ARS-212M (ARS-212-OFM) Ovod-M

Typ:  pokročilá modifikace letecké neřízené rakety typu S-21 (ARS-212)

Určení:  ničení bombardovacích letounů protivníka a pozemních cílů

Vyvinul:  NII-1

Historie:  Hlavním nedostatkem 212 mm těžké letecké neřízené rakety typu S-21 (ARS-212) Ovod z dílny institutu NII-1 byla omezená přesnost. Z tohoto důvodu bylo za pomoci této zbraně možné provádět střelbu pouze na malé vzdálenosti (0,4 až 0,8 km). Přesnost raket typu S-21 se navíc lišila kus od kusu, a to i v rámci jedné výrobní série. To byl přitom důsledek ne zrovna ideální přesnosti ve výrobě a při montáži. Posledně uvedené se týkalo zejména pohonných jednotek. U raketových motorů totiž sebemenší nepřesnost vede k vychýlení jejich tahu od podélné osy. A sebemenší odchylka tahu od podélné osy má za následek vychýlení rakety z kurzu. Přímou reakcí na tuto skutečnost se stal model ARS-212M. Zmíněné raketa vzešla z výnosu ze dne 19. září 1953 a byla produktem programu Ovod-M. Tím samým výnosem byl ale institutu NII-1 zadán též vývoj 71 mm rakety typu ARS-70 Lastočka a 160 mm rakety typu ARS-160 Pika. Ve své konečné vývojové podobě byla raketa typu ARS-212M opatřena novou bojovou hlavicí, která byla naplněna  experimentální výbušnou látkou typu TGA-16 (směr tritolu a hexogenu s hliníkem). Protože měla zmíněná směs 1,5 x vyšší trhavý účinek než běžný tritol, bojová hlavice rakety typu ARS-212M měla ničivý účinek vůči vzdušným cílům až do vzdálenosti 30-ti m. To bylo o mnoho více než u prvních sovětských PLŘS v podobě typu RS-2U (AA-1 Alkali) a R-3 (AA-2 Atoll). Zatímco střepiny bojové hlavice střely typu RS-2U (AA-1 Alkali) dokázaly zasáhnout vzdušný cíl ze vzdálenosti 9 až 10 m, výbuch bojové hlavice střely typu R-3 (AA-2 Atoll) měl ničivý účinek na vzdálenost cca 10 m až 11 m. Bojová hlavice této zbraně byla navíc opatřena radiolokačním zapalovačem typu AR-12M, který měl podobnou konstrukci jako zapalovač bojové hlavice PLŘS typu RS-2U (AA-1 Alkali), a nikoliv zapalovačem elektro-mechanickým. Součástí zmíněného zapalovače byl přitom přijímač s kruhovou anténou, který pracoval na doplerovském principu. Zapalovač typu AR-12M byl napájen miniaturním náporovým turbogenerátorem. Kromě toho raketa typu ARS-212M obdržela modifikovaný raketový motor se sedmi cylindrickými prachovými náplněmi z vysokoenergického střelného prachu typu RSI-60. Zmíněný motor navíc využíval čtyři malé trysky a nikoliv jednu velkou, jak tomu bylo u rakety typu S-21 (ARS-212). To mělo přitom pozitivní vliv na stabilitu letu. Bez změn nezůstaly ani stabilizátory. Stabilizační plošky této zbraně měly totiž menší rozpětí, výrazně menší hloubku a obdélníkový a nikoliv lichoběžníkový tvar. První vývojová modifikace rakety typu ARS-212M vešla ve známost jako ARS-212-OFM a byla opatřena elektro-mechanickým zapalovačem bojové hlavice typu EV-54. Zmíněný zapalovač spolupracoval s radiolokačním dálkoměrem typu SRD-1 (Scan Fix), kterým byly vybaveny frontové stíhací letouny typu MiG-17F (Fresco C) a MiG-19/-19S (Farmer A/D). Celý proces nastavení času detonace bojové hlavice byl u rakety typu ARS-212-OFM plně automatizovaný. Naproti tomu u rakety typu S-21 (ARS-212) s elektro-mechanickým zapalovačem bojové hlavice čas aktivace zapalovače nastavoval pilot ručně, a to na základě odhadu vzdálenosti cíle. Další vývojová verze rakety typu ARS-212M byla známa jako ARS-212-OS a počítala s elektro-mechanickým zapalovačem bojové hlavice a šípovými stabilizačními plochami. K pozemním a letovým zkouškám, které se měly rozeběhnout ve druhém čtvrtletí roku 1954, mělo být předáno celkem 600 raket typu ARS-212-OFM. Nosičem zmíněné rakety se měl stát podzvukový frontový stíhací letoun typu MiG-17F (Fresco C). Protože se ale přestavba jednoho z těchto strojů na nosič raket typu ARS-212-OFM, který byl znám pod továrním kódem „SI-21M“, kuli opožděné dodávce střeleckého zaměřovače nakonec zatáhla do března roku 1955, zkouškami tato zbraň prošla až mezi 15. dubnem a 30. červnem roku 1955. Zkoušky rakety typu ARS-212-OFM ale sužovaly potíže s nízkou spolehlivostí elektro-mechanického zapalovače typu EV-54. K jeho aktivaci totiž často docházelo značně opožděně, a to až o 100 m za nastaveným bodem detonace. S kritikou se ale setkal též velký rozptyl v určení bodu aktivace zapalovače radiolokačním dálkoměrem (cca 4 m). Tomu následovaly zkoušky konečné varianty rakety typu ARS-212M s radiolokačním zapalovačem bojové hlavice typu AR-12M. Pro potřeby zkoušek této zbraně byl upraven jeden nadzvukový stíhací letoun typu MiG-19 (Farmer A). Pozemními, laboratorními a letovými státními zkouškami na speciálně upraveném MiGu-19 (Farmer A), který byl znám jako SM-2/V, přitom raketa typu ARS-212M prošla mezi 12. listopadem 1956 a 5. červencem 1957. Zmíněné zkoušky ale odhalily, že má zapalovač typu AR-12M nízkou spolehlivost a že se chová velmi nepředvídatelně. Díky vysoké citlivosti se totiž často aktivoval, kdy neměl. U 15 % střeleb navíc došlo k aktivaci zmíněného zapalovače krátce po odpoutání rakety od nosného letounu. To bylo velmi nebezpečné, neboť přitom hrozilo, že se nosný letoun střetne se střepinami vybuchlé bojové hlavice. Tomu mezi 1. srpnem a 3. zářím roku 1958 následovala další etapa zkoušek rakety typu ARS-212M v provedení s elektro-mechanickým zapalovačem bojové hlavice typu EV-54. Ten nyní pracoval o něco lépe. Poté, mezi 15. zářím 1958 a 29. květnem 1959, byly realizovány též pozemní, laboratorní a letové státní zkoušky rakety typu ARS-212M v provedení s elektro-optickým zapalovačem bojové hlavice typu Zarevo. Součástí zmíněného zapalovače byly fotonky, které reagovaly na opticky kontrastní objekty vůči pozadí, včetně objektů, které nebyly zhotoveny z kovu (např. špionážní balóny), a tedy nebyly pro radiolokační zapalovač viditelné. Ani zapalovač typu Zarevo ale zkouškami neprošel. Důvodem toho byla skutečnost, že jeho činnost významně ovlivňovalo počasí a denní doba. Tak např. v noci byl prakticky nepoužitelný, stejně jako za mlhavého a oblačného počasí. Jakékoliv pokusy o zvýšení citlivosti zapalovače typu Zarevo navíc vedly k tomu, že reagoval na kdejaký obláček či sluneční záblesk. V průběhu zkoušek rakety typu ARS-212M byly letounem MiG-19 (SM-2/V) prováděny střelby na vlečné terče typu PM-3Ž, které byly vlečeny letounem typu Il-28 (Beagle) ve výškách 5 000 až 7 000 m rychlostí 570 až 600 km/h, ze vzdálenosti 1,59 až 1,80 km. Zmíněná zbraň se ukázala být poměrně efektivní. 10 z 15-ti raket totiž prolétlo okolo terče ve vzdálenosti menší než 30 m, což byl dosah ničivého účinku její bojové hlavice. Čtyři z nich dokonce terč minuly o méně než 17 m. To byla vzdálenost, na kterou dokázala bojová hlavice rakety typu ARS-212M cíl zaručeně zneškodnit. Let rakety typu ARS-212M byl velmi stabilní. Kruhová odchylka této zbraně odpovídala 0,68 % vzdálenosti střelby, což bylo považováno za dobrý výsledek. Součástí zkoušek byly ale též střelby na bezpilotní terčovou modifikaci bombardéru typu Il-28 (Beagle), známou jako M-28. Poté, co bojová hlavice jedné rakety typu ARS-212M explodovala ve vzdálenosti 25 m za zmíněným strojem, jeho levý motor zachvátil požár. Současně „sprcha“ střepin učinila vzdušný terč typu M-28, který se právě pohyboval ve výšce 10 000 m, neovladatelným. V sériové verzi měla zmíněná zbraň nést označení S-21M a ve zbraňovém systému nadzvukových stíhacích letounů typu MiG-19PM (Farmer E) a MiG-21F (Fishbed C) měla doplnit naváděné střely. Z tohoto důvodu byly palubní systémy zmíněných letounů již od výroby uzpůsobeny k pozdější integraci této zbraně. Zkoušky rakety typu ARS-212M na letounu MiG-19 (SM-2/V) byly završeny na konci roku 1960. Ke státním zkouškám jako zbraň výkonnějšího dvoumachového MiGu-21F (Fishbed C) byla raketa typu ARS-212M odevzdána v červnu roku 1960. Později padlo rozhodnutí, aby byla zmíněná raketa začleněna též do zbraňového systému stíhacího-bombardovacího letounu typu Su-7B (Fitter A). Ke státním zkouškám jako zbraň posledně uvedeného stroje byla přitom raketa typu ARS-212M odevzdána v únoru roku 1960. Sériové výroby se ale tato zbraň nakonec nedočkala. V prosinci roku 1960 byl totiž její vývoj zastaven, neboť byla shledána jako bezperspektivní. Jedním z důvodů toho byly rychlé pokroky ve vývoji protiletadlových řízených střel, které se ukázaly být daleko efektivnějším prostředkem pro boj se vzdušnými cíli. Dalším důvodem ztráty zájmu o neřízenou raketu typu ARS-212M ze strany VVS se stalo úspěšně dokončení vývoje silnější 240 mm neřízené rakety typu S-24 (ARS-240), která byla zase v porovnání s touto zbraní daleko efektivnějším prostředkem pro ničení cílů pozemních. Prostředky vynaložené na vývoj rakety typu ARS-212M, který zabral celých osm let, ale i přesto nepřišly nazmar. Mnohá konstrukční řešení této rakety totiž našla uplatnění u již zmíněné rakety typu S-24, kterou lze považovat za vydařenou konstrukci.

Odpalovací zařízení:  odpalovací lišta typu APU-5 nebo APU-5M

Nosič:  MiG-17F (Fresco C) – 2 ks, MiG-19PM (Farmer E) – 2 ks, MiG-21F (Fishbed C) – 2 ks a Su-7B (Fitter A) – 4 ks

Pohon:  raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  tříštivo-trhavá o hmotnosti 46 kg s radiolokačním zapalovačem typu AR-12M

poslední úpravy provedeny dne: 7.2.2024