Bratuchin G-3

Typ:  dělostřelecká pozorovací modifikace experimentálního vrtulníku typu Omega II

Určení:  rozpoznávání a určování polohy pozemních cílů pro potřeby pozemního dělostřelectva a zjišťování škod způsobených protivníku dělostřeleckou palbou

Odlišnosti od typu Omega II:

- instalace výkonnějších 450 hp pohonných jednotek typu R-985-AN-1 americké výroby na místo 350 hp motorů typu MG-31F domácí konstrukce uvnitř modifikovaných postranních gondol

- instalace modifikovaného hnacího systému

Historie:  Přestože druhý prototyp dvoumotorového dvoumístného vrtulníku typu Omega z dílny OKB-3 I.P. Bratuchina, který vešel ve známost jako Omega II, vykazoval dobrou letovou stabilitou, snadnou pilotáží a poměrně ucházejícími letovými výkony, přeci jenom stále ještě šlo o poněkud nevyzrálou průkopnickou konstrukci s celou řadou „dětských nemocí“. I přesto byla ještě v roce 1945 závodu č.473 z Kyjeva nařízena stavba 200 těchto strojů ve specializované verzi pro řízení dělostřelecké palby. Protože se ale pohonné jednotky Omegy II v podobě 350 hp pístových motorů typu MG-31F již od roku 1938 nevyráběly a žádné jiné motory domácí konstrukce vhodné pro pohon vzdušného prostředku této kategorie tehdy ještě nebyly k dispozici, požadované sériové stroje, které vešly ve známost pod označením G-3, se nakonec musely spokojit s importovanými 450 hp pístovými motory typu Pratt & Whitney R-985-AN-1 americké výroby. Sériové G-3 se přitom od prototypové Omegy II kromě instalace zmíněných motorů uvnitř náležitě modifikovaných postranních gondol prakticky nijak nelišily. Přestože první ze dvou prototypů pozorovacího vrtulníku typu G-3 brány závodu č.45 opustil již v srpnu 1945, jeho letové zkoušky se nakonec rozeběhly až na jaře roku 1946. Krátce nato, v srpnu toho samého roku, se oba prototypy tohoto stroje spolu s jediným prototypem vrtulníku typu Omega II představily široké veřejnosti na tradiční letecké přehlídce, která se konala v Tušinu. Tušínské letecké přehlídky se přitom vrtulník typu G-3 zúčastnil i rok nato. Tentokrát zde bylo možné shlédnout dva tyto stroje spolu s jedním exemplářem odvozeného modelu G-4. Sériová výroba vrtulníku typu G-3 byla zahájena ještě v roce 1946. Dle zadání mělo výrobní halu závodu č.473 z Kyjeva do února roku 1946 opustit celkem osm předsériových G-3. Pět z nich bylo přitom vyhrazeno pro program státních zkoušek. Protože na poslední, osmý, předsériový G-3 již nezbyly žádné motory typu R-985-AN-1, ke zkouškám jich nakonec bylo předáno jen sedm. Do Moskvy přitom tyto stroje dorazily mezi květnem a červnem roku 1947, tedy se značným zpožděním proti původním plánům. Poté, od června roku 1947, výrobní program zmíněného podniku zcela přešel na odvozený model G-4, který se vyznačoval instalací 550 hp pístových motorů typu Al-26GR domácí výroby a nosných rotorů s větším průměrem. Závodní zkoušky vrtulníku typu G-3 se podařilo završit v červnu roku 1946. Státní zkoušky tohoto stroje se rozeběhly v říjnu toho samého roku a byly realizovány na letišti ve Čkalovsku. Protože ale šlo o zcela novou techniku, piloti vyhrazení pro program státních zkoušek museli předtím projít rozsáhlým výcvikovým programem. Ten byl přitom realizován od srpna roku 1946 na letišti Izmajovo. Státní zkoušky vrtulníku typu G-3 ale již od počátku provázela celá řada tehdy ještě zcela neznámých a neprozkoumaných problémů technického rázu. Ty se pak staly původcem celé řady mimořádných událostí, včetně několika havárií. Nemalé komplikace sebou ale přinášely též vžité návyky pilotů z pilotáže klasických letadel. První 15 min trvající let ve výšce 600 m v rámci programu G-3 se proto podařilo uskutečnit teprve až v lednu roku 1947. Krátce nato, dne 7. ledna téhož roku, byl ale první zkušební prototyp tohoto stroje zcela zničen při havárii. To již měl na svém kontě celkem 119 letů s celkovou délkou trvání téměř 28 hod (včetně 17-ti realizovaných v Čkalovsku). Později se dva sériové G-3 staly součástí vrtulníkového parku prvního vrtulníkového útvaru VVS. Ten byl přitom zřízen v létě roku 1947 v Serpuchově, který se nachází poblíž Moskvy. VVS ale tyto stroje nikdy nepoužívalo ke svému původnímu účelu, tedy k řízení dělostřelecké palby. Jejich jediným posláním se stal výcvik a přeškolování pilotů. Přestože se v průběhu zkušebního programu podařilo s vrtulníkem typu G-3 dosáhnout rychlosti 150 km/h (ve výšce 350 m) a výšky 2 500 m, přičemž jeho statický dostup byl stanoven na 1 100 m, VVS s těmito stroji z bezpečnostních důvodů létalo pouze na území letiště rychlostí do 30-ti km/h ve výškách do 10-ti m. Provoz posledního z nich byl přitom zastaven v roce 1950.

Verze:  -

Vyrobeno:  dva prototypy a osm sériových strojů (na jeden z nich ale nebyly žádné motory)

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    pilot a pozorovatel

Pohon:       dva pístové motory typu Pratt & Whitney R-985-AN-1 americké výroby s max. výkonem po 450 hp

Poslední úpravy provedeny dne: 2.6.2013