poškodila pás. U dalšího transportéru typu BMP-1 raketa typu S-13DF vytrhla ocelový plech motorové kapoty a poškodila uložení motoru. Do výzbroje VVS byla raketa typu S-13DF přijata, spolu s raketou typu S-13D, v lednu roku 1995.

S-13ALC – speciální modifikace rakety typu S-13 zastávající roli klamného cíle. Tento model dokázal imitovat radiolokační a IČ signaturu bojového letounu a měl sloužit k podpoře misí SEAD. Rakety typu S-13ALC měly být odpalovány při příletu k nepřátelské radiostanici PVO. Protože dokážou, jak již bylo uvedeno, imitovat radiolokační a IČ signaturu bojového letounu, měly na sebe strhnout pozornost jeho obsluhy. To mělo umožnit lokalizaci nepřátelského radiolokátoru za pomoci stanice pro radiotechnický průzkum typu Pastel. Poté měla být na takto zaměřenou radiostanici odpálena protiradiolokační ŘS typu Ch-58 (AS-11 Kilter). K odpalu zmíněné střely mělo přitom dojít ze vzdálenosti nacházející se mimo dosah PVO. Zničení radiostanice nepřátelské PVO mělo pak uvolnit cestu pro skupinu útočných letounů.

S-13Kor Urgoza – naváděná modifikace neřízené rakety typu S-13 s poloaktivním laserovým samonavedením. Tento model je naváděn na odraz paprsku laserového značkovače od cíle. Ten přitom může být součástí vybavení nosiče, popř. se může jednat o značkovač externí. Příďová sekce s naváděcí a bojovou hlavicí tohoto modelu je známa jako VM-13 a je řešena jako oddělitelná. Příďová sekce rakety typu S-13Kor je opatřena šesti skládacími stabilizátory, které se rozevírají po oddělení od zadní sekce s motorem. Jejich rozevření přitom zajišťuje plynový píst. Korekci letové dráhy oddělené příďové sekce s naváděcí a bojovou hlavicí obstarávají malé pulsní raketové motory. Záďová sekce této zbraně ukrývá nový raketový motor s účinnějším tuhým palivem a je opatřena pevnými stabilizátory s malým rozpětím. Naváděná raketa typu S-13Kor slouží k ničení malých bodových cílů, jakými jsou např. tanky nebo obrněná vozidla. Vzhledem k malému zornému poli a omezené manévrovatelnosti tato zbraň při odpalu vyžaduje poměrně přesné zamíření. Současně je nezbytné, aby bylo ozařování cíle laserovým paprskem nepřerušované. Vývoj komplexu Urgoza byl zahájen v roce 1998 a zpočátku probíhal v NTC AO Ametech. Od roku 2005 se pracemi na toto téma zabývala společnost GNPP Splav. Široké veřejnosti byl komplex Urgoza poprvé prezentován na výstavě MAKS 99, která se konala v srpnu roku 1999 v Žukovském. Vývoj rakety typu S-13Kor údajně skončil neúspěchem. Každopádně součástí zbraňového arsenálu VVS se tato zbraň nestala. Podobný naváděcí systém byl přitom zpracován též pro neřízené rakety typu S-5 (S-5Kor) a S-8 (S-8Kor).

S-13OFS1 – pokročilá modifikace rakety typu S-13-OF. Tento model je opatřen novým raketovým motorem. Raketový motor této zbraně využívá nové vysoce energické vícesložkové palivo. Díky tomu má prachová náplň motoru rakety typu S-13OFS1 menší rozměry a nižší hmotnost. To přitom umožnilo zvýšit hmotnost tříštivo-trhavé bojové hlavice toto zbraně (z 33 kg) na 38 kg.

S-13OFS2 – modifikace rakety typu S-13OFS1 s instalací bezkontaktního přibližovacího zapalovače bojové hlavice na místo kontaktního

S-13B Tulumbas-3 – pokročilá modifikace rakety typu S-13 s novou bojovou hlavicí a novým motorem. Bojová hlavice tohoto modelu v sobě kombinuje schopnosti průbojné hlavice rakety typu S-13T a tříštivo-trhavé hlavice rakety typu S-13-OF. Přitom má hmotnost 41 kg a obsahuje 5,6 kg trhaviny. Zapalovač bojové hlavice rakety typu S-13B má tři pracovní režimy. Bojovou hlavici přitom může aktivovat buďto před nárazem, přímo při nárazu nebo s určitým zpožděním po nárazu. Zatímco aktivace před nárazem se používá např. proti živé síle protivníka, aktivace při nárazu v případě, kdy je třeba rozrušit konstrukci staveb, aktivace po nárazu je prováděna, když je zapotřebí docílit proražení pancíře obrněné techniky nebo zdí budov. Díky tomu je raketa typu S-13B universální zbraní umožňující napadat širokou škálu cílů. Raketový motor této zbraně využívá nové vysoce energické vícesložkové palivo. Díky tomu má prachová náplň raketového motoru rakety typu S-13B menší rozměry a nižší hmotnost. Široké veřejnosti byla tato zbraň poprvé prezentována na výstavě MAKS 2021, která se konala v červenci roku 2021 v Žukovském.

Odpalovací zařízení:

UB-13 – šestinásobný raketový blok z dílny NPO Gorizont. Vývoj tohoto neúspěšného zařízení nepřekročil prototypové stádium.

B-13L – pětinásobný raketový blok z dílny MKB Vympel. Toto zařízení je určeno pro leteckou techniku. Raketový blok typu B-13L má délku 3,56 m, průměr 410 mm a hmotnost 160 kg.

B-13L1 – zjednodušená a zkrácená modifikace raketového bloku typu B-13L pro vrtulníkovou techniku. Od raketového bloku typu B-13L lze toto zařízení snadno rozpoznat díky absenci ogiválního příďového aerodynamického krytu. Raketový blok typu B-13L1 má délku 3,06 m, průměr 410 mm a hmotnost 140 kg.

Nosič: Jak-130 (Mitten) – 2 ks, Ka-29 (Helix B), Ka-50/-52 (Hokum) – 2 ks, Mi-28 (Havoc) – 4 ks, Mi-35M (Hind J) – 4 ks, Su-17M4 (Fitter K) – 4 ks, Su-24 (Fencer) – 6 ks, Su-25 (Frogfoot) – 8 ks, Su-27 (Flanker) – 6 ks, Su-30MKK/MK2 (Flanker G1/G2) – 4 ks, Su-30M2 (Flanker G) – 4 ks, Su-30MKI (Flanker H) – 4 ks, Su-30SM (Flanker H) – 4 ks, Su-33 (Flanker D) – 4 ks, Su-34 (Fullback) – 6 ks a Su-35 (Flanker M) – 6 ks