RS-132

Typ:  lehká letecká neřízená raketa

Určení:  ničení vzdušných a pozemních cílů

Vyvinul:  RNII (GDL)

Historie:  Vývoj neřízené rakety typu RS-132 s ráží 132 mm probíhal paralelně s vývojem lehčí neřízené 82 mm rakety typu RS-82. Práce na obou zmíněných raketách se rozeběhly v polovině 20. let a probíhaly Laboratoři pro vývoj vynálezů N.I. Tichonmirova, která byla v roce 1928 přetransformována v GDL (Gazodynamičeskaja laboratorija = laboratoř dynamiky plynů), načež se stala, na konci roku 1933, součástí institutu RNII (Reaktivní vědecko-výzkumný institut). Raketa typu RS-132 byla původně, stejně jako raketa typu RS-82, určena pro dělostřelectvo a již od počátku počítala s náplněmi z bezdýmého černého prachu. Uvnitř spalovací komory zmíněné rakety, která měla 6 mm tlusté stěny, se původně nacházelo 95 prachových náplní s průměrem 24 mm a délkou 120 mm. Ty byly přitom uspořádány po 19-ti do pěti řad. První testy takto řešeného pohonu rakety typu RS-132 ale nedopadly dobře. Iniciace tak velkého množství prachových náplní totiž vedla k prudkému vzrůstu tlaku v komoře a utržení trysky. Následně se proto Tichonmirov rozhodl do spalovací komory rakety typu RS-132 umístit jen 35 náplní se zmenšenou délkou na 57,5 mm a zvětšeným průměrem na 40 mm, po sedmi v pěti řadách. Takto koncipovaný motor již pracoval bezproblémově. V průběhu vývoje konstrukce těla rakety typu RS-132 doznala, stejně jako konstrukce paralelně vyvíjené rakety typu RS-82, několikrát zásadních změn. Původně měla tato zbraň být odpalována z minometných hlavní za pomoci standardní dělostřelecké nábojnice. Kuli malému doletu a nízké přesnosti takto řešené rakety později dostal přednost odpal z trubkové raketnice s hladkým vývrtem, která byla instalována na dělové lafetě. To se ale rovněž neosvědčilo. Nezdarem přitom skončilo též odpalování raket z tenkostěnných trubkových raketnic, a to jak ve variantě s aerodynamickou stabilizací (za pomoci záďových stabilizačních ploch majících shodné rozpětí jako ráže těla), tak i ve variantě stabilizované rotací okolo podélné osy. Úspěch přitom sebou přinesla až instalace stabilizačních ploch, jejichž rozpětí výrazně převyšovalo ráži těla. Vývoj rakety typu RS-132 (a RS-82) v této konečné podobě byl přitom zahájen v roce 1933. V této nové podobě ale obě zmíněné rakety počítaly též s prachovými náplněmi s novým složením. Konkrétně se jednalo o nitroglycerinový prach dle receptury Bakaeva. Mezitím se rakety typu RS-82 a RS-132 dostaly též do středu pozornosti VVS. Protože původní odpalovací zařízení těchto raket mělo značnou hmotnost a velký aerodynamický odpor, neboť bylo určeno k instalaci na dělovou lafetu, k použití na letecké technice bylo zcela nevhodné. Z tohoto důvodu bylo pro letadla nutné vyvinout nové odpalovací zařízení. Zmíněné odpalovací zařízení mělo přitom podobu kolejnice s drážkou s průřezem ve tvaru písmene „T“, která byla vyztužena trubkou. Do trubkové výztuhy byly vetknuty otvory pro nýty, za jejichž pomoci se toto zařízení připevňovalo k spodní ploše křídla nosiče. Konkrétně odpalovací zařízení pro těžší raketu typu RS-132 mělo délku 1,434 m a bylo vyvinuto A.S. Popovem a A.P. Pavlenkem. Zmíněné zařízení později vešlo ve známost jeho RO-132 a jeho vývoj byl završen na konci roku 1937. Jako první armádními zkouškami prošla, na letišti Brovary u Kyjeva, lehčí raketa typu RS-82. Armádní zkoušky této zbraně byly přitom završeny v prosinci roku 1937. Poté byla raketa typu RS-82 zavedena do výzbroje VVS. Těžší raketa typu RS-132 armádními zkouškami prošla v červenci roku 1938 na letišti Belaja Cerkov, které se nacházelo rovněž poblíž Kyjeva. K realizaci armádních zkoušek této zbraně přitom posloužil dvoumotorový bombardovací letoun typu SB z dílny A.N. Tupoleva. Součástí zbraňového arsenálu VVS se raketa typu RS-132 stala v srpnu toho samého. Zatímco produkci vlastních raket zajišťoval závod č.70, odpalovací zařízení této zbraně se stalo součástí výrobního programu moskevského závodu č.32. Rakety typu RS-82 a RS-132 se staly prvními a na dlouhou dobu jedinými raketami v arsenálu VVS. Raketa typu RS-132 byla řešena jako přesná aerodynamická zvětšenina rakety typu RS-82. Zmíněná raketa tedy měla 132 mm válcovité tělo s tupým příďovým aerodynamickým krytem s ogiválním profilem a kónickým záďovým aerodynamickým krytem. K záďovému aerodynamickému krytu této zbraně byly uchyceny čtyři rozměrné stabilizátory z lisované oceli s rozpětím 300 m, které při pohledu zepředu zaujímaly vzájemné uspořádání do tvaru písmene „X“. Pod zaobleným příďovým aerodynamickým krytem rakety typu RS-132 se nacházela trhavá bojová hlavice o hmotnosti 0,9 kg, která byla opatřena kontaktním zapalovačem typu AM-A. Válcovitou střední partii těla rakety typu RS-132 vyplňovala spalovací komora. Uvnitř spalovací komory této zbraně se nacházelo, jak již bylo uvedeno, 35 válcovitých prachových náplní s délkou 57,5 m a průměrem 40 mm, které byly uspořádány po sedmi do pěti řad. Jejich iniciaci zajišťoval zapalovač z černého střelného prachu. Celková hmotnost paliva přitom činila 3,78 kg. Pod kónickým záďovým aerodynamickým krytem se nacházela tryska. Před tryskou motoru rakety typu RS-132 byla umístěna mřížka, která zamezovala vyhazování prachových náplní v průběhu letu. Prvním nosičem raket typu RS-132 byl bombardovací letoun typu SB. Pod křídlo těchto strojů bylo přitom možné umístit odpalovací lišty až pro osm těchto raket. Za pomoci raket typu RS-132 bylo možné útočit nejen na pozemní cíle, ale též, ve verzi ROS-132, na cíle vzdušné. Varianta ROS-132 byla přitom opatřena tříštivou bojovou hlavicí s bezkontaktním zapalovačem typu AGDT-A. Svůj křest ohněm si raketa typu RS-132 odbyla v tzv. Zimní válce. Jednalo se o konflikt mezi Finskem a SSSR, který probíhal mezi 30. listopadem 1939 a 13. březnem 1940. Zmíněný konflikt započal sovětskou invazí do Finska a skončil podpisem tzv. Moskevské mírové smlouvy, která mimo jiné obsahovala požadavek na odstoupení některých finských území SSSR. V Zimní válce byly rakety typu RS-132 konkrétně používány šesticí bombardovacích letounů typu SB k útokům na pozemní cíle. Nejlepších výsledků přitom posádky těchto strojů dosahovaly při střelbě ze vzdálenosti ne větší než 0,6 km. Při střelbě z větších vzdáleností měly totiž rakety typu RS-132 příliš velký rozptyl. Teprve až poté, v roce 1940, se rozeběhla skutečná masová výroba této zbraně. Ten rok bylo přitom vyrobeno 31 680 raket typu RS-132 (a 125 100 lehčích raket typu RS-82). Zdaleka nejvíce masového použití se raketa typu RS-132 dočkala, spolu s lehčí raketou typu RS-82, v tzv. Velké vlastenecké válce, která započala dne 22. června 1941 nečekaným vpádem německých vojsk na Sovětské území a skončila dne 8. května 1945 německou kapitulací. Již po prvních měsících nasazení raket typu RS-132 (a RS-82) v bojích Velké vlastenecké války, resp. druhé světové války, se ale začaly množit stížnosti na nevalnou efektivitu této zbraně. V září roku 1941 byly proto na jednom z polygonů VVS provedeny zkušební střelby za pomoci raket typu RS-132 (a RS-82) na různé cíle ze střemhlavého letu (pod úhlem 5°, 10° a 30°). Zmíněné rakety byly přitom na cíle odpalovány jednotlivě i v salvách o 2, 4 a 8 exemplářích. Konkrétně u raket typu RS-132 vzdálenost střelby činila 0,5 až 0,6 km. Výsledky zkoušek rakety typu RS-132 byly ale ještě horší než u lehčí rakety typu RS-82, která prokázala velmi nízkou efektivitu proti jednotlivým bodovým cílům, jakým byla např. obrněná technika, což byl důsledek nízké přesnosti a malé účinnosti bojové hlavice. Při střelbě ze střemhlavého letu pod úhlem 25° až 30° byl totiž rozptyl raket typu RS-132 přibližně 1,5 x vyšší než u raket typu RS-82. Naproti tomu pokud byly tyto rakety odpalovány ze střemhlavého letu pod úhlem 5° a 10° měly prakticky shodný rozptyl jako rakety typu RS-82. Zatímco raketami RS-82 se podařilo dosahnout přímého zásahu cíle v podobě stojícího tanku alespoň v 1,1 % případů, ze 134-ti vypuštěných raket typu RS-132 svůj cíl nezasáhla ani jedna. Stejně jako v případě lehčí rakety typu RS-82 bojové hlavice této zbraně nedokázaly německé tanky jakkoliv poškodit ani při detonaci v bezprostřední blízkosti. K tomu byl zapotřebí přímý zásah. Naproti tomu velmi efektivními se rakety typu RS-132 (a RS-82) ukázaly být proti rozměrným stacionárním cílům, jakým byly např. dělostřelecké a minometné baterie, a lineárním cílům, jakým byly např. vojenské kolony a železniční soupravy. Nejvíce efektivní bylo přitom tyto rakety odpalovat ve velkých salvách ze vzdáleností ne větších než 0,5 km. Salvová střelba totiž alespoň částečně kompenzovala velký rozptyl této zbraně. Raketa typu RS-132 se navíc ukázala být poměrně účinnou zbraní proti rychlým německým výsadkovým plavidlům. Tato malá a obratná plavidla totiž nebylo prakticky možné ničit za pomoci torpéd a pum. Rakety typu RS-132 byly za druhé světové války používány zejména specializovanými útočnými letouny typu Il-2 (Bark). Zajímavostí je začlenění těchto raket do zbraňového systému torpédonosných letounů typu Il-4T (Bob). Posádky zmíněných strojů konkrétně rakety typu RS-132 používaly, v počtu šesti exemplářů, k potlačování palubního protiletadlového dělostřelectva při torpédových útocích. Ze zbraňového arsenálu VVS byly rakety typu RS-132 (a RS-82) vyřazeny spolu s posledními bojovými letouny s pístovým pohonem, které zastávali roli jejich nosiče. Z nosičů těchto raket se přitom na inventáři VVS udržel nejdéle útočný letoun typu Il-10 (Beast), a to až do poloviny 50. let. Do zbraňového arsenálu poválečných bojových letounů s proudovým pohonem již rakety typu RS-132 (a RS-82) z důvodu morální zastaralosti integrovány nebyly.

Verze:

RS-132 – první výrobní modifikace rakety typu RS-132. Tento model byl opatřen trhavou bojovou hlavicí o hmotnosti 0,9 kg s kontaktním zapalovačem typu AM-A a do výzbroje VVS zařazen v roce 1938.

ROS-132 – protivzdušná modifikace rakety typu RS-132 s tříštivou bojovou hlavicí s bezkontaktním zapalovačem typu AGDT-A.  Aktivaci zmíněného zapalovače bylo možné nastavit na 2 až 22 sec, a to pouze před vzletem. Dle nastavení času iniciace bylo za pomoci raket typu ROS-132 možné pálit na vzdušný cíl ze vzdálenosti 0,8 až 1,2 km. Vzdálenost vzdušného cíle, a tedy okamžik odpalu rakety typu ROS-132, přitom piloti odhadovali buďto od oka nebo za využití záměrné osnovy střeleckého zaměřovače. Vzhledem k malé přesnosti byly zmíněné rakety na vzdušné cíle obvykle odpalovány v salvách (aby vznikl co největší oblak střepin). Rakety typu ROS-132 se navíc hodily nanejvýš k útokům na svazy rozměrných a neohrabaných bombardovacích letounů. K ničení stíhacích letounů ve vzdušném boji byly prakticky nepoužitelné. Jedním z důvodů toho byla skutečnost, že bylo za jejich pomoci nutné na vzdušný cíl pálit z přesně stanovené vzdálenosti (dle nastavení zapalovače). Proti použití raket typu ROS-132 proti stíhacím letounům ale hovořila též jejich malá rychlost.

RBS-132 – speciální protitanková modifikace rakety typu RS-132 s průbojnou bojovou hlavicí. Raketa typu RBS-132 vznikla v roce 1941 a byla schopna prorazit 75 mm homogenního pancíře. K detonaci bojové hlavice této zbraně přitom docházelo až po proniknutí pancířem tanku, tedy v jeho interiéru, což mělo doslova devastující efekt. Od rakety typu RS-132 lze raketu typu RBS-132 snadno rozpoznat díky tvaru špice těla. Zatímco raketa typu RS-132 má krátkou „tupou“ zaoblenou špici s ogiválním profilem, špice těla rakety typu RBS-132 je protáhlá a má takřka kónický profil. I přes vyšší průbojnost v porovnání s raketou typu RS-132 ale raketu typu RBS-132 nebylo možné považovat za efektivní protitankovou zbraň. Pravděpodobnost přímého zásahu tanku zmíněnou raketou byla totiž velmi malá. Kromě toho její průbojnost silně ovlivňoval úhel nárazu do pancíře tanku.

ZS-132 – modifikace rakety typu RS-132 se zápalnou bojovou hlavicí. Tento model vznikl v roce 1941 a byl určen rovněž k ničení obrněné techniky. Bojová hlavice rakety typu ZS-132 byla naplněna termitem. Jednalo se o směs práškového hliníku a oxidu, která má při hoření teplotu 2 000 až 3 000 °C. To je přitom dostatečná teplota k propálení pancíře bojové techniky. Raketa typu ZS-132 nakonec nedoznala masového rozšíření a byla používána pouze zpočátku druhé světové války, a to ze shodného důvodu jako lehčí raketa typu ZS-82.

ROFS-132 – speciální protitanková modifikace rakety typu RS-132 s tříštivo-trhavou bojovou hlavicí. Raketa typu ROFS-132 měla v porovnání s raketami typu RS-132 a RBS-132 menší rozptyl. Detonací bojové hlavice této zbraně vznikal proud střepin, který byl schopen projít pancířem německých středních i těžkých tanků. Zatímco při detonaci bojové hlavice rakety typu ROFS-132 ve vzdálenosti 1 m od tanku dokázal proud střepin, který svíral úhel 30°, probít pancíř o síle 15 mm, při detonaci bojové hlavice této zbraně ve vzdálenosti 3 m od tanku byl proud střepin, jenž nyní svíral úhel 60°, schopen proniknout pancířem o síle až 30 mm. Střepiny z hlavice rakety typu ROFS-132 přitom dokázaly do pancíře tanku vytvořit otvory s rozměry 20-25 x 35-80 mm. Přímým zásahem byla tato zbraň schopna zcela zničit interiér stíhače tanků typu StuG. IV či Jgd Pz IV/70. V případě zásahu motorové sekce byla raketa typu ROFS-132 schopna vyřadit z činnosti i střední tank Pz. IV. I přes menší rozptyl nebylo raketu typu ROFS-132 možné považovat za efektivní protitankovou zbraň. Byla však účinná proti rozměrným cílům, jakými byly vojenské kolony, vlakové soupravy, sklady či baterie polního a protiletadlového dělostřelectva.

Odpalovací zařízení:

RO-132 – kolejnicové odpalovací zařízení. Zmíněné odpalovací zařízení mělo podobu 1,434 m dlouhé kolejnice s drážkou s průřezem ve tvaru písmene „T“, která byla vyztužena trubkou. Do trubkové výztuhy byly vetknuty otvory pro nýty, za jejichž pomoci se toto zařízení připevňovalo k spodní ploše křídla nosiče.

Nosič:  Be-4 – 4 ks, Il-2 (Bark) – 8 ks, Il-4T (Bob) – 6 ks, Il-10 (Beast) – 8 ks, Pe-2 (Buck) – 10 ks, SB – 8 ks, Su-2 – 10 ks a Tu-2 (Bat) – 10 ks

Uživatelé:  SSSR

RS-132

Pohon:  raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  trhavá o hmotnosti 0,9 kg s kontaktním zapalovačem

poslední úpravy provedeny dne: 18.9.2024