LII BOR-1/-2

Typ:  experimentální bezpilotní raketoplán

Určení:  ověření aerodynamických charakteristik, stability, ovladatelnosti a tepelného namáhání draku kosmického letounu typu iz.105 v průběhu vstupu do atmosféry a letu atmosférou hypersonickou rychlostí za reálných podmínek, ověření činnosti systému řízení a efektivity různých typů ochranných žáruvzdorných materiálů při vysokých rychlostech a studium vlivu vrstvy plazmatu, která vzniká okolo draku rychlých létajících strojů při vysokých teplotách, na průchod rádiového signálu

Historie:  Program nerealizovaného třístupňového kosmického systému SPIRAL, který vzešel z výnosu ze dne 30. července 1965 a měl se sestávat z vícenásobně použitelného hypersonického letounu typu iz.205 z dílny OKB A.N. Tupoleva, jednorázově použitelné dvoustupňové nosné rakety a jednomístného vícenásobně použitelného kosmického letounu typu iz.105 z dílny OKB MiG, dal za vznik hned několika tzv. vzdušným zkušebnám. Kromě suborbitáních pilotovaných 1:1 technologických demonstrátorů letounu typu iz.105, subsonického iz.105.11, který poprvé vzlétl dne 11. října 1976, nezalétaného supersonického iz.105.12 a nedokončeného hypersonického iz.105.13, to byla nepočetná série nevelkých bezpilotních raketoplánů řady BOR (Bezpilotnyj orbitalnyj raketoplan = bezpilotní orbitální raketoplán). Konkrétně se jednalo o jeden raketoplán typu BOR-1, čtyři raketoplány typu BOR-2 a dva raketoplány typu BOR-3. Posláním raketoplánů řady BOR se stalo ověření aerodynamických charakteristik, stability, ovladatelnosti a tepelného namáhání draku kosmického letounu typu iz.105 v průběhu vstupu do atmosféry a letu atmosférou hypersonickou rychlostí za reálných podmínek, ověření činnosti systému řízení a efektivity různých typů ochranných žáruvzdorných materiálů při vysokých rychlostech a studium vlivu vrstvy plazmatu, která vzniká okolo draku rychlých létajících strojů při vysokých teplotách, na průchod rádiového signálu. Vývoj bezpilotních raketoplánů řady BOR byl zahájen v roce 1966 a probíhal v institutu LII (Letový-zkušební institut) M.M. Gromova. Zmíněnému institutu byla ale svěřena též realizace a vyhodnocení výsledků vlastních letových zkoušek. Bezpilotní raketoplány řady BOR byly řešeny jako přesná 1:3 aerodynamická zmenšenina kosmického letounu typu iz.105, který byl pojat jako vztlakové těleso s jednoduchou SOP, a byly vyrobeny za pomoci tzv. plazoměrkové metody. Protože institut LII nedisponoval vlastními konstruktéry, speciálně za tímto účelem byla zmíněnému institutu dočasně poskytnuta skupina odborníků z OKB MiG. K vynášení bezpilotních raketoplánů řady BOR na oběžnou dráhu sloužila nosná raketa typu K63D, která nebyla ničím jiným, než modifikací jednostupňové balistické řízené střely typu 8K63 (SS-4 Sandal) s úchytem zmíněného raketoplánu pod novým příďovým aerodynamickým krytem, který byl řešen jako dvoudílný. K přednímu rámu nosné rakety byly raketoplány typu BOR uchyceny, se sklopenými křídly směrem nahoru, za pomoci pyrošroubů a současně podepřeny vzpěrami příhradové konstrukce. Nosné rakety typu K63D s raketoplánem typu BOR startovaly z polygonu Groševo-2, který sloužil k testování výzbroje bombardovacích letounů. Zmíněný polygon se přitom nacházel v areálu institutu GNIKI (Státní vědecko-výzkumný Rudoarmějský institut) VVS, nedaleko obce Vladimirovka (Astracháňská oblast). Po sestupu do atmosféry raketoplány typu BOR přistávaly v prostoru Státního vědecko-výzkumného polygonu č.210, který se nacházel u kazašského Sary-Šaganu. Volba na právě tento polygon nepadla náhodou, neboť sloužil k testování prostředků protiraketové obrany a tedy disponoval zařízením pro vyhledávání a sledování nevelkých objektů pohybujících se vysokou rychlostí na hranici kosmu. Díky tomu totiž bylo k sledování zkušebních letů raketoplánů typu BOR možné využívat již vybudovanou infrastrukturu. Vlastním orbitálním letům předcházel rozsáhlý program pozemních a letových zkoušek. Tak např. ochranné žáruvzdorné materiály byly nejprve odzkoušeny na pozemní stendu v proudu reaktivního motoru. Testování mechanismu pro rozevírání křídel dvoudílného hermetického příďového aerodynamického krytu nosné rakety bylo prováděno na zemi i ve vzduchu. V druhém uvedeném případě byl zmíněný kryt zavěšen na jeřábu. K ověřování procesu odpojení raketoplánu od nosné rakety na zemi byly zase používány speciální testovací vozíky. Padákový záchranný systém byl odzkoušen za využití hmotnostních a geometrických maket raketoplánu typu BOR, které byly vynášeny do vzduchu vrtulníkem. Nejprve byl přitom k tomuto účelu používán vrtulník typu Mi-4 (Hound A) a poté těžší vrtulník typu Mi-6 (Hook A). Zatímco hmotnostní makety raketoplánu sloužily k ověření pevnosti brzdícího padáku, aerodynamické makety byly určeny k ověření činnosti celého padákového záchranného systému a stanovení jeho parametrů. Ty pak byly použity při zpracování algoritmů pro palubní automatiku, která zajišťovala aktivaci padákového systému. Kompletní předletová příprava raketoplánu typu BOR a jeho nosné rakety probíhala pod širým nebem, přímo na startovací pozici, a to pod dohledem zástupců Ministerstva obrany SSSR. Plnění nádrže raketoplánu typu BOR raketovým palivem, které se sestávalo z koncentrované kyseliny dusičné a heptylu, bylo prováděno ručně. Jelikož se jednalo o agresivní látky, obsluha musela mít při tomto procesu na sobě kompletní protichemický ochranný oblek. K umisťování raketoplánu typu BOR do příďového krytu nosné rakety byl využíván běžný autojeřáb. Jeřábník byl přitom instruován za pomoci ručního megafonu. Po připojení raketoplánu typu BOR k přednímu rámu nosné rakety a instalací dvoudílného aerodynamického krytu byla nosná raketa vztyčena za pomoci zařízení typu 8U210, které vycházelo z tahače typu MAZ-529V, do startovací pozice. Povel k vypnutí motorů nosné rakety byl vydáván, když nabrala výšku okolo 100 km. Nějakých 6 s nato došlo k odhození dvoudílného příďového aerodynamického krytu. Současně byla rozevřena křídla raketoplánu. V 8 s docházelo k odhozu příhradových nosníků, které raketoplán typu BOR udržovaly pod příďovým krytem nosné rakety ve vzpřímené poloze. K oddělení raketoplánu od nosné rakety docházelo 12 s po vypnutí motorů. Poté byl aktivován systém řízení, který pak raketoplán typu BOR navedl na sestupnou trajektorii. Systém řízení ale zajišťoval též, za pomoci raketových motorků, stabilizaci zmíněného stroje při sestupu, a to až do okamžiku, kdy vstoupil do atmosféry. K tomu docházelo ve výškách okolo 90-ti km nad povrchem země. Poté raketoplán typu BOR přešel do režimu aerodynamické stabilizace. K aktivaci padákového brzdícího systému docházelo ve výšce 20 km. Nejprve byl přitom vypuštěn, při rychlosti 300 m/s, brzdící padák. Ten byl ve výšce 3 km odhozen, aby mohl být následně vypuštěn padák přistávací. Na něm se pak raketoplán typu BOR snesl k zemi rychlostí 12 až 14 m/s. Každý zkušební let byl specifický, neboť byly při něm zužitkovány zkušenosti, které se podařilo nastřádat v průběhu předešlých zkušebních letů. Kariéra každého raketoplánu řady BOR se navíc omezila na jeden jediný zkušební let, nehledě na to, zda byl završen destrukcí nebo hladkým přistáním. Jediný exemplář raketoplánu typu BOR-1 byl pojat jako zjednodušená maketa bezpilotního raketoplánu typu BOR-2. Jeho jediným posláním bylo ověření činnosti pozemního startovacího zařízení, nosné rakety a přístrojového vybavení, stejně jako procesu odpojení raketoplánu typu BOR-2 od nosné rakety a přechodu na sestup do atmosféry. Protože se se záchranou raketoplánu typu BOR-1 nepočítalo, jeho drak byl zhotoven ze dřeva, aby při průletu atmosférou shořel. „Dřevěný“ raketoplán typu BOR-1 měl hmotnost okolo pouhých 700-ti kg a ke svému prvnímu a zároveň poslednímu letu se vydal dne 15. července 1969. Nosná raketa typu K63D jej přitom vynesla do výšky 100 km. Rychlost vstupu raketoplánu typu BOR-1 do atmosféry, ve které shořel, činila 12 996 km/h. Pozemní radiotelemetrická stanice přitom stále ještě přijímala cenná data o průběhu letu tohoto stroje, když se nacházel ve výškách mezi 60-ti a 70-ti km. Jediný letový test jediného exempláře raketoplánu typu BOR-1 bylo možné považovat za úspěšný. Oddělení tohoto stroje od nosné rakety typu K63D bylo bezproblémové, stejně jako jeho navedení na sestup do atmosféry. Zmíněná nosná raketa rovněž odvedla svou práci bez jakýchkoliv problémů. To samé se přitom týkalo i pozemních telemetrických měřících stanovišť. První ze čtyř exemplářů raketoplánu typu BOR-2 (č.101) měl hmotnost 790 kg odstartoval dne 6. prosince 1969, v 9:00 moskevského času. Posláním zmíněného letu bylo mimo jiné stanovení aerodynamických charakteristik, nejvíce vhodného úhlu náběhu z hlediska stabilizace a ohřevu povrchu draku a rozložení tlaku na povrchu draku raketoplánu při sestupu do atmosféry. V rámci zmíněného letu byla ale též testována efektivita tepelného ochranného štítu, který byl zhotoven z tabulí niobu s antioxidační povrchovou vrstvou. Kromě toho byl v průběhu zmíněného letu studován vliv plasmy, která vzniká okolo zahřátého povrchu raketoplánu v průběhu rychlého letu atmosférou, na ztrátu rádiového spojení. Do atmosféry raketoplán BOR-2 (č.101) vstoupil při úhlu náběhu 43°, úhlu skluzu 2° a úhlu náklonu blízkému 0°. Sestup tohoto stroje probíhal bezproblémově až do výšky 25 km. Poté došlo k selhání gyroskopu pro podélnou stabilizaci. Následkem toho se raketoplán BOR-2 (č.101) začal otáčet okolo podélné osy. Přitom přešel z řízeného sestupu do sestupu po balistické křivce. To ale zcela znemožnilo jej zachránit za pomoci padákového brzdícího systému. V průběhu jediného letu raketoplánu BOR-2 (č.101) se podařilo stanovit aerodynamickou jemnost tohoto stroje a vhodný úhel náběhu pro stabilní sestup. Kromě toho bylo stanoveno rozložení teploty a tlaku na povrchu draku raketoplánu typu BOR-2 při sestupu. Jak bylo očekáváno, tak se spodní plochy tohoto stroje při sestupu zahřívaly na podstatně vyšší teploty než plochy horní. Teplota uvnitř jednotlivých sekcí trupu přitom nebyla vyšší než 10 °C. Naměřené hodnoty tlaku, který působil na kritické oblasti spodní plochy raketoplánu typu BOR-2, rovněž odpovídaly vypočteným hodnotám. V průběhu zmíněného letu se ale podařilo též definovat max. přípustně hodnoty teploty pro tepelný štít z niobu a stanovit vliv plasmy, která se vytvářela okolo trupu tohoto stroje při průletu atmosférou, na rádiový signál cm a dm pásmu. Analýza výsledků jediného zkušebního letu raketoplánu typu BOR-2 (č.101) spolu s vnášením změn do systému řízení vycházejících z těchto poznatků zabrala celých sedm měsíců. Druhý exemplář raketoplánu typu BOR-2 (č.102) odstartoval dne 31. července 1970, v 5:00 moskevského času. Náplň zmíněného letu byla prakticky identická jako u jediného letu raketoplánu BOR-2 (č.101). Při letu raketoplánu typu BOR-2 (č.102) z výše uvedeného nebyl sledován pouze průchod rádiových vln přes plazmu, která se vytváří okolo draku raketoplánů při rychlém průletu atmosférou. Naproti tomu bylo daleko detailněji studováno zahřívání povrchu draku při průletu atmosférou, stejně jako přenos tepla z povrchu draku do jeho interiéru. Let raketoplánu typu BOR-2 (č.102) se na rozdíl od letu raketoplánu BOR-2 (č.101) obešel bez mimořádné události. V průběhu zmíněného letu se podařilo stanovit nejvíce vhodný úhel náběhu z hlediska stabilizace, aerodynamickou jemnost, rozložení teplotní a tlakové zátěže na drak při průletu atmosférou a přenos tepla z povrchu draku do jeho útrob. Ve výškách mezi 175 km a 100 km byla přitom teplota povrchu draku raketoplánu BOR-2 (č.102) prakticky neměnná. Jakmile ale zmíněný stroj sestoupal pod výškovou hladinu 100 km, byl pozorován prudký vzrůst teploty na jeho dolních plochách. Ve výšce 60 km byly přitom spodní plochy draku raketoplánu typu BOR-2 (č.102) zahřáty na 10 x vyšší teplotu než plochy horní. V průběhu jediného letu zmíněného stroje se ale podařilo též určit nejvíce tepelně namáhané zóny na „špici“ trupu a na čelní a střední partii makety překrytu kabiny. Spodní plochy raketoplánu typu BOR-2 (č.102) byly, stejně jako spodní plochy předchozího exempláře tohoto stroje, opatřeny tepelným štítem z panelů z niobu s různou antioxidační povrchovou úpravou. Niob se přitom ukázal být jako použitelný k ochraně před krátkodobým tepelným namáháním. Na druhou stranu byla v průběhu letu raketoplánu typu BOR-2 (č.102) odhalena nedostatečná těsnost mezi jednotlivými potahovými panely břicha trupu. To vedlo k pronikání horkých plynů do útrob trupu tohoto stroje. Třetí exemplář raketoplánu typu BOR-2 (č.103) odstartoval dne 22. dubna 1971, v 7:22 moskevského času. Právě toto datum nebylo k startu zmíněného raketoplánu vybráno náhodou, neboť ten den se přesně před 101 lety narodil V.I. Lenin. Posláním letu raketoplánu BOR-2 (č.103) se stalo rozšíření poznatků, které byly získány v průběhu zkušebních letů raketoplánů BOR-2 (č.101) a BOR-2 (č.102), o aerodynamice, tepelném a tlakovém namáhání draku raketoplánu při průletu atmosférou, vlastnostech tepelného ochranného štítu a průchodu rádiového signálu (v cm a m pásmu) plazmou. Zkušební let tohoto stroje se ale neobešel bez mimořádné události. V 609. sekundě se totiž poškodil jeden panel tepelného ochranného štítu z Niobu. To přitom vedlo k propálení nádrže s raketovým palivem a spálení části elektrických obvodů. Následkem toho přestaly pracovat raketové motorky stabilizačního systému. Kromě toho zmíněný incident vedl k přerušení příjmu telemetrických informací, což vyřadilo z provozu padákový záchranný systém. Přestože jediný let raketoplánu BOR-2 (č.103) skončil tvrdým nárazem do země, poskytl mnoho cenných informací. Z poletové analýzy přitom vyplynulo, že teplota panelu tepelného ochranného štítu břicha trupu z niobu přesáhla povolenou hodnotu v důsledku zvýšeného koeficientu výměny tepla. Dle názorů expertů byl zvýšený koeficient výměny tepla důsledkem kombinace turbulence s blíže nezjištěným faktorem, jakým mohlo být např. špatné lícování mezi jednotlivými ochrannými panely, deformace ochranných panelů vlivem vysoké teploty a tlaku či odtavení hlav šroubů, kterými byly panely tepelného ochranného štítu připevněny a které vystupovaly nějaký 1 až 1,5 mm nad jeho povrch. Naproti tomu ostatní potahové panely tepelného štítu raketoplánu BOR-2 (č.103), které byly zhotoveny z různých těžkotavitelných kovů s antikorozním povlakem, vydržely ohřev na 1 900 až 2 000 °C bez újmy. Na zmíněném stroji přitom prošly zkouškami též vzorky ablativního tepelného ochranného materiálu ze sklolaminátu z pryskyřice s nízkou tepelnou vodivostí. U raketoplánu BOR-2 (č.103) byla navíc poprvé k stabilizaci při sestupu atmosférou využívána změna vzepětí pohyblivých křídel. V průběhu zkušebních letů předchozích raketoplánů řady BOR se totiž s křídly po vyklopení po odpoutání od nosné rakety již nehýbalo. Za pomoci raketoplánu BOR-2 (č.103) se tak podařilo prověřit efektivitu podélného řízení asymetrických vychylováním obou dvou křídel. Poslední, čtvrtý, exemplář raketoplánu typu BOR-2 (č.104) odstartoval dne 8. února 1972, v 8:59 moskevského času. Zmíněný stroj byl ze všech raketoplánů řady BOR, které vzešly z programu SPIRAL (BOR-1, -2 a -3), nejvíce úspěšný. Raketoplán BOR-2 (č.104) totiž nejenže splnil všechny stanovené úkoly, svůj jediný let navíc završil hladkým přistáním bez jakéhokoliv poškození. Jeho posláním bylo přitom kromě dalšího rozšíření poznatků o aerodynamice, tepelném a tlakovém namáhání draku raketoplánu při průletu atmosférou a vlastnostech tepelného ochranného štítu též ověření efektivity stabilizace při sestupu atmosférou za pomoci aerodynamických ovládacích ploch. Z tohoto důvodu byl raketoplán BOR-2 (č.104) opatřen horizontálními aerodynamickými ovládacími plochami. Zmíněné ovládací plochy se nacházely na břichu zadní části trupu a vyklápěly se pod úhlem 7°. Ve špici trupu tohoto stroje byla navíc umístěna odhoditelná balastní zátěž o hmotnosti 25,6 kg. Odhozem zmíněné zátěže bylo přitom možné měnit úhel náběhu při sestupu v rozmezí hodnot 30° a 67,5°. Kromě toho měl raketoplán BOR-2 (č.104) modifikovaný systém řízení dle poznatků získaných v průběhu zkoušek všech předchozích raketoplánů řady BOR. V průběhu jediného letu tohoto stroje se podařilo mimo jiné stanovit hodnoty úhlu náběhu při různých polohách těžiště, aerodynamickou jemnost, rozložení teplotní a tlakové zátěže při průletu atmosférou a prověřit efektivitu stabilizace za využití aerodynamických ovládacích ploch. Za pomoci zmíněného stroje byly ale odzkoušeny též vzorky tepelného ochranného štítu z různých typů žáruvzdorných materiálů. Přitom se jednalo zejména o různé typy sklolaminátů. Protože jediný let raketoplánu BOR-2 (č.104) skončil, jak již bylo uvedeno, hladkým přistáním, zmíněný stroj se dochoval do dnešních dnů. Na testy raketoplánů typu BOR-2 navázaly testy raketoplánů typu BOR-3 s modifikovanou konstrukcí a palubními systémy.

Popis (model BOR-2):  Experimentální bezpilotní raketoplán typu BOR-2 byl řešen jako přesná 1:3 aerodynamická zmenšenina nerealizovaného kosmického letounu typu iz.105. Zmíněný stroj byl tedy koncipován jako bezocasý dolnoplošník s širokým zploštělým trupem s plochým břichem, vypouklým hřbetem a průřezem přibližně ve tvaru trojúhelníku, který zastával funkci tzv. vztlakového tělesa, poměrně krátkým šípovým křídlem a jednoduchou lichoběžníkovou svislou ocasní plochou v ose zadní části trupu. Celá konstrukce draku raketoplánu typu BOR-2 byla dimenzována na přetížení 25 g. Kostra draku zmíněného stroje měla kovovou konstrukci. Kostra trupu raketoplánu typu BOR-2 se sestávala z podélných a příčných elementů, které byly navzájem spojeny nýtováním. Mezi nimi se nacházely jednotlivé přístrojové sekce. Zatímco špice a břicho trupu raketoplánu typu BOR-2 bylo potaženo azbotextolitem, potah hřbetu a boků trupu tohoto stroje byl zhotoven ze sklolaminátu, stejně jako maketa kabiny. Jednotlivé elementy potahu byly přitom ke kovové kostře uchyceny za pomoci speciálních šroubů. Napojení křídel na boky zadní části trupu raketoplánu typu BOR-2 bylo řešeno jako kloubové. Díky tomu bylo možné křídla tohoto stroje sklopit směrem nahoru pod úhlem 60°. Použití skládacích křídel mělo přitom hned dva důvody. Tím prvním byla skutečnost, že by se raketoplán typu BOR-2 s rozloženými křídly nevešel do aerodynamického krytu nosné rakety. Kromě toho sklápěcí mechanismus křídel sloužil k stabilizaci a ovládání tohoto stroje při sestupu atmosférou hypersonickou rychlostí. Posledně uvedené bylo přitom prováděno jejich asymetrickým vychylováním. K rozložení křídel tohoto stroje po odpoutání od nosné rakety sloužily malé elektromotory. Jejich rozložení přitom trvalo pouhých 10 s. Součástí palubního vybavení raketoplánu typu BOR-2 byl systém automatiky, systém pro radiotelemetrická měření, palubní měření a sledování dráhy, řídicí systém a záchranný systém. Řídicí systém tohoto stroje se sestával z autopilota a soustavy osmi malých raketových motorů na kapalné pohonné látky (koncentrovaná kyselina dusičná a heptyl). Ty přitom zajišťovaly podélné, příčné i směrové řízení a stabilizaci před sestupem do atmosféry. Raketové motory raketoplánu typu BOR-2 se nacházely na zádi trupu a byly rozděleny do tří bloků, jednoho centrálního a dvou postranních. Součástí centrálního bloku, který sloužil k hrubé směrové a příčné orientaci, byly čtyři raketové motory. Naproti tomu postranní bloky sloužily k přesné orientaci a příčnému a podélnému řízení. Součástí každého z nich byly dva raketové motory. K vytlačování raketového paliva z kulovité nádrže, která se nacházela v přídi trupu, sloužil inertní plyn, podle všeho hélium. Inertní plyn byl přitom skladován v kulovité nádrži, která měla o poznání menší průměr než nádrž palivová a nacházela se přímo ve špici trupu, přímo před palivovou nádrží. Klasickými aerodynamickými ovládacími plochami byl opatřen pouze poslední, čtvrtý, exemplář raketoplánu typu BOR-2. Jejich instalace se přitom nacházela na břichu zadní části trupu. Palubní radiotelemetrická aparatura raketoplánu typu BOR-2 nesla označení Br-92 a soužila k měření a předávání letových parametrů pozemnímu stanovišti a v neposlední řadě též ke kontrole činnosti všech palubních systémů. Zaznamenávání trajektorie letu zase obstarávaly palubní aparatury typu Fokus a Rubin. Instalace antén aparatury typu Br-92 se přitom nacházela uvnitř křídel. Naproti tomu do břicha trupu raketoplánu typu BOR-2 byla vetknuta vysokofrekvenční trychtýřová anténa. Záchranu tohoto stroje na konci zkušebního sestupu zajišťoval padákový brzdící systém. Instalace kontejneru s dvojicí padáků, jednoho brzdícího a jednoho přistávacího, se nacházela přímo za palivovou nádrží, resp. přímo před přístrojovými sekcemi. K břichu trupu raketoplánu typu BOR-2 byly uchyceny vzorky ochranného žárovzdorného štítu z různých typů materiálů. Celý povrch draku tohoto stroje byl navíc poset snímači tlaku a teploty. Kuli detekci zón lokálního ohřevu byl na horní plochy draku raketoplánu typu BOR-2 nanesen nátěr termoindikační barvy.

Verze:

BOR-1 – zjednodušená jednorázově použitelná modifikace raketoplánu typu BOR-2 s dřevěnou konstrukcí draku. Jediný exemplář tohoto modelu se ke svému prvnímu letu vydal dne 15. července 1969.

BOR-2 – základní výše popsaná modifikace raketoplánu typu BOR-2. První ze čtyř exemplářů tohoto modelu se ke svému prvnímu letu vydal dne 6. prosince 1969.

BOR-3 – vylepšená modifikace raketoplánu typu BOR-2 s modifikovanou konstrukcí draku a zdokonalenými palubními systémy. První ze dvou exemplářů tohoto modelu se ke svému prvnímu letu vydal dne 24. května 1973. viz.samostatný text

Vyrobeno:  jeden exemplář modelu BOR-1, čtyři exempláře modelu BOR-2 a dva exempláře modelu BOR-3

Uživatelé:  SSSR

BOR-1

Posádka:    žádná

Pohon:       osm malých stabilizačních a orientačních raketových motorů na KPL