RS-82

Typ:  lehká letecká neřízená raketa

Určení:  ničení vzdušných a pozemních cílů

Vyvinul:  RNII (GDL)

Historie:  Vývoj prvních neřízených raket na tuhé pohonné látky byl v SSSR zahájen již na počátku 20. let. Práce na toto téma zde přitom probíhaly ve speciální laboratoři, která byla založena výnosem Sovnarkoma RSFSR ze dne 1. března 1921. Zmíněná laboratoř vznikla z podmětu N.I. Tichonmirova, který byl následně jmenován do jejího čela a který se neúspěšně snažil prosadit schválení vývoje raket vlastní konstrukce již od roku 1912, tedy ještě za dob carského Ruska. Z tohoto důvodu byla zmíněná laboratoř zpočátku známa jako „Laboratoř pro vývoj vynálezů N.I. Tichonmirova“. Tichonmirov by se ale pravděpodobně nikdy nestal vedoucím vlastní laboratoře na vývoj raketové techniky, kdyby se jeho snahy nesetkaly s podporou ze strany vrchního velitele Vzdušných sil S.S. Kameneva a Komise pro vynálezy VSNCh (Nejvyšší rada národního hospodářství). „Laboratoř pro vývoj vynálezů N.I. Tichonmirova“ zpočátku spadala a byla financována Oddělením vojenských vynálezů Komise pro vynálezy VSNCh. Zpočátku zmíněná laboratoř sídlila v Moskvě, bytě domu č.11 v Novoslobodské ulici. Později byly nicméně Tichonmirovi poskytnuty prostory v blízkosti moskevské ulice Tichvinskaja. Hlavním Tichonmirovým pomocníkem byl V.A. Artemev, a to až do září roku 1924, kdy byl zatčen. První testy raket vlastní konstrukce Tichonmirov s Artemevem podnikly mezi 22. březnem a 3. dubnem roku 1924 na dělostřeleckém polygonu u Leningradu. Jednalo se o standardní třípalcové osvětlovací rakety s motorem na černý střelný prach. Zmíněné rakety byly odpalovány z armádního 47 mm minometu J.A. Lichonina za pomoci běžné dělostřelecké nábojnice. K aktivaci jejich raketového motoru docházelo až za letu, po výmetu z hlavně. Přestože se dolet zmíněných raket pohyboval na hranici pouhého 1 km, zatímco dostřel běžných minometů tehdy činil 2 km, jejich testy byly shledány za úspěšné. Vzhledem k tomu, že by bojová hodnota raket s tam malým doletem byla prakticky mizivá, následně se do středu pozornosti Tichonmirova a Artemeva dostal bezdýmý střelný prach, neboť poskytuje vyšší výkon než klasický černý střelný prach. Na počátku roku 1924 se konkrétně pokusil vyrobit náplně do raketového motoru ze střelného prachu na bázi Pyroxilinu (nitrocelulóza s vysokým obsahem dusíku), který byl vyvinut Gravem. Pyroxilin (střelná bavlna) se ale ukázal být nevhodným plnivem raketových motorů. Náplně zhotoveného z toho materiálu se totiž bortily a praskaly. V přímé reakci na tyto neúspěchy byl následně profesory Dělostřelecké akademie vyvinut nový bezdýmý střelný prach, který vešel ve známost jako střelná bavlna-tritolová a který obsahoval 76,5 % střelné bavlny (nitrocelulózy), 23 % tritolu a 0,5 % centralitu (derivát močoviny). Posledně uvedená složka měla přitom funkci stabilizátoru nitrocelulózy. Díky tomu, že tritol není těkavý, bylo z takto složeného bezdýmého černého prachu možné snadno vyrobit tlustostěnné válcovité náplně do motorů raket. První várka tritolové střelné bavlny byla přitom vyrobena v Institutu praktické chemie. Dle zadání měl Tichonmirov vyvinout dělostřeleckou raketu s ráží 76 mm, což byla tehdy nejvíce častá ráže ruských dělostřeleckých systémů. Uvnitř spalovací komory zmíněné rakety, která měla mít vnitřní průměr 72 mm, se přitom mělo nacházet celkem sedm prachových náplní. Standardní prachové náplně, které začaly být tehdy v SSSR lisovány, měly ale kuli chybě při výpočtu smrštění střelného prachu větší průměr proti zadané hodnotě. Jejich průměr přitom činil 24 mm. Díky tomu je nebylo možné umístit do spalovací komory tak malé ráže v počtu sedmi exemplářů. Protože by předělání složitého a drahého zařízení na lisování prachových náplní bylo velmi nákladné, Tichonmirov se rozhodl ráži požadované dělostřelecké rakety zvýšit na 82 mm. Délka prachových náplní zmíněné rakety měla přitom dle propočtů činit 230 mm. Protože se ale ukázalo, že je lisování tak dlouhých prachových náplní příliš komplikované, padlo rozhodnutí, aby byla délka požadovaných prachových náplní snížena na 115 mm. Do spalovací komory 82 mm rakety měly být pak tyto náplně umístěny v počtu čtrnácti exemplářů, po sedmi ve dvou řadách za sebou. Výroba i takto zkrácených prachových náplní se ale ukázala být problematická. Jejich délka byla proto následně zkrácena až na 57,5 mm. Ve spalovací komoře Tichonmirovi 82 mm rakety, která měla tloušťku stěny 5 mm, se tedy nakonec nacházelo celkem 28 prachových náplní s délkou 57,5 m a průměrem 24 mm. Ty přitom byly uspořádány po sedmi do čtyř řad. Prakticky paralelně Tichonmirov pracoval též na větší dělostřelecké raketě s ráží 132 mm, která počítala s prachovými náplněmi s průměrem 40 mm. Zatímco výroba vlastního prachu byla svěřena Šlissenburgskému závodu N.A. Morozova, lisování prachových náplní dostaly na starost dílny na střelný prach leningradského přístavu, pro realizaci zkoušek vlastních raket byl vyhrazen Rževský dělostřelecký polygon. Protože se jednalo o zařízení, které se nacházely daleko od Moskvy, Tichonmirov přišel s návrhem na přemístění své laboratoře do Leningradu, který byl nakonec schválen. Od roku 1927 se tak novým působištěm „Laboratoře pro vývoj vynálezů N.I. Tichonmirova“ stal právě Leningrad. Ten samý rok se po odpykání trestu do „Laboratoře pro vývoj vynálezů“ navrátil Tichonmirův asistent V.A. Artemev. Zavádění prachových náplní s průměrem 24 mm a 40 mm do výroby probíhalo pod vedením Sevrikova a neobešlo se bez problémů. Produktivita výrobního procesu byla totiž nízká. Při výrobě navíc vznikal výbušný prach, což sebou přinášelo nemalé bezpečnostní riziko. Z tohoto důvodu se první 24 mm prachové náplně podařilo ke zkouškám odevzdat až na počátku roku 1928. Z obav z neúspěchu se Tichonmirov rozhodl příliš neriskovat, a první fázi zkoušek realizovat jako předtím za využití běžných osvětlovacích raket, ovšem se zvětšenou ráží na 82 mm. Testy zmíněných raket na Rževském dělostřeleckém polygonu, který se nacházel poblíž Leningradu, se rozeběhly dne 3. března 1928. Zkušební 82 mm rakety byly přitom v jejich průběhu vystřelovány z hlavně minometu Van-Deurena za pomoci běžné dělostřelecké nábojnice. K aktivaci raketového motoru docházelo až za letu, po výmetu z hlavně. Přitom se jednalo o vůbec první testy raket s pohonem na bezdýmý střelný prach v SSSR. Výsledky testů byly ale nelichotivé. Zmíněné rakety totiž dolétly do vzdálenosti pouhých 1,3 km. Na vlastní pohon přitom letěly poslední 1 km. Prvních 0,3 km je poháněla energie od dělostřelecké nábojnice. Kromě toho měly velký rozptyl. Uspokojivý výsledek přitom sebou nepřinesly ani pokusy s odpalováním 82 mm raket z trubky s hladkým vývrtem, která byla namontována na lafetě kulometu. Současně byly odpalovány větší 132 mm rakety z trubky namontované na dělové lafetě. Zvýšením hmotnosti náplně raketového motoru se sice podařilo prodloužit dostřel na 2,5 km, i to ale bylo, vzhledem k tehdejšímu rozvoji dělostřelectva, stále málo. Kromě toho se ukázalo, že je v tehdejších sovětských podmínkách zorganizovat skutečně masovou produkci raket na bezdýmý střelný prach nanejvýš problematické. Stávající technologie výroby náplní z tohoto materiálu zkrátka masovou výrobu neumožňovala. Následně se proto Tichonmirov pustil do studování procesu hoření velkých náplní z bezdýmého střelného prachu. Pro tyto potřeby si nechal zhotovit náplň s průměrem 75 mm. Pozemní testy zmíněné náplně byly ale neúspěšné. I přes nevalné výsledky střeleckých zkoušek se práce N.I. Tichonmirova těšily oficiální podpoře, neboť měl značnou autoritu. V červnu roku 1928 proto „Laboratoř pro vývoj vynálezů N.I. Tichonmirova“ přešla pod vedení Vojenského vědecko-výzkumného výboru RVS (Revoluční vojenská rada) SSSR. Současně byla zmíněná laboratoř přetransformována v GDL (Gazodynamičeskaja laboratorija = laboratoř dynamiky plynů). Kromě toho byl konstrukční tým Tichonmirova znatelně posílen. Zatímco vedení GDL sídlilo v Leningradě, chemická laboratoř GDL se nacházela na vědecko-výzkumném polygonu v Rževsku, působištěm leteckého oddělení GDL se stalo Komendantské letiště. Součástí GDL se ale stala též laboratoř elektrických raketových motorů Elektrofyzikálního institutu a konstrukční kancelář elektrických a kapalinových raketových motorů v budově Hlavní Admirality. V roce 1932 byla navíc pro potřeby GDL vyčleněna část prostor Ioannovského ravelinu Petropavlovské pevnosti. Na počátku 30. let bylo v rámci GDL zřízeno 5 oddělení, oddělení raket na TPL, oddělení elektrických a kapalinových raketových motorů, letecké oddělení, oddělení děl pro přímou podporu pěchoty a oddělení speciální výroby. V roce 1931 GDL přešla, v rámci reorganizace, po podřízenosti Správy vojenských vynálezů Technického štábu náčelníka vyzbrojování Rudé Armády. Protože z výsledků všech předešlých testů vyplynulo, že rakety na bezdýmý střelný prach, které jsou vystřelovány z běžných hlavní a které jsou v počáteční fázi urychlovány běžnou dělostřeleckou nábojnicí, mají jen nepatrně větší dolet než běžná minometná munice, Tichonmirov od dalšího vývoje takto řešených raket opustil. Na jaře roku 1928 se tedy rozhodl začít s vývojem raket na bezdýmý střelný prach od nuly. Nyní přitom 82 mm rakety měly být odpalovány ze čtyřnásobných tenkostěnných trubkových raketnic. Kuli zvýšení přesnosti střelby nyní zmíněná raketa počítala se stabilizačními ploškami. Ty ale nesměly mít větší rozpětí, než byl vlastní průměr rakety, jinak by ji nebylo možné dopalovat z trubkových raketnic. Z výsledků střeleckých zkoušek ale vyplynulo, že je přesnost střelby 82 mm rakety s tak malými stabilizátory velmi nízká. Z tohoto důvodu se Tichonmirov rozhodl k stabilizaci zmíněné rakety využít rotaci vysokou rychlostí okolo podélné osy. Takto pojatá 82 mm Tichonmirova raketa vešla ve známost jako TRS-82 a byla zpracována absolventem Vojensko-technické akademie RKKA B.S. Petropavlovským. Zkoušky rakety typu TRS-82 se rozeběhly v listopadu roku 1929. V průběhu testů byly zmíněné rakety odpalovány z tenkostěnné trubkové raketnice, která byla opatřena štěrbinami. Do rotace okolo podélné osy přitom raketu typu TRS-82 uváděl částečný odvod plynů, které vznikaly hořením prachových náplní, přes otvory vetknuté do stěn spalovací komory. Z výsledků zkoušek sice vyplynulo, že rotace okolo podélné osy vede k zvýšení přesnosti střelby, ovšem za cenu drastického poklesu rychlosti a doletu. Důvodem toho byla skutečnost, že na uvedení rakety typu TRS-82 do rotace okolo podélné osy šlo cca 25 % celkové energie raketového motoru. Tichonmirov se přitom rozhodl malou rychlost a dolet rakety typu TRS-82 kompenzovat odpalováním z letadla. V tomto případě by totiž počáteční rychlost zmíněné rakety byla navýšena o rychlost letadla. O rakety se tehdy koneckonců nezajímala pouze pozemní armáda, ale i letectvo. Následně byly proto dvě čtveřice trubkových raketnic připevněny k horní ploše horního křídla cvičného dvouplošníku typu U-1 (bezlicenční kopie britského typu Avro 504K). Krátce nato, dne 28. dubna 1930, Tichonmirov zemřel a novým vedoucím GDL se stal právě B.S. Petropavlovský. V letech 1931 až 1932 zmíněnou laboratoř vedl I.N. Jakovlevič. Poté, až do konce roku 1933, kdy se GDL stala součástí RNII (Reaktivní vědecko-výzkumný institut), v její čele stál K.I. Terentjevič. Ten se pak stal náčelníkem RNII. Mezitím, v letech 1930 až 1933, byly v GDL vytvořeny rakety ráže 65 mm, 82 mm, 132 mm, 185 mm 245 mm a 410 mm s aerodynamickou stabilizací (za pomoci stabilizačních ploch) a rakety ráže 65 mm, 82 mm a 132 mm stabilizované rotací okolo podélné osy. Vývoj všech zmíněných raket ale skončil neúspěchem. V létě roku 1933 byla v rámci GDL svolána technická rada. Na zmíněné radě bylo usneseno, že jsou pro požadované dělostřelecké rakety nejvíce optimální ráže 82 mm a 132 mm a že požadovanou přesnost těmto raketám dokážou zajistit pouze stabilizační plochy, jejichž rozpětí výrazně převyšuje ráži. Takto řešené rakety již ale nebylo možné odpalovat z trubkových raketnic, a proto bylo pro ně nezbytné vyvinout nové odpalovací zařízení. To přitom mělo podobu odpalovacích lišt. Současně padlo rozhodnutí, aby byly jejich prachové náplně zhotoveny z nitroglycerinového prachu (a nikoliv ze směsi střelné bavlny a tritolu). Zmíněný prach byl vyvinut A.S. Bakaevem a obsahoval 57 % z Colloxylinu (dinitrocelulóza), 28 % nitroglycerinu, 11 % dinitrotolulenu, 3 % centralitu a 1 % vazelíny. Technologie výroby tohoto střelného prachu byla totiž podstatně jednodušší než technologie výroby bezdýmého střelného prachu, který byl vyvinut ve 20. letech, a umožňovala tak masovou produkci. V létě roku 1933 proto vývoj dělostřeleckých raket ráže 82 mm a 132 mm započal opět od nuly. Práce na projektech obou zmíněných raket, které později vešly ve známost jako RS-82 (M-8) a RS-132 (M-13), byly sice završeny ještě před koncem toho samého roku, Bakaevovi se nicméně nedařilo vyrobit ze střelného prachu vlastní receptury náplně s průměrem větším než 18 mm. Technologii výroby náplní z bezdýmého střelného prachu dle receptury Bakaeva s průměrem 24 mm a 40 mm se moskevskému institutu NII-6 a leningradskému závodu N.A. Morozova nakonec podařilo ovládnout až v létě roku 1935. Výsledky prvních střeleckých zkoušek raket typu RS-82 a RS-132, které byly realizovány ten samý rok, byly optimistické. Zatímco raketa typu RS-82 měla dolet 5 km, s těžší raketou typu RS-132 se podařilo dostřelit do vzdálenosti 6 km. V podstatě se jednalo o první reálný úspěch mnohaleté práce inženýrů GDL. Instalace rozměrných stabilizátorů sice vedla k zvýšení přesnosti střelby, přesnost zmíněných raket byla ale nadále nedostatečná. Mezitím se dělostřelecké rakety typu RS-82 a RS-132 dostaly do středu pozornosti VVS. Pro potřeby zkoušek na letecké technice bylo ale nutné zmíněné rakety vyrobit ve větším počtu. Protože výroba velkého množství raket typu RS-82 a RS-132 byla zcela nad kapacity dílny GDL, následně byly tyto rakety zavedeny do výrobního programu závodu Kominterna z Charkova. Kuli nevyhovující výrobní kvalitě byla ale krátce nato produkce zkušební série raket typu RS-82 a RS-132 o 100 až 200 exemplářích svěřena moskevskému závodu č.70 V.I. Lenina. V průběhu zavádění do výroby byly zpracovatelem a odborníky institutu CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky) a závodu č.70 do konstrukce zmíněných raket vneseny desítky změn. To si vyžádalo několikrát pozměnit kompletní výkresovou dokumentaci. Protože leningradský závod N.A. Morozova neměl kapacity k skutečně masové produkci 24 mm a 40 mm prachových nábojů, v roce 1935 padlo rozhodnutí, aby byla sériová výroba náplní do raketových motorů raket typu RS-82 a RS-132 svěřena chemickému závodu č.59 G.I. Petrovského z ukrajinské Petrovenky. Pro potřeby střeleckých zkoušek byl upraven stíhací dvouplošník typu I-15 z dílny N.N. Polikarpova, a to instalací tří odpalovacích lišt pro rakety typu RS-82 pod každou polovinu dolního křídla. V průběhu zkoušek byly realizovány střelby na pozemní cíle ze střemhlavého letu. Kombinace nových stabilizačních ploch s velkou plochou a vysoké rychlosti při odpalu měla silný stabilizační efekt. To přitom mělo pozitivním vliv na dolet i přesnost střelby. Na druhou stranu odpalovací lišty s šesti raketami typu RS-82 v podvěsu měly velký aerodynamický odpor, což zase velmi negativně ovlivňovalo rychlost a manévrovatelnost letounu typu I-15. Odpalovací zařízení zmíněných raket bylo totiž navrženo, na konci roku 1933, konstruktéry, kteří s návrhem takových zařízení tehdy ještě neměli žádné zkušenosti, neboť se do té doby zabývali pouze projektováním raket a motorů. Kromě toho bylo zmíněné odpalovací původně určeno k odpalování raket z lafety horského děla a nikoliv z letadla. Z tohoto důvodu při jeho návrhu nebyl brán v potaz aerodynamický odpor. Jiné odpalovací zařízení pro raketu typu RS-82 nicméně tehdy nebylo k dispozici. Následně byly proto zkoušky zmíněné zbraně na letounu typu I-15 pozastaveny. Současně byl institut RNII pověřen vývojem nového odpalovacího zařízení. Jeho vývojem byla konkrétně pověřena konstrukční skupina N.N. Gvaje, která byla zřízena v roce 1936 v rámci 1. oddělení institutu RNII. Střelecké zkoušky rakety typu RS-82 byly znovu obnoveny ten samý rok, a to i přesto, že nové vypouštěcí zařízení tehdy stále ještě nebylo k dispozici. Posláním zmíněných zkoušek bylo ověření činnosti vlastí rakety. Mezitím ale přišla zima a nastaly problémy. Po odpalu totiž rakety typu RS-82 urazily několik metrů, načež spadly. Jedním z důvodů toho byla nevhodná konstrukce trysky. Ta byla totiž navržena pro původní prachové náplně, které byly zhotoveny ze směsi střelné bavlny a tritolu. Kromě toho se náplně raketového motoru z nitroglycerinového prachu ukázaly být nepoužitelné za velmi nízkých teplot. To bylo velmi nemilé, neboť se původní prachové náplně ze směsi střelné bavlny a tritolu, které byly použitelné i v zimě, již nevyráběly. Na polygonu se tak nakupily stovky raket s náplněmi z nitroglycerinového prachu, se kterými nebylo až do oblevy možné střílet. Řešením zmíněného problému se stala nová varianta nitroglycerinového prachu, jejíž vývoj Bakaev dokončil na konci roku 1938. Mezitím, v létě roku 1937, se konstrukční skupině N.N. Gvaje konečně podařilo dokončit vývoj odpalovacího zařízení pro raketu typu RS-82, které kladlo minimální aerodynamický odpor a současně bylo lehké. Zmíněné odpalovací zařízení později vešlo ve známost jako RO-82 a mělo podobu 1,007 m dlouhé kolejnice s drážkou s průřezem ve tvaru písmene „T“, která byla vyztužena trubkou. Do trubkové výztuhy byly vetknuty otvory pro nýty, za jejichž pomoci se toto zařízení připevňovalo k spodní ploše křídla nosiče. Svým vzezřením přitom výše popsané odpalovací zařízení rakety typu RS-82 nápadně připomínalo flétnu. Krátce nato, výnosem ze dne 4. září 1937, byla realizací armádních zkoušek rakety RS-82 pověřena 65. stíhací letka, která již měla za sebou bojové nasazení ve Španělsku a v Mandžusku. V této souvislosti byla zmíněná letka přesunuta na letiště Brovary, nacházejícím se u Kyjeva. Pro potřeby armádních zkoušek bylo novým vypouštěcím zařízením raket RS-82 z dílny N.N. Gvaje opatřeno několik stíhacích dvouplošníků typu I-15 a I-153. Armádní zkoušky této zbraně byly završeny v prosinci roku 1937. Poté byla raketa typu RS-82 zavedena do výzbroje VVS. Rok nato se součástí zbraňového arsenálu VVS stala též paralelně vyvíjená těžší raketa typu RS-132. Zatímco produkci vlastních raket zajišťoval závod č.70, odpalovací zařízení této zbraně se stalo součástí výrobního programu moskevského závodu č.32. Rakety typu RS-82 a RS-132 se staly prvními a na dlouhou dobu jedinými raketami v arsenálu VVS. Raketa typu RS-82 měla 82 mm válcovité tělo s tupým příďovým aerodynamickým krytem s ogiválním profilem a kónickým záďovým aerodynamickým krytem. K záďovému aerodynamickému krytu této zbraně byly uchyceny čtyři rozměrné stabilizátory z lisované oceli s rozpětím 200 m, které při pohledu zepředu zaujímaly vzájemné uspořádání do tvaru písmene „X“. Pod zaobleným příďovým aerodynamickým krytem rakety typu RS-82 se nacházela trhavá bojová hlavice o hmotnosti 0,36 kg, která byla opatřena kontaktním zapalovačem typu AM-A. Válcovitou střední partii těla rakety typu RS-82 vyplňovala spalovací komora. Uvnitř spalovací komory této zbraně se nacházelo, jak již bylo uvedeno, 28 válcovitých prachových náplní s délkou 57,5 m a průměrem 24 mm, které byly uspořádány po sedmi do čtyř řad. Jejich iniciaci zajišťoval zapalovač z černého střelného prachu. Celková hmotnost paliva přitom činila 1,06 kg. Pod kónickým záďovým aerodynamickým krytem se nacházela tryska. Před tryskou motoru rakety typu RS-82 byla umístěna mřížka, která zamezovala vyhazování prachových náplní v průběhu letu. Prvními nosiči raket typu RS-82 byly stíhací letouny typu I-16 a I-153. Pod křídlo těchto strojů bylo přitom možné umístit odpalovací lišty až pro šest raket typu RS-82. Svůj křest ohněm si tato zbraň odbyla v bitvě u řeky Chalchyn Gol. Jednalo se o konflikt mezi SSSR a Japonskem, který probíhal mezi 11. květnem a 16. zářím roku 1939. Zmíněný konflikt byl rozpoután Japonskem, které se pokusilo obsadit část Mongolské lidové republiky, a byl ukončen japonskou žádostí o příměří, resp. porážkou Japonska. Ve zmíněném konfliktu byly rakety typu RS-82 používány stíhacími jednoplošníky typu I-16 (a dle některých zdrojů též stíhacími dvouplošníky typu I-153). Vůbec první útok za pomoci raket tohoto typu měla podniknout dne 20. května pětice letounů typu I-16. Ten den mělo konkrétně všech pět zmíněných strojů současně vypálit salvu raket typu RS-82 na skupinu japonských letounů ze vzdálenosti cca 1 km. Dva z nich měly přitom jít k zemi. Údaje o sestřelech raketami typu RS-82 v bitvě u řeky Chalchyn Gol se v různých zdrojích liší. Stíhací letouny vyzbrojené raketami typu RS-82 se měly ve zmíněném konfliktu účastnit 14-ti leteckých bitev. Odpaly salv těchto raket přitom vždy vedly k rozptýlení formací nepřátelských letadel, což dávalo sovětským stíhačům nemalou devízu ve vzdušném boji. Stíhacím letounům zastávajícím roli nosičů raket typu RS-82 bylo ale nezbytné poskytovat krytí zezadu a z vrchu před vzdušným napadením. Po odpálení všech raket tyto stroje obvykle rychle opouštěly bitvu. Nasazení raket typu RS-82 v bitvě u řeky Chalchyn Gol bylo hodnoceno jako mimořádně úspěšné. Kromě toho mělo mít silně demoralizační efekt na nepřítele. Zajímavostí je, že se historikům v japonských archivech nepodařilo najít žádnou zmínku o sestřelech japonských stíhacích letounů sovětskými neřízenými raketami. Teprve až poté, v roce 1940, se rozeběhla skutečná masová výroba této zbraně. Ten rok bylo přitom vyrobeno 125 100 raket typu RS-82 (a těžších 31 680 raket typu RS-132). Zdaleka nejvíce masového použití se raketa typu RS-82 dočkala, spolu s těžší raketou typu RS-132, v tzv. Velké vlastenecké válce, která započala dne 22. června 1941 nečekaným vpádem německých vojsk na Sovětské území a skončila dne 8. května 1945 německou kapitulací. V průběhu tohoto válečného konfliktu se rakety typu RS-82 staly součástí zbraňového systému prakticky všech stíhacích, útočných a frontových bombardovacích letounů ze stavu VVS, včetně britských stíhacích letounů typu Hawker Hurricane dodávaných SSSR v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu (Lend-Lease). Až do té doby se značná část vyrobených raket nacházela, kuli utajení, v armádních skladech. Rakety typu RS-82 byly přitom často jedinými zbraněmi, která umožňovala sovětským pilotům stíhacích letounů ničit německou obrněnou techniku. Již po prvních měsících nasazení raket typu RS-82 (a RS-132) v bojích Velké vlastenecké války, resp. druhé světové války, se ale začaly množit stížnosti na nevalnou efektivitu této zbraně. V září roku 1941 byly proto na jednom z polygonů VVS provedeny zkušební střelby za pomoci raket typu RS-82 (a RS-132) na různé cíle ze střemhlavého letu (pod úhlem 5°, 10° a 30°). Konkrétně rakety typu RS-82 byly odpalovány ze vzdálenosti 0,8 km a výšky 100 až 400 m. V průběhu zmíněných zkoušek byly přitom prováděny jak střelby jednotlivými raketami, tak i střelby salvami raket o 2, 4 a 8 exemplářích. Z výsledků střeleckých zkoušek vyplynulo, že je tato zbraň velmi neefektivní proti jednotlivým bodovým cílům. Nepohybující se tank přitom zasáhlo jen 1,1 % všech vypuštěných raket tohoto typu, zatímco do těsné blízkosti kolony tanků jich dopadlo jen 3,7 %. Ze 186-ti odpálených raket typu RS-82 tedy uštědřilo svému cíli přímý zásah jen 7. Kromě toho bylo zjištěno, že německé střední tanky typu Pz.II Ausf F a Pz.38(t) Aust C lze za pomoci rakety typu RS-82 zneškodnit pouze přímým zásahem, stejně jako německý obrněný transportér typu Sd Kfz 250. Bojové hlavice těchto raket totiž nebyly tanku schopny způsobit jakékoliv poškození ani když explodovaly v jeho bezprostřední blízkosti (0,5 m až 1 m). Výsledky střeleckých zkoušek těžší rakety typu RS-132 byly ještě méně lichotivé. Za pomoci zmíněné zbraně se totiž nepodařilo zasáhnout cíl ani jednou. V reálných bojových podmínkách navíc piloti letounů, které nebyly opatřeny pancéřovou ochranou, rakety typu RS-82 (a RS-132) odpalovali na cíle ze vzdálenosti 0,7 až 1 km, aby minimalizovali délku pobytu v oblasti dostřelu německých hlavňových systémů PVO, což dále zhoršovalo přesnost zásahu. Kromě toho byly zmíněné rakety na frontu často dodávány, díky nedbalému zacházení, s různě zohýbanými stabilizátory, což vedlo k dalšímu zhoršení jejich již tak špatné přesnosti. Naproti tomu velmi efektivními se rakety typu RS-82 (a RS-132) ukázaly být proti rozměrným stacionárním cílům, jakým byly např. dělostřelecké a minometné baterie, a lineárním cílům, jakým byly např. vojenské kolony a železniční soupravy. Nejvíce efektivní bylo přitom tyto rakety odpalovat ve velkých salvách ze vzdáleností ne větších než 0,5 km. Salvová střelba totiž alespoň částečně kompenzovala jejich velký rozptyl. Za pomoci raket typu RS-82 bylo možné útočit nejen na pozemní cíle, ale i na cíle vzdušné. Speciálně pro vzdušný boj byla přitom navržena verze ROS-82 s tříštivou bojovou hlavicí s bezkontaktním zapalovačem typu AGDT-A. Aktivaci zmíněného zapalovače bylo možné nastavit na 2 až 22 sec, a to pouze před vzletem. Dle nastavení času iniciace bylo za pomoci raket typu ROS-82 možné pálit na vzdušný cíl ze vzdálenosti 0,8 až 1,2 km. Vzdálenost vzdušného cíle, a tedy okamžik odpalu raket typu ROS-82, přitom piloti odhadovali buďto od oka nebo za využití záměrné osnovy střeleckého zaměřovače. Vzhledem k malé přesnosti byly zmíněné rakety na vzdušné cíle obvykle odpalovány v salvách (aby vznikl co největší oblak střepin). Rakety typu ROS-82 se navíc hodily nanejvýš k útokům na svazy rozměrných a neohrabaných bombardovacích letounů. K ničení stíhacích letounů ve vzdušném boji byly prakticky nepoužitelné. Jedním z důvodů toho byla skutečnost, že bylo za jejich pomoci nutné na vzdušný cíl pálit z přesně stanovené vzdálenosti (dle nastavení zapalovače). Proti použití raket typu ROS-82 proti stíhacím letounům ale hovořila též jejich malá rychlost. Kromě toho podvěs zmíněných raket něco vážil a zvyšoval aerodynamický odpor nosiče. Zavěšení raket typu ROS-82 pod křídlo proto vedlo k poklesu rychlosti (o nějakých 20 až 25 km/h) a stoupavosti a zhoršení obratnosti, což jsou zásadní parametry pro úspěšnost ve vzdušném boji. Rakety typu ROS-82 našly též využití jako obranné zbraně bombardovacích letounů před vzdušným napadením. V tomto případě byly odpalovány do zadní polosféry. Bezkontaktní zapalovače bojových hlavic jednotlivých raket přitom mohly být nastaveny na různé časy. Jejich explozemi pak vznikala oblaka střepin, které útočícím stíhacím letounů bránila zaujmout výhodnou pozici na „ocase“ k zahájení palby. Rakety typu ROS-82 se staly též součástí pozemních raketových systémů PVO, které byly používány zpočátku války k ochraně leteckých základen. Pozemní odpalovací zařízení zmíněných raket měla ale velmi primitivní zaměřovací vybavení. Zpravidla byly rakety typu ROS-82 odpalovány ve směru kurzu blížících se nepřátelských letadel. Efektivita takového raketového systému PVO byla ale více než sporadická. Každopádně v prvních rocích války byly pozemní odpalovací zařízení raket typu ROS-82 často jedinými dostupnými prostředky k obraně polních letišť před vzdušným napadením. Daleko častěji než specializované protivzdušné rakety typu ROS-82 byly ve vzdušných soubojích druhé světové války používány standardní protizemní rakety typu RS-82. K takovým vzdušným soubojům docházelo v případech, kdy byly stíhací letouny vyzbrojené těmito raketami v průběhu útočné mise napadeny stíhacími letouny protivníka. Šance na sestřelení stíhacího letounu raketou typu RS-82 byly ale ještě menší než u rakety typu ROS-82. Důvodem toho byla skutečnost, že bojová hlavice této zbraně byla opatřena kontaktním zapalovačem. Díky tomu k její aktivaci mohlo dojít pouze při přímém zásahu, což vzhledem k malé přesnosti a nízké rychlosti této zbraně rozhodně nebylo jednoduché. Vzhledem k tomu, že byly protizemní rakety typu RS-82 při vzdušných soubojích používány mnohem častěji než protivzdušné rakety typu ROS-82, na své konto si i přesto připsaly více nepřátelských letadel. V roce 1941 byla vyvinuta též specializovaná protitanková modifikace rakety typu RS-82, která vešla ve známost jako RBS-82. Zmíněná raketa byla opatřena průbojnou bojovou hlavicí a silnějším raketovým motorem. Díky posledně uvedenému měla vyšší rychlost, což zvyšovalo pravděpodobnost zásahu. Raketa typu RBS-82 dokázala probít pancíř o síle do 50-ti mm. K detonaci bojové hlavice této zbraně přitom docházelo až po proniknutí pancířem tanku, tedy uvnitř jeho interiéru, což mělo doslova devastující efekt. Poprvé byly protitankové rakety typu RBS-82 bojově nasazeny v srpnu roku 1941. Skutečně masová výroba této zbraně se ale nakonec rozeběhla až ve druhé polovině druhé světové války. I přes vyšší rychlost, přesnost a průbojnost v porovnání s raketou typu RS-82 ale raketu typu RBS-82 nebylo možné považovat za efektivní protitankovou zbraň. Pravděpodobnost přímého zásahu tanku zmíněnou raketou byla totiž velmi malá. Kromě toho její průbojnost silně ovlivňoval úhel nárazu do pancíře tanku. K boji s obrněnou technikou byla určená též zápalná modifikace rakety typu RS-82, která vešla ve známost jako ZS-82. Bojová hlavice rakety typu ZS-82, která vznikla rovněž v roce 1941, byla naplněna termitem. Jednalo se o směs práškového hliníku a oxidu, která má při hoření teplotu 2 000 až 3 000 °C. To je přitom dostatečná teplota k propálení pancíře bojové techniky. Raketa typu ZS-82 nakonec nedoznala masového rozšíření a byla používána pouze zpočátku druhé světové války. Důvodem toho byla nízká efektivita této zbraně. K vznícení termitu totiž nedochází okamžitě. Než se tedy hlavice raket typu ZS-82 stihly vznítit, obvykle se od pancíře tanku odrazily. Ve druhé polovině druhé světové války přestaly být neřízené rakety typu RS-82 (a RS-132) ve velkém používány stíhacími letouny. Důvodem toho bylo masové zavádění specializovaných útočných letounů typu Il-2 (Bark). Zmíněné zbraně byly velmi intenzivně používány až do konce tohoto druhého světového válečného konfliktu. Neřízené rakety typu RS-82 (a RS-132) se totiž ukázaly být efektivním prostředkem k ničení plošných pozemních cílů. Jejich masové nasazení mělo navíc často silný demoralizující efekt na protivníka. Pod křídla letounů typu Il-2 (Bark) byly často navěšovány dodatečné odpalovací lišty pro neřízené rakety. Díky tomu tyto stroje mohly pod křídlem přepravovat až 12 raket (původně jen 8). Nejvíce častým cílem letounů typu Il-2 (Bark) s rozšířenou raketovou výzbrojí byla přitom postavení protiletadlového dělostřelectva. U některých bojových útvarů byl počet odpalovacích lišt raket RS-82 pod křídlem letounů typu Il-2 (Bark) navýšen dokonce až na 24 exemplářů. Od této konfigurace bylo ale velmi brzy opuštěno, neboť byl letoun typu Il-2 (Bark) s 24-ti raketami typu RS-82 v podvěsu velmi pomalý a neohrabaný. Existovala ale též konfigurace s osmi raketami typu RS-132 a osmi raketami typu RS-82. Takto byly konkrétně upraveny, na počátku roku 1942, a v boji úspěšně odzkoušeny dva letouny typu Il-2 (Bark) od jednoho útvaru spadajícího pod Severo-západní front. Ze zbraňového arsenálu VVS byly rakety typu RS-82 (a RS-132) vyřazeny spolu s posledními bojovými letouny s pístovým pohonem, které zastávali roli jejich nosiče. Z nosičů těchto raket se přitom na inventáři VVS udržel nejdéle útočný letoun typu Il-10 (Beast), a to až do poloviny 50. let. Do zbraňového arsenálu poválečných bojových letounů s proudovým pohonem již rakety typu RS-82 (a RS-132) z důvodu morální zastaralosti integrovány nebyly.

Verze:

RS-82 – první výrobní modifikace rakety typu RS-82. Tento model byl opatřen trhavou bojovou hlavicí o hmotnosti 0,36 kg s kontaktním zapalovačem typu AM-A a do výzbroje VVS zařazen v roce 1937.

ROS-82 – protivzdušná modifikace rakety typu RS-82 s tříštivou bojovou hlavicí s bezkontaktním zapalovačem typu AGDT-A. Aktivaci zmíněného zapalovače bylo možné nastavit na 2 až 22 sec, a to pouze před vzletem. Dle nastavení času iniciace bylo za pomoci raket typu ROS-82 možné pálit na vzdušný cíl ze vzdálenosti 0,8 až 1,2 km.

RBS-82 – speciální protitanková modifikace rakety typu RS-82 s průbojnou bojovou hlavicí. Tento model vznikl v roce 1941 a byl schopen prorazit 50 mm homogenního pancíře. Kromě průbojné bojové hlavice byla raketa typu RBS-82 opatřena též silnějším raketovým motorem. Díky tomu měla vyšší rychlost, což zvyšovalo pravděpodobnost zásahu. K detonaci bojové hlavice této zbraně přitom docházelo až po proniknutí pancířem tanku, tedy v jeho interiéru, což mělo doslova devastující efekt. Od rakety typu RS-82 lze raketu typu RBS-82, která vznikla v roce 1941, snadno rozpoznat díky tvaru špice těla. Zatímco raketa typu RS-82 má krátkou „tupou“ zaoblenou špici s ogiválním profilem, špice těla rakety typu RBS-82 je protáhlá a má takřka kónický profil.

ZS-82 – modifikace rakety typu RS-82 se zápalnou bojovou hlavicí. Tento model vznikl v roce 1941 a byl určen rovněž k ničení obrněné techniky. Bojová hlavice rakety typu ZS-82 byla naplněna termitem. Jednalo se o směs práškového hliníku a oxidu, která má při hoření teplotu 2 000 až 3 000 °C. To je přitom dostatečná teplota k propálení pancíře bojové techniky.

RBSK-82 – speciální protitanková modifikace rakety typu RS-82 s kumulativní bojovou hlavicí. Explozivní náplň bojové hlavice rakety typu RBSK-82 měla tvar trychtýře, aby se energie vzniklá její explozí soustředila do úzkého paprsku majícího značnou rychlost a průbojnost. V průběhu zkoušek, které byly realizovány v roce 1942, se za pomoci tohoto modelu podařilo probít pancíř o síle pouhých 50 mm. Protože to nebylo více než u již zavedené průbojné rakety typu RBS-82, raketa typu RBSK-82 nebyla do výzbroje přijata.

Odpalovací zařízení:

RO-82 – kolejnicové odpalovací zařízení. Zmíněné odpalovací zařízení mělo podobu 1,007 m dlouhé kolejnice s drážkou s průřezem ve tvaru písmene „T“, která byla vyztužena trubkou. Do trubkové výztuhy byly vetknuty otvory pro nýty, za jejichž pomoci se toto zařízení připevňovalo k spodní ploše křídla nosiče.

Nosič:  Be-4 – 8 ks, Hawker Hurricane – 6 ks, I-15bis – 4 až 8 ks, I-16 – 4 až 8 ks, I-153 – 4 až 8 ks, Il-2 (Bark) – 8 ks, Il-10 (Beast) – 8 ks, Jak-1 – 6 ks, Jak-7 – 6 ks, LaGG-3 – 6 ks, MiG-3 – 6 ks, Pe-2 (Buck) – 10 ks, Po-2 (Mule) – 6 ks, Su-2 – 10 ks a Tu-2 (Bat) – 10 ks

Uživatelé:  SSSR

RS-82

Pohon:  raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  trhavá o hmotnosti 0,36 kg s kontaktním zapalovačem typu AM-A

poslední úpravy provedeny dne: 18.9.2024