Mjasiščev 3ME

Typ:  pokročilá modifikace strategického bombardovacího letounu typu 3MN-1 (Bison B)

Určení:  ničení důležitých pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka (průmyslová centra, elektrárny, vojenské objekty, pozemní komunikace a komunikační uzle) za pomoci neřízené jaderné nebo konvenční munice

Odlišnosti od letounu 3MN-1 (Bison B):

- nová konstrukce přední části trupu v oblasti před pilotní kabinou – ta se nyní vyznačuje větší délkou, hrotovitým tvarem (na místo náprstkovitého) a štíhlejším profilem (tento zásah do konstrukce snížil aerodynamický odpor a zároveň zlepšil výhled z pracoviště navigátora-bombometčíka)

- odlišná instalace teleskopického trubicovitého nástavce pro doplňování paliva za letu – zatímco u tohoto modelu vybíhá přímo z hrotovité špice přídě trupu (po jeho stranách se pak nacházejí oválná okénka reflektorů), v případě typu 3MN-1 se jeho instalace nachází v ose hřbetu špice trupu, přímo před pilotní kabinou

- instalace výkonnějšího bombardovacího radiolokátoru typu Rubín-1 (Short Horn) s fotografickým záznamovým modulem FARM-2 (obdoba fotokulometu) uvnitř robustnějšího dielektrického krytu, který je včleněn do špice trupu, na místo radaru typu RBP-4 (Mushroom) – příďový kryt radaru tohoto modelu vystupuje svými boky z obrysu špice trupu (v případě typu 3MN-1 nikoliv)

- instalace výstražného radiolokátoru zadní polosféry typu PRS-3T Argon-2 (Fan Tail) na místo typu PRS-1 Argon-1 (Bee Hind) – v této souvislosti válcovitý pouzdro, které se nachází přímo mezi hranatým překrytem kabiny „ocasního“ střelce a směrovým kormidlem, obdrželo robustnější profil (to si ale vyžádalo zmenšit výšku směrového kormidla od základny – tím došlo k redukci jeho plochy o 0,3 m2)

- pozměněná sestava posádky náhradou operátora radiolokátoru druhým navigátorem (činnost radaru typu Rubín-1 je totiž na rozdíl od činnosti radaru typu RBP-4 z větší části automatizována) – začlenění druhého navigátora do posádky tohoto modelu si vyžádala značná délka misí (až 20 hod)

- pozměněné umístění pracovišť posádky uvnitř přední přetlakové kabiny – zatímco pracoviště radisty se nyní nachází poblíž levého pozorovacího průzoru (kde se původně nacházelo pracoviště operátora radaru), pod hřbetním pozorovacím průzorem je umístěno pracoviště druhého navigátora

- instalace optického bombardovacího zaměřovače typu OPB-112 za břišním plochým obdélníkovým okénkem pracoviště navigátora-bombometčíka na místo typu OPB-11R.

- instalace automatického navigačního-bombardovacího modulu typu NBA na místo navigačního displeje NI-50BM

- instalace radiovýškoměru pro velké výšky typu RV-25 na místo typu RV-17

- instalace radionavigačního systému dálkové navigace typu SPI-3M na místo typu SPI-1

- instalace vysílače typu Ghalij na místo typu 1-RSB-70

- instalace nového umělého horizontu typu GIK-1 uvnitř pilotní kabiny

- instalace nových přistávacích-pojížděcích reflektorů typu FRS-200

- instalace dodatečné radiostanice typu RSIU-5 se systémem Pritok – toto zařízení zabezpečuje utajenou komunikaci se vzdušnými tankery typu M-4-2 (Bison A)

- instalace DME (zařízení pro určování šikmé vzdálenosti mezi letadlem a pozemním zařízením) typu SOD-57M (díky jeho instalaci tento model může komunikovat s pozemními přehledovými radiolokačními stanicemi na delší vzdálenost)

- vylepšené protipožární zabezpečení palivového systému zavedením požárních senzorů, systému pro přeplňování palivových nádrží inertním plynem a modifikovaného hasícího systému úseků s palivovými nádržemi

Historie:  V přímé reakci na pokroky ve vývoji avioniky byla OKB-23 V.M. Mjasiščeva dne 7. srpna 1958 pověřena náhradou některých avionických systémů u všech těžkých proudových bombardovacích letounů typu 3MN-1 (Bison B) ze stavu VVS. Některé avionické vybavení těchto strojů bylo totiž již tehdy považováno za zastaralé. Konkrétně tyto letouny měly obdržet nový bombardovací radiolokátor typu Rubín-1 (Short Horn), nový výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-3T Argon-2 (Bee Hind), nový vysílač typu Ghalij a nový radionavigační systém dálkové navigace typu SPI-3M. Práce na výkresových podkladech takto modifikovaného letounu typu 3MN-1 (Bison B) měly být přitom dle zmíněného výnosu završeny nejpozději do konce srpna toho samého roku, tedy za pouhé tři týdny. Datum předání prvních dvou letounů typu 3MN-1 (Bison B) vybavených všemi výše uvedenými systémy k přejímacím zkouškám, které měly probíhat v režii Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS), byl pak stanoven na říjen a listopad roku 1958. Výnos ze dne 7. srpna 1958 ale obsahoval též zadání na vylepšenou modifikaci motoru VD-7B, pohonné jednotky letounu 3MN-1 (Bison B), se zvýšeným meziopravním resursem na 200 hod a sníženou specifickou spotřebou paliva na 0,69 až 0,7 kg/kgp. Tyto parametry měly přitom sebou přinést vzrůst doletu o nějakých 300 km. Požadovaná modifikace letounu typu 3MN-1 (Bison B) přitom vešla ve známost pod označením 3ME a kromě nového avionického vybavení obdržela též zcela novou příďovou sekci trupu v oblasti před pilotní kabinou s větší délkou, hrotovitým tvarem (na místo náprstkovitého) a štíhlejším profilem. Výše uvedený zásah do konstrukce přídě trupu přitom sebou přinesl pokles aerodynamického odporu a v neposlední řadě též lepší výhled z pracoviště navigátora-bombometčíka. Změnami prošla též sestava posádky a rozmístění pracovišť jednotlivých členů posádky uvnitř přední přetlakové kabiny. Konkrétně operátora radaru nahradil druhý navigátor. Činnost radaru typu Rubín-1 (Short Horn) byla totiž na rozdíl od činnosti radaru typu RBP-4 (Mushroom) z větší části automatizována. Přítomnost druhého navigátora na palubě si přitom vyžádala značná dálka misí. Ta totiž měla činit až 20 hod. Naproti tomu od plánů, které počítaly se zavedením nové náběžné hrany křídla s odlišným profilem, muselo být opuštěno, neboť se celý program 3ME nacházel ve skluzu. Prototyp letounu 3ME se přitom měl stát vzorem pro všechny sériové exempláře letounu 3M (Bison B) vyrobené od roku 1959. Kromě toho Mjasiščev s tímto modelem unifikoval konstrukci a palubní systémy paralelně vyvíjeného raketonosného verze letounu 3MN-1 (Bison B), která vešla ve známost pod označením 3MD (Bison C). To přitom mělo umožnit všechny exempláře ryze bombardovacího modelu 3ME přestavět na nosiče protizemních řízených střel. Ještě předtím, než se závod č.23 pustil do stavby prototypu letounu 3ME, zhotovil technologické 1:1 makety příďové a záďové sekce jeho trupu. Ty pak byly spolu s projektem předloženy státní komisi k posouzení. Komise přitom měla k letounu 3ME některé připomínky. Konkrétně byla vznesena kritika k volbě některých avionických systémů. Pro potřeby konverze na prototypy modelu 3ME byly vyhrazeny dva sériové exempláře letounu 3MN-1 (Bison B). Konkrétně přitom šlo o letouny s výrobními čísly 8301101 a 8301203. Konverzí do standardu 3ME ale nakonec prošel pouze první z nich. Konverzi letounu 3MN-1 Bison B (v.č. 8301101) na prototyp modelu 3ME se podařilo završit v březnu roku 1959. Ještě předtím, než byl tento stroj předán OKB-23, prošel předávacími zkouškami. V jejich průběhu přitom vykonal celkem 7 zkušebních letů s továrními zalétávacími piloti za kniplem s celkovou délkou trvání 12 hod a 21 min. Svůj první let se zkušebními piloty Mjasiščevovi OKB-23 za kniplem jediný prototyp letounu 3ME vykonal dne 18. června 1959. GK NII VVS byl tento stroj předán přesně dva měsíce nato. Z hlediska výkonnosti a ovladatelnosti na tom byl jediný prototyp letounu 3ME stejně se sériovým 3MN-1 (Bison B). Hlavní předností tohoto stroje před řadovým modelem 3MN-1 (Bison B) se stal znatelně větší dosah bombardovacího radaru. Ten navíc mohl zajišťovat navádění protizemních řízených střel. Kariéra jediného prototypu letounu 3ME nebyla ale dlouhá. Dne 12. května 1960, když postával na odstavné ploše letecké základny Žukovskyj, totiž do něho narazil letoun M-50A (Bounder), technologický demonstrátor nadzvukového strategického bombardéru typu M-50, na kterém zde byly právě tehdy prováděny pozemní zkoušky pohonných jednotek. Protože jediný prototyp letounu 3ME zmíněným střetem utrpěl rozsáhlé poškození v oblasti přední části trupu a pravé poloviny křídla, následně byl sešrotován. Protože se mezitím do středu pozornosti dostal odvozený raketonosný model 3MD (Bison C), letoun typu 3ME nakonec nepřekročil prototypové stádium.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového 3MN-1)

Uživatelé:  žádní

 

 

 

Posádka:    dva piloti, navigátor/bombometčík, druhý navigátor, operátor aktivního rušiče typu SPS-2, radista-střelec a „ocasní“ střelec

Pohon:        čtyři proudové motory typu Dobrynin VD-7B s max. tahem po 9 500 kp

Radar:         bombardovací-navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu Rubín-1 (‘Short Horn’) s detekčním dosahem 200 až 240 km a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-3T Argon-2 (Fan Tail) s vyhledávacím dosahem 6,5 km a zaměřovacím dosahem 3 km. Radiolokátor typu Rubín-1 slouží pro vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů a jeho instalace je umístěna uvnitř špice trupu. Válcovité pouzdro radiolokátoru typu PRS-2, který slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů v zadní polosféře, je zase umístěno na odtokové hraně SOP, přímo mezi kabinou „ocasního“ střelce a směrovým kormidlem.

Vybavení:   zaměřovací: jeden denní/noční optický bombardovací zaměřovač typu OPB-112 (jeho instalace se nachází za plochým obdélníkovým břišním okénkem pracoviště navigátora-bombometčíka) a čtyři optické střelecké zaměřovače, jeden střelecký zaměřovač typu VPS-53M (jeho instalace je umístěna za vystouplým pozorovacím průzorem nacházejícím se na hřbetu přídě trupu), jeden střelecký zaměřovač typu LPS-53M (jeho instalace je umístěna za vystouplým pozorovacím průzorem nacházejícím se na levoboku přídě trupu), jeden střelecký zaměřovač typu PPS-53M (jeho instalace je umístěna za vystouplým pozorovacím průzorem nacházejícím se na pravoboku přídě trupu) a jeden střelecký zaměřovač typu KPS-53M (jeho instalace je umístěna uvnitř kabiny „ocasního“ střelce)

                  obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2 Chrom (Odd Rods), aktivní rušič typu SPS-2 a pět výmetnic klamných RL cílů, tři pro rušení pozemních radiolokačních stanic PVO (jejich instalace se nachází uvnitř šachty hlavního podvozku) a dvě pro rušení palubních radiolokátorů stíhacích letounů (jejich instalace se nachází uvnitř zadní části trupu)

                  průzkumné: jeden fotoaparát pro denní snímkování nebo jeden fotoaparát pro noční snímkování, instalovaný uvnitř zádě trupu

Výzbroj:    tři zdvojené pohyblivé 23 mm kanóny typu AM-23, instalované po jednom v jedné obranné dálkově ovládané (radistou-střelcem) střelecké věži typu DB-33A se zásobou 1 100 nábojů nacházející se na hřbetu přídě trupu (přímo před náběžnou hranou křídla), jedné obranné dálkově ovládané (radistou-střelcem) střelecké věži typu DB-34A se zásobou 1 100 nábojů nacházející se na břichu přídě trupu (přímo před šachtou příďového podvozku) a v ocasním obranném střelišti typu DB-35AM se zásobou 2 000 nábojů, náklad jaderných (3 Mt puma typu iz.37D nebo 20 až 60 kt puma typu RDS-1, RDS-3, RDS-4 nebo RDS-5) nebo konvenčních (2 pumy typu FAB-9000 s hmotností 9 000 kg, 1 puma typu FAB-9000 s PTB, 2 pumy typu FAB-5000 s hmotností 5 000 kg, 6 pum typu FAB-3000 s hmotností 3 000 kg, 28 pum typu FAB-500 s hmotností 500 kg, 52 pum typu FAB-250 s hmotností 250 kg nebo 52 pum typu FAB-100 s hmotností 100 kg) pum do celkové hmotnosti 9 000 až 18 000 kg, přepravovaný uvnitř trupové pumovnice nacházející se uvnitř střední části trupu, a náklad osvětlovacích pum (jedna kazeta typu DJa-SS se dvěma pumami typu FOTAB-100-80 nebo jednou pumou typu FOTAB-250-215) a signálních pum (dvě kazety typu DJa-SS s 2 x 6 barevnými značkovacími-signálními světélkujícími pumami typu COSAB nebo 2 x 6 námořními značkovacími pumami typu OMAB), přepravovaný uvnitř nevelké pumovnice nacházející se uvnitř zadní části trupu přímo za šachtou hlavního podvozku

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 53,14 m 
Délka bez/s IFR:   49,81/51,81m
Výška: 11,50 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 202 000 kg
Max. rychlost: ?
Praktický dostup:   ?
Max. dolet:    ?

 

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 10.9.2013