Typ:  pilotovaný technologický demonstrátor parazitního bezpilotního torpédonosného kluzáku

Určení:  ověření činnosti protilodního zbraňového systému sestávajícího se z nosiče, dálkově naváděného parazitního bezpilotního torpédonosného kluzáku a klasického torpéda

Historie:  Za nejvíce efektivní protilodní leteckou zbraň bylo v SSSR ve 30. letech považováno torpédo. Torpéda byla přitom tehdy nejčastěji shazována z velkých výšek na padáku. Tento systém ale sebou přinášel nemalé problémy se zamířením na cíl. Torpédo snášející se na padáku totiž rotovalo a jeho nasměrování na cíl bylo možné až po dopadu na vodní hladinu. V této souvislosti se na počátku 30. let sovětští konstruktéři zaměřili na použití prostředků, které by umožnily nasměrovat torpédo na cíl ještě před dopadem na vodní hladinu. Jedním z nich bylo přitom křídlo. Ještě dál šel inženýr komise pro testování min NKTM (Lidový komisariát těžkého strojírenství) S.F. Valk. Valk totiž v roce 1932 zpravoval a prezentoval návrh torpéda, které počítalo nejen s křídlem, ale i se samonaváděcí soustavou. Konkrétně se jednalo o navedení na IČ paprsek. Zmíněný systém se sestával z pilotovaného nosiče, nevelkého bezpilotního kluzáku s naváděcím systémem a klasického torpéda. Nosič měl přitom v bezpečné vzdálenosti od cíle odhodit bezpilotní kluzák s torpédem v podvěsu. Zmíněný kluzák se pak měl tichým klouzavým letem přiblížit co nejblíže k cíli a ve stanovené výšce nad vodní hladinou, ve stanoveném kurzu a při stanovené rychlosti vypustit torpédo. Idea naváděného okřídleného torpéda, jak byl výše popsaný systém nazýván, se setkala s kladnou odezvou ze strany náčelníka pro vyzbrojování Rudé Armády M.N. Tuchačevského. Realizací zmíněného návrhu byla přitom pověřena laboratoř č.22, která byla zřízena, v roce 1933, při NIMIS (Vědecko-výzkumný námořní institut spojů) z Leningradu, speciálně za tímto účelem. Později byly další práce na toto téma přesunuty do specializované konstrukční kanceláře KB-21, která náležela pod NIMTI NKVFM (Vědecko-výzkumný mino-torpédový institut Lidového komisariátu VMF). Ještě později, od konce roku 1937, veškeré práce na naváděném okřídleném torpédu probíhaly v prostorách závodu č.379 z Kričeviči. Kromě toho se zde ale zabývali též problematikou letounové pumy. První vývojová etapa počítala se zhotovením několika prototypů parazitních torpédonosných kluzáků, které měly sloužit k odzkoušení a vyladění automatizovaného systému řízení. Stavbě vlastních prototypů ale přecházely, v roce 1935, zkoušky modelů zmíněné zbraně v měřítku 1:10 a 1:4. Současně padlo rozhodnutí, aby byly zhotoveny tři varianty této zbraně. Kromě tzv. klouzavého okřídleného torpéda (DPT) s doletem 30 až 50 km se mělo jednat též o tzv. motorizované okřídlené torpédo s doletem 100 až 120 km a vlečný minový kluzák (BMP). Zpracováním projektu a zhotovením prototypů prototypu parazitního torpédonosného kluzáku byl přitom na počátku roku 1935 pověřen leningradský závod č.23. Požadovaný kluzák vešel ve známost jako PSN-1 (Planer Specialnogo Naznačenija = kluzák zvláštního určení) a dle zadání měl být dostatečně malý na to, aby jej bylo možné podvěsit v počtu dvou exemplářů pod křídlo těžkého čtyřmotorového bombardovacího letounu typu TB-3 z dílny A.N. Tupoleva. Kuli opětovnému použití měl být navíc schopen přistání na vodní hladině. Protože se automatizovaný systém řízení kluzáku typu PSN-1 teprve nacházel ve vývoji, zmíněný stroj měl být řešen jako pilotovaný. Projekt kluzáku typu PSN-1 byl zpracován konstrukční kanceláří závodu č.23 pod vedením N.G. Michelsona. Zmíněný stroj byl přitom řešen jako celodřevěný hornoplošník s člunovitým trupem, lichoběžníkovým křídlem a klasicky koncipovanými ocasními plochami. Jednomístná pilotní kabina tohoto stroje byla pojata jako uzavřená a byla opatřena hranatým překrytem s čelním štítkem ve tvaru klínu, který vystupoval směrem dopředu. Do člunovitého břicha trupu kluzáku typu PSN-1, které nebylo odstupněno, byl vetknut závěsník typu Der-26. Na zmíněný závěsník bylo přitom možné umístit jedno torpédo nebo jednu pumu o hmotnosti 1 000 kg. K spodní ploše křídla tohoto stroje byla zase uchycena, za pomoci nízkých pylonů, dvojice vyrovnávacích plováků. První čtyři zkušební exempláře kluzáku typu PSN-1 brány závodu č.23 opustily v roce 1936. Ten samý rok byla KB-21 přidělena bývalá torpédová a letecká dílna v leningradském přístavu Grebnoj, aby měli pracovníci této konstrukční kanceláře kde provádět dolaďování prototypů kluzáku typu PSN-1. K provedení zkoušek těchto kluzáků bylo vybráno jezero Ilmeň, které se nachází 20 až 30 km jižně od Nižného Novogrodu. Volba právě na tuto lokalitu nepadla náhodou, neboť se nedaleko nacházela letecká základna Krečiviči, ze které provozovala svoje letouny typu TB-3 2. těžká bombardovací brigáda Leningradského vojenského okruhu. V roce 1936 byl tedy jeden z těchto strojů ze stavu zmíněné brigády byl upraven na nosič kluzáků typu PSN-1. Konkrétně se jednalo o letoun TB-3 4M-34R (v.č. 22478). Úprava zmíněného stroje na nosič dvojice kluzáků typu PSN-1 přitom spočívala zejména v instalaci speciálních tříbodových závěsníků příhradové konstrukce pod vnější panely křídla, vně vnějšího páru motorů. Příprava kluzáku typu PSN-1 k letu probíhala tak, že byl tento stroj s torpédem v podvěsu nejprve odvlečen, na dvou dvoukolových vozících, přímo pod křídelní závěsník nosiče. Následně byl připevněn k jeřábu, za jehož pomoci byl vyzdvižen a poté uchycen k zámkům závěsníku. Úchyty pro zámky závěsníků se přitom nacházely na hřbetu trupu, za pilotní kabinou, a na horní ploše vnějších částí křídla, poblíž náběžné hrany. Zpočátku měly být kluzáky typu PSN-1 testovány jako pilotované stroje. Později měly tyto stroje obdržet autopilota a samonaváděcí systém. Z tohoto důvodu byl pod špicí jejich nosiče instalován rám se třemi IČ reflektory. Ty měly sloužit k ozařování cíle. Výše popsaný naváděcí systém přitom vešel ve známost jako Kvant. Alternativně se počítalo s naváděním kluzáku typu PSN-1 rádiem z kabiny stíhacího letounu typu I-16 z dílny N.N. Polikarpova. Tento systém navedení byl zase znám jako Izumrud. Zkoušky kluzáku typu PSN-1 započaly testy zaměřenými na ověření stability a ovladatelnosti tohoto stroje za letu. V této souvislosti byl třetí prototyp kluzáku typu PSN-1 opatřen snímatelným druhým stupněm člunovitého břicha trupu. Díky tomu s ním bylo možné vzlétat z vodní hladiny v závěsu za vlečným letounem. Tím se stal dvoumotorový průzkumný letoun typu KR-6A, který nebyl ničím jiným, než plovákovou verzí Tupolevova průzkumného letounu typu R-6. V průběhu zkoušek třetího prototypu kluzáku typu PSN-1 ve vleku přitom nebylo provedeno jeho odpojení od vlečného letounu. V další fázi zkoušek, která se rozeběhla v červenci roku 1936, byly již kluzáky typu PSN-1 shazovány z křídelních závěsníků letounu TB-3 4M-34R (v.č. 22478). Od svého nosiče se tyto stroje odpoutávaly při rychlosti 340 km/h až 350 km/h. V jejich podvěsu se přitom tehdy nacházela pouze balastní zátěž v podobě ingotu o hmotnosti 550 nebo 1 000 kg a nikoliv skutečné torpédo. Při klouzavém letu kluzáky typu PSN-1 dosahovaly rychlosti 180 až 190 km/h. Přistání tyto stroje prováděly na hladině již zmíněného jezera Ilmeň. Po odpoutání od nosiče dokázaly kluzáky typu PSN-1 urazit vzdálenost 27 km. Ke dni 10. srpna 1936 byly přitom takto otestovány všechny čtyři prototypy tohoto stroje. Protože bylo zkoušky kluzáků typu PSN-1 možné považovat za úspěšné, v roce 1937 bylo objednáno dalších 15 exemplářů tohoto stroje (ve vylepšené verzi). Kromě toho bylo náčelníkem VVS J.I. Alksnisem nařízeno, aby byl na nosič těchto strojů upraven, za účelem urychlení zkoušek, ještě jeden letoun typu TB-3. Druhým nosičem kluzáků typu PSN-1 se přitom stal letoun TB-3 4M-34R (v.č. 22468). V roce 1937 bylo provedeno dalších 138 shozů kluzáku typu PSN-1 z křídelního závěsníku nosiče. Náplní 120-ti z nich se stalo testování a dolaďování autopilota. Chování zmíněného stroje v autonomním režimu bylo přitom prověřeno v celém rozsahu rychlostní obálky. Současně byl vylaďován proces zaměření a vypuštění torpéda a přistání na hladině vody. Zmíněné testy se ale neobešly bez problému. V srpnu roku 1937 byl totiž jeden kluzák typu PSN-1 zničen při havárii. V září toho samého roku ale přišla pro program tzv. okřídlených torpéd tvrdá rána v podobě příkazu k zastavení prací na těchto zbraních ze strany nového ministra obranného průmyslu Ruchimoviče. Na počátku roku 1938 se nicméně zástupcům institutu NIMTI a závodu č.379 podařilo prosadit, aby byl program okřídlených torpéd opět obnoven. Obnovené prací na toto téma bylo přitom oficiálně posvěceno výnosem ze dne 31. března toho samého roku. Završení závodních i státních zkoušek zmíněného zbraňového systému bylo naplánováno na rok 1938. V létě toho samého roku bylo provedeno dalších 144 zkušebních shozů kluzáků typu PSN-1. K vynášení těchto strojů do vzduchu byly přitom tehdy využívány oba výše uvedené exempláře letounu typu TB-3 4M-34R. V průběhu zmíněných zkoušek ale vyšlo najevo, že je kluzák typu PSN-1 pro operační nasazení zcela nevhodný. Tato skutečnost přitom dala za vznik aerodynamicky více vytříbenému podvěsnému torpédonosnému kluzáku typu PSN-2 z dílny V.V. Nikitina. V létě roku 1939 byla provedena poslední série zkušebních letů kluzáků typu PSN-1. Krátce předtím se flotila nosičů těchto strojů rozrostla o další dva speciálně upravené letouny typu TB-3. Konkrétně se jednalo o letouny TB-3 4M-34RN (v.č. 22709) a TB-3 4M-34RN (v.č. 22710). Dne 10. července 1939 ale devátý zkušební exemplář kluzáku typu PSN-1 po odhození torpéda přešel, ve výšce 200 m, do vývrtky a narazil do hladiny vody. Jeho pilot přitom zemřel.

Verze:  žádné

Nosič:  Tupolev TB-3

Vyrobeno:  19 exemplářů

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

Posádka:   jeden pilot 

Výzbroj:    jedno torpédo typu 45-36AN nebo jedna puma o hmotnosti 1 000 kg, přepravovaná na trupovém závěsníku typu Der-27