S-21 (ARS-212) Ovod

Typ:  těžká letecká neřízená raketa

Určení:  ničení bombardovacích letounů protivníka a pozemních cílů

Vyvinul:  NII-1

Historie:  V roce 1946 byla konstrukční kancelář KB-2, která spadala pod MSChM (Ministerstvo zemědělského průmyslu), pověřena vývojem tuzemského analogu německé těžké 210 mm letecké protiletadlové neřízené rakety typu R100/BS. Požadovaná raketa ve své konečné podobě nesla označení a ARZOS-212 Bars byla opatřena bojovou hlavicí s tříštivo-zápalným účinkem. Protože se ale bojová hlavice této zbraně ukázala být absolutně neúčinná proti celokovovým bojovým letounům s proudovým pohonem, sériové výroby se nedočkala. Dne 15. prosince 1951 byl vývojem perspektivních leteckých neřízených raket pověřen institut NII-1, který až do roku 1953 spadal rovněž MSChM. Poté byl v rámci reorganizace předveden pod MOP (Ministerstvo obranného průmyslu). Krátce nato, dne 26. prosince toho samého roku, byl institutu NII-1 zadán vývoj nástupce neúspěšné rakety typu ARZOS-212, který vešel ve známost jako ARS-212 Ovod (ARS = aviacionnyj reaktivnyj snarjad = letecký reaktivní granát). Práce na toto téma byly přitom v rámci NII-1 svěřeny konstrukční skupině J.N. Suchova. Při vývoji rakety typu ARS-212 byly plně zužitkovány zkušenosti, které se podařilo nastřádat nejen v průběhu vývoje a testování rakety typu ARZOS-212, ale též rakety typu TRS-212, která se rovněž nedočkala sériové výroby. Zatímco od rakety typu ARZOS-212 byl pro raketu typu ARS-212 převzat vydařený motor, s raketou typu TRS-212 tato raketa sdílela poměrně účinnou tříštivo-trhavou bojovou hlavici. Bojová hlavice rakety typu ARS-212 byla přitom opatřena elektro-mechanickým zapalovačem typu EV-52. Pro bojovou hlavici zmíněné rakety byl ale vyvíjen též mechanický zapalovač typu BMP. Ten ale zkouškami neprošel. Protože raketa typu ARS-212 využívala komponenty od již odzkoušených raket, její vývoj se podařilo dokončit v březnu roku 1952, tj. za pouhé tři měsíce. Leteckým zkouškám rakety typu ARS-212 předcházely pozemní střelby. Ty byly přitom realizovány na polygonu NIPAV (vědecko-výzkumný polygon letecké výzbroje), který se nacházel v Moskevské oblasti, poblíž Sofrina. V průběhu pozemních zkoušek bylo ze speciálních 6-ti m testovacích startovacích ramp odpáleno celkem 24 těchto raket, po 12-ti ze dvou zkušebních sérií. Rakety typu ARS-212 z obou dvou testovacích sérií se přitom od sebe navzájem odlišovaly pouze konstrukcí bojové části. Protože v průběhu pozemních zkoušek nedošlo ani k explozi bojové části po startu ani k rozpadu draku rakety v průběhu letu, následně mohlo být přikročeno k leteckým zkouškám. Pro tyto potřeby byl v prostorách závodu č.81 upraven jeden exemplář stíhacího MiGu-15bis (Fagot). Zmíněný stroj vešel ve známost pod továrním kódem „SD-21“ a pod křídlem mohl přepravovat dvě rakety typu ARS-212. Státnímu zkušebnímu institutu vojenského letectva (GK NII VVS) byl přitom předán dne 11. dubna 1952. Dodávka raket typu ARS-212 z vývojových a zkušebních sérií následovala v květnu toho samého roku. Státní zkoušky zmíněné zbraně se rozeběhly 15. dne toho samého měsíce. Protože jediné, co na nosiči „SD-21“ (rudá 407) fungovalo, jak mělo, byly odpalovací lišty typu APU-O-212, dne 25. května byl tento stroj navrácen výrobci k doladění. Další etapa státních zkoušek rakety typu ARS-212 se rozeběhla dne 12. září 1952. Mezitím, bez vyčkávání na výsledky zkoušek, byly v závodě č.81 na nosiče dvojice raket typu ARS-212 upraveny další čtyři MiGy-15bis (Fagot). K státním zkouškám byly přitom tyto stroje předány dne 30. června 1952. Zpočátku byly střelby raketami typu ARS-212 prováděny pouze na pozemní cíle ze střemhlavého letu. Později přišly na řadu též střelby na vzdušné cíle nacházející se v identické letové hladině. Protože se střelecké zkoušky nyní obešly bez problémů, dne 27. února 1953 byla raketa typu ARS-212 schválena pro sériovou výrobu. V této souvislosti byla zmíněná raketa přejmenována na S-21. Současně byl elektro-mechanický zapalovač bojové hlavice této zbraně přejmenován na V-21 (z EV-52) a odpalovací zařízení na PU-21 (z APU-O-212). Nové označení obdržel též zaměřovač typu AP-2R, který byl součástí palubního vybavení nosiče raket typu S-21 (ARS-212), a to AP-21. Celému raketovému komplexu, který se sestával z raket typu S-21, dvou odpalovacích zařízeních PU-21 a jednoho zaměřovače typu AP-21, bylo pak přiděleno označení AS-21. V letech 1953 až 1954 bylo na nosič dvojice raket typu S-21 upraveno 150 frontových MiGů-15bis (Fagot). Zmíněné stroje byly přitom opatřeny dvojicí odpalovacích lišt typu PU-21 a zaměřovačem typu AP-21, který umožňoval použití jak raketové, tak i kanónové výzbroje. Naproti tomu od začlenění raket typu S-21 do zbraňového systému těžkých dvoumotorových přepadových stíhacích letounů typu Jak-25 (Flashlight A) zcela sešlo. Zmíněná raketa byla však testována na dvoumotorovém frontovém bombardéru typu Il-28 (Beagle). S letounem typu Il-28 (Beagle) s šesticí raket typu S-21 v podvěsu pod křídlem se totiž počítalo při obraně strategicky významných objektů před bombardovacími letouny protivníka. Ke zkouškám byl přitom takto modifikovaný letoun typu Il-28 (Beagle) předán v létě roku 1953. Zkoušky zmíněného stroje u NII VVS byly ale zakončeny záporným hodnocením. Rychlost letounu typu Il-28 (Beagle) byla totiž k stíhání nejnovějších bombardovacích letounů nedostatečná. Za moderními stíhacími letouny navíc tento stroj trojnásobně zaostával stoupavostí. Proti použití letounu typu Il-28 (Beagle) v roli přepadového stíhače ale hovořila též nedostatečná vytrvalost a malý operační rádius. Kromě toho byl tento stroj schopen napadat pouze vzdušné cíle nacházející se v přímém visuálním kontaktu za dne a za dobrého počasí. Později, na základě výnosu ze dne 15. července 1953, byla raketa typu S-21 začleněna též do zbraňového systému letounu typu MiG-17 (Fresco A). Modifikace tohoto stroje, která zastávala roli nosiče dvou raket typu S-21, přitom vešla ve známost jako MiG-17AS. Státní zkoušky prototypu tohoto modelu, který nesl tovární kód „SI-21“, byly završeny na konci roku 1953. V průběhu roku 1954 bylo vyrobeno celkem 170 MiGů-17AS (Fresco A). Další exempláře tohoto modelu vznikly po roce 1955 konverzí sériových MiGů-17/-17A (Fresco A) a -17F (Fresco C) ze stavu VVS. Směrnice Hlavního inženýra VVS pro aplikaci neřízených raket typu S-21 na letounech typu MiG-15bis (Fagot) a MiG-17AS (Fresco A) byla vydána dne 5. května 1954. Dle zmíněné směrnice bylo tyto rakety možné odpalovat jednotlivě nebo najednou v salvě. V druhém uvedeném případě interval mezi startem jednotlivých raket činil 0,02 až 0,05 s. Odpal raket typu S-21 byl prováděn stisknutím tlačítka, které se nacházelo na vrcholu kniplu a původně sloužilo k střelbě z 37 mm kanónu typu N-37. K střelbě z 23 mm kanónů typu NR-23 bylo pak používáno tlačítko, které bylo umístěno v čele kniplu. Letouny typu MiG-15bis (Fagot) a MiG-17AS (Fresco A), které byly vyzbrojeny raketami typu S-21, ale druhé uvedené tlačítko postrádaly. V kabině těchto strojů se však nacházel dodatečný přepínač, za jehož pomoci bylo možné měnit funkci jediného tlačítka, které se nacházelo na vrcholu kniplu (střelba z kanónů nebo odpal raket). Protože se u letounů typu MiG-15bis (Fagot) a MiG-17AS (Fresco A) odpalovací lišty s neřízenými raketami typu S-21 nacházely hned vedle závěsníků s přídavnými palivovými nádržemi, před jejich odpálením bylo nezbytné, z bezpečnostních důvodů, přídavné palivové nádrže shodit. Zaměřovač typu AP-21, který byl součástí raketového komplexu typu AS-21, vycházel ze střeleckého zaměřovače typu ASP-3NM a na rozdíl od tohoto svého vývojového předchůdce dokázal počítat i balistické křivky neřízených raket. Za pomoci zmíněného zaměřovače bylo přitom možné provádět buďto střelbu z kanónů na vzdálenost 180 až 800 m nebo střelbu raketami typu S-21 na vzdálenost 400 až 800 m. Útoky na vzdušné cíle za pomoci těchto raket měly být prováděny ze zadní polosféry. Rychlost nosiče raket typu S-21 měla dle předpisu při útoku na vzdušný cíl pohybující se rychlostí 750 km/h ve výšce 5 000 m činit 900 km/h. Nastavování elektro-mechanického zapalovače bojové hlavice rakety typu S-21 v podobě typu V-21 bylo prováděno manuálně autopilotem před zahájením útoku nebo v průběhu zaměřování cíle. Předtím ale musel odhadnout vzdálenost cíle. K tomu přitom využíval zaměřovač typu AP-21. Informace o času detonace byla zapalovači bojové hlavice rakety typu S-21 předávána za pomoci zařízení typu PZV-52, které se nacházelo uvnitř vypouštěcího zařízení typu PU-21. S elektro-mechanickým zapalovačem bojové hlavice typu V-21, který vystupoval ze špice rakety typu S-21, bylo přitom zmíněné zařízení propojeno vnějším kabelem. Zapalovač typu V-21 bylo ale možné aktivovat též nárazem. Díky tomu bylo raketu typu S-21 možné používat i proti pozemním cílům. Na pozemní cíle bylo přitom zmíněné rakety možné odpalovat z mírného střemhlavého letu pod úhlem do 30°. Pokud měl letoun nosič vysunuté podvozky, raketu typu S-21 nebylo možné odpálit. To zamezovalo nechtěnému odpálení v průběhu státní, rolování, vzletu a přistání. S podvěsem dvou raket typu S-21 měl letoun typu MiG-17AS (Fresco A) o nějakých 10 až 20 km/h vyšší vzletovou a přistávací rychlost a o nějakých 150 m delší rozjezd při vzletu. Podvěs zmíněných raket ale sebou přinášel též pokles max. rychlosti o 20 km/h, dostupu o 650 m a stoupavosti. Výstup na výšku 5 000 m přitom MiGu-17AS (Fresco A) s dvojicí raket typu S-21 v podvěsu zabral 3,8 min, zatímco bez zmíněných raket v podvěsu dokázal této výšky dosáhnout za 3,3 min. Kuli omezené pevnosti křídla bylo navíc s letounem typu MiG-17AS (Fresco A) s dvojicí raket typu S-21 v podvěsu zakázáno překračovat rychlost 1 060 km/h ve výškách do 3 000 m, resp. 1 100 km/h ve větších výškách. Protože jedna raketa typu S-21 s odpalovacím zařízením vážila nějakých 150 kg, podvěs dvou těchto raket sebou přinesl vzrůst plošného zařízení na křídlo nejméně o 8 až 10 %, což mělo negativní vliv na obratnost. Bojové manévry byly proto s letounem typu MiG-17AS (Fresco A) s raketami typu S-21 v podvěsu nutné provádět při vyšších rychlostech a při chodu motoru na vyšší otáčky. To se přitom týkalo zejména vertikálních manévrů. Ty byly totiž nezbytné provádět při rychlostech vyšších o nějakých 40 až 50 km/h než v konfiguraci bez raket. Pokud odpal rakety typu S-21 selhal, zmíněná raketa byla, z bezpečnostních důvodů, odhazována i s vypouštěcím zařízením typu PU-21. Později bylo ale od této praktiky opuštěno, neboť se raketa typu S-21 ukázala být velmi spolehlivou zbraní. Hlavním nedostatkem rakety typu S-21 byla nízká přesnost. Z tohoto důvodu nebylo za pomoci této zbraně možné provádět střelbu na velké vzdálenosti. Přesnost raket typu S-21 se navíc lišila kus od kusu, a to i v rámci jedné výrobní série. To byl přitom důsledek ne zrovna ideální přesnosti ve výrobě a při montáži. Posledně uvedené se týkalo zejména pohonných jednotek. U raketových motorů totiž sebemenší nepřesnost vede k vychýlení jejich tahu od podélné osy. A sebemenší odchylka tahu od podélné osy má za následek vychýlení rakety z kurzu. Na inventáři VVS se neřízená raketa typu S-21 nacházela do počátku 70. let.

Verze:

S-21 (ARS-212) Ovod – první výše popsaná výrobní modifikace neřízené rakety typu S-21. Sériová výroba tohoto modelu byla schválena v roce 1953.

ARS-212M Ovod-M – pokročilá modifikace neřízené rakety typu S-21 s radiolokačním zapalovačem bojové hlavice (na místo elektro-mechanického), modifikovaným raketovým motorem se čtyřmi malými tryskami (na místo jedné velké) a novými stabilizačními plochami s obdélníkovým tvarem (na místo lichoběžníkového). Vývoj tohoto modelu nepřekročil stádium zkoušek. viz. samostatný text

Odpalovací zařízení:  odpalovací lišta typu PU-21 (PAU-O-212)

Nosič:  MiG-15bis AS-21 (Fagot) – 2 ks, modifikovaný Il-28 (Beagle) – 6 ks (nepřijat do výzbroje) a MiG-17AS (Fresco A) – 2 ks

S-21

Pohon:  raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  tříštivo-trhavá o hmotnosti 46,2 kg s elektro-mechanickým zapalovačem typu V-21

poslední úpravy provedeny dne: 7.2.2024