Mjasiščev 3MD (M-6K) (‘Bison C’)

Typ:  dvouúčelová raketonosná-bombardovací modifikace strategického bombardovacího letounu typu 3ME

Určení:  primárně ničení důležitých pozemních cílů (průmyslová centra, elektrárny, vojenské objekty, pozemní komunikace a komunikační uzle) a hladinových cílů za pomoci řízených střel typu K-14S (tento typ střely ale nakonec nepřekročil stádium projektu); sekundárně ničení důležitých pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka za pomoci neřízené jaderné nebo konvenční munice

Odlišnosti od letounu 3ME:

- instalace modifikovaného křídla s odlišným profilem náběžné hrany (to sebou přineslo zlepšení stability při otáčení podél podélné osy)

- instalace směrového kormidla s menší (o 40%) plochou (to sebou přineslo pokles síly na pedály v nouzovém manuálním režimu řízení)

- instalace modifikovaného příďového podvozku s vlastním pohonem ovládacího mechanismu výsuvného (směrem dolů) zadního páru kol

- instalace modifikovaného trubicovitého teleskopického nástavce pro doplňování paliva za letu, který je opatřen odmrazovacím systémem, na špici trupu

- instalace nového systému pro přeplňování palivových nádrží inertním plynem a nového hasícího systému

- instalace modifikovaného spouštěcího panelu pohonných jednotek

- instalace modifikovaných vystřelovacích sedaček uvnitř kabin posádky

- modifikované avionické vybavení instalací dopplerovského měřiče rychlosti a úhlu snosu typu Veter-2 a radiokompasu typu ARK-54B (na místo typu ARK-5)

- instalace kontrolního-ovládacího panelu řízených střel na pracovišti druhého navigátora, které se nachází pod hřbetní pozorovací kulí (zde je umístěn též přepínací panel radionavigačního systému blízké navigace typu RSBN-7S, astrokopas typu AK-53P a panoramatický sextant typu SP-1)

- instalace jednoho páru zbraňových závěsníků, na který lze umístit dvojici protizemních řízených střel typu K-14S, pod vnitřními částmi křídla, resp. pod motorovými gondolami (protože vývoj střely typu K-14S nakonec nepřekročil stádium projektu, sériové exempláře tohoto modelu jejich instalaci postrádaly)

Historie:  50. léta 20. století byla ve znamení razantního růstu efektivity PVO. Důvodem toho se stalo masové zavádění pozemních a palubních protiletadlových raketových systémů a nadzvukových řízenými střelami vyzbrojených a palubními radiolokátory vybavených přepadových stíhacích letounů. Protože tyto prostředky PVO klasickým pouze neřízenými pumami vyzbrojeným bombardovacím letounům praktiky znemožňovaly prolétnout přímo nad cílem, aby na něj mohly svrhnout svůj smrtící náklad pum, což z nich činilo zcela neefektivní zbraň, do středu pozornosti se tehdy dostaly řízené střely. Za pomoci zbraní této kategorie bylo totiž možné napadat pozemní cíle ze vzdálenosti nacházející se zcela mimo dosah jejich prostředků PVO. Řízené střely navíc měly daleko větší šanci na průnik silnou PVO protivníka než bombardovací letouny, neboť vykazovaly relativně malými rozměry a navíc se ke svému cíly pohybovaly vysokou rychlostí ve velkých výškách. Kromě toho použití řízených střel sebou přineslo vzrůst operačního poloměru bombardovacích letounů (o jejich dosah). Z tohoto důvodu se v SSSR tehdy rozeběhly práce na raketonosných modifikacích prakticky všech dálkových bombardovacích letounů, které se tehdy nacházely v sériové výrobě. K tomu přitom nemalou mírou přispěla též politika tehdejšího sovětského vůdce N.S. Chruščova. Ten totiž od konce 50. let tvrdě razil svůj zcela milný názor, že lze leteckou techniku zcela nahradit řízenými střelami. Z tohoto důvodu se přechod z ryze pumové výzbroje na raketovou stal pro řadu letounů této kategorie jedinou záchranou před téměř jistým koncem v sériové výrobě. Pro bombardovací letouny, jejichž hlavní zbraní se staly řízené střely, se navíc tehdy začal razit termín „raketonosec“. Tento termín měl přitom ryze politický podtext. Projekt bombardovacího letounu, který byl prezentován právě pod tímto názvem, měl totiž v období druhé poloviny 50. let a počátku 60. let, kdy byly schopnosti raketové techniky poněkud přeceňovány nejen v SSSR, větší šanci na získání státní podpory, než projekt letounu, který byl prezentován pod zavedeným termínem „bombardovací letoun“. Ne jinak tomu bylo i u těžkého dálkového bombardéru s proudovým pohonem typu 3MN-1 (Bison B) z dílny OKB-23 V.M. Mjasiščeva. Vývojem raketonosné verze tohoto stroje byla přitom Mjasiščevova OKB pověřena již dne 11. března 1954. Hlavní zbraní raketonosného 3MN-1 (Bison B), který vešel ve známost pod označením 3MK, se měla stát jedna těžká okřídlená střela typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo). S tou samou střelou ale počítala též paralelně vyvíjená raketonosná modifikace konkurenčního turbovrtulového typu Tu-95 (Bear A), která vešla ve známost pod označením Tu-95K (Bear B). Naváděcí systém obou zmíněných letounů, 3MK a Tu-95K (Bear B), měl být přitom dle výnosu ze dne 24. prosince téhož roku totožný. Zmíněný naváděcí systém měl být konkrétně vystavěn na palubním radiolokátoru typu JaD (Crown Drum). Celému vzdušnému raketovému komplexu, který se měl sestávat z letounu typu 3MK, střely typu (AS-3 Kangaroo) a vyhledávacího-naváděcího radaru typu JaD (Crown Drum), bylo přitom přiděleno označení 3MK-K-20. První do podoby 3MK modifikovaný letoun typu 3MN-1 (Bison B) měl být ke zkouškám předán nejpozději ve druhém čtvrtletí roku 1956. Dle technického zadání měl „raketonosec“ typu 3MK vykazovat operačním poloměrem 7 500 až 8 000 km. Výška odpalu střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) byla tím samým zadáním stanovena na 11 500 až 12 000 m, zatímco operační dostup tohoto stroje v „prázdné“ konfiguraci měl činit 12 000 až 12 500 m. Požadavek na cestovní rychlost se střelou typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) v podvěsu zase zněl 770 až 800 km/h. Protože byl letoun typu 3MK opatřen tandemovým podvozkem, umístění střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) do jeho podvěsu se ukázalo být poněkud tvrdým oříškem. V úvahu přitom přicházely celkem čtyři pozice, a to na pylonu nacházejícím se pod vnitřní částí pravé poloviny křídla (pod vnitřní část levé poloviny křídla se pak měla umisťovat PTB), na pylonu nacházejícím se na hřbetu střední části trupu, v částečně zapuštěné poloze do břicha střední části trupu a v polozapuštěné poloze (břichem směrem nahoru) do příďové části trupu. V posledně uvedeném případě měla být přitom střela typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) do břicha trupu zapuštěna pouze svou zadní partií. Jako nejvíce výhodné se jevilo prvně uvedené řešení. Zatímco druhé uvedené řešení si vyžádalo vyřešit problémy s dynamikou letounu a střely v okamžiku odpalu, vlivem horkých výtokových plynů motorů střely na drak letounu a v neposlední řadě též provedení nouzového odhozu, třetí uvedený případ sebou přinášel komplikace se zavěšováním střely (kuli nízké výšce podvozku by se tento proces neobešel bez speciálního zařízení), třetí uvedený případ zase omezoval zorné pole palubního radaru, komplikoval navigaci a výstrahu před bouřkou a v neposlední řadě též nouzové opuštění kabiny posádky na vystřelovacích sedačkách. Vzhledem k tomu, že se vystřelovací sedačky letounu 3MN-1 (Bison B) katapultovaly směrem dolů, jejich vystřelení by musel předcházet nouzový odhoz střely. Protože se zkoušky prototypu konkurenčního raketonosného typu Tu-95K (Bear B) podařilo zahájit ještě dříve, než zkoušky prototypu bombardovacího letounu typu 3MN-1 (Bison B), z něhož měl typ 3MK vycházet, a navíc VVS a MAP právě tehdy začalo upřednostňovat letouny řady Tu-95 (Bear) před letouny řady M-4/3M (Bison), neboť vykazovaly znatelně větším doletem, výše popsaný raketonosný model nakonec nikdy nepřekročil stádium projektu. Mjasiščev se ale nevzdal a krátce nato se z vlastní iniciativy pustil do vývoje další raketonosné modifikace letounu 3MN-1 (Bison B). Ta přitom vešla ve známost pod označením 3MD (Bison C), nebo též M-6K, a primárně měla sloužit pro ničení hladinových plavidel, zejména pak letadlových lodí, za pomoci řízených střel typu K-10S (AS-2 Kipper). Kromě toho měla být nadále schopna napadat pozemní cíle za pomoci neřízených pum. Letoun typu 3MD (Bison C) tedy měl být, na rozdíl od konkurenčních letounů typů Tu-16K-10 (Badger C) a Tu-95K (Bear B), jejichž jedinou ofenzivní zbraní se stala jedna jediná řízená střela, dvouúčelovým raketonosným-bombardovacím strojem. Mjasiščev přitom v této souvislosti zvažoval též použití pozemní protilodní střely typu P-6 (SS-N-3A Shaddock). Od tohoto záměru ale velmi rychle opustil. Začlenění střely typu P-6 (SS-N-3A Shaddock) do zbraňového systému letounu 3MD (Bison C) by si totiž vyžádalo zavést nemalé změny do palubních systémů této zbraně. Kromě výše uvedeného se Mjasiščev rozhodl „raketonosce“ typu 3MD (Bison C) pojmout jako modifikaci vylepšeného bombardovacího modelu 3ME. Ten se přitom od řadového modelu 3MN-1 (Bison B) odlišoval instalací nového avionického vybavení, jehož součástí se mimo jiné stal též palubní radiolokátor typu Rubín-1 (Short Horn), a konstrukcí příďové sekce trupu v oblasti před pilotní kabinou. Tato unifikace konstrukce a palubních systémů obou zmíněných letounů měla usnadnit plánovanou integraci řízených střel typu K-10S (AS-2 Kipper) do zbraňového systému všech ryze bombardovacích letounů typu 3ME. Hlavní komponentou naváděcího systému letounu 3MD (Bison C) v podobě typu Rubikon se totiž stal právě radiolokátor typu Rubín-1 (Short Horn). Taková přestavba letounu 3ME na „raketonosce“ typu 3MD (Bison C) by se tedy omezila pouze na instalaci zbraňových závěsníků pod křídlo a zbylých komponent naváděcího systému typu Rubikon. Práce na pokročilém vývojovém projektu letounu typu 3MD (Bison C) se podařilo završit v květnu roku 1958. Celý zbraňový systém, který se sestával z letounu typu 3MD (Bison C), naváděcího systému typu Rubikon a dvou střel typu K-10S (AS-2 Kipper) ve verzi K-14S, vešel ve známost pod označením 3M-K-14 (M6K-14) a měl být schopen ničit hladinové cíle nacházející se ve vzdálenosti 6 850 až 7 000 km od letecké základny. Dosah střely typu K-14S měl přitom dle zadání činit 250 km. Do raketového systému typu 3M-K-14 (M6K-14) mělo být navíc možné začlenit i jiné typy řízených střel, jejichž naváděcí systém spolupracoval s naváděcím systémem typu Rubikon. Až do poloviny roku 1959 měly veškeré práce na téma 3MD (Bison C) výhradně iniciativní charakter. S oficiální zelenou se tento program setkal teprve až dne 22. srpna 1959. Do té doby se přitom mimo jiné podařilo uskutečnit zkoušky zmenšených modelů letounu 3MD (Bison C) s podvěsem řízených střel v aerodynamickém tunelu institutu CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky), naváděcího systému na vzdušných zkušebnách založených na bázi letounů typu MiG-17 Fresco (model SDK-13) a Tu-4 (Bull) a vypouštěcího zařízení střely typu K-14S na speciální pozemní zkušebně. Vzhledem k tomu, že byl letoun typu 3MD (Bison C) z hlediska konstrukce draku i palubních systémů v maximální míře unifikován s již existujícím typem 3ME, práce na výrobních podkladech tohoto stroje se podařilo završit již v roce 1959. Příslušná technologická 1:1 maketa byla dokončena v prosinci toho samého roku. Mezitím se v prostorách závodu č.23 rozeběhly práce na dvou prototypech (v.č. 9301301 a 9301302). První z nich (v.č. 9301301) brány zmíněného podniku opustil v listopadu roku 1959 a do oblak se poprvé vydal 25. dne toho samého měsíce. V rámci speciálních zkoušek, na kterých se podíleli piloti závodu č.23 a OKB-23, první prototyp letounu 3MD (Bison C), vykonal, mezi 1. únorem a 31. březnem roku 1960, celkem 11 zkušebních letů s celkovou délkou trvání 47 hod a 24 min. Piloti VVS za knipl tohoto stroje poprvé usedli v dubnu téhož roku. Součástí zkoušek prvního prototypu letounu 3MD (Bison C) se mimo jiné stal též 14 hod a 13 min trvající dálkový non-stop let na trase Žukovskyj – Narjan-Mar – Amderma – Tiksi – Ambarchik – Tiksi – Narjan-Mar – Žukovskyj. Později, v roce 1962, se tento stroj stal vzdušnou zkušebnou 11 300 kp motoru VD-7P. Ten přitom zaujal pozici druhého motoru typu VD-7B. V rámci zkoušek, které byly realizovány ještě v průběhu toho samého roku, takto modifikovaný první prototyp letounu 3MD (Bison C) vykonal celkem 20 letů. Přestože byly zkoušky motoru typu VD-7P zakončeny kladným hodnocením, sériové výroby se nedočkal. Mezitím, v roce 1960, se do zkušebního programu zapojil též prototyp druhý (v.č. 9301302). Krátce nato, v říjnu téhož roku, byl ale V.M. Mjasiščev sesazen z postu šéfkonstruktéra OKB-23. Současně se tato letecká konstrukční kancelář stala filiálkou OKB-52 V.N. Čelomeje, konstrukční kanceláře zaměřené výhradně na vývoj raketové a kosmické techniky. Toto byl přitom jeden z mnoha důsledků již zmíněné raketové euforie, které propadl i tehdejší sovětský vůdce N.S. Chruščov. Ten totiž považoval leteckou techniku za přežitek. Z tohoto důvodu nechal na přelomu 50. a 60. let zrušit nejen celou řadu projektů perspektivních bojových letounů, ale i několik leteckých konstrukčních kanceláří. Díky tomu se produkce letounu 3MD (Bison C) nakonec omezila na pouhých devět sériových strojů (v.č. 0301702 až 0301705 a 0301801 až 0301805). Ty přitom brány závodu č.23 opustily v průběhu roku 1960. Protože zrušení Mjasiščevovi OKB zastavilo též vývoj řízené střely typu K-14S, která se tehdy stále ještě nacházela ve fázi projektu, jedinou ofenzivní zbraní všech sériových 3MD (Bison C), se kterými obvykle létali velitelé letek, regimentů a divizí, se staly neřízené pumy. Stádium projektu přitom nestihla překročit ani VVS požadovaná modifikace letounu 3MD (Bison C), která měla zastávat poslání vzdušného tankeru. Tankovací 3MD (Bison C) přitom vešel ve známost pod označením 3MT a za jeden operační let měl být schopen předat jiným letounům až 73 000 kg paliva. Rychlost čerpání tankovací jednotky tohoto stroje, která se měla umisťovat (spolu s PTB) do trupové pumovnice, měla pak činit 4 500 až 5 000 l/min. Za celou operační službu byly ztraceny pouhé dva letouny typu 3MD (Bison C), a to pátý sériový stroj (v.č. 0301801) a první prototyp, který byl po ukončení zkušebního programu předán jedné prvoliniové jednotce působící na Dálném východě. Zatímco první uvedený stroj podlehl dne 12. června 1961 požáru, druhý uvedený letoun byl zničen dne 5. května 1965 nárazem do kopce při návratu z dlouhotrvajícího hlídkového letu nad oblastmi Japonského moře. Široké veřejnosti se letoun typu 3MD (Bison C) poprvé představil dne 9. července 1967 na letecké přehlídce, která se konala v Domodedově u Moskvy. Provoz letounů tohoto typu byl s definitivní platností zastaven v roce 1985 v rámci plnění odzbrojovací smlouvy SALT II ze dne 10. července 1979.

Verze:  -

Vyrobeno:  dva prototypy a 9 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:   dva piloti, navigátor/bombometčík, druhý navigátor, operátor aktivního rušiče typu SPS-2, radista-střelec a „ocasní“ střelec

Pohon:       čtyři proudové motory typu Dobrynin VD-7B s max. tahem po 9 500 kp

Radar:        bombardovací-navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu Rubín-1 (‘Short Horn’) s detekčním dosahem 200 až 240 km a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-3T Argon-2 (‘Fan Tail’) s vyhledávacím dosahem 6,5 km a zaměřovacím dosahem 3 km. Radiolokátor typu Rubín-1  slouží pro vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů a jeho instalace je umístěna uvnitř špice trupu. Válcovité pouzdro radiolokátoru typu PRS-2, který slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů v zadní polosféře, je zase umístěno na odtokové hraně SOP, přímo mezi kabinou „ocasního“ střelce a směrovým kormidlem.

Vybavení:   zaměřovací: jeden denní/noční optický bombardovací zaměřovač typu OPB-112 (jeho instalace se nachází za plochým obdélníkovým břišním okénkem pracoviště navigátora-bombometčíka) a čtyři optické střelecké zaměřovače, jeden střelecký zaměřovač typu VPS-53M (jeho instalace je umístěna za vystouplým pozorovacím průzorem nacházejícím se na hřbetu přídě trupu), jeden střelecký zaměřovač typu LPS-53M (jeho instalace je umístěna za vystouplým pozorovacím průzorem nacházejícím se na levoboku přídě trupu), jeden střelecký zaměřovač typu PPS-53M (jeho instalace je umístěna za vystouplým pozorovacím průzorem nacházejícím se na pravoboku přídě trupu) a jeden střelecký zaměřovač typu KPS-53M (jeho instalace je umístěna uvnitř kabiny „ocasního“ střelce)

                   obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2 Chrom (Odd Rods), aktivní rušič typu SPS-2 a pět výmetnic klamných RL cílů, tři pro rušení pozemních radiolokačních stanic PVO (jejich instalace se nachází uvnitř šachty hlavního podvozku) a dvě pro rušení palubních radiolokátorů stíhacích letounů (jejich instalace se nachází uvnitř zadní části trupu)

                   průzkumné: jeden fotoaparát pro denní snímkování nebo jeden fotoaparát pro noční snímkování, instalovaný uvnitř zádě trupu

Výzbroj:     tři zdvojené pohyblivé 23 mm kanóny typu AM-23, instalované po jednom v jedné obranné dálkově ovládané (radistou-střelcem) střelecké věži typu DB-33A se zásobou 1 100 nábojů nacházející se na hřbetu přídě trupu (přímo před náběžnou hranou křídla), jedné obranné dálkově ovládané (radistou-střelcem) střelecké věži typu DB-34A se zásobou 1 100 nábojů nacházející se na břichu přídě trupu (přímo před šachtou příďového podvozku) a v ocasním obranném střelišti typu DB-35AM se zásobou 2 000 nábojů, náklad jaderných (3 Mt puma typu iz.37D nebo 20 až 60 kt puma typu RDS-1, RDS-3, RDS-4 nebo RDS-5) nebo konvenčních (2 pumy typu FAB-9000 s hmotností 9 000 kg, 1 puma typu FAB-9000 s PTB, 2 pumy typu FAB-5000 s hmotností 5 000 kg, 6 pum typu FAB-3000 s hmotností 3 000 kg, 28 pum typu FAB-500 s hmotností 500 kg, 52 pum typu FAB-250 s hmotností 250 kg nebo 52 pum typu FAB-100 s hmotností 100 kg) pum do celkové hmotnosti 9 000 až 18 000 kg, přepravovaný uvnitř trupové pumovnice nacházející se uvnitř střední části trupu, a náklad osvětlovacích pum (jedna kazeta typu DJa-SS se dvěma pumami typu FOTAB-100-80 nebo jednou pumou typu FOTAB-250-215) a signálních pum (dvě kazety typu DJa-SS s 2 x 6 barevnými značkovacími-signálními světélkujícími pumami typu COSAB nebo 2 x 6 námořními značkovacími pumami typu OMAB), přepravovaný uvnitř nevelké pumovnice nacházející se uvnitř zadní části trupu přímo za šachtou hlavního podvozku

Poslední úpravy provedeny dne: 10.9.2013