Grušin Gr-1 (DIS-135)

Typ:  dálkový doprovodný stíhací letoun

Určení:  primárně obrana svazů bombardovacích letounů před vzdušným napadením, sekundárně ničení pozemních a hladinových cílů

Historie:  Dne 8. srpna 1940 byl P.D. Grušin, který tehdy zastával post šéfkonstruktéra konstrukční kanceláře OKB-1 moskevského institutu MAI (Moskevský aviatický institut), jmenován na post šéfkonstruktéra konstrukční kanceláře (KB) závodu č.135 z Charkova. To přitom současně vedlo k zániku OKB-1 institutu MAI. Krátce nato byl Grušinovi zadán vývoj těžkého dvoumotorového jednomístného dálkového doprovodného stíhacího letounu. Zmíněný stroj byl zpočátku znám jako DIS-135. V prosinci roku 1940 byl ale přejmenován dle nového systému značení na Gr-1. Letoun typu Gr-1 představoval přímou reakci na úspěšné nasazení dvoumotorových těžkých stíhacích letounů typu Bf110 německé značky Messerschmitt v německé invazi do Polska a Francie. Dvoumotorové Messerschmitty typu Bf110 přitom tehdy plnily nejen úkoly stíhací strojů, ale též poslání strojů útočných. Do prací na letounu typu Gr-1 se konstrukční tým P.D. Grušina pustil v září roku 1940. Úvodní projekt tohoto stroje byl dokončen dne 7. října toho samého roku. Tři dny nato byl úvodní projekt letounu typu Gr-1 schválen náměstkem ministra obrany A.S. Jakovlevem. Grušin přitom letoun typu Gr-1 pojal jako dolnoplošník smíšené konstrukce se štíhlým vřetenovitým trupem, lichoběžníkovým křídlem, pohonnými jednotkami uvnitř dvou vřetenovitých křídelních gondol, zdvojenými ocasními plochami a zatahovatelným tříbodovým podvozkem ostruhového typu. Letoun typu Gr-1 si tedy svým vzezřením nic nezadal se svým německým protějškem v podobě typu Bf110, který měl ale dvoučlennou a nikoliv jednočlennou posádku. Křídlo a ocasní plochy tohoto stroje byly kompletně zhotoveny z kovu, tedy vyjma potahu křidélek a kormidel, který byl plátěný. Naproti tomu trup letounu typu Gr-1 byl vyjma špice, která měla kovovou konstrukci, dřevěný. Zmíněný stroj měl pancéřovanou kabinu a částečně též chladiče vody. Palivové nádrže letounu typu Gr-1 byly opatřeny samosvorným potahem a byly přeplňovány inertním plynem. V základní verzi se hlavňová výzbroj letounu typu Gr-1 měla dle původních plánů sestávat ze dvou 23 mm kanónů typu MP-6 nebo VJa z dílny A.A. Volkova a S.A. Jarceva se zásobou 300 nábojů na hlaveň, čtyř 12,7 mm kulometů typu BS se zásobou 600 nábojů na hlaveň a dvou 7,62 mm kulometů typu ŠKAS se zásobou 1 500 nábojů na hlaveň. Protitanková verze letounu typu Gr-1 počítala s instalací jednoho 37 mm kanónu typu Š-37 z dílny B.G. Špitálného se zásobou 50 nábojů na místo dvou kanónů ráže 23 mm. Kulometná výzbroj protitankové verze tohoto stroje měla být identická. Do trupové pumovnice a na křídelní závěsníky letounu typu Gr-1 mělo být možné umístit náklad pum do celkové hmotnosti 1 000 kg nebo šest neřízených raket typu RO-132 ráže 132 mm. Zatímco palebná síla základní verze letounu typu Gr-1 měla činit 7,46 kg/s, protitanková verze tohoto stroje měla mít palebnou sílu 6,33 kg/s. Od použití 23 mm kanónů bylo ale v průběhu vývoje opuštěno ve prospěch slabších 20 mm kanónů typu ŠVAK. Výroba kanónů typu MP-6 byla totiž mezitím zastavena, zatímco kanóny typu VJa byly tedy ještě nevyzrálé a měly nevyhovující spolehlivost. V konečné podobě se hlavňová výzbroj letounu typu Gr-1 sestávala ze dvou 20 mm kanónů typu ŠVAK se zásobou 600 nábojů na hlaveň a čtyř 7,62 mm kulometů typu ŠKAS se zásobou 1 000 nábojů na hlaveň. Současně byl zredukován max. náklad pum na 800 kg max. možný počet přepravovaných neřízených raket typu RO-132 na čtyři exempláře. Dle předběžných výpočtů měl letoun typu Gr-1 mít rychlost 659 km/h ve výšce 7 200 m, resp. 532 km/h v přízemní výšce, přistávací rychlost (s vysunutými vztlakovými klapkami) ne vyšší než 115 km/h, dostup 12 300 m a dolet (při letu rychlostí odpovídající 0,8-násobku rychlosti maximální) 1 966 km. Na výšku 5 000 m měl být tento stroj schopen vystoupat za 5,42 min. 360° výkrut ve výšce 1 000 m měl zvládnout za 20 až 22 s. Práce na projektu letounu typu Gr-1 se podařilo završit za velmi krátkou dobu. Ještě v roce 1940 byla v prostorách závodu č.135 z Charkova zahájena stavba dvou prototypů. Zatímco první z nich již od počátku počítal s 1 400 hp kapalinou chlazenými vidlicovými 12-ti válci typu AM-37 z dílny A.A. Mikulina, ten druhý měl být poháněn 1 700 hp hvězdicovými (vzduchem chlazenými) 14-ti válci typu M-82 z dílny A.D. Švecova. Práce na výrobních výkresech druhého uvedeného stroje se podařilo završit dne 21. května 1941. Ke zkouškám měl být přitom druhý prototyp letounu typu Gr-1 odevzdán ve druhém čtvrtletí toho samého roku. Kompletaci prvního prototypu letounu typu Gr-1 se podařilo završit na počátku června roku 1941, tj. po pouhých devíti měsících od započetí vývojových prací. První pojížďky po VPD a krátké skoky do malé výšky nad VPD byly s prvním prototypem letounu typu Gr-1 uskutečněny v polovině toho samého měsíce. Jeden z těchto krátkých skoků nad VPD, který byl uskutečněn dne 15. června 1941, ale skončil nehodou. Při dosednutí se totiž tehdy utrhl ostruhový podvozek. To přitom vedlo k poškození ocasní části trupu. Při následné inspekci se podařilo zjistit, že za zmíněný incident mohlo vytržení bloku tlumiče ostruhového podvozku. Následně proto první prototyp letounu typu Gr-1 musel jít do opravy. K závodním zkouškám se podařilo tento stroj opět odevzdat dne 1. července 1941. K tomuto dni se přitom kompletace druhého prototypu tohoto stroje nacházela ve fázi 30-ti % technické připravenosti. Dle plánů ze srpna toho samého roku měly být do konce roku dokončeny závodní i státní zkoušky prvního prototypu letounu typu Gr-1 a současně druhý prototyp tohoto stroje dostavěn a předán k závodním zkouškám. Do celého programu Gr-1 ale neblaze zasáhly válečné události. Dne 22. června 1941 totiž na sovětské území nečekaně vtrhla německá vojska. Protože byla Sovětská armáda zmíněným útokem velmi zaskočena, nedokázala na něj adekvátně zareagovat. Díky tomu byl postup německých vojsk do nitra SSSR velmi rychlý. A za těchto podmínek bylo testování prvního prototypu letounu typu Gr-1 shledáno jako velmi nebezpečné. Zmíněný stroj měl totiž takřka identickou siluetou i rozměry jako nepřátelský Messerschmitt Bf110, a tak panovaly obavy, že by se stal obětí vlastních stíhacích letounů nebo protiletadlového dělostřelectva. Po opravě byly proto s prvním prototypem letounu typu Gr-1 nějakou dobu prováděny pouze pojížďky po VPD. Současně byly dolaďovány jeho palubní systémy. Protože navíc panovaly obavy, že by se tento stroj mohl dostat do rukou nepřítele, na konci srpna roku 1941, na základě výnosu z 23. dne toho samého měsíce, byl narychlo přepraven z Charova do Moskvy, resp. na letiště institutu LII. Zde měl první prototyp letounu typu Gr-1 projít společnými závodními a státními zkouškami. Na letiště LII přitom tento stroj dorazil na počátku září roku 1941. Krátce nato, dne 8. října toho samého roku, byl ale poškozen požárem levého motoru, který vypukl při pozemních zkouškách. Za zmíněný požár přitom mohlo špatné upevnění karburátoru, což vedlo k úniku paliva. První prototyp letounu typu Gr-1 bylo proto nutné opravit. Současně bylo nezbytné provést výměnu levého motoru. Nový motor typu AM-37 ale tehdy nebyl dostupný. Protože se mezitím německá vojska nebezpečně přiblížila až k Moskvě, ještě ten samý měsíc byl tento stroj odeslán do Permu, kam byl mezitím evakuován, z Charkova, i závod č.135. Zmíněný stroj ale nakonec omylem skončil v Kotlas. Zde nějakou dobu postával zcela bez povšimnutí. Teprve až v polovině listopadu roku 1941 byl rozebrán a přepraven do Permu. Po příjezdu do Permu bylo ale zjištěno, že je prototyp letounu typu Gr-1 v dosti zbídačeném stavu. V době, kdy postával v Kotlas, totiž nebyl nijak střežen, a tak z něj někdo odcizil mimo jiné zasklení pilotní kabiny, některé přístroje z palubní desky a pláště podvozkových kol. Kromě toho z tohoto stroje někdo na některých místech odřezal kusy duralového potahu. Na opravu prvního prototypu letounu typu Gr-1 ale již nebyly prostředky. Závod č.135 se totiž tehdy nacházel v evakuačních podmínkách a navíc se stále zabýval výrobou lehkých bombardovacích letounů typu Su-2 M-82. Krátce nato, dne 19. listopadu 1941, byl navíc pověřen zastavením výroby tohoto stroje ve prospěch útočného letounu typu Il-2 (Bark) z dílny S.V. Iljušina (ve verzi s motorem typu M-82), který byl tehdy na frontě velmi žádaný. Aby toho nebylo málo, tak činnost závodu č.135 již neměla dlouhého trvání. Zmíněný podnik byl totiž krátce nato shledán pro výrobu letounu typu Il-2 (Bark) jako zcela nevhodný, a tak byl výnosem ze dne 24. ledna 1942, po dokončení kompletace posledních sériových exemplářů tehdy již morálně zastaralého letounu typu Su-2 M-82, zrušen. Jaké byly další osudy prvního prototypu letounu typu Gr-1, není bohužel známo. Každopádně po 15. červnu 1941 se tento stroj do vzduchu již nepodíval. Druhý prototyp tohoto stroje pak nebyl ani dokončen. Typ Gr-1 se přitom stal posledním letounem P.D. Grušina. V červenci roku 1942, po zrušení závodu č.135, se Grušin stal zaměstnancem S.A. Lavočkina. Jako Lavočkinův zaměstnanec Grušin zpočátku zastával funkci šéfkonstruktéra závodu č.21 z Gorkého, který se zabýval výrobou stíhacího letounu typu La-5. Od května roku 1943 plnil tu samou funkci v moskevském závodě č.381, kde byly zase vyráběny stíhací letouny typu La-5FN a La-7 (Fin). Po skončení války Grušin krátce pracoval ve středisku nové techniky Minaviapromu. V září roku 1948 se navrátil do MAI. Zde se krátce nato vypracoval na pozici děkana fakulty konstrukce letadel. Dne 7. července 1951 se Grušin stal opět zaměstnancem OKB S.A. Lavočkina. Jeho novým úkolem byl vývoj PLŘS pozemního raketového komplexu PVO typu S-25 Berkut (SA-1 Guild). Na konci roku 1953 se pak stal šéfkonstruktérem specializované konstrukční kanceláře na vývoj protiletadlových řízených střel OKB-2, která byla od roku 1967 známa jako MKB Fakel.

Popis:  Těžký dálkový doprovodný stíhací letoun typu Gr-1 byl řešen jako  jednomístný dvoumotorový dolnoplošník smíšené konstrukce se zdvojenými ocasními plochami. Štíhlý vřetenovitý trup tohoto stroje měl průřez na výšku postavené elipsy a vyjma špice, která měla kovovou konstrukci, byl zhotoven ze dřeva. Uvnitř „plechové“ špice trupu letounu typu Gr-1 se nacházela instalace dvou 7,62 mm kulometů typu ŠKAS se zásobníky na 1 000 nábojů na hlaveň a dvou 20 mm kanónů typu ŠVAK se zásobníky na 300 nábojů na hlaveň. Poté následovala jednomístná pilotní kabina. Pilotní kabina tohoto stroje byla opatřena protáhlým polokapkovitým překrytem. Ochranu pilota letounu typu Gr-1 před projektily palných zbraní zajišťovalo pancéřové sedadlo spolu s čelním a záďovým neprůstřelným sklem. Přímo za pilotní kabinou tohoto stroje se nacházela pumovnice, do které bylo možné umístit náklad pum o celkové hmotnosti do 500-ti kg, a trojice palivových nádrží s celkovým objemem 2 000 l. Všechny palivové nádrže letounu typu Gr-1 byly opatřeny samosvorným potahem a byly přeplňovány inertním plynem. To snižovali riziko výbuchu v případě jejich průstřelu. Zásobu paliva tohoto stroje bylo možné dále rozšířit vestavbou 580 l přídavné nádrže do trupové pumovnice. Dolnoplošně uspořádané křídlo letounu typu Gr-1 mělo rozpětí 16,80 m, plochu 39,80 m2, kladné vzepětí, půdorys ve tvaru lichoběžníku, náběžnou hranu s kladným a odtokovou hranu se záporným vzepětím a rovné koncové oblouky a sestávalo se ze tří částí, a to jedné střední a dvou vnějších. Křídlo tohoto stroje bylo řešeno jako dvounosníkové a mělo celokovovou konstrukci, tedy vyjma potahu křidélek, který byl plátěný. Do střední partie křídla letounu typu Gr-1 byly vetknuty vřetenovité gondoly pohonných jednotek. Pohon tohoto stroje obstarávala dvojice 1 400 hp kapalinou chlazených vidlicových 12-ti válců typu AM-37. Každý z nich přitom roztáčel jednu třílistou vrtuli v tažném uspořádání. Oba dva motory letounu typu Gr-1 byly opatřeny dvěma výfukovými kolektory. Ty přitom jejich spaliny vyváděly nad horní plochu křídla. K chlazení chladicí kapaliny pohonných jednotek tohoto stroje v podobě vody sloužily tunelové chladiče, které se nacházely pod střední částí křídla, přímo mezi trupem a motorovými gondolami. Chladiče vody letounu typu Gr-1 byly přitom částečně pancéřované. Naproti tomu voštinové chladiče oleje byly umístěny přímo pod motory a využívaly břišní lapače vzduchu, které se nacházely přímo za vrtulovými kužely. Zadní části křídelních motorových gondol letounu typu Gr-1 ukrývaly šachty hlavních podvozků. Mechanizace křídla tohoto stroje se sestávala z automatických slotů, dvousektorových vztlakových klapek a křidélek. Zatímco vnitřní sektory vztlakových klapek okupovaly odtokovou hranu střední části křídla, v oblasti mezi motorovými gondolami, vnější sektory vztlakových klapek letounu typu Gr-1 se nacházely na odtokové hraně vnějších částí křídla, v oblasti mezi křidélky a motorovými gondolami. Do kořenů křídla letounu typu Gr-1 byla vetknuta dvojice 7,62 mm kulometů typu ŠKAS se zásobou 1 000 nábojů na hlaveň. Pod vnější panely křídla tohoto stroje bylo navíc možné připevnit čtyři zbraňové závěsníky. Na každý z nich bylo přitom možné zavěsit jednu pumu o hmotnosti do 100 kg nebo jednu 132 mm neřízenou raketu typu RO-132. Ocasní plochy letounu typu Gr-1 se sestávaly z jedné oválné zdvojené svislé plochy (SOP) a jedné hornoplošně uspořádané vodorovné plochy (VOP). Obě dvě SOP byly přitom uchyceny ke koncům VOP. Zatímco na odtokové hraně obou SOP se nacházelo směrové kormidlo, odtokovou hranu VOP tohoto stroje okupovala dvojice výškových kormidel. Ocasní plochy letounu typu Gr-1 měly kovovou konstrukci, tedy vyjma potahu kormidel, který byl plátěný. Vzletové a přistávací zařízení tohoto stroje tvořil zatahovatelný tříbodový kolový podvozek ostruhového typu. Zatímco hlavní podvozky letounu typu Gr-1 se zatahovaly (po směru letu) do zadních částí křídelních motorových gondol, ostruhový podvozek se zasouval do břicha ocasní části trupu, na úrovni ocasních ploch.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden prototyp; další prototyp tohoto stroje byl rozestavěn a nedokončen

Uživatelé:  žádní

Posádka:   jeden pilot

Pohon:      dva pístové motory typu Mikulin AM-37 s max. výkonem po 1 400 hp

Výzbroj:    dva 7,62 mm kulomety typu ŠKAS se zásobou 1 000 nábojů na hlaveň a dva 20 mm kanóny typu ŠVAK se zásobou 300 nábojů na hlaveň, instalované v přídi trupu, dva 7,62 mm kulomety typu ŠKAS se zásobou 1 000 nábojů na hlaveň, vestavěné do kořenů křídla, a náklad pum o celkové hmotnosti 800 kg, přepravovaný uvnitř trupové pumovnice s nosností 500 kg a na čtyřech křídelních závěsnících s nosností po 100 kg, nebo čtyři neřízené rakety typu RO-132 ráže 132 mm, přepravované na čtyřech křídelních závěsnících