Baade (OKB-1) 140-R

Typ:  výšková průzkumná modifikace frontového bombardovacího letounu typu „140“

Určení:  zjišťování pozice seskupení vojsk, inženýrsko-technických konstrukcí a hladinových cílů, hrubé vzdušné mapování a vyhledávaní ploch vhodných pro shoz výsadku

Odlišnosti od modelu „140“:

- instalace spolehlivějších a ekonomičtějších 2 700 kp pohonných jednotek typu VK-1 na místo 3 300 kp motorů typu AM-TKRD-01 uvnitř nových křídelních gondol vyznačujících se větší délkou a menším průměrem

- instalace dalších palivových nádrží uvnitř trupu a uvnitř vnějších vřetenovitých krytů uchycených ke koncům křídla (tímto vzrostla celková zásoba paliva na 14 000 l a rozpětí křídla z 19,40 m na 21,87 m)

- instalace bombardovacího radiolokátoru typu PSBN uvnitř zadní části trupové pumovnice – jeho anténa se nachází pod širokým břišním polokapkovitým krytem zhotoveným z dielektrického materiálu (tímto se vnitřní prostor pumovnice omezil pouze na malý úsek nacházející se přímo za šachtou příďového podvozku)

- instalace průzkumného vybavení (tři fotoaparáty pro denní snímkování nebo dva fotoaparáty pro noční snímkování) uvnitř trupové pumovnice (jeden fotoaparát pro denní snímkování), která se nachází přímo mezi šachtou příďového podvozku a palubním radiolokátorem, a uvnitř zadní části trupu v oblasti mezi břišní střeleckou věží a náběžnou hranou SOP (dva fotoaparáty pro denní nebo pro noční snímkování) - do trupové pumovnice lze umístit též, na místo fotoaparátu pro denní snímkování, náklad osmi osvětlovacích pum nebo dvanácti zábleskových pum 

- instalace dálkově ovládané střelecké věže typu DT-V1 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů s celkovou zásobou 150 nábojů na hřbetu trupu v oblasti mezi kabinou posádky a náběžnou hranou křídla na místo střelecké věže typu VDB-6 s dvojicí pohyblivých 20 mm kanónů s celkovou zásobou 250 nábojů

- instalace dálkově ovládané střelecké věže typu DT-N1 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů s celkovou zásobou 150 nábojů na břichu trupu přímo na úrovni odtokové hrany křídla na místo střelecké věže typu NDB-1M s dvojicí pohyblivých 20 mm kanónů s celkovou zásobou 250 nábojů

- modifikované avionické vybavení – jeho součástí se stal autopilot typu AP-5, radiopřijímač typu RSIU-4 (na místo typu RSB-5Ch), radiovysílač typu RSB-5 (na místo typu 10RSU-10), palubní intercom typu SPU-5 (na místo typu SPU-14), radiovýškoměr typu RV-2 a RV-10, identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Barij-F (na místo typu Barij) a systém pro přístrojové přistání „na slepo“ typu Maternik (na místo typu RUSP-45)

Historie:  Protože vývoj průzkumného letounu s proudovým pohonem typu Tu-78 z dílny A.N. Tupoleva, který nebyl ničím jiným, než modifikací třímotorového frontového bombardéru typu Tu-73 [Type 12], skončil fatálním neúspěchem, VVS se na konci 40. let muselo nadále spoléhat výhradně na pístové průzkumné letouny typu Tu-6. Jelikož tento derivát dvoumotorového pístového bombardéru typu Tu-2S (Bat), jehož původ lze vystopovat ještě za dob druhé světové války, představoval pro stíhací letouny s proudovým pohonem, které se tehdy začaly objevovat na inventáři vzdušných sil řady států ve stále větších počtech, příliš snadnou kořist, dne 14. května 1949 byla zajatecká konstrukční kancelář OKB-1 pověřena vývojem specializované modifikace frontového bombardéru typu „140“ (EF140), jehož vývoj se právě tehdy nacházel ve fázi závodních zkoušek, pro výškový průzkum za denních i nočních podmínek. Průzkumná modifikace tohoto netradičně pojatého dvoumotorového letounu s křídlem se záporným úhlem šípu náběžné hrany vešla ve známost pod číselným kódem „140-R“ a dle zmíněného zadání měla disponovat doletem 3 600 km a dostupem 14 100 m. Tyto výkonnostní parametry mu přitom měla kromě rozšířené zásoby paliva zajistit též instalace nových 2 700 kp proudových pohonných jednotek typu VK-1 z dílny V.J. Klimova. Tyto pohonné jednotky sice vykazovaly nižším tahem než Mikulinovi motory typu AM-TKRD-01, které poháněly výchozí bombardovací model „140“, byly však daleko spolehlivější a navíc se již tehdy nacházely v sériové výrobě. Protože pro VVS byl tehdy proudový průzkumný letoun aktuálním tématem, prototyp tohoto stroje měl být předán ke státním zkouškám předán v dosti šibeničním termínu. Ten byl přitom stanoven již na září roku 1949. Pokročilý vývojový projekt letounu „140-R“ schvalovacím procesem prošel dne 19. července téhož roku. Základem jediného prototypu tohoto průzkumného speciálu se stal jediný prototyp výchozího bombardovacího modelu „140“. VVS totiž díky rychlým pokrokům ve vývoji pokročilejšího frontového bombardéru typu Il-28 (Beagle) z dílny S.V. Iljušina mezitím o ryze bombardovací model „140“ zcela ztratilo zájem. Jediný prototyp tohoto modelu proto nakonec nebyl předán ani ke státním zkouškám. Z letecké základny Tjoplyj Stan, kde probíhaly jeho závodní zkoušky, do dubenské OKB-1 byl přitom jediný prototyp letounu „140“ přepraven pozemní cestou v částečně rozebraném stavu. Zde pak kromě motorů typu VK-1, dodatečných palivových nádrží, z nichž dvě zaujaly pozici uvnitř koncových křídelních krytů s vřetenovitým tvarem, a průzkumného vybavení obdržel též instalaci nové obranné výzbroje a nového avionického vybavení. Protože byli vojenští představitelé proti tomu, aby němečtí odborníci nadále využívali letiště Tjoplyj Stan, závodní zkoušky průzkumného „140-R“, které se rozeběhly v září roku 1949, byly nakonec realizovány na letišti Borki. Do oblak se tento stroj poprvé vydal dne 12. října téhož roku. Další let přitom následoval 20. dne toho samého měsíce. Protože oba zmíněné lety provázely silné vibrace křídla, následně byl jediný prototyp letounu „140-R“ navrácen zpět OKB-1. Na jaře 1950 se tento stroj dostal do vzduchu ještě dvakrát. Druhý z těchto letů přitom uskutečnil dne 24. března. Protože se potíže se sinými vibracemi křídla, které odborníci institutu CAGI (Centrální institut aero- a hydromechaniky) přisuzovali koncových křídlením nádržím, opakovaly, tento let byl zároveň jeho vůbec posledním. V této souvislosti totiž MAP (Ministerstvo leteckého průmyslu) nechalo již dne 18. června 1950 celý program „140-R“ zcela zastavit. K tomuto rozhodnutí ze strany MAP přitom nemalou mírou přispěly též výsledky zkoušek křídlem se záporným úhlem šípu opatřeného experimentálního raketového kluzáku typu C-1 (LL-3) z dílny P.V. Cybina, které provázely identické problémy s vibracemi křídla, spolu se zahájením vývoje specializované průzkumné modifikace tehdy již sériově vyráběného Iljušinova frontového bombardéru typu Il-28 Beagle (budoucí Il-28R).

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí jediného prototypu letounu „140“)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot, navigátor, radista/střelec a střelec

Pohon:       dva proudové motory typu Klimov VK-1 s max. tahem po 2 700 kp

Radar:        bombardovací impulsní dopplerovský radiolokátor typu PSBN. Tento typ radiolokátoru je instalován uvnitř polokapkovitého krytu, který se nachází na břichu trupu přímo před náběžnou hranou křídla, a slouží pro navigaci a vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden bombardovací zaměřovač a dva periskopické střelecké zaměřovače (jejich instalace se nachází uvnitř kabiny posádky)

                    - průzkumné: sestava tří fotoaparátů pro denní snímkování (jeden fotoaparát typu AFA-33/20, instalovaný uvnitř trupové pumovnice nacházející se mezi šachtou příďového podvozku a palubním radarem, a jeden fotoaparát typu AFA-33/50 a jeden fotoaparát typu AFA-33/100, instalovaný uvnitř zadní části trupu v oblasti mezi břišní střeleckou věží a náběžnou hranou SOP) nebo sestava dvou fotoaparátů pro noční snímkování typu NAFA-3s/50 (jejich instalace se nachází uvnitř zadní části trupu - trupovou pumovnici nyní zaujímá náklad osvětlovacích nebo zábleskových pum)

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Barij-F

Výzbroj:     čtyři pohyblivé 23 mm kanóny blíže nespecifikovaného typu, instalované po dvou v dálkově ovládané střelecké věži typu DT-V1 s celkovou zásobou 150 nábojů nacházející se na hřbetu přední části trupu přímo za kabinou posádky a v dálkově ovládané střelecké věži typu DT-N1 s celkovou zásobou 150 nábojů nacházející se na břichu trupu přímo na úrovni odtokové hrany křídla, a (v provedení pro noční průzkum) náklad osvětlovacích pum (8 pum typu SAB-100/75 či SAB-100/55) nebo zábleskových pum (12 pum typu FOTAB-50/35), přepravovaný uvnitř trupové pumovnice nacházející se mezi šachtou příďového podvozku a palubním radarem

* pouze vypočtený odhad

Poslední úpravy provedeny: 11.5.2013