S-3K (KARS-160/9-A-368)

Typ:  lehká letecká neřízená raketa

Určení:  ničení obrněné techniky, různých budov a živé síly protivníka

Vyvinul:  OKB-16

Historie:  V přímé reakci na úspěchy leteckých neřízených raket řady RS-82 a RS-132 v bojích druhé světové války (1939 až 1945) byl v poválečných letech v SSSR zahájen vývoj celé řady nových raket této kategorie. Zmíněné zbraně měly totiž v porovnání s kanóny větší dostřel a silnější bojovou hlavici. Díky tomu bylo za jejich pomoci možné provádět rychlé útoky na cíle z velké vzdálenosti, což snižovalo riziko sestřelení nosiče. Díky absenci zpětného rázu, malé hmotnosti a nevelkým rozměrům mohly navíc bojové letouny zmíněné rakety přepravovat ve větších počtech a na pozemní cíle za jejich pomoci útočit v salvách, což zvyšovalo pravděpodobnost jejich zničení. Možnost útoků v salvách navíc částečně kompenzovala hlavní nedostatek těchto zbraní v podobě malé přesnosti. Pro neřízené rakety ale hovořila též jednoduchost jejich konstrukce a bojové aplikace. Při vývoji poválečných sovětských leteckých neřízených raket přitom našly uplatnění nejen zkušenosti s vývojem a nasazením tuzemských raket řady RS-82 a RS-132, ale též poznatky, které se podařilo nastřádat při studování trofejních materiálů z poražené Třetí říše. V Třetí říši se totiž vývoj raketové techniky těšil velké podpoře, a proto zde byli v této oblasti před ostatními státy poněkud napřed.  V prosinci roku 1951 byl vývoj nové generace leteckých neřízených raket svěřen institutu NII-1. V této souvislosti byl zmíněný institut později, v roce 1953, vyčleněn ze struktur MSChM (Ministerstvo zemědělského průmyslu), aby mohl být začleněn do podřízenosti MOP (Ministerstvo obranného průmyslu). Vývojem leteckých neřízených raket se ale ve stejnou dobu začala zabývat též konstrukční kancelář OKB-16 A.E. Nudelmana, která se předtím věnovala hlavňové výzbroji a která náležela též pod MOP, stejně jako některé konstrukční kanceláře (KB) spadající pod Ministerstvo leteckého průmyslu. V poválečných letech se v SSSR vývoj leteckých neřízených raket ubíral ve dvou směrech. Konkrétně se jednalo o rakety velkých ráží, které se spoléhaly na silnou bojovou hlavici s velkým ničivým účinkem, a rakety malých ráží, za jejichž pomoci bylo možné vést útoky v salvách. Stoupencem salvových raket byli mimo jiných též inženýři OKB-16, a to ne náhodou. Důvodem toho byla skutečnost, že neřízené rakety mají omezenou přesnost. Se vzrůstající vzdáleností odpalu od cíle je navíc jejich odchylka větší. Na přesnost zásahu mají navíc u těchto zbraní též negativní vliv okolní meteorologické jevy, stejně jako jejich výrobní kvalita a letový režim nosného letounu při odpalu. Pokud jsou ale neřízené rakety na cíl odpáleny v salvě o velkém počtu, je vysoce pravděpodobné, že mu alespoň jedna z nich uštědří přímý zásah. První poválečnou salvovou neřízenou leteckou raketou sovětské konstrukce, která se dočkala sériové výroby, se stala raketa typu S-3K z dílny OKB-16. Zmíněná raketa byla zpočátku známa jako KARS-160 (KARS = kumuljativnyj aviacionnyj reaktivnyj snarjad = kumulativní letecký reaktivní granát) a byla opatřena poměrně silnou bojovou hlavici s kumulativním, tříštivým a trhavým účinkem. Díky tomu byla vhodná k ničení široké škály pozemních cílů, včetně obrněné techniky, různých budov a živé síly protivníka. Na rozdíl od jiných typů leteckých salvových raket té doby se s raketou typu S-3K nepočítalo jako s protivzdušnou zbraní. Kuli požadované průbojnosti musela mít bojová hlavice této zbraně poměrně velké rozměry. Z tohoto důvodu měla přední část těla rakety typu S-3K s bojovou hlavicí znatelně větší průměr než část zadní, která ukrývala prachový raketový motor (134 mm vs 85 mm). Tělo rakety typu S-3K mělo tedy podobný tvar jako tělo ručních protitankových granátů řady RPG. Toto řešení bylo u první generace leteckých salvových neřízených raket oblíbené, a to i na západě, byť mělo negativní vliv na aerodynamiku. Raketový motor rakety typu S-3K využíval osvědčenou prachovou náplň RSI-K. K iniciaci prachové náplně raketového motoru této rakety, která měla tvar dlouhého a úzkého válce, sloužil zapalovač typu VG-15. Zmíněný zapalovač se nacházel v přední části motoru a byl iniciován roznětkou typu PP-9ERS, která byla aktivována elektrickým impulsem vyvolaným stisknutím tlačítka v kokpitu. Po aktivaci začala prachová náplň raketového motoru rakety typu S-3K hořet v celé ploše. Kuli stabilitě hoření byl raketový motor zmíněné rakety opatřen 12-ti tryskami. Ty se nacházely po jeho obvodu. Za účelem zjednodušení konstrukce konstruktéři raketu typu S-3K opatřili klasickými pevnými stabilizátory, které zaujímaly vzájemné uspořádání do tvaru písmene „X“. Protože měly stabilizační plochy rakety typu S-3K kompenzovat negativní vliv její masivní příďové části s bojovou hlavicí na stabilitu a současně musely mít malé rozpětí, aby bylo zmíněnou raketu možné přepravovat v podvěsu ve velkém počtu, měly značnou hloubku. Zadní části stabilizačních ploch rakety typu S-3K přitom vystupovaly až za trysky jejího motoru. Díky tomu měla záď zmíněné rakety „rohatý“ tvar. Kuli zajištění požadované tuhosti měly stabilizátory rakety typu S-3K členité výztuhy. Vzhledem k špatné aerodynamice a nevhodnému celkovému uspořádání měla ale zmíněná zbraň nevalné balistické charakteristiky. Díky tomu rychle ztrácela rychlost. Přitom už rychlost, které raketě typu S-3K udělil raketový motor, nebyla nijak vysoká a činila 380 m/s (1 368 km/h), což nebylo o mnoho více, než činí rychlost zvuku. Zmíněná raketa se tak stala jednou z nejpomalejších poválečných leteckých salvových raket. Rychlostí byla přitom srovnatelná s raketami typu RS-82 a RS-132, které byly používány už za druhé světové války pístovými bojovými letouny. Na druhou stranu měla raketa typu S-3K poměrně dobrou přesnost. Rozptyl těchto raket při střelbě na cíl ze vzdálenosti 1 000 m přitom činil pouhých 3,5 m. Díky tomu bylo za jejich pomoci možné ničit i bodové cíle. Bojová hlavice rakety typu S-3K měla hmotnost 7,3 kg a obsahovala 3,24 kg trinitrotoluen typu TG-50. Výbušná složka se tedy na celkové hmotnosti bojové hlavice této rakety podílela bezmála z poloviny (na celkové hmotnosti trhavých hlavic se výbušná složka obvykle podílí jen z 30-ti až 35-ti %). Důvodem toho byla skutečnost, že měla mít současně kumulativní a tříštivý účinek. Podobnou hmotnost, jakou měla bojová hlavice rakety typu S-3K, měly přitom též tříštivo-trhavé dělostřelecké granáty ráže 76 mm. Bojová hlavice rakety typu S-3K byla schopna probít 300 mm homogenního pancíře. Její exploze navíc dokázala vytvořit smrtící oblak až 500-ti střepin s hmotností okolo 1 g. K iniciaci bojové hlavice rakety typu S-3K sloužil elektro-mechanický kontaktní zapalovač typu EVU-84. K jeho aktivaci docházelo až po úplném vyhoření raketového motoru. To zamezovalo tomu, aby iniciace bojové hlavice ohrozila nosný letoun. K přepravě a odpalování raket typu S-3K sloužil sedminásobný stromečkový závěsník typu APU-14U. Při střelbě salvou interval mezi starty jednotlivých raket činil 0,075 s. Odpal všech raket typu S-3K tedy nezabral více než 1 s. Zmíněná zbraň byla vyprojektována speciálně pro nadzvukový stíhací-bombardovací letoun typu Su-7B (Fitter A) z dílny P.O. Suchoje a do výzbroje byla přijata v roce 1960. Pod trup a křídlo letounu typu Su-7B (Fitter A) bylo přitom možné umístit celkem čtyři sedminásobné stromečkové závěsníky s raketami typu S-3K. Zmíněné rakety se staly součástí zbraňového systému všech verzí letounu typu Su-7B (Fitter A), včetně verze dvoumístné. Později byly rakety typu S-3K zařazeny též do zbraňového arsenálu prvních verzí odvozeného stíhacího-bombardovacího letounu typu Su-17 (Fitter C). Kromě prvního výrobního modelu, Su-17 (Fitter C), se jednalo též o model Su-17M (Fitter C) a exportní model Su-20 (Fitter C). V případě modelu Su-17M/-20 (Fitter C) byly ale k nesení stromečkových odpalovacích zařízení APU-14U uzpůsobeny pouze letouny z prvních výrobních sérií (do 63. výrobní série). Pod trup a křídlo letounů řady Su-17 (Fitter C) bylo stromečkové odpalovací zařízení APU-14U možné podvěsit rovněž v počtu čtyř exemplářů. Zatímco letouny řady Su-7B (Fitter A) mohly rakety typu S-3K odpalovat jednotlivě nebo v salvách, zbraňový systém letounů řady Su-17 (Fitter C) umožňoval s těmito raketami provádět pouze salvovou střelbu. Protože mají plyny raketových motorů neřízených raket negativní vliv na činnost proudových motorů, automatický systém, který zajišťoval dávkování paliva do spalovací komory motoru nosiče raket typu S-3K v podobě letounu typu Su-7B (Fitter A), musel projít určitými úpravami. Plyny vzniklé hořením prachové náplně neřízených raket mají totiž vysokou teplotu a nízký obsah kyslíku. Pokud jsou tedy nasáty proudovým motorem, jeho chod může provázet pumpování a přehřívání. Přitom hrozí až propálení turbíny. Zmíněný systém byl konkrétně upraven tak, aby při stisku tlačítka odpalu raket na 1 až 2 s prudce snížil přísun paliva do spalovací komory motoru (aby nedošlo k jeho přehřátí). Střelba neřízenými raketami typu S-3K ale nakonec na chod pohonné jednotky letounu typu Su-7B (Fitter A) v podobě motoru typu Al-7F měla jen minimální vliv, jak vyplynulo z výsledků zkoušek. Při salvové střelbě ze čtyř odpalovacích zařízení typu APU-14U najednou totiž docházelo ke krátkodobému ohřevu vzduchu na vstupu do motoru o pouhých 5 až 40 °C (dle letové výšky). K zaměřování cílů při střelbě raketami typu S-3K byl používán zaměřovač typu ASP-5ND, ASP-PF-7 nebo ASP-PFM-7. Zmíněné zaměřovače přitom umožňovaly střelbu ze vzdálenosti 0,4 až 2 km. Střelbu raketami typu S-3K bylo doporučováno provádět při mírném střemhlavém letu rychlostí 850 až 910 km/h ze vzdálenosti 1,8 km a z výšky nejméně 390 až 410 m. Tato omezení přitom vycházela z techniky zaměření cíle. Kromě toho měla zamezit střetu letounu nosiče se střepinami, které vznikaly explozemi bojových hlavic raket typu S-3K. Protože exploze bojových hlavic raket typu S-3K vytvářela mohutná oblaka střepin, bylo považováno za nebezpečné se po jejich odpalu přiblížit k postřelovanému cíli na vzdálenost menší než 420 m (u rakety typu S-5 mající vyšší rychlost a lehčí bojovou hlavici to bylo jen 225 m). A vyhnout se postřelovanému cíli na takovou vzdálenost při strmém střemhlavém letu nebo při vyšší rychlosti by bylo prakticky nemožné. Zpětný ráz raket typu S-3K byl zanedbatelný. Ani salvová střelba s těmito raketami se nikterak neprojevovala na chování nosného letounu. S podvěsem raket typu S-3K ale nosné letouny nesměly překračovat rychlost 900 km/h. Jinak by totiž došlo k nadměrnému ohřevu zapalovače a prachové náplně raketového motoru těchto raket. Toto riziko přitom hrozilo zejména v malých výškách a za horkého letního počasí. V porovnání s více rozšířenou raketou typu S-5 měla raketa typu S-3K větší dosah (2 km vs 1,2 až 1,5 km) a těžší bojovou hlavici (7,3 kg vs 0,8 až 1,8 kg dle verze). Celková hmotnost bojových hlavic rakety typu S-3K odpálených v jedné salvě ze dvou sedminásobných závěsníků typu APU-14U tedy činila 102,2 kg, zatímco celková hmotnost bojových hlavic salvy raket typu S-5 odpálené ze dvou 16-ti násobných raketových bloků typu UB-16-57 dosahovala hodnoty pouhých 25,5 až 57,5 kg. Bojová hlavice rakety typu S-3K byla ale neúčinná proti zodolněným objektům, jakými jsou různé bunkry, sklady či velitelská stanoviště. K nízké účinnosti bojové hlavice rakety typu S-3K proti cílům této kategorie navíc přispívala též skutečnost, že byla opatřena kontaktním zapalovačem bez zpoždění. Díky tomu totiž k explozi bojové hlavice této rakety docházelo na povrchu objektu, kde nemohla napáchat větší škody. Naproti tomu z hlediska průbojného účinku byla bojová hlavice rakety typu S-3K pro ničení jiné bojové techniky než tanků nadbytečně silná. To nebyl případ rakety typu S-5. Přestože měla zmíněná raketa podstatně lehčí bojovou hlavici, dokázala zneškodnit většinu cílů, včetně lehce obrněné techniky a stropů polního opevnění. Tříštivý účinek bojové hlavice rakety typu S-3K byl nedostatečně účinný. Explozí bojové hlavice této rakety totiž vznikal velký počet velmi malých a lehkých střepin (s hmotností pouhý 1 g). Ty ale rychle ztrácely rychlost, letalitu a průbojnost, a proto nebyly příliš vhodné ani k ničení živé síly protivníka, natož pak bojové techniky. Dostatečnou ochranou před tak lehkými střepinami totiž poskytovalo i obyčejné teplé zimní oblečení. Proti raketě typu S-3K ale hovořil též značný čelní aerodynamický odpor odpalovacího zařízení typu APU-14U se sedmi těmito raketami. Protože bylo navíc odpalovací zařízení typu APU-14U málo robustní a nezvládalo velká dynamická zatížení, piloti nosiče s tímto zařízením v podvěsu museli dodržovat různá provozní omezení. Letouny s odpalovacími zařízeními typu APU-14U v podvěsu tedy nemohly využívat svoji letovou obálku v plném rozsahu. Navěšení odpalovacích zařízení typu APU-14U na nosný letoun bylo sice možné provádět ručně, neboť zmíněné zařízení vážilo pouhých 22,5 kg, tato procedura byla ale velmi pracná a komplikovaná. Odpalovací zařízení typu APU-14U bylo totiž velmi nešikovné na manipulaci. Manipulace s odpalovacím zařízením typu APU-14U se navíc neobešla bez speciálních lůžek a vozíků. Pokud by totiž bylo položeno volně vedle nosného letounu, hrozilo by jeho promáčknutí nebo zašpinění, které mohlo mít negativní vliv na funkčnost. Naproti tomu navěšení raket typu S-3K na odpalovací zařízení typu APU-14U sebou nepřinášelo žádná specifika a bylo poměrně bezproblémové. Z těchto důvodů nebyly rakety typu S-3K u bojových útvarů VVS příliš oblíbené. K jejich používání proto docházelo jen velmi sporadicky. To dokládá např. skutečnost, že si v roce 1965 VVS objednalo jen 6 400 raket typu S-3K. To bylo pouhých cca 10 raket na každý stíhací-bombardér, který se tedy nacházel ve službě. K cvičným letům piloti obvykle vyráželi jen se dvěma nebo třemi raketami typu S-3K na každém závěsníku typu APU-14U. K nacvičení techniky bojové aplikace totiž nebyl větší počet těchto raket nutný. Daleko více byl ale preferován nácvik střelby raketami typu S-5 z klasických raketových bloků. Mnozí piloti stíhacích-bombardérů proto neměli příležitost si střelby raketami typu S-3K alespoň jednou vyzkoušet. Značný počet pilotů tedy prošel pouze teoretickou průpravou bojové aplikace této rakety. Shodný trend byl přitom pozorován i u některých zahraničních uživatelů této zbraně. Tak např. vzdušné síly ČSSR a Polska rakety typu S-3K převzaly jen ve velmi omezeném počtu. Rakety typu S-3K, které byly dodány těmto dvěma státům Varšavské smlouvy, navíc praktiky nebyly téměř vůbec používány. Naproti tomu vzdušné síly Egypta a Sýrie rakety typu S-3K používaly v konfliktu s Izraelem k útokům na izraelská obrněná a nákladní vozidla. Z výzbroje VVS byly rakety typu S-3K vyřazeny na konci 70. let, a to v souvislosti s rychlými pokroky ve vývoji neřízených salvových raket nové generace v podobě 80 mm rakety typu S-8 a 122 mm rakety typu S-13.

Verze:  žádné

Odpalovací zařízení:

APU-14U – sedminásobný stromečkový závěsník. Zmíněné zařízení mělo podobu rámu se sedmi úchyty raket. Zatímco šest z nich bylo uchyceno k bokům rámu závěsníku typu APU-14U, po třech zprava a zleva, ten sedmí se nacházel vespod. Rám závěsníku typu APU-14U byl zhotoven ze slitiny hořčíku a kuli redukci hmotnosti měl dutou konstrukci. Hmotnost závěsníku typu APU-14U přitom činila 22,5 kg.

Nosič:  Su-7B/BM/BMK/BKL (Fitter A) – 4 ks, Su-7U/UMK (Moujik) – 4 ks, Su-17/-17K (Fitter C) – 4 ks, Su-17M (Fitter C) – 4 ks a Su-20 (Fitter C) – 4 ks

Pohon:  raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  kulumativní-tříštívá-trhavá o hmotnosti 7,3 kg s elektro-mechanickým kontaktním zapalovačem typu EVU-84

poslední úpravy provedeny dne: 26.1.2024