DAP-100 a DAP-200

Typ:  dýmové letecké zařízení

Určení:  pokládání dýmové clony

Vyvinul:  Hanseatische Apparatusbau Gessellschaft

Historie:  Na konci 20. let 20. století se do středu pozornosti velení Sovětského VVS dostaly mimo jiné zařízení pro vytváření dýmové clony, a to ne náhodou. Za dýmovou clonu bylo totiž možné skrýt přesuny vojsk a techniky. Kromě toho dokázala ztížit míření lodního a pobřežního dělostřelectva. Ze skrytu za dýmovou clonou mohly navíc vyrážet k nečekaným přepadům nepřátelských plavidel torpédové čluny a letadla. Za dýmovou clonu bylo ale možné též skrýt útok chemickými zbraněmi. Kromě toho dýmová clona dokázala oslepit protiletadlové dělostřelectvo nepřítele. V první polovině 30. let 20. století bylo v SSSR se zařízeními pro vytváření dýmové clony počítáno dokonce též při ochraně formací těžkých bombardovacích letounů před nepřátelskými stíhacími letouny a před protiletadlovým dělostřelectvem. Těžké bombardovací letouny měly být přitom opatřeny tzv. obrannými bombami s dýmotvornou směsí. Za jejich pomoci měly být za „jejich ocasem“ vytvářeny ochranné dýmové clony, které měly navíc vykazovat toxicitu. Tak např. u (nerealizovaného) desetimotorového gigantického bombardovacího letounu typu G-1 se počítalo s obrannou bombou s 1 000 kg dýmotvorné směsi. Tyto plány ale vzaly za své, stejně jako plány na masové zavádění pomalých a neohrabaných gigantických bombardovacích letounů poháněných velkým počtem motorů. Protože se na konci 20. let taková zařízení v SSSR nevyráběla a Sověti tehdy měli velmi dobré vztahy s Němci, a to až na úrovni vzájemné vojenské spolupráce, na konci roku 1929 byl sovětský vojenský atašé v Berlíně pověřen vyjednáním dodávek leteckých dýmových zařízení pro VVS s tamními výrobci. V Německu totiž měli s takovými zařízeními bohaté zkušenosti již od první světové války. Nakonec, v roce 1930, se podařilo uzavřít kontrakt na dodávku dvou unifikovaných dýmových leteckých zařízení, které se od sebe navzájem odlišovaly pouze kapacitou nádržky pracovní látky, se společností Hanseatische Apparatusbau Gessellschaft z Kielu. Obě zmíněná zařízení, G-1 a G-2, měla svařovanou ocelovou válcovitou nádrž s polokulovitým příďovým a konickým záďovým aerodynamickým krytem. K vytlačování dýmotvorné směsi z nádržky do trysky obou zařízení sloužil stlačený vzduch. Ten byl skladován uvnitř tlakové lahve. Charakter rozptylu dýmotvorné látky byl dán tvarem použité trysky. Zatímco nádržka zařízení typu G-1 měla objem 100 l, objem nádržky zařízení G-2 činil 200 l. Nádržky obou zmíněných zařízení se plnily kapalnou dýmotvornou směsí S-4 (40-ti % roztok anhydridu kyseliny sírové v kyselině chlorsulfonové), která poté, co opustila trysku, se reakcí se vzduchem měnila v hustý bílý dým. Zkoušky kontejnerů typu G-1 a G-2 byly realizovány v létě roku 1930 na jednomotorovém lehkém bombardovacím dvouplošníku typu R-5 z dílny N.N. Polikarpova, dvoumotorovém těžkém bombardovacím letounu typu TB-1 z dílny A.N. Tupoleva a třímotorovém bombardovacím letounu typu JuG-1 německé značky Junkers. Německá společnost Hanseatische Apparatusbau Gessellschaft přitom kromě nevelké série kontejnerů typu G-1 a G-2 Sovětům dodala též kompletní výrobní dokumentace k těmto zařízením. Sovětské licenční kopie zmíněných kontejnerů byly zpočátku značeny jako DAP-D-100 a DAP-D-200, následně jako D-100 a D-200 a poté jako DAP-100 a DAP-200 (DAP = dymovye aviacionnye pribor = dýmové letecké zařízení). Výroba obou zmíněných kontejnerů byla konkrétně svěřena moskevskému závodu „Promet“. Masová produkce kontejnerů typu DAP-100 a DAP-200 se přitom rozeběhla v roce 1932. Od německých originálů G-1 a G-2 se zmíněné kontejnery odlišovaly tím, že jejich čelo bylo takřka ploché a nikoliv polokulovité. Kromě toho byly podstatně levnější. Menší kontejner typu DAP-100 měl hmotnost 155 kg a obsah nádržky 85 l. Její vyprázdnění trvalo 23 až 30 s. Od roku 1934 začal být větší kontejner typu DAP-200 vyráběn též moskevských závodem „Kompressor“. Lehčí kontejner typu DAP-100 byl v meziválečném období nejvíce rozšířeným zařízením této kategorie sovětské výroby. Naproti tomu nosičem těžšího kontejneru typu DAP-200 se staly pouze těžké bombardovací letouny typu JuG-1 a TB-1 spolu s importovanými dvoumotorovými hydroplány typu Wal německé značky Dornier. Díky rychlým pokrokům ve vývoji letecké techniky se navíc všechny tři zmíněné letouny u bojových útvarů VVS nenacházely dlouho. Nejdéle se přitom v provozu udržel hydroplán typu Wal, a to do konce roku 1937. Tím kontejnery typu DAP-200 v podstatně přestaly být používány, neboť na jiné typy letadel již nebyly integrovány. Dvoumotorový těžký bombardovací letoun typu TB-1 mohl nést dva tyto kontejnery, a to pod střední částí křídla. K vytlačování jejich obsahu sloužil vzduch ze dvou 37 l tlakových lahví, které byly umístěny v zadní kabině. Ústí vypouštěcího potrubí se nacházelo pod VOP. Třímotorový bombardovací letoun typu JuG-1 mohl přepravovat rovněž dva kontejnery typu DAP-200, a to pod trupem. Konstrukce kontejneru typu DAP-100 zůstala prakticky nezměněna až do ukončení výroby. Zpočátku bylo tohoto zařízení uváděno do činnosti za pomoci mechanického zařízení pro uvolňování pum. Později však bylo uzpůsobeno k součinnosti s elektrickým zařízením pro uvolňování pum. Kromě toho bylo opuštěno od použití poněkud nepraktického vypouštěcího potrubí, které se táhlo až k „ocasu“ nosiče. Pro výpusť kontejneru typu DAP-100 byly navíc navrženy nové trysky s odlišným charakterem rozptylu. Trysky pro výpustě zmíněných kontejnerů byly přitom vyráběny v GEI a NIChI. Hlavním nosičem kontejnerů typu DAP-100 se stal jednomotorový průzkumný a lehký bombardovací dvouplošník typu R-5. Zpočátku tento stroj mohl přepravovat jen jeden kontejner typu DAP-100. Ten se přitom umisťoval pod trup. Pod levou polovinu dolního křídla letounu typu R-5 se současně zavěšovala láhev s 25-ti l stlačeného vzduchu, který sloužil k vytlačování dýmotvorné směsi z nádržky zmíněného kontejneru. Na výpusť nádržky kontejneru typu DAP-100 navazovalo potrubí, které ústilo pod ocasními plochami. Později řešení podvěsu pro kontejner typu DAP-100 doznalo změn. Tak např. v letech 1931 až 1933 vzniklo hned několik variant podvěsu pro toto zařízení pro letoun typu R-5. Řešení podvěsu kontejneru typu DAP-100 pro zmíněný stroj se ale dlouho nedařilo standardizovat. Důvodem toho byla skutečnost, že byly mezitím bojovým útvarům dodány velké počty starších variant podvěsu. U bojových útvarů VVS, které provozovaly letouny typu R-5, se proto nacházela celá řada různých verzí podvěsu pro kontejnery typu DAP-100. To samé přitom platilo pro prakticky všechny letouny, které se staly nosiči kontejnerů typu DAP-100. Další útvary si zase instalaci kontejnerů řady DAP na svoji leteckou techniku řešily po svém. Tak např. VVS Baltské flotily si k nesení dvou kontejnerů typu DAP-100 vlastními silami uzpůsobilo jednomotorové hydroplány typu S.62bis italské konstrukce. Zmíněné kontejnery byly přitom u těchto strojů připevněny k závěsníkům pro 250-ti kg pumy, a to za pomoci lan, zatímco dvojice 25-ti l lahví se stlačeným vzduchem byla umístěna na dřevěné konzoli za sedadlem pilota. VVS Černomořské flotily si zase po svém uzpůsobilo německý hydroplán typu Wal k nesení dvou těžších kontejnerů typu DAP-200. Jakékoliv bližší informace o technickém řešení instalace kontejnerů typu DAP-200 na zmíněném stroji se ale nedochovaly. Známo je pouze to, že byl jeden hydroplán typu Wal s dvojicí těchto kontejnerů testován na podzim roku 1934 nedaleko Sevastopolu a že zmíněné testy byly neúspěšné. Dýmová clona vyvozená hydroplánem typu Wal za pomoci kontejnerů typu DAP-200 byla totiž nesouvislá a měla mizerný zastírací účinek. Později se pro letouny typu R-5 stal standardem podvěs dvou kontejnerů typu DAP-100. Ty se přitom umisťovaly pod dolní křídlo, na zbraňové závěsníky se zámky typu Der-7 nebo, u letounů z pozdějších výrobních sérií, na zbraňové závěsníky zámky typu Der-31. K vytlačování jejich obsahu sloužil vzduch z jedné tlakové lahve, která byla umístěna na konzoli pod pilotní sedačkou. Otevírání výpustí kontejnerů typu DAP-100 zajišťoval lanový mechanismus. Přitom bylo možné vyprázdnit buďto jen jeden nebo oba tyto kontejnery najednou. Kromě toho bylo nyní možné oba kontejnery typu DAP-100 nouzově odhodit jako klasické pumy. K přepravě dvou kontejnerů tohoto typu byl uzpůsoben též od letounu typu R-5 odvozený bitevní letoun typu SSS. U zmíněného stroje byl každý kontejner typu DAP-100 opatřen vlastní lahví se stlačeným vzduchem. Protože u letounu typu SSS nebylo možné zmíněné tlakové lahve umístit do trupu, neboť se zde nacházela pumovnice, u tohoto stroje se zavěšovaly, stejně jako kontejnery typu DAP-100, pod dolní křídlo (blíže k ose trupu). Testy letounu typu SSS v této konfiguraci byly realizovány v květnu roku 1935 a byly úspěšné. Mezitím, v říjnu roku 1934, zkouškami prošla, nedaleko Sevastopolu, též plováková verze letounu typu R-5, známá jako R-5a, s jedním kontejnerem typu DAP-100 na podtrupovém závěsníku se zámkem typu Der-7. Později byl zmíněný stroj testován též v konfiguraci se dvěma kontejnery typu DAP-100 v podvěsu alá „pozemní“ R-5. V létě roku 1933 byl k přepravě dvou těchto kontejnerů uzpůsoben též dvoumotorový vzdušný křižník typu R-6 z dílny A.N. Tupoleva. Zmíněný stroj přitom mohl tyto kontejnery přepravovat na závěsnících se zámky typu Der-7, které se nacházely pod střední částí křídla. Ty byly ale nestandardně krátké, a tak se integrace kontejnerů typu DAP-100 na letoun typu R-6 neobešla bez problémů. Nakonec se zmíněné kontejnery staly součástí podvěsného vybavení nejen „pozemních“ kolových verzí letounu typu R-6, R-6 a KR-6, ale i námořních verzí tohoto stroje s plovákovým podvozkem, R-6a a KR-6a. V roce 1937 byly kontejnery typu DAP-100 integrovány též na jednomotorový průzkumný a lehký bombardovací letoun typu R-10 z dílny I.G. Němana. Zmíněný kontejner se ale stal též součástí podvěsného vybavení dvoumotorových dálkových bombardovacích letounů typu DB-3 z dílny S.V. Iljušina z prvních výrobních sérií. Zkoušky kontejnerů typu DAP-100 na zmíněném letounu byly přitom realizovány v srpnu roku 1936 u institutu NII VVS (Vědecko-výzkumný institut VVS). Letoun typu DB-3 mohl pod střední částí křídla, na závěsnících se zámky typu Der-19, přepravovat dva tyto kontejnery. Protože byly kontejnery typu DAP-100 k použití na letounu typu DB-3 shledány jako ne zrovna ideální, a to pro malé rozměry, následně byl vznesen požadavek, aby byly na tento stroj integrovány objemnější kontejnery typu DAP-200. K tomu ale již nedošlo. S kontejnery typu DAP-100 se ale počítalo též pro lehký jednomotorový bombardovací letoun typu BŠ-1, který nebyl ničím jiným, než licenční kopií amerického letounu typu Vultee V-11G. Pod trup letounu typu BŠ-1 mělo přitom být možné zavěsit dva tyto kontejnery. Zmíněný zbroj měl na inventáři VVS nahradil dřevěné dvouplošníky řady R-5 a SSS a nakonec byl postaven pouze v limitované sérii. Sériové BŠ-1 navíc nebyly vůbec používány jako bojové, ale jako poštovní, pod označením PS-43. Existovaly též plány na úpravu kontejneru typu DAP-100 ve skutečně universální zařízení, za jehož pomoci by bylo možné rozptylovat též zápalné látky. V listopadu roku 1934 měly tyto kontejnery být naplněny zápalnou směsí. Následně měly letouny typu R-5 za jejich pomoci provést testovací útok na pozemní terče. Zda byly zkoušky kontejnerů typu DAP-100 v této roli skutečně realizovány, není ale známo. Prioritně byly kontejnery řady DAP vybavovány útvary, které provozovaly bitevní letouny a lehké bombardéry. Dle výnosu ze dne 31. ledna 1939 měly být k nesení dýmových leteckých zařízení uzpůsobena dvě třetiny letadel z útočných pluků, resp. jedna čtvrtina letadel z pluků lehkých bombardérů. Existovaly ale též speciální chemické brigády (později pluky), u kterých byla k přepravě dýmových leteckých zařízení, resp. výlevných leteckých zařízení na bojové chemické látky, uzpůsobena veškerá letecká technika. Používání dýmových leteckých zařízení na dvoumotorových bombardovacích letounech nebylo naproti tomu tolik rozšířené. V průběhu 30. let bylo navíc od používání vícemotorových bombardovacích letounů k vytváření dýmových clon postupně opuštěno. Práce s kontejnery řady DAP sice nebyla pro pozemní personál zdaleka tak nebezpečná jako práce s kontejnery řady VAP, které sloužily k rozptylování bojových chemických látek, neobešla se však bez rizika. Dýmotvorná směs totiž reakcí s vodní párou vytvářela kyselinu sýrovou, která má žíravý účinek. To bylo velmi nemilé, neboť kontejnery typu DAP-100 a DAP-200 z prvních výrobních sérií měly špatnou těsnost. Kromě toho byly k jejich plnění dýmotvornou směsí používány běžné kbelíky a konve na zalévání, což sebou vždy přinášelo riziko rozlití. Ve 30. letech bylo pokládání dýmové clony za pomoci letecké techniky součástí celé řady manévrů armády a námořnictva. Tak např. při prvních společných manévrech mino-torpédového letectva a námořnictva, které se konaly v říjnu roku 1933 na Baltiku, byla cílová hladinová plavidla před simulovaným útokem mino-torpédonosných letounů typu TB-1a zahalena, za pomoci hydroplánů typu S.62bis, do dýmové clony. Dýmová letecká zařízení řady DAP navíc při manévrech často suplovala výlevná zařízení na bojové chemické látky řady VAP. Zařízení řady DAP ale musela být při takových cvičení používána rovněž s opatrností, neboť dým, který vyvozovala směs S-4, dokázal při vysokých koncentracích podráždit nebo popálit oči a pokožku. Kromě toho mohl poškodit barvu a lak na technice, včetně plátěného potahu letadel. Plátěný potah letadel byl totiž impregnován nitrolakem. To zajišťovalo jeho vypnutí. Reakcí impregnace s dýmotvornou směsí proto mohlo dojít k prohýbání až destrukci potahu. Při některých cvičeních byla dýmová clona omylem shozena na nesprávný vojenský útvar nebo dokonce na civilisty. První veřejná demonstrace pokládání dýmové clony letadly byla součástí tradiční vojenské přehlídky, která se konala dne 7. listopadu 1934 v Omsku. V rámci zmíněné přehlídky přitom dvojice letounů typu R-5, která se oddělila od formace asi tuctu těchto strojů, ve výšce asi 500 m nad Frunzeho ulicí, kterou právě procházeli vojáci, vyprázdnila své kontejnery typu DAP-100. Toto „oživení“ zmíněné přehlídky se ale ukázalo být ne zrovna dobrým nápadem. Následkem toho totiž v ulici zavládla panika. Aby toho nebylo málo, tak koncentrace dýmu byla natolik vysoká, že čtyři osoby utrpěly popáleniny. Byť byl velitel brigády za toto „zpestření“ nejprve obviněn ze sabotáže, nakonec vyvázl pouze s napomenutím. Po roce 1939 začali kontejnery řady DAP vytlačovat universální kontejnery typu UChAP-250 a UChAP-500. Ty přitom bylo možné přepravovat jak na vnějších závěsnících, tak i v pumovnicích. V druhém uvedeném případě nebyly původcem dodatečného aerodynamického odporu. Kromě toho je bylo možné používat nejen k pokládání dýmové clony, ale i k rozptylování bojových chemických látek.

DAP-100

DAP-200

Nosič:  DAP-100: DB-3 – 2 ks, KR-6/-6a - 2 ks, R-5 – 1 nebo 2 ks, R-5A – 1 nebo 2 ks, R-6/-6a – 2 ks, R-10 – 2 ks, S.62bis – 2 ks a SSS – 2 ks; DAP-200: JuG-1 – 2 ks, TB-1 – 2 ks a Wal – 2 ks (?)

Uživatelé:  SSSR

poslední úpravy provedeny dne: 29.6.2025