Typ:  frontový stíhací letoun

Určení:  vybojování vzdušné převahy v prostoru linie

Historie:  Protože na přelomu 20. a 30. let sovětští lídři pociťovali nedostatek kvalifikovaných leteckých konstruktérů, v roce 1928 si do Moskvy pozvali francouzského konstruktéra Paula Richarda. Zmíněný konstruktér byl sice tehdy ve Francii poměrně známý, nemohl se však pochlubit žádnou úspěšnou konstrukcí. Richard přitom do SSSR přicestoval s 10-ti pracovníky. Všichni francouzští konstruktéři do SSSR přijeli s tím, že zde bude stavět letadla vlastní konstrukce. Nakonec ale byli soustředěni do jediné konstrukční kanceláře, která nesla název OPO-4 a nacházela se v prostorách závodu č.28. Protože práce v OPO-4 nesplnila jejich očekávání, krátce nato většina z nich SSSR opustila. V říjnu roku 1928 tak již v OPO-4 pracovali jen tři francouzští konstruktéři, včetně Paula Richarda a Henriho Lavilla. Jedním z prioritních programu OPO-4 se stal dvoumístný jednomotorový stíhací letoun, a to ne náhodou. Zkušební program prototypů všech předchozích dvoumístných jednomotorových stíhacích letounů sovětské konstrukce, v podobě typu 2I-N1 a D-2 z dílny N.N. Polikarpova, totiž předčasně ukončila nehoda. Vývoj dvoumístného jednomotorového stíhače byl přitom OPO-4 zadán v lednu roku 1930. Požadovaný stroj obdržel označení DI-4 a dle technického zadání, které bylo vypsáno v květnu toho samého roku, měl mít rychlost 300 až 320 km/h (ve výšce 3 000 m), dostup 8 000 m a dolet 900 až 1 000 km. Na výšku 5 000 m měl být schopen vystoupat za 10 až 12 min. Tyto výkony mu měl zajistit 760 hp kapalinou chlazený vidlicový 12-ti válec typu M-34 z dílny A.A. Mikulina. Zatímco ofenzivní výzbroj letounu typu DI-4 měl tvořit kanón ráže 20 až 30 mm, obranu zadní polosféry tohoto stroje před vzdušným napadením mělo zajišťovat otevřené hřbetní střeliště typu TUR-7 s dvojicí pohyblivých 7,62 mm kulometů typu DA. Požadavek na instalaci kanónu byl nicméně krátce nato zrušen. Práce na letounu typu DI-4 se rozeběhly v době, kdy již v OPO-4 působil jediný francouzský konstruktér, a to Henri Laville. Do prací na projektu tohoto stroje se konstrukční tým Lavilleho, jehož součástí se mimo jiných stal též S.A. Lavočkin, S.N. Ijušin, L.S. Kamennomostskij a Felsner, pustil ve Středisku nových konstrukcí (BNK), které se nacházelo v prostorách závodu č.39. Konstrukční tým Lavilleho přitom letoun typu DI-4 pojal jako vzpěrový hornoplošník s křídlem typu „racek“, zdvojenou ocasní plochou a pevným tříbodovým podvozkem ostruhového typu. Koncepce vzpěrového hornoplošníku byla totiž ve druhé polovině 20. let ve Francii velmi oblíbená. Zmíněný stroj byl navíc řešen jako celokovový. Hlavním konstrukčním materiálem byl Dural. Potah draku letounu typu DI-4 byl přitom zhotoven z hladkých duralových plechů, zatímco duralové potahové panely draků celokovových letounů sovětské konstrukce té doby byly vyrobeny z vlnitého plechu. Přestože měl dle zadání pohon tohoto stroje obstarávat, jak již bylo řečeno, tuzemský motor typu M-34, nakonec byl vyprojektován pro 700 hp kapalinou chlazený vidlicový 12-ti válec typu Conqueror americké značky Curtiss. Výzbroj letounu typu DI-4 se sestávala ze čtyř synchronních 7,62 mm kulometů typu PV-1 a jednoho pohyblivého kulometu typu DA té samé ráže. 1:1 maketa tohoto stroje byla tzv. maketní komisí schválena dne 17. září 1930. Protože byl potah z hladkých duralových plechů pro tehdejší sovětský průmysl novinkou, kompletace prototypu letounu typu DI-4 se nakonec zatáhla až do konce roku 1932. Letové zkoušky tohoto stroje se rozeběhly na počátku roku 1933. Dne 5. května toho samého roku, po realizaci závodních zkoušek a řadě úprav, byl prototyp letounu typu DI-4 přepraven ze závodu č.39 na moskevské Centrální letiště. Krátce nato, 7. dne téhož měsíce, byl tento stroj přesunut na letiště Ščelkovo, kde sídlil institut NII VVS (Vědecko-výzkumný institut VVS). Zde pak, mezi 8. a 22. květnem roku 1933, prošel státními zkouškami. Hodnocení prototypu letounu typu DI-4 ale nebylo příliš lichotivé. Koncepce vzpěrového hornoplošníku byla totiž již tehdy považována za zastaralou. Hornoplošně uspořádané křídlo s poměrně tlustým profilem navíc značně omezovalo výhled z pilotního prostoru. Podvozek tohoto stroje byl velmi nešikovný a nepraktický. Drak prototypu letounu typu DI-4 byl nadměrně těžký. Výkonnostní parametry tohoto stroje nebyly žádná sláva. Na druhou stranu se s tímto strojem velmi snadno vybíraly vývrtky. Z tohoto důvodu nemohl být doporučen pro sériovou výrobu. Plány s adaptací draku letounu typu DI-4 pro 750 hp kapalinou chlazený vidlicový 16-ti válec typu M-32 z dílny V.M. Jakovleva rovněž vzaly za své. Náhrada motoru typu Conqueror motorem typu M-32 by se totiž neobešla vnesení zásadních změn do konstrukce draku. Jediný postavený prototyp letounu typu DI-4 byl ponechán institutu NII VVS. Zde byl následně, od července roku 1934, využíván k porovnávacím zkouškám s různými typy stíhacích letounů.

Popis:  Dvoumístný jednomotorový stíhací letoun typu DI-4 byl koncipován jako vzpěrový hornoplošník se zdvojenou ocasní plochou. Zmíněný stroj měl celokovovou konstrukci. Hlavním konstrukčním materiálem byl Dural. Trup letounu typu DI-4 měl vřetenovitý tvar a průřez ve tvaru na výšku postavené elipsy. V přední části trupu tohoto stroje se nacházela instalace pohonné jednotky. Pohon letounu typu DI-4 obstarával 700 hp kapalinou chlazený vidlicový 12-ti válec typu Curtiss Conqueror americké výroby. Zmíněný motor roztáčel jednu dvoulistou vrtuli v tažném uspořádání. K chlazení chladicí kapaliny sloužil výsuvný chladič. Zmíněný chladič byl instalován přímo za motorem, na úrovni hlavního podvozku, a vysouval se (směrem dolů) z břicha trupu. Přímo za motorovou sekcí, na úrovni křídla, se nacházela dvojice palivových nádrží. Zmíněné nádrže přitom pojaly dohromady 230 kg paliva. Kromě výše uvedeného přední část trupu letounu typu DI-4 ukrývala instalaci čtyř 7,62 mm synchronních kulometů typu PV-1. Zatímco dva z nich byly umístěny nad motorem, instalace zbylých dvou z těchto kulometů se nacházela pod potahem boků. Přímo za palivovými nádržemi, resp. přímo za křídlem, byla umístěna dvojice tandemově uspořádaných otevřených kokpitů. Větrným štítkem byl opatřen pouze přední kokpit, ve kterém se nacházelo sedadlo pilota. Středem větrného štítku otevřeného pilotního prostoru přitom procházel tubus optického zaměřovače. Součástí zadního kokpitu, ve kterém se nacházelo pracoviště střelce, bylo zase otevřené střeliště. Zmíněné střeliště bylo osazeno jedním pohyblivým 7,62 mm kulometem typu DA, který sloužil k obraně zadní polosféry před vzdušným napadením. Vzpěrové hornoplošně uspořádané křídlo letounu typu DI-4 bylo řešeno jako „racek“ a mělo rozpětí 13,36 m, plochu 23,90 m², přímou náběžnou a ogivální odtokovou hranu a zaoblené koncové oblouky. U kořenů mělo křídlo tohoto stroje, kuli výhledu z pilotního prostoru, sníženou hloubu. Mechanizace křídla letounu typu DI-4 se omezovala na křidélka. Výztuhu křídla tohoto stroje obstarával jeden pár profilovaných vzpěr s tvarem písmene „Y“, který byl svou spodní částí napojen na hlavní podvozky. Ocasní plochy letounu typu DI-4 se sestávaly z jedné zdvojené svislé plochy (SOP) s oválným tvarem a jedné hornoplošně uspořádané vodorovné plochy (VOP) s půdorysem ve tvaru obdélníku. Zdvojená SOP byla přitom uchycena ke koncům VOP. Zatímco na odtokové hraně zdvojené SOP se nacházela dvojice směrových kormidel, odtokovou hranu VOP okupovalo jedno výškové kormidlo. Obě směrová kormidla letounu typu DI-4 byla opatřena dvojicí rohových odlehčovacích plošek. Na odtokové hraně výškového kormidla se zase nacházela vyvažovací ploška. Vzletové a přistávací zařízení letounu typu DI-4 tvořil pevný tříbodový podvozek ostruhového typu. Hlavní podvozky tohoto stroje byly přitom uchyceny k okrajům břicha trupu, na úrovni náběžné hrany křídla. Hlavní podvozky letounu typu DI-4 měly tvar písmene „N“ a byly osazeny koly. Navzájem byly hlavní podvozky tohoto stroje vyztuženy obdélníkovou horizontální ploškou s profilem křídla. Hlavní podvozky doplňovala jednoduchá ostruha. Její instalace se nacházela pod zádí trupu, na úrovni VOP.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden prototyp

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot a střelec

Pohon:       jeden pístový motor typu Curtiss Conqueror americké výroby s max. výkonem 700 hp

Výzbroj:     čtyři 7,62 mm synchronní kulomety typu PV-1, instalované v přední části trupu, a jeden 7,62 mm pohyblivý kulomet typu DA, instalovaný v otevřeném hřbetním střelišti určeném k obraně zadní polosféry