VAP-4

Typ:  výlevné letecké zařízení

Určení:  rozprašování bojových chemických látek

Vyvinul:  NIChP

Historie:  Kontejner pro rozptylování bojových chemických látek typu VAP-4 (VAP = vylivnyj aviacionnyj priboir = výlevné letecké zařízení) byl vyvinut na konci 20. let 20. století institutem NIChP (Vědecko-výzkumný institut organických chlorových produktů). Zmíněné zařízení mělo svařované ocelové tělo s kapkovitým tvarem, které bylo možné naplnit 82 l roztokem yperitu nebo lewisitu v petroleji nebo dichlorethanu. K břichu těla kontejneru typu VAP-4 byla uchycena trojice madel. Ty sloužily k jeho přenášení a současně zastávaly funkci nohou, na kterých stál při skladování a manipulaci. Zatímco na zádi kontejneru typu VAP-4 se nacházel výklopný kryt rozptylovacího zařízení, na přídi tohoto zařízení byl umístěn uzavíratelný lapač vzduchu.  Vytlačování pracovní kapaliny z kontejneru typu VAP-4 bylo totiž prováděno náporem vzduchu. Otevírání krytu příďového lapače vzduchu a záďové výpustě bylo prováděno současně. K tomu sloužil lanový mechanismus, který byl uváděn do činnosti za pomoci běžného mechanického zařízení pro uvolňování pum typu SBR-8. Výpusť kontejnerů typu VAP-4 bylo možné opatřit různými typy trysek. Rychlost jejich úplného vyprázdnění a tedy plocha zasažená bojovou chemickou látkou byla přitom dána průměrem trysky na výpusti. Přímo nad ní se nacházela instalace štítu, který chránil letoun nosič před zasažením bojovou chemickou látkou. Po úplném vyprázdnění byl příďový lapač vzduchu i záďová výpusť opět uzavřena. Na rozdíl od nepříliš vydařeného kontejneru typu VAP-3, který umožňoval pouze okamžité vypuštění v jedné salvě, bylo vyprazdňování kontejneru typu VAP-4 pozvolné. Díky tomu bylo za pomoci tohoto zařízení možné zamořit větší plochu. Kontejnery typu VAP-4 bylo možné plnit přímo na letišti, a to jak před zavěšením na nosič i po zavěšení na nosič. Z tohoto důvodu byly opatřeny plnícím hrdlem. Jejich plnění bylo přitom prováděno buďto konví nebo z cisterny. Počítalo se ale též s plněním těchto kontejnerů za pomoci plnící stanice typu VAP T-S, která byla opatřena hadicí s plnící pistolí a která měla být na letiště dopravována již naplněná. Přitom se mělo jednat o jednorázově použitelné zařízení, které mělo být po vyprázdnění shozeno nad územím protivníka. To mělo šetřit práci s odmořením. Z tohoto důvodu měla být plnící stanice typu VAP T-S levná a lehká. Protože bylo ale zmíněné zařízení vyrobeno z oceli, mělo nakonec hmotnost 15 kg, zatímco kontejner typu VAP-4 vážil 17,6 kg. Kromě toho mělo v porovnání s kontejnerem typu VAP-4 podstatně menší objem (58 l vs 82 l). Z tohoto důvodu plnící stanice typu VAP T-S nakonec nebyla do výzbroje přijata. Zkoušky tohoto zařízení byly přitom realizovány v roce 1935. Kontejnery typu VAP-4 se věšely na běžné pumové závěsníky se zámky typu Der-7. K jejich uchycení k zámkům typu Der-7 nicméně nesloužily standardní úchyty, ale svorky. Přijetí kontejneru typu VAP-4 do výzbroje VVS bylo schváleno výnosem ze dne 17. prosince 1930. Výrobní plán na rok 1931 činil 500 těchto zařízení. Produkci kontejneru typu VAP-4 přitom dostal na starost závod Volkan (č.145). Prvním nosičem kontejnerů tohoto typu se stal jednomotorový průzkumný a lehký bombardovací dvouplošník typu R-1 (upravená bezlicenční kopie britského letounu typu D.H.4). Pod dolní křídlo tohoto stroje bylo možné zavěsit dvojici kontejnerů typu VAP-4. Podvěs dvou těchto kontejnerů přitom mírně zhoršoval obratnost letounu typu R-1. Poprvé měly být kontejnery typu VAP-4 použity při manévrech Moskevského vojenského okruhu, které měly být realizovány v srpnu roku 1930 nedaleko Voroněže. K tomu ale nedošlo, neboť se tehdy nepodařilo získat spolehlivě fungující kontejnery typu VAP-4 ani pro jeden odřad letounů typu R-1 o deseti strojích. U bojových útvarů se v podstatě tyto kontejnery začaly používat až od května roku 1931, kdy jimi byla vyzbrojena 56. letka 3. letecké brigády s domovskou základnou Gomel. Ten samý rok konstrukce kontejneru typu VAP-4 doznala změn, které vedly k zvětšení šířky rozptylu. Modifikované kontejnery tohoto typu bylo navíc v případě nějaké závady, např. při selhání mechanismu pro jejich otevření, možné nouzově shodit ze závěsníků, podobě jako pumy. Kontejner typu VAP-4 se na dlouhou dobu stal nejvíce rozšířenou zbraní této kategorie v arsenálu VVS. Jenom ke dni 1. srpna 1932 bylo VVS převzato 306 těchto kontejnerů. Na letounech typu R-1 se kontejnery typu VAP-4 používaly jen krátce, neboť v době jejich zavádění začaly tyto stroje u bojových útvarů VVS nahrazovat výkonnější jednomotorové průzkumné a lehké bombardovací dvouplošníky typu R-5 z dílny N.N. Polikarpova. Pod dolní křídlo tohoto stroje bylo přitom možné zavěsit hned čtyři kontejnery typu VAP-4. Letouny typu R-5 se pak staly hlavním nosičem těchto kontejnerů. Sady čtyř kontejnerů typu VAP-4 byly přitom obvykle dodávány pro polovinu letounů typu R-5 od každé letecké brigády. Po roce 1936 byly však některé brigády překlasifikovány na chemické. U těchto brigád byly pak kontejnery typu VAP-4 vyzbrojeny úplně všechny letouny. Nosičem zmíněných kontejnerů se stala též plováková verze letounu typu R-5, která nesla označení R-5a. Protože se ale pod dolním křídlem letounu typu R-5a nacházely závěsníky se zámky typu Der-6 (a nikoliv se zámky Der-7), zavěšení dvojice kontejnerů typu VAP-4 pod křídlo tohoto stroje nebylo možné bez speciálních adaptérů. Ty byly přitom vyvinuty v roce 1934 v 14. oddělení institutu NII VVS (vědecko-výzkumný institut VVS). Zkouškami přitom letoun typu R-5a s dvojicí kontejnerů typu VAP-4 v podvěsu úspěšně prošel v říjnu toho samého roku u OMO (samostatný námořní odřad) NII VVS ze Sevastopolu. Bez problémů se neobešla ani integrace těchto kontejnerů do zbraňového systému bitevního letounu typu R-5Š. Zmíněný model byl sice opatřen, na rozdíl od plovákového modelu R-5a, závěsníky se zámky typu Der-7, k nim byly ale připevněny vícenásobné závěsníky, na které bylo možné navěsit až 40 pum o hmotnosti do 10-ti kg. Po jejich demontáži bylo navíc možné pod dolní křídlo letounu typu R-5Š zavěsit jen dva kontejnery typu VAP-4, a to na vnitřní křídelní závěsníky. Zavěšení dalších dvou těchto kontejnerů na vnější zbraňové závěsníky totiž znemožňovaly schránky na vystřílené články nábojového pásu pro dodatečnou čtveřici kulometů, která byla uchycena k horní ploše dolního křídla. Spolu se dvěma kontejnery typu VAP-4 ale zmíněný stroj mohl nést též dvojici tříštivých nebo tříštivo-chemických pum. Protože byla však taková kombinace výzbroje shledána jako nevhodná, později byla u každé útočné brigády jedna ze tří letek překlasifikována na ryze chemickou. Všechny letouny typu R-5Š ze stavu této letky byly pak zbaveny křídelních kulometů, aby mohly pod dolním křídlem nést čtyři kontejnery typu VAP-4, jako standardní R-5. Naproti tomu letouny typu R-5Š ze stavu zbylých dvou letek útočných brigád byly standardně opatřeny závěsníky pro 40 malých pum a křídelními kulomety. Mezitím, v roce 1932, padlo rozhodnutí, aby byly kontejnery typu VAP-4 začleněny též do zbraňového systému hydroplánu typu S.62bis italské značky Savoia-Marchetti, který se dočkal též výroby, na základě licence, v SSSR, a to pod označením MBR-4. Příslušné výkresové dokumentace, jejichž zpracování dostal na starost institut CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky), byly dokončeny v srpnu roku 1933. Realizace se ale tento záměr nakonec nedočkal, a to kuli značné vytíženosti závodu a nedostatečnému financování. V roce 1932 byl učiněn též pokus o integraci kontejnerů typu VAP-4 do zbraňového systému vzdušného křižníku typu R-6 z dílny A.N. Tupoleva. Pod střední částí křídla tohoto stroje se sice nacházely závěsníky se zámky typu Der-7, ty ale měly menší délku než závěsníky letounů typu R-5. Z tohoto důvodu k nim nebylo možné kontejnery typu VAP-4 připevnit rovnou, ale přes speciální adaptéry. Ty byly přitom navrženy institutem NII VVS. Letoun typu R-6 se ale ukázal být k nesení kontejnerů typu VAP-4 jako zcela nevhodný. Při vyprazdňování kontejnerů typu VAP-4 totiž i přes veškerou snahu konstruktérů docházelo vždy k potřísnění draku tohoto stroje jejich toxickým obsahem. V únoru roku 1936 byly kontejnery typu VAP-4 zkoušeny dokonce na vírníku typu A-7 z dílny institutu CAGI. Zmíněný stroj byl přitom testován se dvěma těmito kontejnery v podvěsu. Mezitím se rozeběhly práce na vylepšené modifikaci kontejneru typu VAP-4, která vešla ve známost jako VAP-4m. Tento model bylo přitom možné věšet nejen na závěsníky se zámky typu Der-7, ale i na závěsníky se zámky typu Der-6 a Der-31. Kromě toho spolupracoval s elektrickým zařízením pro uvolňování pum, včetně typu ESBR-1, kterými byly opatřeny závěsníky se zámky typu Der-31. Elektrické zařízení pro uvolňování pum navíc umožňovalo otevírat výpustě nejen všech kontejnerů typu VAP-4m najednou, ale i jen jednoho nebo dvou těchto kontejnerů. Naproti tomu za pomoci mechanického zařízení pro uvolňování pum bylo možné otevřít pouze všechny kontejnery najednou. Kromě toho byla obsluha mechanického zařízení pro uvolňování pum velmi namáhavá, neboť na páku tohoto zařízení působilo zatížení o hmotnosti 20 kg. První zkušební varianta kontejneru typu VAP-4m zkouškami u NII VVS prošla v říjnu roku 1935. Sériová varianta tohoto zařízení byla zde otestována v únoru roku 1936. Modifikovaný kontejner typu VAP-4m se stal součástí zbraňového systému jednomotorových průzkumných a lehkých bombardovacích dvouplošníků typu R-5 z posledních výrobních sérií, odvozeného útočného letounu typu SSS, nástupce letounu typu R-5 v podobě konstrukčně odvozeného letounu typu R-Z z dílny D.S. Markova a A.A. Skarbova, dvoumotorového hydroplánu typu MBR-2 (Mote) z dílny G.M. Berjeva a dvoumotorového dálkového bombardovacího letounu typu DB-3 z dílny S.V. Iljušina z prvních výrobních sérií. Kontejner typu VAP-4m se udržel ve výrobě až do začátku tzv. Velké vlastenecké války, která započala dne 22. června 1941 nečekaným vpádem německých vojsk do SSSR. Kontejnery tohoto typu, které byly vyráběny v prvních letech tohoto konfliktu, byly přitom určeny pro letouny typu R-5 ze stavu nočních bombardovacích pluků. Od zvažovaného použití chemických zbraní ve zmíněném konfliktu ale nakonec sešlo. Koneckonců ve druhé světové válce si chemické zbraně nakonec netroufla použít žádné z bojujících stran. V reálném boji tedy kontejnery typu VAP-4 nebyly nikdy použity. Později se kontejner typu VAP-4m stal základem zápalného kontejneru typu ZAP-4m. Kontejnery typu VAP-4 sloužily, stejně jako lehčí kontejnery typu VAP-6, které byly určeny pro stíhací letouny, k zneškodňování pěchoty, jezdectva a dělostřelectva na pozicích i při přesunu na frontě a v blízkém týlu území protivníka. Obzvláště účinná byla přitom tato zbraň proti tehdy ještě zcela běžným konvojům s koňskými spřeženími. U nich se totiž nacházel velký počet koní a malý počet vojáků. Při nečekaném chemickém útoku ze vzduchu proto vojáci neměli šanci nasadit plynové masky sobě i všem koňům. To vedlo k zastavení jejich postupu. Pokud byl navíc k takovému útoku použit lewisit, běžné plynové masky byly napadeným vojákům k ničemu, neboť tato látka proniká gumou. K ochraně před lewisitem byla totiž zapotřebí speciální pokrývka s impregnací. Aby bylo dosaženo dostatečné koncentrace bojové látky v místě dopadu, za pomoci kontejnerů typu VAP-4 (a VAP-6) bylo nutné útočit z přízemních výšek. Jeden letoun typu R-5 se čtveřicí kontejnerů typu VAP-4 v podvěsu při letu ve výškách pod 50 m přitom dokázal zamořit cestu s konvojem v celé její šířce. Celá letecká brigáda s cca stovkou letounů typu R-5 byla pak schopna za jeden operační vzlet svrhnout 4,5 t yperitu. Dvě letecké brigády těchto strojů s kontejnery typu VAP-4 v podvěsu dokázaly, i přes určité ztráty, za jeden operační vzlet vyřadit všechny koně v polském pěchotním tělese. Chemické útoky přitom mohla provádět jak jednotlivá letadla, tak zvena o třech strojích či odřady o deseti strojích. Zvena o třech strojích měla být používána zejména k útokům na konvoje. Přitom letouny ve zvenu měly letět ve formaci ve tvaru klínu. Prostřední letoun měl letět v menší výšce a zároveň více vředu než oba krajní letouny. Jeho úkolem bylo zamoření cesty s konvojem. Posláním krajních letounů ve formaci bylo zneškodnění nepřátel, kteří se rozutekli do stran. Let ve větší výšce je měl přitom ochránit před zásahem otravnou látkou vypouštěnou letounem, který se nacházel v čele formace. K útoku na konvoj mohl být ale použit též odřad o deseti strojích. V tomto případě mohly všechny letouny z odřadu letět buďto v jedné formaci, nebo být rozděleny do několika zven, která měla letět za sebou. Druhá uvedená taktika byla přitom určena k útokům na velmi dlouhé kolony. Útoky na bojiště měly někdy provádět celé letky, které tehdy tabulkově provozovaly 31 letadel. V tomto případě mohly být podvěsné kontejnery typu VAP-4 vypouštěny při letu ve výškách až 200 až 300 m. Dopad bojové chemické látky na zem v požadované koncentraci mělo v tomto případě zajistit vzájemné překrývání rozstřiku několika letounů. Se vzdušným chemickým útokem se ale počítalo též jako s přípravou na průnik těžkých bombardovacích letounů do týlu území protivníka. V tomto případě měla být za pomoci chemických zbraní napadena postavění protiletadlového dělostřelectva, velitelská stanoviště a nepřátelská letiště. Posledně uvedené mělo přitom vyřadit z provozu nejen letový a pozemní personál, ale i vlastní leteckou techniku. Ve 30. letech byla totiž letadla často potažena plátnem, které bylo impregnováno nitrolakem. Impregnace přitom zajišťovala vypnutí plátěného potahu. Bojové chemické látky a jejich rozpouštědla impregnaci ničily, což vedlo k prohýbání až destrukci plátěného potahu. Kromě toho bylo letadla zasažená yperitem či lewisitem nutné před dalším použitím důkladně odmořit, neboť jejich plátěný potah tyto bojové chemické látky výborně vstřebával. Námořní letectvo zase počítalo se vzdušnými chemickými útoky k potlačování protiletadlového dělostřelectva na nepřátelských plavidlech před útokem torpédonosných letounů a k potlačování pobřežních protiletadlových baterií. Masové zavádění chemických zbraní do výzbroje VVS se neobešlo bez zřízení jejich skladišť, a to jak v týlu, tak i na vlastních leteckých základnách. Zavedení bojových chemických látek do masového použití by navíc nebylo možné bez speciálně zaškoleného pozemního a letového personálu a speciálních osobních ochranných pomůcek. Rovněž bylo nutné zpracovat postupy pro bezpečné plnění kontejnerů VAP bojovými chemickými látkami. Pokud se totiž s chemickými zbraněmi nenakládá správně, jsou více nebezpečné pro vlastní personál než pro nepřítele. Protože byly kokpity nosičů kontejnerů typu VAP obvykle otevřené, což vedlo k tomu, že se do nich dostávaly výpary bojových chemických látek, jejich posádky musely létat v plynových maskách. Někdy však k bojovým misím vyrážely v kompletních protichemických oblecích. Po ukončení mise musely být navíc odmořeny jak kontejnery VAP, tak i jejich nosiče, neboť nebylo prakticky možné úplně vyloučit jejich částečné potřísnění bojovou chemickou látkou při rozprašování. V technice a taktice použití byly posádky nosičů kontejnerů VAP obvykle procvičovány na Centrálním vojenském-chemickém polygonu (CVChP) v Šichanach, který byl obsluhován 36. samostatným leteckým odřadem. Na zmíněném polygonu se nacházely speciální cílové osady, ve kterých byla rozmístěna zvířata. Konkrétně se jednalo o psy a vepře. Na zmíněné cílové osady byly pak podnikány cvičné vzdušné chemické útoky skutečnými bojovými chemickými látkami. Poté byla vyhodnocována efektivita těchto útoků. Na CVChP byly přitom periodicky vysílány posádky od jednotlivých bojových útvarů. Nácvik vzdušných chemických útoků byl ale prováděn i v jiných lokalitách SSSR. Při takových manévrech byly ale kontejnery VAP z bezpečnostních důvodů obvykle plněny obarvenou vodou. Občasně se při takových cvičeních používaly silně zředěné roztoky bojových chemických látek. V takových roztocích se přitom obvykle nacházelo jen 5 % bojové chemické látky. To mělo přitom pozemní jednotky, které při výcviku zastávaly roli jednotek nepřítele, donutit si nasadit ochranný oblek a plynovou masku a výcvik tak neodbývat. Takový výcvik se ale neobešel bez srážek s různými překážkami, neboť vyprazdňování kontejnerů typu VAP probíhalo, jak již bylo uvedeno, při letu v přízemní výšce. Tak např. v únoru roku 1935 se pilotovi Žandovovi z 85. samostatného odřadu nepodařilo se svým letounem typu R-5 vyhnout telegrafnímu sloupu. Tomu následovalo nouzové přistání na poli u cesty se zlomeným podvozkem a dírou v chladiči. Byly ale zaznamenány též případy, kdy posádky nosičů kontejnerů typu VAP v průběhu cvičení zaútočily na nesprávný cíl. Jeden takový incident měla na svědomí 81. útočná brigáda, která svými letouny při cvičném letu omylem polila zředěnou dýmotvornou směsí několik civilních objektů v Lebedinské a Rogani a letiště v Charkově. Přitom byl dýmotvornou směsí poškozen lak zde zaparkovaných letadel. 14 z nich pak muselo jít do opravy. Dne 29. července 1937 zase skupina letounů typu SSS kuli navigační chybě jejího velitele omylem zaútočila na stojánku letadel letecké školy zředěnou bojovou chemickou látkou. Ta přitom naleptala lak a poškodila plátěný potah cvičných letounů. Aby toho nebylo málo, tak tři desítky kadetů, instruktorů a techniků bylo nutné okamžitě hospitalizovat. Tomu následovala stížnost na štábu vojenského okruhu. Piloti, kteří se na tomto incidentu podíleli, byli pak v duchu tehdejší doby označeni za záškodníky. Byl ale zaznamenán též případ, kdy byla při výcviku místo kolony motorizované pěchoty napadena kolona nákladních automobilů s řepou.

Verze:

VAP-4 – první výrobní modifikace kontejneru typu VAP-4. Tento model bylo možné věšet pouze na závěsníky se zámky typu Der-7. K otevírání příďového lapače vzduchu a záďové výpustě kontejneru typu VAP-4 sloužilo mechanické zařízení pro uvolňování pum.

VAP-4m – vylepšená modifikace kontejneru typu VAP-4. Tento model bylo možné věšet nejen na závěsníky se zámky typu Der-7, ale i na závěsníky se zámky typu Der-6 a Der-31. Kromě toho spolupracoval i s elektrickým zařízením na uvolňování pum, včetně typu ESBR-1, kterými byly opatřeny závěsníky se zámky typu Der-31.

Nosič:  VAP-4: A-7 – 2 ks (nezaveden do výzbroje), R-1 – 2 ks, R-5 – 2 ks, R-5a – 2 ks, R-5Š – 2 nebo 4 ks, R-6 – ? ks (nezaveden do výzbroje); VAP-4m: DB-3 – 4 ks, MBR-2 (Mote), SSS, R-5 a R-Z

Uživatelé:  SSSR

poslední úpravy provedeny dne: 9.6.2025