S-24 (ARS-240) Buran

Typ:  těžká letecká neřízená raketa

Určení:  ničení živé síly protivníka, málo odolných objektů, lehce pancéřované techniky, opevnění a krytů

Vyvinul:  NII-1

Historie:  Dne 19. března 1953 byl institutu NII-1, který spadal pod MOP (Ministerstvo obranného průmyslu), zadán vývoj těžké letecké neřízené rakety s ráží 280 mm. Zmíněná raketa vešla ve známost jako ARS-280 Buran (ARS = aviacionnyj reaktivnyj snarjad = letecký reaktivní granát) a vycházela z technologií 212 mm rakety typu S-21 (ARS-212). Protože ale zmíněná raketa byla pro podzvukový stíhací letoun typu MiG-17 (Fresco), který měl zastávat funkci nosiče této zbraně, příliš těžká a navíc sdílela hlavní nedostatky s raketou typu S-21 (ARS-212) v podobě špatné přesnosti a poněkud nešikovného manuálního nastavování zapalovače bojové hlavice, její vývoj nakonec nepřekročil stádium zkoušek. Následně se proto další úsilí institutu NII-1, resp. konstrukční skupiny A.M. Ljapunova, na poli těžkých leteckých neřízených raket soustředilo na lehčí 240 mm raketu typu ARS-240. Projektovaná hmotnost zmíněné rakety činila 235 kg, aby ji mohly používat i podzvukové stíhací letouny typu MiG-15 (Fagot) a MiG-17 (Fresco), které byly v roce 1956, po vyřazení všech specializovaných útočných letounů a zrušení všech bitevních letek, překlasifikovány na lehké stíhací-bombardéry. Zmíněné stroje totiž mohly pod křídlem nést munici o hmotnosti do pouhých 250-ti kg. Hlavním nosičem rakety typu ARS-240 se ale měl stát tehdy ještě vyvíjený nadzvukový stíhací-bombardovací letoun typu Su-7B (Fitter A), do kterého VVS vkládalo velké naděje. Práce na zmíněné raketě zpočátku postupovaly pomalým tempem. Důvodem toho byla skutečnost, že probíhaly paralelně s vývojem těžší rakety typu ARS-280. Práce na projektových dokumentacích a prototypech rakety typu ARS-240 proto zabraly téměř dva roky. Kuli redukci technického rizika v konstrukci této zbraně našly uplatnění osvědčené technologie z raket typu S-21 (ARS-212) a ARS-280. Se zmíněnými raketami přitom raketa typu ARS-240 sdílela i celkové uspořádání. Raketa typu ARS-240 tedy měla robustní válcovité tělo s ogivální špicí a čtyřmi stabilizátory, které měly uspořádání do tvaru písmene „X“, na zádi. Stabilizátory této zbraně ale měly obdélníkový tvar alá ARS-212M a nikoliv tvar lichoběžníku jako u obou výše uvedených raket a menší rozpětí. Takto řešené stabilizátory jsou totiž výrobně jednodušší a navíc kladou menší aerodynamický odpor než rozměrné lichoběžníkové stabilizátory. Ogivální špice rakety typu ARS-240 byla navíc více robustní a méně protáhlá než u raket typu S-21 (ARS-212) a ARS-280. U zmíněné rakety bylo navíc odmítnuto od ryze aerodynamické stabilizace, neboť neřízeným raketám nedokázala zajistit přijatelnou přesnost. Protože se neosvědčila ani stabilizace rotací, neboť rakety stabilizované pouze rotací byly konstrukčně složité a navíc je bylo možné odpalovat pouze při určité rychlosti (aby bylo dosaženo požadované rychlosti otáček okolo podélné osy), raketa typu ARS-240 využívala kombinaci obou zmíněných způsobů stabilizace. Zmíněná raketa byla tedy stabilizovaná rotací a stabilizačními plochami současně. Raketu typu ARS-240 přitom do rotace uváděl tah motoru. Motor zmíněné rakety byl proto opatřen šesti malými tryskami, které byly uspořádány do tvaru kruhu a které zaujímaly mírný sklon směrem k podélné ose. Toto řešení trysek nejenže uvádělo raketu typu ARS-240 do rotace okolo podélné osy, ale též prakticky zamezovalo excentricitě tahu. Sebemenší odchylka tahu motoru od podélné osy měla přitom u raket s jednou velkou tryskou a aerodynamickou stabilizací za následek odchýlení od letové trajektorie. A k nežádoucímu vychýlení vektoru tahu od podélné osy u těchto raket vedly sebemenší nepřesnosti ve výrobě. Naproti tomu použití baterie malých trysek negativní vliv výrobních nepřesností na vektor tahu omezuje na minimum. Sklon trysek rakety typu ARS-240 přitom činil pouhý 1°30‘. Díky tomu z celkového tahu motoru této rakety ubírala rotace absolutní minimum. Téměř veškerý tah motoru rakety typu ARS-240 tedy šel na její dopředný pohyb. Raketový motor zmíněné rakety ukrýval sedm jednokomorových válcovitých náplní ze střelného prachu typu RSI-60 o celkové hmotnosti 45,8 kg. Volba na právě tento typ prachové náplně nepadla náhodou, neboť její výroba byla již tehdy dobře osvojena. Pro baterii jednokomorových prachových náplní navíc hovořila vysoká stabilita hoření. To je přitom důsledek toho, že takové náplně hoří na dvou površích, vnějším a vnitřním. Díky tomu dochází k rychlému nárůstu tahu na max. hodnotu. A nejen to. Hodnota tahu takového raketového motoru je konstantní po celou dobu hoření. Během pouhé 1,1 s práce raketový motor raketě typu ARS-240 udělil rychlost 1 476 km/h (410 m/s) a rychlost otáčení okolo podélné osy 450 ot/min. Mířenou střelbu bylo za pomoci této rakety možné provádět ze vzdálenosti 2,3 až 2,5 km. Naproti tomu s raketou typu S-21 (ARS-212) bylo možné střílet na vzdálenost pouhých 0,4 až 0,8 km. Veškeré palivo raketového motoru rakety typu ARS-240 vyhořelo po pouhých 250-ti m letu. To odpovídalo 9-ti až 10-ti % celkové vzdálenosti letu k cíli. Po zbytek letu se raketa typu ARS-240 pohybovala setrvačností. To vše bylo přitom důsledkem vynikajících balistických charakteristik. Příčné zatížení rakety typu S-24 bylo totiž 1,5 x vyšší než u rakety typu S-21, resp. téměř 3 x vyšší než u rakety typu S-5. Raketa typu ARS-240 měla navíc rekordně nízký balistický koeficient, který vyjadřuje schopnost překonávat odpor vzduchu. U zmíněné rakety přitom činil 0,43, zatímco balistický koeficient 57 mm rakety typu S-5 se pohyboval mezi 1,9 a 2,0. Protože raketa typu ARS-240 měla sloužit k ničení široké škály pozemních cílů, od živé síly protivníka, přes málo odolné objekty až po lehce pancéřovanou techniku, opevnění a kryty, obdržela silnou tříštivo-trhavou bojovou hlavici mající ekvivalentní účinnost se 100 kg tříštivo-trhavou pumou typu OFAB-100. Díky velké hmotnosti, robustní konstrukci pláště hlavice a vysoké rychlosti měla tato zbraň též silný průbojný účinek. Za pomoci rakety typu ARS-240 bylo tedy možné ničit i polní opevnění, městskou zástavbu a průmyslové budovy či železobetonové kryty. Bojová hlavice se přitom na celkové hmotnosti této rakety podílela z více než poloviny. Bojová hlavice rakety typu ARS-240, která měla startovací hmotnost 235 kg, totiž vážila celých 123,4 kg. To byla ve své době rekordní hodnota v celosvětovém měřítku. Tak např. u rakety typu S-21 se bojová hlavice na celkové hmotnosti podílela jen z 21-ti %, u rakety typu S-3K z méně než 40-ti %, u rakety typu S-5 z 20-ti až 30-ti %. Bojová hlavice rakety typu ARS-240 byla naplněna běžných tritolem, kterým byla plněna většina sovětských tříštivo-trhavých pum. To nebylo u neřízených raket tehdy v SSSR běžné, neboť jejich bojové hlavice byly již plněny modernějšími výbušnými směsmi. Na výbušnou směs přitom u bojové hlavice rakety typu ARS-240 připadalo 25,5 kg (ze 123,4 kg). To bylo méně než u pumy typu OFAB-100, která vážila rovněž okolo 120-ti kg. Zmíněná puma byla totiž plněna 34-ti až 44-ti kg tritolu. Bojovou hlavici rakety typu ARS-240 nebylo nutné plnit tak velkým množstvím výbušné směsi, neboť zmíněná zbraň dopadala na cíl, na rozdíl od pum, s vysokou přesností a navíc měla lepší penetrační a tříštivý účinek. Druhé uvedené bylo přitom zajištěno předfragmentováním jejího pláště. Díky tomu se plášť bojové hlavice rakety typu ARS-240 při výbuchu rozpadl na až 4 000 fragmentů s hmotností 25 až 35 g. Ty přitom měly ničivý účinek nejen na živou sílu protivníka, ale i na nechráněnou a lehce obrněnou techniku. Nechráněnou techniku, jakými jsou letadla na stojánce, nákladní automobily, odpalovací zařízení raket či systémy PVO, přitom bojová hlavice rakety typu ARS-240 dokázala vyřadit z provozu až na vzdálenost 40 m. V případě obrněných vozidel to bylo 10 až 20 m. Fragmenty bojové hlavice této zbraně měly navíc silný zápalný účinek. Díky tomu po průniku pancířem vozidla způsobovaly v jeho interiéru požár. Do cihlové zdi o tloušťce 2,5 cihly dokázala bojová hlavice rakety typu ARS-240 vytvořit otvor o ploše 15 m³. Protože tříštivo-trhavé bojové hlavice mají vyšší účinek, když explodují v malé výšce nad zemí (při explozi při dopadu se totiž část střepin zaboří do země), konstruktéři bojovou hlavici zmíněné rakety opatřili bezkontaktním zapalovačem. K závodním zkouškám byla raketa typu ARS-240 nejprve předána s elektro-optickým zapalovačem bojové hlavice typu Zarevo. Součástí zmíněného zapalovače byly fotonky, které reagovaly na opticky kontrastní objekty vůči pozadí, včetně objektů, které nebyly zhotoveny z kovu. Se zapalovačem typu Zarevo bylo nakonec na polygonu NII VVS uskutečněno jen sedm střeleb. Důvodem toho byla skutečnost, že činnost tohoto zařízení významně ovlivňovalo počasí a denní doba. Tak např. v noci byl zapalovač typu Zarevo prakticky nepoužitelný, stejně jako za mlhavého a oblačného počasí. Jakékoliv pokusy o zvýšení citlivosti zmíněného zařízení navíc vedly k tomu, že reagoval na kdejaký obláček či sluneční záblesk. Následně byl proto zapalovač typu Zarevo nahrazen osvědčeným mechanickým kontaktním zapalovačem typu V-24A, který umožňoval buďto okamžitou iniciaci nebo iniciaci se zpožděním. Protože v době, kdy byla raketa typu ARS-240 předána k závodním zkouškám, nosič této zbraně v podobě nadzvukového letounu typu Su-7B (Fitter A) ještě nebyl k dispozici, k testování této zbraně byl zpočátku používán pístový útočný letoun typu Il-10 (Beast). První prototyp letounu typu Su-7B (Fitter A), S22-1, byl k závodním zkouškám odevzdán v dubnu roku 1958. První střelby raketami typu ARS-240 byly s tímto strojem uskutečněny v létě téhož roku. Zatímco odpaly jednotlivých raket z křídelních závěsníků se obešly bez problémů, při salvové střelbě byly zaznamenány vážné problémy s chodem motoru. Již při prvním současném odpalu čtyř raket typu ARS-240 motor letounu typu Su-7B (Fitter A) zcela zhasl. Jakékoliv pokusy o jeho nahození byly přitom marné. Zmíněný stroj se ale naštěstí nacházel nedaleko letiště, a tak se s ním pilotovi podařilo úspěšně nouzově přistát s nefunkčním motorem. Protože panovaly obavy ze ztráty prototypu letounu typu Su-7B (Fitter A), následně bylo vedením GKAT (Státní komisariát pro leteckou techniku) zakázáno rakety typu ARS-240 na tomto stroji dále testovat. To by ale znemožnilo letoun typu Su-7B (Fitter A) předat k státním zkouškám i s raketou tohoto typu, jak požadovalo VVS. Z tohoto důvodu byly následně stanoveny provozní limity pro letoun typu Su-7B (Fitter A), které měly s tímto strojem umožňovat provádět bezpečnou střelbu raketami typu ARS-240. To se týkalo letového profilu, letové výšky, letové rychlosti, úhlu střemhlavého letu a režimu pohonné jednotky. Dne 16. září 1959 letoun typu Su-7B (Fitter A) uskutečnil, před zraky komise v čele se zástupcem ministra leteckého průmyslu, úspěšné střelby za pomoci raket typu ARS-240. Státními zkouškami tato zbraň spolu se svým nosičem v podobě letounu typu Su-7B (Fitter A) prošla mezi 6. únorem a 3. květnem roku 1961. Testování rakety typu ARS-240 se stalo součástí celkem deseti zkušebních letů. Výsledky střeleb těmito raketami na pozemní cíle ze střemhlavého letu za využití zaměřovače typu ASP-5N byly uspokojivé. Kruhová odchylka rakety typu ARS-240 odpovídala pouhým 0,9 % vzdálenosti střelby. Systematická chyba, která je dána nedokonalostí zaměřovače, činila 1,3 % vzdálenosti střelby v příčném směru vůči ose letu, resp. 1,03 % vzdálenosti střelby ve směru letu. Přesností přitom raketa typu ARS-240 překonávala i lehčí 57 mm raketu typu S-5K, jejíž testy byly též součástí státních zkoušek letounu typu Su-7B (Fitter A). Jediným terčem kritiky u jinak vydařené rakety typu ARS-240 se stal mechanický zapalovač bojové hlavice typu V-24A. Při nastavení na okamžitou iniciaci při kontaktu totiž reagoval opožděně. Díky tomu k explozi bojové hlavice docházelo až poté, co se raketa typu ARS-240 zaryla do země, což rapidně snižovalo její tříštivý účinek. U zapalovače typu V-24A bylo ale možné nastavit též zpoždění iniciace o 0,007 s nebo 0,014 s. Zpoždění bylo přitom využíváno při útocích na budovy a kryty, neboť zajišťovalo detonaci bojové hlavice uvnitř stavby (což má vyšší účinek na její integritu). Negativní vliv střelby raketami typu ARS-240 na chod pohonné jednotky letounu typu Su-7B (Fitter A) v podobě motoru typu Al-7F, který byl opatřen axiálním kompresorem, se ale nepodařilo zcela odstranit. Motory s axiálním kompresorem jsou totiž velmi citlivé na nasátí plynů z motorů raket, neboť mají vysokou teplotu a malý obsah kyslíku. To vede k pumpáži, což je velmi nebezpečný jev, který může vyústit až v destrukci motoru. Teplota výtokových plynů motoru rakety typu ARS-240 navíc dosahovala hodnot 400 až 4 000 °C. Jejich nasátí motorem proto mohlo způsobit požár. Aby toho nebylo málo, tak letoun typu Su-7B (Fitter A) mohl neřízené rakety přepravovat nejen pod křídlem, ale i pod trupem. A při odpalování z podtrupových závěsníků rakety prolétávaly v poměrně malé vzdálenosti od lapače vzduchu motoru. Z tohoto důvodu bylo s letounem typu Su-7B (Fitter A) povoleno odpalovat neřízené rakety všech typů pouze do určité výšky a při chodu motoru na „volnoběh“. V tomto režimu měl totiž motor typu Al-7F minimální pracovní teplotu. Současně běžel na minimální otočky a spotřebovával minimální množství paliva. Později se součástí pohonného systému letounu typu Su-7B (Fitter A) stal systém typ KS-1, který při stisknutí tlačítka pro odpal rakety automaticky nehledě na letový režim ostře snížil přísun paliva do motoru na minimální možné množství na dobu 1 až 2 s (což snižovalo riziko přehřátí v důsledku nasátí raketových zplodin). Současně byl kuli snížení koncentrace raketových zplodin ve vzduchu okolo nosiče zvýšen interval odpalu jednotlivých raket typu ARS-240 v salvě na 0,15 s. Protože raketa typu ARS-240 prokázala vysokou efektivitu, státní zkoušky této zbraně byly završeny doporučujícím stanoviskem pro přijetí do výzbroje. Do výzbroje VVS byla přitom raketa typu ARS-240 zařazena v roce 1960 pod označením S-24. Nosič této zbraně v podobě letounu typu Su-7B (Fitter A) byl za operačně plně způsobilý oficiálně prohlášen dne 24. ledna 1961. Mezitím se rozeběhly zkoušky rakety typu S-24 (ARS-240) na nadzvukovém frontovém stíhacím letounu typu MiG-21F (Fishbed C). Zkoušky pumové a raketové výzbroje tohoto stroje byly přitom realizovány mezi 25. červnem 1960 a 20. dubnem 1961 u GNIKI VVS (Státní vědecko-výzkumný komplex VVS). Zatímco letoun typu Su-7B (Fitter A) mohl přepravovat hned čtyři rakety typu S-24, pod křídlo letounu typu MiG-21F (Fishbed C) bylo možné umístit jen dvě tyto rakety. V průběhu zkoušek rakety typu S-24 jako zbraně stíhacího MiGu-21F (Fishbed C), který byl opatřen střeleckým zaměřovačem typu ASP-5N-VB1, bylo uskutečněno 25 salvových střeleb. Zmíněné střelby bylo možné považovat za úspěšné, byť se mírně projevovaly na činnosti motoru. Přesnost střelby byla obdobná jako u letounu typu Su-7B (Fitter A). Kruhová odchylka odpovídala 0,86 % vzdálenosti střelby. Systematická chyba činila 0,7 % vzdálenosti střelby v příčném směru vůči ose letu, resp. 0,1 % vzdálenosti střelby ve směru letu. K přepravě a odpalování raket typu S-24 byly zpočátku používány odpalovací lišty typu PU-12-40, PU-12-40U nebo PU-12-40UD. Zmíněné odpalovací lišty byly přitom kompatibilní též s 212 mm neřízenou raketou typu ARS-212M, která ale nakonec nebyla do výzbroje VVS zařazena. Přepadové verze MiGu-21 (Fishbed) v podobě modelu MiG-21PF (Fishbed D) a MiG-21PFM (Fishbed F) mohly rakety typu S-24 přepravovat na odpalovacích lištách typu APU-7, které byly kompatibilní též s PLŘS typu RS-2US (AA-1 Alkali). Zmíněné odpalovací lišty byly přitom do výzbroje VVS zařazeny výnosem ze dne 31. března 1966. Ještě později začaly být k vypouštění raket typu S-24 používány odpalovací lišty typu APU-68U, APU-68UM, APU-68UM2 a APU-68UM3. Zmíněné odpalovací lišty se staly součástí výbavy celé řady bojových letounů a byly kompatibilní s celou řadou munice, včetně protizemních řízených střel. Zatímco odpalovací lišta typu PU-12-40 měla hmotnost pouhých 13 kg, hmotnost universální odpalovací lišty typu APU-68UM činila celých 36 kg. Achillovou patou jinak vydařené rakety typu S-24 byl mechanický zapalovač bojové hlavice typu V-24A. Zmíněný zapalovač byl totiž neefektivní vůči celé škále cílů. To se týkalo zejména cílů nacházejících se na volném prostranství, jakým je např. pěchota ukrytá v zákopech či ve vozidlech. To byl přitom důsledek toho, že k aktivaci bojové hlavice rakety typu S-24 docházelo při nárazu. Díky tomu totiž většina střepin vzniklá výbuchem hlavice této zbraně skončila v zemi. Následně se proto do středu pozornosti konstruktérů rakety typu S-24 dostal bezkontaktní radiolokační zapalovač, a to ne náhodou, protože takové zařízení bylo tehdy v SSSR již vyráběno, a to pro PLŘS typu RS-2U (AA-1 Alkali). Speciálně pro zmíněnou zbraň byl přitom vyvinut, institutem NII-137, radiolokační zapalovač typu RV-24 Žuk. Zmíněný zapalovač vycházel ze zapalovače bojové hlavice již uvedené PLŘS typu RS-2U (AA-1 Alkali) a pracoval na doplerovském principu. Zapalovač typu RV-24 byl napájen miniaturním náporovým turbogenerátorem. Zmíněný generátor měl kompaktní konstrukci a byl skryt v útrobách těla zapalovače typu RV-24. K jeho aktivaci přitom docházelo až po vyhoření veškerého raketového paliva. To zamezovalo poškození nosiče střepinami při případné nechtěné detonaci. Práce na zapalovači typu RV-24 měly iniciativní charakter a byly završeny v roce 1964. Zpočátku závodních zkoušek rakety typu S-24 se zapalovačem typu RV-24 docházelo k detonaci bojové hlavice této zbraně v nadměrné výšce. Díky tomu se značná část střepin rozlítla do okolí, aniž by napáchala nějaké škody na terči. Při detonaci ve výšce 2 až 3 m nad zemí byla zase zasažená oblast střepinami menší, než bylo vypočteno. Následně byla proto výška detonace zvětšena na 10 až 15 m. Pro případ selhání elektroniky byl zapalovač typu RV-24 obdařen schopností aktivace při nárazu. Mezitím, za chodu výroby, došlo k zjednodušení konstrukce mechanického nárazového zapalovače typu V-24A. Zmíněný zapalovač měl nyní jenom dva (a nikoliv tři) režimy. Zatímco v režimu „O“ inicioval detonaci okamžitě při nárazu, v režimu „Z“ bojovou hlavici rakety typu S-24 odpálil se zpožděním 0,006 až 0,015 s od nárazu. Přestože se v 70. letech součástí zbraňového arsenálu bojových letounů frontového letectva staly též protizemní řízené střely, neřízené rakety typu S-24 byly používány nadále. Kromě toho se staly součástí zbraňového arsenálu celé řady dalších bojových letounů. Rakety typu S-24 byly totiž v porovnání s řízenými střelami o poznání levnější. Pro zmíněné rakety ale hovořila též vysoká spolehlivost a jednoduchost bojové aplikace. Rakety typu S-24 se přitom staly součástí zbraňového arsenálu nejen všech verzí stíhacího-bombardéru typu Su-7B (Fitter A) a frontového stíhače typu MiG-21 (Fishbed), ale též všech verzí stíhacích-bombardérů typu Su-17 (Fitter), Su-24 (Fencer) a MiG-27 (Flogger D/J) a frontových stíhacích letounů typu MiG-23 (Flogger) a MiG-29 (Fulcrum). Kromě toho tyto rakety mohly používat též podzvukové útočné letouny typu Su-25 (Frogfoot) a Il-28Š (Beagle). Zatímco frontové-stíhací letouny řady MiG-21 (Fishbed) mohly rakety typu S-24 přepravovat v počtu dvou nebo čtyř kusů (dle verze), na závěsníky stíhacích-bombardovacích letounů řady Su-7B (Fitter A), Su-24 (Fencer) a MiG-27 (Flogger D/J) a frontových stíhacích letounů řady MiG-23 (Flogger) a MiG-29 (Fulcrum) bylo tyto rakety možné navěsit v počtu čtyř exemplářů. Všechny verze stíhacího-bombardéru typu Su-17 (Fitter) mohly přepravovat šest raket typu S-24, stejně jako útočný letoun typu Il-28Š (Beagle), který ale vznikl pouze v malém počtu konverzí frontových bombardérů typu Il-28 (Beagle). Zdaleka největší počet raket typu S-24 bylo možné navěsit pod křídlo útočného letounu typu Su-25 (Frogfoot). Zmíněný stroj přitom mohl zmíněnou raketu přepravovat hned v osmi exemplářích. Rakety typu S-24 se ale staly též součástí zbraňového arsenálu námořních VTOL útočných letounů typu Jak-38 (Forger). Zmíněná zbraň byla totiž shledána jako efektivní prostředek k ničení hladinových plavidel a pozemních cílů na pobřeží při vyloďovacích operacích. Letoun typu Jak-38 (Forger) přitom mohl pod křídlem přepravovat až čtyři rakety typu S-24. Jelikož se na konci 60. let na inventáři stíhacích-bombardovacích pluků VVS stále ještě nacházel nemalý počet podzvukových MiGů-17 (Fresco), následně, na základě výnosu ze dne 5. srpna 1969, byly tyto stroje uzpůsobeny též k přepravě čtyř raket typu S-24 pod křídlem. Zmíněné stroje přitom obdržely odpalovací lišty a zaměřovací vybavení z modernějšího MiGu-21 (Fishbed). Protože měl podvěs čtyř raket typu S-24 značnou hmotnost, současně byla u takto modifikovaných MiGů-17 (Fresco) zesílena podvozková kola a zvýšen tlak v podvozkových tlumičích. Posledně uvedené přitom vedlo k vzrůstu výšky podvozku, což mělo zamezit střetu raket typu S-24 v podvěsu s povrchem VPD při vzletu a přistání. Zmíněná zbraň se navíc stala nejtěžší neřízenou raketou, která kdy byla integrována do zbraňového systému vrtulníku. Konkrétně se jednalo o útočné vrtulníky typu Mi-24V (Hind E) a Mi-24P (Hind F). Na závěsníky pod pomocným křídlem zmíněných vrtulníků bylo přitom možné navěsit až čtyři rakety typu S-24. Vzhledem k značnému zpětnému rázu a negativnímu vlivu plynů, které vznikly hořením jejího raketového motoru, na chod turbohřídelových motorů se ale tato zbraň nakonec na vrtulnících příliš nerozšířila. Střelby se zmíněnými raketami bylo u většiny nosičů možné provádět minimálně po dvou exemplářích. Odpal všech raket typu S-24 najednou byl možný u všech nosičů, kromě letounů typu Su-7B (Fitter A) a Su-17 (Fitter). U těchto strojů by totiž odpálení všech raket, čtyř u prvně uvedeného a šest u druhého uvedeného, mohlo vést k pumpování motoru. Naproti tomu letoun typu Su-24 (Fencer) jako jediný umožňoval střelbu jednotlivými raketami. Protože u letounů řady MiG-23/-27 (Flogger) střelby s raketami typu S-24 vedly k přehřívání motoru o 50 °C nad max. přípustnou mez, při výcviku bylo používání zmíněných raket na těchto strojích zakázáno. Zmíněné rakety bylo tedy pilotům letounů řady MiG-23/-27 (Flogger) povoleno odpalovat pouze v reálném válečném konfliktu. To byl důsledek toho, že rakety typu S-24 prolétávaly těsně kolem lapačů vzduchu motoru těchto strojů, neboť se věšely na závěsníky, které se nacházely pod trupem a pod střední partií křídla. Na letounech typu MiG-23/-27 (Flogger) bylo odzkoušeno hned několik systémů, které měly zamezit pumpování motoru při střelbě raketami typu S-24. Konkrétně se jednalo o systémy typu KS-55, AOT a AOT-KS. Realizovány byly ale též testy, které si kladly cíl nalézt způsob střelby raketami typu S-24 mající co nejmenší vliv na chod motoru MiGu-23/-27 (Flogger). Nejprve byly přitom prováděny odpaly těchto raket po dvojicích, nejprve z křídelních a poté z trupových závěsníků. Tomu následovaly odpaly po jedné raketě v následujícím pořadí: z pravého křídelního, levého trupového, levého křídelního a pravého trupového závěsníku. Interval mezi jednotlivými odpaly činil 0,25 s. Druhý uvedený postup byl přitom shledán jako více efektivní. Problémy ale činily též změny v technologii výroby prachových náplní raketového motoru rakety typu S-24, které nebyly oficiálně schváleny. Jedna z těchto změn přitom vedla k tomu, že spalování prachové náplně zmíněné rakety vytvářeno hustý oblak zelených sazí. Ty pak byly nasávány motorem a navíc se usazovaly na čelních okéncích překrytu kabiny. To byl jeden z důvodů, proč bylo později od použití střelného prachu typu RSI-60 při výrobě náplní motoru rakety typu S-24 opuštěno ve prospěch střelného prachu typu BN-K a BN-C. Toto palivo navíc mělo poměrně nízkou teplotu hoření, což sebou přinášelo redukci rizika pumpáží motoru nosiče po nasátí raketových zplodin. Přestože měly náplně z paliv typu BN-K a BN-C o nějakých 5 až 6 % nižší specifický impulz, díky tomu, že dokázaly hořet 1,3 x až 1,5 x delší dobu než náplně z paliva typu PSI-60, tato změna ve složení palivových náplní motoru rakety typu S-24 se nikterak neprojevila na balistických charakteristikách této zbraně. Takto modifikovaná raketa typu S-24 přitom vešla ve známost jako S-24B. Zmíněný model částečně řešil problémy s pumpováním motoru nosičů po nasátí plynů z raketového motoru. Se zavedením rakety typu S-24B bylo tedy možné opustit od značné části provozních limitů při střelbě, které se týkaly letové rychlosti a výšky a režimu motoru. Zmíněnou raketu piloti nosičů přitom mohli odpalovat za všech režimů chodu motoru, aniž by riskovali nežádoucí pumpáž. Z tohoto důvodu bylo doporučeno, aby byla letouny typu MiGu-23/-27 (Flogger) používána již výhradně raketa typu S-24B (a nikoliv raketa typu S-24). Dle výnosu ze dne 27. května 1982 musela být ale každá střelba raketami typu S-24B s MiGy-23/-27 (Flogger) pečlivě zdokumentována, aby bylo možné posoudit její vliv na chod motoru těchto strojů. Při střelbě raketami řady S-24 byla vzdálenost odpalu na pozemní cíl stanovována buďto odhadem nebo za využití zaměřovače, a to na základě údajů o letové výšce a úhlu sestupu při střemhlavém letu. Chyba ve stanovení vzdálenosti odpalu na pozemní cíl při střemhlavém letu za využití této metody přitom obvykle činila 200 m, což vedlo k tomu, že raketa svůj cíl minula o nějakých 20 až 25 m. Odchylka při střelbě raketami typu S-24 při použití zaměřovače typu ASP-PF-7, kterým byly vybaveny první modifikace letounu typu Su-17 (Fitter), činila 0,6 % v příčném směru vůči ose letu, resp. 0,4 % ve směru letu. U letounů řady MiG-23 (Flogger), které byly primárně určeny k vzdušnému boji, byly odchylky při střelbě raketami typu S-24 menší než 0,8 %. Po odpálení zmíněné rakety bylo nutné okamžitě provést úhybný manévr, jinak hrozil střet s úlomky vzniklými výbuchem její bojové hlavice. Ty se přitom mohly vymrštit až do výšky 645 m. Čas od času byly zaznamenány případy, kdy někteří neukáznění piloti při střelbě raketami typu S-24 přišli o svůj stroj právě kuli střetu se střepinami vybuchlé bojové hlavice této rakety. I přesto byla zmíněná zbraň u řadových útvarů oblíbená. Důvodem toho byla skutečnost, že byla její obsluha velmi jednoduchá. Rakety typu S-24 byly navíc výrobcem k bojovým útvarům dodávány v podobném balení jako běžné pumy, zatímco k přepravě a skladování raket typu S-3K, S-5 a S-21 sloužily těžké a objemné bedny, které byly drahé a navíc často vážily více než jejich obsah. Skladné a lehké balení navíc usnadňovalo přepravu raket typu S-24 vzdušnými prostředky. Tak např. čtyřmotorovým turbovrtulovým transportním letounem typu An-12 (Cub) bylo možné přepravovat hned 34 raket typu S-24. Takový náklad měl přitom celkovou hmotnost 10 880 kg. Naproti tomu max. možný náklad raket typu S-3K, který bylo možné umístit do nákladového prostoru letounu typu An-12 (Cub), měl, díky objemnému balení, hmotnost pouhých 4 980 kg. Těžký transportní vrtulník typu Mi-6 (Hook A) byl schopen přepravovat 22 raket typu S-24. Navěšování těchto zbraní na závěsníky nosičů bylo velmi jednoduché a nekladlo velké nároky na čas. Tak např. navěšení šesti raket typu S-24 na závěsníky letounu typu Su-17 (Fitter) standardně zabralo 55 min. Zkušený a zručný personál byl však tento úkon schopen zvládnout dvakrát rychleji. Navěšení čtyř těchto raket na letoun typu MiG-27 (Flogger D/J) bylo možné zvládnout za pouhých 25 min. Rakety typu S-24 se staly součástí zbraňového arsenálu nejen Sovětského VVS, ale též celé řady zemí, do kterých SSSR vyvážel vojenskou leteckou techniku. SSSR nicméně nebyl ochoten zdaleka všem zákazníkům poskytnout tak výkonnou zbraň, jakou byla raketa typu S-24. K prvnímu ostrému nasazení těchto raket podle všeho došlo v prosinci roku 1971 v indicko-pákistánském konfliktu. Ve zmíněném konfliktu byly přitom rakety typu S-24 používány, letouny typu MiG-21 (Fishbed) a Su-7B (Fitter A), proti široké škále cílů, včetně železničních a říčních dopravních prostředků, palebných pozic, prostředků PVO, letištních staveb, mostů a dalších objektů infrastruktury. Prvního opravdu masového nasazení se však raketa typu S-24 dočkala v sovětské invazi do Afghánistánu (1979 až 1989). K masovému použití zmíněných raket právě v tomto konfliktu nabádal nejen zdejší charakter terénu, který má podobu členitých velehor s nespočtem přírodních skrýší, ale i charakter afghánských staveb. Afghánské vesnické budovy mají totiž silné stěny z udusané hlíny, která má díky intenzivnímu působení slunce pevnost kamene, a připomínají spíše pevnostní stavby než klasickou vesnickou zástavbu. To z nich přitom činilo ideální skrýše pro bojovníky povstalců a zároveň obtížně zničitelné cíle pro klasické pumy a neřízené rakety malých ráží. Konflikt v Afghánistánu měl navíc podobu protipovstalecké války, tedy boje s menšími vysoce mobilními jednotkami, které rychle měnily lokace a skrýše mající různou podobu, ať přírodní nebo umělou. Na leteckou techniku, která vyrážela k misím v Afghánistánu, bylo tedy nutné navěsit municí, která si poradí s širokou škálou cílů, od bojových vozidel, přes různé odolné stavby, přírodní úkryty (jeskyně či skalní převisy) až po mosty a různé horské silnice a stezky. A mezi takovou munici lze řadit právě raketu typu S-24. Ve vojenské kampani v Afghánistánu byly zmíněné rakety konkrétně používány letouny typu MiG-21 (Fishbed), MiG-23 (Flogger), Su-17 (Fitter) a Su-25 (Frogfoot) ze stavu 40. Armády. K odpalování raket typu S-24 byly ale uzpůsobeny též některé zde nasazené útočné vrtulníky typu Mi-24 (Hind). Konkrétně se jednalo o vrtulníky ze stavu 50. a 280. pluku. Rakety typu S-24, v počtu dvou nebo čtyř exemplářů, byly obvykle součástí výzbroje letounů, které vyrážely tzv. k „volnému lovu“. Cílem takových misí bylo samostatné vyhledávání a ničení cílů, jakými byly např. konvoje se zásobami a municí. Rakety typu S-24 byly přitom hned po řízených střelách považovány na nejvíce efektivní prostředek k ničení vojenských konvojů. Obvykle byly přitom na konvoje prováděny kombinované útoky za pomoci raket a pum. Nejprve tedy bojový letoun na konvoj zaútočil neřízenými raketami typu S-24, což vedlo k jeho částečnému zničení a rozptýlení, a poté na rozptýlené přeživší jednotky shodil pumy. Raketa typu S-24 navíc jako jediná ze sovětských leteckých raket dokázala prorazit až metr silné zdi afghánských staveb. Jako nejvíce účinná proti živé síle a konvojům se ukázala být varianta této rakety s bezkontaktním radiolokačním zapalovačem bojové hlavice. Zmíněný zapalovač totiž zajišťoval, na rozdíl od zapalovače mechanického, detonaci hlavice v malé výšce nad zemí, což zvyšovalo její tříštivý účinek. Velkou výhodou rakety typu S-24 při nasazení v Afghánistánu byl její velký dolet. Dolet této zbraně totiž významně převyšoval dostřel afghánských hlavňových prostředků PVO, který činil 1,6 až 2,0 m, což významně snižovalo riziko sestřelení jejího nosiče při útoku. Raketa typu S-24 se navíc ukázala být velmi efektivním prostředkem pro potlačování PVO, a to díky malému rozptylu při střelbě a značné účinnosti bojové hlavice. Velmi často byly rakety typu S-24 v Afghánistánu používány útočnými letouny typu Su-25 (Frogfoot), neboť byly v kombinaci s právě těmito stroji nejvíce efektivní. Z tohoto důvodu bylo od prosince roku 1987 nařízeno, aby letouny typu Su-25 (Frogfoot) ke všem misím vyrážely s raketami typu S-24 v podvěsu. Současně bylo nařízeno, aby si jejich piloti po splnění úderu ponechali jeden pár těchto raket pro případ, že vyvstane potřeba druhého úderu nebo pro případ, kdyby se při návratu na základnu setkali s nepřítelem. Raketa typu S-24 se ale bojového nasazení dočkala též v různých konfliktech, které vypukly po pádu SSSR na území některých nástupnických států tohoto státního uskupení. Přitom se mimo jiné jednalo o válku v Čečensku, kde byly tyto zbraně používány převážně útočnými letouny typu Su-25 (Frogfoot). Ve zmíněném konfliktu byly ale rakety typu S-24 používány též některými vrtulníky typu Mi-24 (Hind). Piloty zmíněných vrtulníků byla přitom tehdy vyvinuta taktika, která byla založena na odpalu těchto raket při mírném výstupu s „čumákem“ směrem nahoru. To totiž vedlo k prodloužení doletu zmíněné zbraně nad dosah prostředků PVO. V průběhu první Čečenské války (prosinec roku 1994 až červenec roku 1996) bylo přitom piloty vrtulníků typu Mi-24 (Hind) odpáleno více než 200 raket typu S-24. Rakety typu S-24 se i přes své stáří ve zbraňovém arsenálu VVS nacházejí do dnešních dnů. A nejen to. Jejich výroba ještě nebyla ukončena a stále probíhá. Raketa typu S-24 je nejstarší raketou, která se v současnosti nachází ve výzbroji Ruského VVS.

Verze:

S-24 (9-A-357) – první výrobní modifikace rakety typu S-24 s prachovými náplněmi raketového motoru ze střelného prachu typu RSI-60.

S-24B (9-A-744) – pozdější výrobní modifikace rakety typu S-24 s prachovými náplněmi raketového motoru ze střelného prachu typu BN-K a BN-C

Odpalovací zařízení:  odpalovací lišta typu PU-12-40, PU-12-40U, PU-12-40UD, APU-7, APU-68U, APU-68UM, APU-68UM2 a APU-68UM3

Nosič:  Il-28Š (Beagle) – 6 ks, Jak-38 (Forger) – 4 ks, Mi-24V/P (Hind E/F) – 4 ks, modifikovaný MiG-17 (Fresco) – 4 ks, MiG-21 (Fishbed/Mongol) – 2 až 4 ks (dle verze), MiG-23/-27 (Flogger) – 4 ks, MiG-29 (Fulcrum) – 4 ks, Su-7 (Fitter A/Moujik) – 4 ks, Su-15T (Flagon D) – 2 ks, Su-15TM (Flagon E/F) – 2 ks, Su-17 (Fitter C-K) – 6 ks, Su-24/-24M (Fencer A-D) – 4 ks a Su-25 (Frogfoot) – 8 ks

S-24

Pohon:  raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  tříštivo-trhavá o hmotnosti 123,4 kg s mechanickým nárazovým zapalovačem typu V-24A nebo bezkontaktním radiolokačním zapalovačem typu RV-24 Žuk

poslední úpravy provedeny dne: 20.2.2024