Mjasiščev M-55 Geofyzika

Typ:  speciální výzkumná modifikace taktického výškového průzkumného letounu typu M-55 (Mystic B)

Určení:  studium atmosféry a ovlivňování počasí (umělé iniciování deště, rozhánění bouřkových mraků ...), kartografické snímkování, monitorování životního prostředí, kontrola vegetace, požární hlídková činnost a řízení lodní a letecké dopravy na rozsáhlých územích

Odlišnosti od letounu M-55 (Mystic B):

- instalace vědeckých měřících přístrojů uvnitř trupu a uvnitř vnějších podkřídlových kontejnerů na místo průzkumného vybavení

Historie:  O využití výškového průzkumného speciálu typu M-55 (Mystic B) v civilním sektoru se začalo uvažovat ještě za dob SSSR. Ke hledání alternativního využití tohoto vojenského stroje přitom výrobce donutily stále se snižující vládní výdaje na zbrojení. Letoun typu M-55 (Mystic B) se navíc díky velkému dostupu, značné vytrvalosti a vysoké nosnosti jevil jako nanejvýš ideální vzdušná platforma pro různorodé vědecké měřící přístrojové vybavení. Se schopnostmi tohoto stroje byly světové vědecké kapacity poprvé obeznámeny v srpnu roku 1991 na mezinárodní konferenci o kontrole zemského povrchu a atmosféry, která se konala v Itálii. Širší veřejnosti byl letoun typu M-55 (Mystic B) poprvé prezentován dne 11. dubna 1992 na airshow v Kubince. Zde bylo přitom možné shlédnout třetí letový prototyp tohoto stoje (RF-55204). Krátce nato, v srpnu toho samého roku, se ten samý letoun zúčastnil též airshow MosAeroShow 92. Rok nato byl pak letoun M-55 Mystic B (RF-55204) prezentován na moskevské airshow MAKS 93. Mezitím se tehdejší šéfkonstruktér Mjasiščevova závodu EMZ, V.K. Novikov, pokusil přesvědčit vládní představitele, aby uvolnili jeden z prototypů tohoto stroje pro vědecké účely. Novikov totiž chtěl letoun typu M-55 (Mystic B) nabídnout světovým vědeckým kapacitám na pravidelné mezinárodní konferenci o problematice studia procesů v atmosféře, která se konala na podzim roku 1993. Příslušné povolení přitom získal dne 5. června 1993, po dvou měsících usilovného přemlouvání. Pro zmíněné účely byl vyčleněn třetí letový prototyp letounu M-55 Mystic B (RF-55204). Jeho prezentace světovým vědeckým kapacitám byla realizována v listopadu toho samého roku na italském letišti Champino, které se nachází nedaleko Říma. Tam tento stroj ze Žukovského přelétl dne 21. listopadu. Zmíněný let přitom trval 5 hodin a probíhal ve výšce 15 500 m. Tomu pak dne 23. listopadu následoval krátký 10 minut trvající demonstrační let v okolí zmíněného letiště. Zpět do Ruska se letoun M-55 Mystic B (RF-55204) vrátil den nato. Tomu následoval podpis smlouvy s Italy o společném postupu při realizaci italského národního programu PRNA (Programma Nazionale di Ricerche in Antarktide). Posláním zmíněného programu se stal, jako napovídá jeho název, výzkum Antarktidy a do jeho plnění se později zapojily též výzkumné instituce z Německa, Velké Británie, Švýcarska a Švédska. Tímto v podstatě mohla započít transformace průzkumného speciálu M-55 Mystic B (RF-55204) ve skutečnou vzdušnou platformu vědeckých měřících přístrojů. Pro tyto potřeby byl mezitím uvolněn též druhý letový prototyp letounu M-55 Mystic B (RF-55203). Protože se ale s tímto letounem již od počátku počítalo pouze jako se záložním strojem, v roce 1993, po ukončení závodních zkoušek, byl zakonzervován a uskladněn uvnitř hangáru Mjasiščevova závodu EMZ. Pro výzkumné účely upravený letoun M-55 Mystic B (RF-55204) vešel ve známost pod názvem Geofyzika a vyznačoval se instalací celé řady vědeckých měřících přístrojů ruského a západoevropského (Itálie, Německo, Švýcarsko ...) původu. Nejprve, mezi květnem a červnem roku 1994, se tento stroj zúčastnil berlínské airshow ILA 94. Poté, dne 1. června toho samého roku, vykonal let se zaměřením na studium stavu ozonu v ovzdušní nad Berlínem. V jeho průběhu přitom dosáhl výšky 19 200 m. V září roku 1994 si pak jediný exemplář speciálu M-55 Geofyzika v rámci prezentace na airshow, která se konala v britské Farnborough, na své konto připsal dalších 6 demonstračních letů s délkou 7 až 8 minut. V červnu a listopadu roku 1995 jej bylo zase možné shlédnout na Pařížské Air Show a na airshow v Dubaji. Poté došlo ke změně jeho registrace z RF-55204 na 55204. Registraci RF- totiž nesly výhradně vojenské letouny. Práce na konverzi letounu M-55 Mystic B (RF-55204) na výzkumný speciál Geofyzika se podařilo završit na podzim roku 1996. V rámci zmíněné konverze tento stroj mimo jiné obdržel instalaci dodatečných lapačů vzduchu, okének senzorového vybavení a odnímatelných panelů potahu břicha přední části trupu. Drobných změn doznalo též přístrojové vybavení pilotní kabiny. Instalaci plánovaného přístrojového vybavení jediný exemplář Geofyziky tehdy ještě postrádal. Jeho pozici proto zaujaly příslušné makety vykazující identickou hmotností. Instalaci plně funkčních vědeckých měřících přístrojů tento stroj obdržel až na italském letišti Pratika di Mare. Sem přitom dorazil dne 26. října 1996. Práce na vestavbě všech plánovaných přístrojů se podařilo završit dnem 13. listopadu toho samého roku. Součástí přístrojového vybavení Geofyziky se přitom mimo jiné stalo též 284 kg vážící zařízení MIRAS-SRT, které sloužilo pro měření obsahu oxidů dusíku, ozonu, vodní páry a sloučením chloru v ovzduší. Zatímco aparatura tohoto zařízení se nacházela pod rozměrným hřbetním aerodynamickým krytem s polokapkovitým tvarem, jeho senzory byly umístěny za uzavíratelnými okénky nacházejícími se na hřbetu a na levém boku trupu. V případě vyjmutí přístroje MIRAS-SRT bylo možné uvnitř hřbetního krytu Geofyziky přepravovat různorodý náklad. Poté, dne 4. prosince 1996, jediný exemplář Geofyziky vykonal tři zkušební lety v blízkém okolí letiště Pratika di Mare. V jejich průběhu přitom dosáhl výšky 20 500 m. Ještě v tom samém měsíci byl tento stroj přelétnut na finské letiště Santa Klaus, které se nachází poblíž městečka Rovaniemi. Z tohoto letiště pak mezi 23. prosincem 1996 a 14. lednem 1997 v rámci programu APE-POLECAT, který byl zaměřen na výzkum polárních stratosférických mraků, anomálií v ozónové vrstvě a proudění vzduchu v atmosféře, vykonal celkem 7 letů nad oblastmi Arktidy s celkovou délkou trvání 30 hodin. V průběhu jednoho z těchto letů byl navíc doprovázen speciálem Dassault Falcon 20 německého výzkumného střediska DLR (Deutsches Zentrum für Luft und Raumfahrt). Následně se jediný exemplář Geofyziky vrátil zpět do Žukovského. Tomu pak následovala účast na programu APE-THESEO se zaměřením na výzkum atmosférických dějů v horních vrstvách stratosféry a spodních vrstvách troposféry nad oblastmi Indického oceánu. Předtím ale tento stroj prošel drobnými úpravami. Poté, mezi prosincem 1998 a lednem 1999, vykonal dvě série zkušebních letů z ruského letiště Žukovskyj a z italského letiště Forli. Přelet z Ruska do Itálie se ale neobešel bez problémů. Když se totiž jediný exemplář Geofyziky nacházel nad územím Rakouska, přišel o spojení se světem v důsledku výpadku obou dvou palubních radiostanic. Instalaci příslušného přístrojového vybavení, které nyní zaujímalo pozici nejen uvnitř trupu, ale i uvnitř vnějších trupových krytů a podkřídlových kontejnerů, jediný exemplář Geofyziky obdržel v Itálii. Na svou novou domovskou základu Victoria, která se nachází na seychelském ostrově Mahe, se tento stroj z Itálie vydal dne 12. února 1999. Zmíněná cesta na Seychely se neobešla bez dvou mezipřistání, v jordánském Ammane a ve východoafrickém Džibuti, a byla završena 14. dnem toho samého měsíce. V rámci programu APE-THESEO jediný exemplář Geofyziky vykonal ke dni 11. března 1999 celkem 7 letů nad oblastmi Indického oceánu v doprovodu letounu Falcon německého institutu DLR. Při jednom z těchto letů přitom dosáhl výšky 21 000 m. Při jiném letu zase prokázaly své kvality jeho palubní systémy a pohonné jednotky, neboť vykazovaly bezproblémovým chodem i při teplotě dosahující celých -92°C. Poté se jediný exemplář Geofyziky vrátil zpět do Itálie. Zde pak prošel dalšími úpravami. Tomu následovaly dva zkušební lety. K druhému z nich se přitom vydal dne 24. března 1999. Tento let ale musel být předčasně ukončen v zájmu operací bojových letounů NATO nad bývalou Jugoslávií. Dva dny nato se jediný exemplář Geofyziky vrátil zpět do Ruska. V celkovém pořadí třetí výzkumná mise Geofyziky vešla ve známost jako APE-GAIA a byla zaměřena na výzkum polárních atmosférických mraků, tzv. ozónové díry a proudění vzduchu nad územím Antarktidy. V tomto případě se domovinou tohoto stroje na krátkou dobu stalo argentinské letiště Ushuaia, které se nachází na ostrově Nová země. Sem se jediný exemplář Geofyziky vydal dne 3. září 1999. Celá tato cesta zabrala 11 dní a vyžádala si uskutečnit celkem 4 mezipřistání. Poté, dne 16. září téhož roku, tento stroj na žádost zdejší radnice vykonal 10 minut trvající demonstrační let k příležitosti oslav Dne města Ushuaia. V rámci programu APE-GAIA (Geophysica Aircraft in Antarctida), na kterém se podílelo celkem 70 vědců z 11-ti zemí světa, včetně Argentiny, Itálie, Německa, Ruska, Velké Británie a USA, jediný exemplář Geofyziky uskutečnil celkem 6 letů ve výškách mezi 18 000 a 20 000 m s celkovou délkou trvání 30 hodin. Vědecká měření byla přitom realizována i v průběhu přeletu z Ruska do Argentiny a zpět. Zpět do Ruska se jediný exemplář Geofyziky navrátil dne 29. října 1999. Poté tento stroj v rámci příprav k účasti na projektu Evropské kosmické agentury (ESA), známého jako ENVISAT, který byl naplánován na rok 2002, mimo jiné prošel nezbytnou údržbou. Na řadu přitom přišla též oprava pohonných jednotek. Současně jediný exemplář Geofyziky obdržel instalaci nového přístrojového vybavení. Konkrétně přitom šlo o celkem 15 zařízení ruské, italské, německé, švýcarské a americké výroby s celkovou hmotností přesahující 2 t. Jeho součástí se mimo jiné stalo též zařízení pro měření koncentrace oxidů chlóru a brómu v ovzduší typu HALOX-A a zařízení pro měření koncentrace oxidů dusíku v ovzduší typu SIOUX. Zatímco prvně uvedené zařízení zaujalo pozici uvnitř pravého křídelního kontejneru, instalace kontejneru druhého uvedeného zařízení byla umístěna pod levou polovinu křídla. Tomu pak v červenci roku 2002 následoval krátký program letových zkoušek. Ten byl přitom realizován na italském letišti Forli. Jeden z těchto letů (18. v celkovém pořadí) ale zakončilo přistání s jedním pracujícím motorem. Ten druhý totiž 14 km před VPD vypadl v důsledku takřka vyčerpaného paliva. Zmíněný let totiž poněkud zatáhlo proti plánům špatné počasí. Počínaje dnem 2. října 2002 v průběhu tří týdnů jediný exemplář Geofyziky vykonal celkem 7 letů zaměřených na prověření správnosti údajů získávaných palubním vybavením družice ENVISAT, která byla na oběžnou dráhu Země vynesena dne 2. března 2002. Mezi lednem a únorem roku 2003 pak jediný exemplář letounu typu M-55 Geofyzika vykonal v rámci programu EuPLex a ENVISAT Validation celkem 15 letů ze švédského letiště Kiruna nad oblastmi Švédska, Norska, Barentsova moře, Grónského moře a Norského moře. Jejich posláním se mimo jiné stalo měření chemického složení horních vrstev stratosféry a dolních vrstev troposféry. Zatímco 10 letů s celkovou délkou trvání 55 hodin spadalo pod program EuPLex se zaměřením na výzkum polárních stratosférických mraků, zbylých 5 letů s celkovou délkou trvání 25 hodin bylo uskutečněno v rámci programu „Polární slunce“. Zpět do Ruska se jediný exemplář Geofyziky navrátil dne 19. března 2003. Dalším mezinárodním výzkumným programem, který počítal s tímto strojem, se stal program TROCCINOX. Ten se přitom týkal tropických bouří a měl být realizován mezi lednem a únorem roku 2004 na území Brazílie. Kuli úpravám v letových plánech byl ale nakonec odložen o celý rok. K tomuto odkladu přitom nemalou mírou napomohla též byrokratická bariéra. Protože byl letoun typu M-55 Geofyzika nadále majetkem VVS, každý jeho let do zahraničí se neobešel bez příslušného povolení ze strany Ruského ministerstva obrany. Na to si nyní musel počkat až do prosince roku 2004. Ve stejnou dobu byl však tento stroj s definitivní platností převeden do majetku EMZ V.M. Mjasiščeva, což sebou přineslo nemalé zjednodušení jeho dalšího využití v roli výzkumného stroje. Mezinárodní program TROCCINOX byl financován Komisí ES a probíhal paralelně s brazilským programem TroCCiBras za podpory institutu IMPET, univerzity UNESP a společnosti Embraer. Jeho cílem se stalo studium vlivu blesků při tropických bouřích na vznik oxidů dusíku a vlivu horkých tropických vzdušných proudů na složení a koncentraci plynů a kouřových a aerosolových částic v dolních vrstvách troposféry a horních vrstvách stratosféry. Kromě Geofyziky se na programu TROCCINOX podílely též letouny typu Falcon a Bandeirate. Ty ale nebyly schopny provádět lety ve výškách 12 000 až 20 000 m. Příslušné přístrojové vybavení jediný exemplář Geofyziky obdržel v německém Oberpfaffenhochofenu, kam dorazil dne 15. ledna 2005. Do oblak se pro potřeby programu TROCCINOX modifikovaný letoun typu M-55 Geofyzika poprvé vydal 18. dne toho samého měsíce. Na cestu do brazilské Aracatuby se tento stroj vydal den nato. Sem přitom jediný exemplář Geofyziky dorazil dne 27. ledna téhož roku. V průběhu zmíněného přeletu jediný exemplář Geofyziky vykonal celkem tři mezipřistání, a to v Seville, na ostrově Sal a v brazilském Resifi. V rámci programu TROCCINOX jediný exemplář Geofyziky vykonal, mezi 1. a 18. únorem roku 2005, celkem 8 letů. Jejich součástí se přitom stala též validace přístrojového vybavení evropské družice ENVISAT. Zpět do Ruska se tento stroj vydal dne 24. února téhož roku. Mezi listopadem a prosincem roku 2005 jediný exemplář Geofyziky zase působil z australské základny Darvin. Zde přitom plnil úkoly v rámci obdobného výzkumného programu, známého jako SCOUT O3. Poté, v srpnu roku 2006, se podílel na programu AMMA zaměřeného na studium západoafrických monzumů. V rámci zmíněného programu přitom vzlétal z letiště Ouagadougou, které se nachází v africkém Burkina-Faso. Poté byl jediný exemplář Geofyziky na poměrně dlouhou dobu odstaven. Do tohoto data se stihl zapojit do celkem osmi výzkumných programů. V rámci těchto programů přitom vykonal celkem 158 letů s celkovou délkou trvání 644 hodin. V průběhu zmíněné odstávky bylo modernizováno palubní vybavení tohoto stroje a v neposlední řadě též prodloužena životnost jeho pohonných jednotek v podobě dvouproudových motorů typu D-30V-12. V této souvislosti se jejich označení změnilo na PS-30V-12. Na podzim roku 2009 jediný exemplář Geofyziky zamířil do Německa za účelem instalace nového přístrojového vybavení. Následně, mezi lednem a březnem roku 2010, tento stroj vykonal několik výzkumných letů ze švédské základny Kiruna. Posláním této deváté výzkumné mise Geofyziky v celkovém pořadí se stal výzkum stratosférických mraků v arktických oblastech. V srpnu roku 2012 tento stroj vykonal několik demonstračních letů v rámci oslav 100. výročí od založení VVS. Poté byl na celé 3,5 roky odstaven v Žukovském. Znovu se do oblak vydal v dubnu roku 2016, a to v rámci příprav na misi v rámci mezinárodního meteorologického výzkumného programu StratoClim. Součástí příprav na tuto misi se přitom stalo pět zkušebních letů, včetně dvou nočních. Poslední z nich tento stroj vykonal v srpnu toho samého roku. Kontrakt na využití jediného exempláře Geofyziky pro potřeby výzkumného programu StratoClim byl podepsán, s Alfred Wegener Institute z německého Postdamu, v roce 2014. Na programu StratoClim, jehož cílem se stalo studium horních vrstev atmosféry pro potřeby vytvoření matematických modelů klimatických změn, se podílí celkem 28 výzkumných institucí z 11-ti zemí. V rámci první etapy zmíněného programu jediný exemplář Geofyziky operoval z řeckého letiště Kalamata, na které dorazil dne 23. srpna 2016. V průběhu první etapy programu StratoClim, která byla završena v září toho samého roku, tento stroj vykonal tři lety. Jejich posláním se stalo studium chemické složení monsunů v oblastech mezi Filipínami a Středomořím ve výškách mezi 17 000 a 20 000 m. Speciálně pro tyto účely jediný exemplář Geofyziky obdržel instalaci 29-ti přístrojů s celkovou hmotností 2,4 t. Zmíněné přístroje přitom poskytlo 26 evropských a amerických výzkumných institutů. Druhá etapa programu StratoClim je naplánována na červenec a srpnen roku 2017 a bude realizována v Indii.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář (vznikl konverzí třetího letového prototypu letounu M-55)

Uživatelé:  pouze Rusko

 

 

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Solovjov PS-30V-12 (D-30V-12) s max. tahem po 5 000 kp

Kapacita:    vědecké měřící přístrojové vybavení do celkové hmotnosti 1 495 kg, přepravované uvnitř přední části trupu v oblasti pod pilotní kabinou (2,052 m3 úložný prostor č.1 s kapacitou 360 kg, 1,963 m3 úložný prostor č.2 s kapacitou 430 kg a 1,135 m3 úložný prostor č.3 s kapacitou 100 kg), uvnitř střední části trupu v oblasti nad šachtou příďového podvozku (0,315 m3 úložný prostor č.4 s kapacitou 60 kg a 0,600 m3 úložný prostor č.5 s kapacitou 80 kg), uvnitř mohutného vystouplého polokapkovitého krytu nacházejícího se na hřbetu trupu v oblasti za pilotní kabinou (0,580 m3 úložný prostor č.6 s kapacitou 25 kg a 3,300 m3 úložný prostor č.9 s kapacitou 300 kg), uvnitř zadní části trupu na úrovni kořene náběžné hrany křídla (0,380 m3 úložný prostor č.7 s kapacitou 30 kg) a uvnitř ocasních nosníků v oblasti před (0,240 m3 úložný prostor č.10 s kapacitou 30 kg) a za (0,558 m3 úložný prostor č.8 s kapacitou 80 kg) šachtami hlavního podvozku. Pod křídlo tohoto stroje lze navíc umístit dvojici vnějších kontejnerů s nosností po 250 kg.

 

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 37,46 m 
Délka:   22,67 m
Výška: 4,83 m
Prázdná hmotnost: 13 995 kg
Max. vzletová hmotnost: 23 800 kg
Max. rychlost: 750 km/h
Praktický dostup:   20 000 m
Max. dolet:    4 965 km

 

 

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 6.11.2016