SB-1M

Typ:  lehká naváděná puma

Určení:  ničení hladinových plavidel protivníka

Vyvinul:  VEI

Historie:  Mezi červencem a srpnem roku 1941 byla skupinou pracovníků institutu VEI (Všesvazový elektrotechnický institut), D.V. Svečarnikem, V.I. Archangelskim, K.S. Vulfsonem J.S. Ratnerem, A.A. Feldbaumem a S.A. Lebedevem, zpracována studie samonaváděcí klouzavé pumy. Zmíněná studie byla následně, dne 26. srpna toho samého roku, zaslána Radě lidových komisařů (Sovnarkom) SSSR. Krátce nato další práce na toto téma obdržely oficiální zelenou od místopředsedy Rady lidových komisařů pro palivová a elektrická zařízení M.G. Pervuchina. Následně zmíněná zbraň obdržela označení SB-1. Mezitím, dne 22. června 1941, do SSSR nečekaně vtrhla německá vojska. Protože byla Rudá armáda německým útokem zaskočena, postup německých vojsk do nitra SSSR byl velmi rychlý. Díky tomu se na podzim roku 1941 německá vojska nebezpečně přiblížila Moskvě. V přímé reakci na tuto nemilou situaci byl následně veškerý průmysl z této oblasti narychlo odsunut dále na východ. To vedlo k pozastavení dalších prací na naváděné pumě typu SB-1. Novým působištěm institutu VEI, který od února roku 1942 spadal pod Lidový komisariát průmyslu, se konkrétně stal Sverdlovsk. Mezitím byla část pracovníků VEI přesunuta do Gorkého, aby se zde zabývala vývojem lodních elektromotorů. Další pracovníci tohoto institutu byli odvedeni na frontu. Aby toho nebylo málo část zařízení institutu VEI byla poničena náletem a část ztracena při evakuaci. Z tohoto důvodu práce na naváděné pumě typu SB-1 nakonec nebyly obnoveny dříve než v únoru roku 1942. Protože se ve stejnou dobu do shodné situace dostaly i další subjekty, které se podílely na programu SB-1, práce na této zbrani v průběhu roku 1942 probíhaly velmi pomalým tempem. Puma typu SB-1 obdržela štíhlé válcovité tělo s kónickou ocasní částí. V polovině těla této zbraně se nacházela rozměrná obdélníková křídla, která měla uspořádání do tvaru písmene „X“. Na zádi pumy typu SB-1 byly umístěny nevelké pohyblivé lichoběžníkové stabilizátory mající uspořádání do tvaru kříže. Právě takové aerodynamické řešení nebylo pro pumu typu SB-1 zvoleno náhodou, neboť této zbrani zajišťovalo identický vztlak v podélné i příčné rovině nehledě na úhel náklonu, což bylo důležité pro navedení na cíl. Protože sovětští inženýři s aerodynamikou takto pojatého létajícího aparátu tehdy ještě neměli žádné zkušenosti, do roku 1943 byl v rámci programu SB-1 proveden nespočet měření v aerodynamických tunelech institutu CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky) a GK NII VVS (Státní vědecko-výzkumný institut VVS). Nemalou výzvou pro sovětské inženýry bylo ale též navržení pasivního IČ samonaváděcího systému a systému řízení této zbraně. Zmíněný systém přitom využíval dvojici fotoelektrických snímačů, které se nacházely za kulatými okénky vetknutými do tupé špice těla této zbraně. Ovládání kormidel pumy typu SB-1 obstarávaly elektromotory, které byly napájeny jednou akumulátorovou baterií typu 12-A-5 a šesti bateriemi typu BAS-G-80. Cílem pumy typu SB-1 se měla stát velká hladinová plavidla. Její bojová hlavice měla mít ekvivalentní účinnost bojové hlavice trhavé neřízené pumy typu FAB-250. Ve střední části těla zkušebních exemplářů této zbraně se ale nacházela instalace zkušební a záznamové aparatury. Naváděná puma typu SB-1 s plně funkčním systémem řízení nejprve prošla zkouškami v aerodynamickém tunelu institutu GK NII VVS. Při těchto testech byl zkušební exemplář pumy typu SB-1 umístěn na stojanu, který mu umožňoval se volně natáčet v příčném i podélném směru. Jeho naváděcí soustava byla přitom zaměřena na pohyblivý tepelný zdroj. Pohyb zkušebního exempláře pumy typu SB-1 a jeho kormidel v závislosti na pohybu zdroje tepelného záření byl pak zaznamenáván za pomoci přístrojů. Po završení testů v aerodynamickém tunelu, létajících modelů a jednotlivých komponent pumy typu SB-1 na pozemních stendech byl v roce 1944 zpracován projekt pokročilé modifikace této zbraně, která vešla ve známost jako SB-1M. Na konci toho samého roku byla zkušebním provozem institutu VEI vyrobena nevelká testovací série této pumy. Pět z nich bylo následně odevzdáno k letovým zkouškám. Zkoušky naváděné pumy typu SB-1M se sestávaly z několika fází a byly realizovány na polygonu VMF. První fází zkoušek tato zbraň prošla v roce 1945. Po završení první fáze zkoušek byly k pumě typu SB-1M armádními zástupci vzneseny některé výtky. Současně bylo armádními zástupci doporučeno vyrobit zkušební sérii této zbraně o 100 exemplářích. Později byla však objednávka pum typu SB-1M snížena na 30 exemplářů. I to ale bylo nad výrobní kapacity zkušebního provozu institutu VEI. Protože první etapu zkoušek pumy typu SB-1M provázaly problémy se samovolným přecházením do rotace okolo podélné osy, před zahájením další etapy zkoušek byl jeden pár křídel této zbraně opatřen křidélky. Současně na druhém páru křídel pumy typu SB-1M přibyly vyvažovací plošky. K ovládání křidélek přitom sloužil vzduch z tlakových lahví, které se nacházely v útrobách křídla. Záznam trajektorie letu, vychylování ovládacích ploch v průběhu letu a procesu odpoutání od nosiče takto modifikované pumy typu SB-1M zajišťoval filmový záznamník, který vycházel z fotokulometu typu PAU-22. Na film zmíněného záznamníku byl přitom zaznamenáván obraz z periskopu, který byl uchycen k jednomu z křídel. Kuli ochraně filmu před poškozením byl filmový záznamník umístěn uvnitř svařované ocelové nádoby, která se nacházela ve střední části těla této zbraně. Film přitom uvnitř zmíněné doby dokázal ustát pobyt na dně moře při tlaku okolí tři atmosféry o délce několika dní. Zkušební exempláře pumy typu SB-1M byly ale opatřeny též optickou aparaturou, která snímala údaje z přístrojů instalovaných uvnitř jejího těla. K usnadnění pozorování za letu byly zkušební exempláře pumy typu SB-1M opatřeny kontrastním černo-bílým nátěrem. Při dopadu na vodní hladinu zkušební exempláře pumy typu SB-1M uvolňovaly fluoreskující barvivo, aby je bylo možné snadno dohledat. Jejich vyzvedávání z mořského dna zajišťoval tým potápěčů. Na zkouškách pumy typu SB-1M se kromě dvoumotorového pístového bombardéru typu Tu-2 (Bat), který zastával funkci nosiče, podílely též letouny typu Po-2 (Mule), A-20G Boston (Box) a B-25 Mitchell (Bank). Zatímco letouny typu Po-2 (Mule) a A-20G (Box) obstarávaly doprovod a filmování, z paluby letounu typu B-25 (Bank) byla prováděna pozorování letících zkušebních exemplářů pumy typu SB-1M. Z tohoto důvodu byl posledně uvedený letoun opatřen zkušební a záznamovou aparaturou, oscilografem a filmovým záznamníkem. V roce 1946 byla kromě závěrečné fáze letových zkoušek uskutečněna též další série testů pumy typu SB-1M v aerodynamickém tunelu. Posláním zmíněných testů bylo ověření výsledků aerodynamických výpočtů. V rámci závěrečné fáze letových zkoušek pumy typu SB-1M byla mimo jiné ověřena schopnost naváděcí soustavy této zbraně zachytit cíl typu bitevní loď za různých meteorologických podmínek, včetně mlhavého a oblačného počasí, a za různých světelných podmínek. Současně byl prověřen vliv přítomnosti pobřeží na pozadí cíle na přesnost navedení. To přitom umožnilo stanovit podmínky pro aplikaci pumy typu SB-1M proti reálným cílům. Z výsledků zmíněných zkoušek mimo jiné vyplynulo, že při střemhlavém útoku touto zbraní na hladinový cíl není nutné mít nitkový kříž zaměřovače přesně na cíli. Přípustná byla určitá odchylka. Pumu typu SB-1M tedy mohly používat i bojové letouny s jednoduchým zaměřovacím vybavením. Na druhou stranu bylo použití této zbraně znatelně omezeno meteorologickými podmínkami. Činnost naváděcího systému pumy typu SB-1M totiž významně ovlivňovala oblačnost, světelné podmínky a vzdálenost cíle od pobřeží. Zmíněnou zbraní bylo možné provádět útoky na hladinové cíle pouze za dne a ve směru od slunce. Zatímco na cíl typu bitevní loď bylo za pomoci pumy typu SB-1M možné zaútočit ze vzdálenosti 6,5 až 12 km, na cíl typu křižník se zmíněná puma dokázala navést ze vzdálenosti 4 až 8 km. Bojová hlavice této zbraně, která měla hmotnost pouhých 100 kg, byla ale nedostatečně silná k úplnému zničení cílů této kategorie. Z tohoto důvodu nebylo pumu typu SB-1M možné přijmout do výzbroje, a to i přesto, že splňovala požadavky technického zadání. Závěrečná zpráva ze zkoušek této zbraně byla podepsána dne 29. prosince 1946.

Verze:  žádné

Nosič:  Tu-2 (Bat) – 1 ks

Uživatelé:  žádní

Způsob navedení:  pasivní IČ samonavedení

Bojová hlavice:  trhavá o hmotnosti 100 kg

poslední úpravy provedeny dne: 5.1.2024