Kozlov-Bolchovitinov D-1 (G-1)

Typ:  těžký transportní a bombardovací letoun

Určení:  přeprava bojové techniky a vojáků na frontu, shoz výsadku a odsun raněných (v transportní verzi) nebo ničení pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka (v bombardovací verzi)

Historie:  Na počátku 30. let se profesor S.G. Kozlov, vedoucí katedry konstrukce letounů na Vojenské-vzdušné akademii (VVA) N.J. Žukovského, spolu se svým zástupcem V.F. Bolchovitinovem, pustil do prací na gigantickém víceúčelovém letounu, který vešel ve známost jako D-1 či G-1. Zmíněný letoun měl primárně zastávat poslání vojenského transportního a výsadkového stroje. Sekundárním určením letounu typu D-1 (G-1) mělo být plnění úkolů nočního bombardovacího stroje. Zmíněný letoun byl koncipován jako křídlo s lichoběžníkovým půdorysem (a rozpětím přes 60 m) s trupovou gondolou s hlavní kabinou posádky v ose a zdvojenými ocasními plochami na konci dvou ocasních nosníků. Letoun typu D-1 (G-1) měl tedy podobné uspořádání jako letoun typu K-7 z dílny K.A. Kalinina. Byl však větší a těžší.  V základní transportní modifikaci měl být přitom schopen dopravit na frontu 180 až 200 osob nebo náklad do celkové hmotnosti 30 t. Letoun typu D-1 (G-1) měl tedy nosností znatelně překonávat největší zahraniční dopravní letouny té doby v podobě typu Junkers G.38 (4 x) a Dornier X (1,5 x). Náklad měl přitom tento stroj přepravovat nejen v útrobách střední části křídla, ale i ve vnějším podvěsu. V bombardovací modifikaci měl letounu typu D-1 (G-1) mít rychlost 250 km/h (ve výšce 3 000 m), dostup 4 500 m a dolet (s 15-ti t pum) 2 200 km. Standardní pumový náklad bombardovací verze tohoto stroje měl činit 15 t. V případě max. pumového zatížení to mělo být 25 t. Bombardovací verze letounu typu D-1 (G-1) tedy měla mít identickou nosnost jako těžký 12-ti motorový bombardovací letoun typu TB-6 (ANT-26) z dílny A.N. Tupoleva (jehož prototyp nebyl dokončen). Zmíněný stroj měl ale sloužit též k rozptylování bojových chemických látek (BCHL). Celková kapacita BCHL bombardovací verze letounu typu D-1 (G-1) měla přitom činit 20 t. Bojovou efektivitou se přitom bombardovací verze tohoto stroje měla vyrovnat deseti čtyřmotorovým bombardovacím letounům typu TB-3 (ANT-6) z dílny A.N. Tupoleva. Defenzivní výzbroj letounu typu D-1 (G-1) se měla sestávat ze tří kanónů, čtyř velkorážných kulometů a deseti standardních kulometů. Tak rozsáhlý arsenál měl přitom posádce tohoto stroje umožnit odrazit současný útok až devíti stíhacích letounů. Dle původních plánů mělo pohon letounu typu D-1 (G-1) obstarávat deset 1 200 hp kapalinou chlazených vidlicových 12-ti válců typu M-34FRN z dílny A.A. Mikulina. Vzhledem k nedostupnosti této pohonné jednotky ale tvůrci tohoto stroje museli později sáhnout po jiném typu motoru. V úvahu konkrétně připadaly motory typu M-27 a M-17 (licenční BMW VI). Vzhledem k tomu, že zmíněné motory podávaly nižší výkon než původně zvažovaný motor typu M-34FRN, letoun typu D-1 (G-1) bylo nakonec nezbytné pojmout jako 12-ti motorový. Pohonný systém tohoto stroje byl řešen velmi originálně. Motory letounu typu D-1 (G-1) byly totiž rozděleny do šesti párů. Každý z nich roztáčel, přes společný reduktor, vertikální hřídel a sekundární reduktor, jednu dvoulistou vrtuli s průměrem 4,5 m. Instalace vrtulí tohoto stroje se přitom nacházela na vrcholu vysokých nosníků, které byly uchyceny k horní ploše křídla. Práce na úvodním projektu letounu typu D-1 (G-1) byly završeny v létě roku 1932. Do prosince toho samého roku se podařilo vyhotovit více než 80 % výrobních výkresů. Revvoensovětem byl projekt tohoto stroje přezkoumán dne 11. srpna 1932. Přezkum projektu letounu typu D-1 (G-1) byl završen schválením dalších prací na tomto stroji. Stavba prototypu byla ale podmíněna úspěšnou realizací předběžných pozemních zkoušek hlavního reduktoru pohonného systému. Testovací exemplář hlavního reduktoru pohonného systému letounu typu D-1 (G-1) byl přitom postaven v listopadu roku 1932. Vzhledem k vytíženosti leteckého průmyslu byly jednotlivé komponenty pro sestavení zmíněného reduktoru vyrobeny různými moskevskými závody, včetně závodu náležícího pod trust Orgametall a elektro-mechanického závodu  Vladimíra Iljiče. Vrtulové hřídele byly zase objednány u automobilového závodu, který byl pojmenován po Stalinovi. Ve všech případech se přitom jednalo o podniky, které neměly žádné zkušenosti s výrobou komponent pro leteckou techniku. Díky tomu byly u těchto závodů nasmlouvané komponenty vyrobeny z materiálů, které neměly vyhovující mechanické vlastnosti. Aby toho nebylo málo, tak jejich rozměry plně neodpovídaly výkresovým podkladům. Prototyp motorové instalace letounu typu D-1 (G-1), která měla podobu dvou motorů typu M-27 se společným hlavním reduktorem, se podařilo ke zkouškám odevzdat ke dni 1. prosince 1932. Pozemní zkoušky motorové instalace tohoto stroje se rozeběhly dnem 23. ledna 1933. Již dne 9. dubna toho samého roku byly ale, kuli častým poruchám, pozastaveny. Poté byly motory typu M-27 zaměněny méně výkonnými motory typu M-17. Motorová instalace letounu typu D-1 (G-1) sestávající se ze dvou motorů typu M-17 se společným hlavním reduktorem byla testována do 20. června 1933. Přitom naběhala 58 h. Mezitím, ke dni 15. února 1933, se podařilo vyhotovit kompletní výkresy ocasních ploch, 98 % výkresů podvozku, 94 % výkresů trupu, 70 % výkresů vnějších částí křídla a 50 % výkresů žeber centroplánu. Ke dni 1. dubna toho samého roku měla být dokončena a k přezkumu odevzdána maketa letounu typu D-1 (G-1). Zda byla maketa tohoto stroje skutečně postavena, není bohužel známo. Práce na gigantickém letounu typu D-1 (G-1) probíhaly až do prvního čtvrtletí roku 1934. Poté byly s definitivní platností zastaveny. Důvodem toho byla skutečnost, že jeho tvůrci mezitím vyčerpali veškeré přidělené finanční prostředky. Tehdy se přitom rozestavěný drak prototypu letounu typu D-1 (G-1) již nacházel ve stádiu cca 70 %-ní technické připravenosti. Dle odhadů konstruktérů by k jeho dokončení bylo zapotřebí dalších 508 000 rublů. Ty jim ale již nebyly přiděleny. Důvodem toho byla skutečnost, že bylo VVA mezitím zadáno zpracování projektu hluboké modernizace těžkého čtyřmotorového bombardovacího letounu typu TB-3 (ANT-6) z dílny A.N. Tupoleva. Konstrukční tým VVA přitom na zmíněné zadání odpověděl kvalitativně nový letounem, který vešel ve známost jako DBA.

Popis:  Těžký transportní a bombardovací letoun typu D-1 (G-1) byl řešen jako 12-ti motorové létající křídlo s trupovou gondolou a zdvojenými ocasními plochami. Poměrně tlusté křídlo tohoto stroje mělo půdorys ve tvaru lichoběžníku, rozpětí něco přes 60 m a max. hloubku okolo 15-ti m. Nosníky křídla letounu typu D-1 (G-1) měly příhradovou konstrukci. Mezi příhradovými nosníky křídla tohoto stroje procházela servisní chodba, která palubním technikům zpřístupňovala jednotlivé komponenty pohonného systému. Stropní okénka zmíněných chodeb doplňovalo umělé osvětlení. Pohonné jednotky letounu typu D-1 (G-1) byly vestavěny do náběžné hrany. Pohonný systém tohoto stroje se sestával z šesti párů motorů typu M-27 nebo M-17. Motory v každém z těchto párů zaujímaly uspořádání přídí směrem k sobě. Každý pár motorů letounu typu D-1 (G-1), roztáčel, přes společný hlavní reduktor, vertikální hřídel a sekundární reduktor, jednu kovovou dvoulistou tažnou vrtuli s průměrem 4,5 m. Instalace všech šesti vrtulí letounu typu D-1 (G-1), spolu se sekundárním reduktorem, se přitom nacházela na vrcholu vysokých nosníků, které byly uchyceny k horní ploše křídla. Sekundární reduktory tohoto stroje technickému personálu zpřístupňovaly demontovatelné žebříky, které byly uchyceny k jedné z noh jejich nosníků. K zmíněným žebříkům se vstupovalo ze servisní chodby. K tomu přitom sloužily výlezy, které byly vetknuty do potahu horní plochy křídla. Přístup k motorové instalaci letounu typu D-1 (G-1) zajišťovala nejen již zmíněná servisní chodba, ale též výklopné (směrem dozadu) panely potahu horní plochy náběžné hrany křídla. Ve vyklopené pozici zmíněné panely zastávaly poslání pracovní plošiny. Výměna motorů byla prováděna tak, že byly nejprve kompletně vysunuty do servisní chodby. Zde pak byly zavěšeny na jeřáb, který se pohyboval po stropní kolejnici zmíněné chodby. Poté byly spuštěny dolů dvířky, které byly vetknuty do potahu spodní plochy křídla. Součástí palivového systému letounu typu D-1 (G-1) bylo celkem 24 křídelních nádrží, které pojaly celkem 24 t paliva. To mělo postačovat na 20 h letu. Od motorových sekcí byly palivové nádrže tohoto stroje odděleny žáruvzdornými přepážkami. Všechny palivové nádrže letounu typu D-1 (G-1) byly řešeny jako demontovatelné a byly přístupné servisními krytkami, které byly vetknuty do potahu spodní plochy křídla. Palivové nádrže v každé polovině křídla byly napojeny, trubkou, na společné plnící hrdlo, které se nacházelo na spodní ploše křídla. Jejich kompletní natankování mělo dle propočtů trvat 4 h. Všech 12 motorů letounu typu D-1 (G-1) mělo vlastní olejovou nádržku. Celková zásoba oleje přitom činila 2,5 t. Z osy křídla tohoto stroje, v oblasti náběžné hrany, vystupovala trupová gondola. Zatímco v přední části trupové gondoly letounu typu D-1 (G-1) se nacházela dvoupatrová hlavní kabina posádky se sedadly dvou pilotů, navigátora a dalších členů posádky, zadní část trupové gondoly tohoto stroje byla vyhrazena pro „citlivé vybavení“. Hlavní kabina posádky letounu typu D-1 (G-1) byla mimo jiné opatřena tzv. astokopulí se zařízením pro navigaci podle hvězd a výsuvným válcovitým „bojovým“ pancéřovým stanovištěm velitele. Posádka tohoto stroje měla být dle typu mise devíti- až osmnáctičlenná. K tomu je ale ještě nutné připočítat pět až deset střelců. Sestava posádky letounu typu D-1 (G-1) přitom připomínala spíše sestavu posádky malého námořního plavidla, než letadla. Pracoviště všech členů posádky tohoto stroje, včetně jednotlivých střeleckých postů, byla přitom napojena a servisní chodbu, která procházela křídlem. K vzájemnému dorozumívání posádky letounu typu D-1 (G-1) sloužil palubní telefon s 12-ti přístroji, palubní pneumatická pošta, palubní světelný signalizační systém a palubní siréna. Velitel střelců a velitel posádky měl navíc k dispozici zařízení, které se podobalo lodnímu telegrafu. K vzájemnému dorozumívání mezi jednotlivými letouny zase sloužila radiostanice, barevné signalizační rakety a barevné praporky, které byly vytahovány po drátových anténách radiostanice. Komunikační systém letounu typu D-1 (G-1) se tedy nápadně podobal komunikačnímu systému námořních plavidel. Nákladový prostor se nacházel v útrobách střední části křídla. K nakládce a vykládce nákladu byly určeny speciální zdvižné plošiny. Ty samé plošiny měly využívat též výsadkáři k seskoku. Výhledově se ale počítalo s tím, že bude k vysazování výsadkářů za letu využíván stlačený vzduch. Mělo se jednat o podobný systém, jaký je používán k vypouštění torpéd. Nákladový prostor letounu typu D-1 (G-1) přitom poskytoval dostatek prostoru nejen k přepravě drobného nákladu, jakými jsou palné zbraně, ženijní vybavení, munice, palivo, olej či proviant, ale též takové techniky, jakými jsou různé dělostřelecké systémy (včetně protiletadlových dělostřeleckých systémů), lehké tanky, tančíky, lehké osobní a nákladní automobily a lehké obrněné automobily. Alternativně bylo letoun typu D-1 (G-1) možné použít k přepravě výsadkářů nebo plně vyzbrojených vojáků, popř. k odsunu raněných z fronty. Defenzivní výzbroj tohoto stroje se sestávala ze tří kanónů, čtyř velkorážných kulometů a deseti standardních kulometů. Instalace defenzivní výzbroje byla přitom umístěna ve střeleckých postech, které se nacházely ve špici trupové gondoly, v čele nosníků ocasních ploch, které byly umístěny pod křídlem a mírně vyčnívaly před jeho náběžnou hranu, na horní ploše křídla, na hřbetu ocasních nosníků, přibližně v polovině jejich délky, a v zakončení ocasních nosníků. Kanóny byly přitom osazeny střeliště, které se nacházely ve špici trupové gondoly a v zakončení ocasních nosníků. Hlavňovou výzbroj navíc doplňovaly obranné rozptylovače bojových chemických látek, které byly vestavěny do ocasních nosníků, kazety s malými protiteladovými granáty, a vyvíječe dýmové clony. K vytváření dýmové clony měla přitom posádka letounu typu D-1 (G-1) k dispozici 2 t zadýmovací směsy. Standardní pumový náklad bombardovací verze tohoto stroje činil 15 t. V případě max. pumového zatížení to bylo 25 t. Nejtěžší pumou ve zbraňovém arsenálu tohoto stroje byla 2 000 kg puma typu FAB-2000. Součástí zbraňového systému bombardovací verze letounu typu D-1 (G-1) se přitom staly též rotační kontejnerové pumy řady RRAB. Zmíněný stroj ale mohl sloužit též k rozptylování bojových chemických látek (BCHL). Celková kapacita BCHL bombardovací verze letounu typu D-1 (G-1) přitom činila 20 t. To bylo dostatečné množství k tomu, aby tento stroj při letu ve výšce 1 000 m „pokropil“ zemský povrch o ploše 1,5 až 2 km². Vývojové plány počítaly též s tím, že se součástí vybavení letounu typu D-1 (G-1) stane vlečná pancéřová kabina s pracovištěm bombometčíka. Zmíněná kabina měla být vybavena bombardovacím zaměřovačem a měla být spouštěna na laně s délkou 1 000 m. Podobné zařízení bylo přitom testováno na letounu typu TB-3. Z odtokové hrany křídla letounu typu D-1 (G-1) vystupovala dvojice mohutných nosníků ocasních ploch. Ocasní plochy tohoto stroje se sestávaly z jedné zdvojené svislé plochy (SOP) a jedné vodorovné plochy (VOP). VOP přitom propojovala navzájem oba nosníky ocasních ploch. Všechny ovládací plochy letounu typu D-1 (G-1) měly být ovládány prostřednictvím hydraulických nebo elektro-mechanických akčních členů. Hydraulické akční členy ale tehdy ještě v SSSR nebyly vůbec dostupné, zatímco elektro-mechanické akční členy sovětské konstrukce té doby byly velmi nespolehlivé. Vzletové a přistávací zařízení letounu typu D-1 (G-1) tvořil pevný (nezatahovatelný) čtyřbodový podvozek. Podvozek tohoto stroje se přitom sestával ze dvou kolových hlavních podvozků a dvou ocasních ostruh, které byly osazeny kluznými patkami. Oba hlavní podvozky letounu typu D-1 (G-1) se skládaly ze dvou samostatných tandemově uspořádaných dvoukolových pojezdů. Oba dva pojezdy hlavních podvozků tohoto stroje měly společný tlumič, který se nacházel uvnitř křídla. Přenos síly z obou pojezdů na zmíněný tlumič přitom zajišťoval systém pák.

Verze:  -

Vyrobeno:  rozestavěn jeden prototyp (kompletace jeho draku byla zastavena ve stádiu cca 70 %-ní technické připravenosti)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    dva piloti, navigátor, velitel posádky, hlavní palubní inženýr, čtyři palubní inženýři, pět techniků, hlavní střelec, dva inženýři se zamřením na letecké motory, radista a pět až deset střelců   

Pohon:       dvanáct pístových motorů typu M-27 nebo M-17     

Kapacita:   180 až 200 osob nebo náklad do celkové hmotnosti 30 000 kg (pouze v transportní verzi)

Výzbroj:     tři kanóny, instalované po jednom ve střelištích vetknutých do špice trupové gondoly a do zakončení obou ocasních nosníků, čtyři velkorážné kulomety a deset standardních kulometů, instalovaných ve střelištích nacházejících se v čele nosníků ocasních ploch (před náběžnou hranou křídla), na hřbetu nosníků ocasních ploch (přibližně v polovině jejich délky) a na horní ploše křídla, obranné rozptylovače BCHL, kazety s malými protiletadlovými granáty, obranné vyvíječe dýmové clony a (pouze v bombardovací verzi) náklad pum o celkové hmotnosti 15 000 až 25 000 kg nebo náklad BCHL o celkové hmotnosti 20 000 kg.