Grochovskij G-38 (LK-2)

Typ:  lehký „křižník“

Určení:  obrana svazů bombardovacích letounů před vzdušným napadením

Historie:  V létě roku 1934 byl Experimentálnímu institutu NKTP (Lidový komisariát těžkého průmyslu) P.I. Grochovského svěřen vývoj víceúčelového dvoumotorového bojového letounu s rychlostí přes 400 km/h, který měl primárně zastávat poslání tzv. křižníku, tj. stroje určeného k ochraně svazů těžkých bombardovacích letounů před vzdušným napadením. Důvodem volby právě Grochovského Experimentálního institutu k realizaci projektu letounu této kategorie se staly úspěchy při vývoji dvoumotorového transportního a výsadkového letounu typu G-37 (LK-1). Zmíněný stroj totiž rychlostí, která činila 281 km/h, významně překonával letoun typu KR-6 z dílny A.N. Tupoleva. Jeho rychlost se totiž pohybovala mezi 230 až 240 km/h. Oba zmíněné letouny měly přitom identické pohonné jednotky a křídlo. Grochovskij zpracováním projektu požadovaného dvoumotorového bojového letounu, který vešel ve známost jako G-38 či LK-2 a byl klasifikován jako „lehký křižník“, pověřil svého podřízeného V.F. Rentela, a to ne náhodou. Zmíněný konstruktér byl totiž autorem již zmíněného letounu typu G-37. Rentel přitom letoun typu G-38 pojal jako rozměrný jednoplošník s křídlem s rozpětím celých 28 m, trupovou gondolou s kabinou pětičlenné posádky v ose křídla, 850 hp vzduchem chlazenými dvouřadými 14-ti válci typu Gnome-Rhone Mistral Major K-14 francouzské výroby v křídelních gondolách a zdvojenými ocasními plochami na konci dvou nosníků navazujících na křídelní motorové gondoly. Protože bylo Grochovskému více než zřejmé, že letoun s tak velkými rozměry požadované rychlosti dosahovat nebude, rozhodl se zpracování projektu letounu typu G-38 svěřit jinému konstruktérovi. Přitom oslovil tehdy ještě 26-ti letého na P.A. Iversena, který právě tehdy pracoval na rychlém dopravním letounu typu Stal-7 z dílny R.E. Bartiniho. Jelikož možnost pracovat na letounu vlastní konstrukce Iversena velmi lákala, na tuto Grochovského nabídku zareagoval kladně. Oficiálně začal zmíněný konstruktér v Grochovského Experimentálním institutu pracovat od listopadu roku 1934. Iversen přitom Rentelův projekt letounu typu G-38 radikálně přepracoval. Křídlo zmíněného stroje mělo nyní rozpětí pouhých 13,40 m. Jeho posádka se navíc nyní sestávala jen ze tří osob. Protože dle předběžných výpočtů měl takto přepracovaný letoun typu G-38 dosahovat rychlosti 450 km/h, což bylo o celých 50 km/h více než požadovalo zadání, tato Iversenova projektová varianta letounu typu G-38 byla Grochovským neprodleně schválena. Tomu následovaly testy zmenšeného modelu letounu typu G-38 v aerodynamickém tunelu institutu CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky). V průběhu zmíněných měření se podařilo odhalit, že motory typu Gnome-Rhone Mistral Major K-14 budou letounu typu G-38 ve skutečnosti schopny udělit rychlost celých 550 km/h. Úvodní projekt zmíněného stroje byl Grochovským oficiálně schválen v prosinci roku 1934. Letoun typu G-38 měl přitom mít nejen vysokou rychlost, ale též silnou výzbroj. Do náběžné hrany střední části křídla tohoto stroje měly totiž být vestavěny dva 20 mm kanóny typu ŠVAK a dva 7,62 mm kulomety typu ŠKAS. Další tři kulomety toho samého typu měly být pohyblivě lafetovány v obranných střelištích, jeden ve hřbetním a dva v ocasním. Hlavňovou výzbroj měly navíc doplňovat dvě Taubinovi schránky s 20-ti protiletadlovými padáčkovými granáty. Ty měly být vestavěny do křídla. Práce na projektu letounu typu G-38 postupovaly poměrně vysokým tempem. Tvůrci tohoto stroje totiž na výrobních výkresech často pracovali do pozdních nočních hodin. Na vývoji letounu G-38 se přitom podíleli i někteří přizvaní pracovníci institutu CAGI, včetně V.N. Beljaeva a A.K. Martynova. Stavbou prototypu tohoto stroje byl pověřen závod č.47 z Leningradu, tj. ten samý závod, který postavil prototyp letounu typu G-37. Nejprve zmíněný podnik zhotovil dřevěnou 1:1 maketu letounu typu G-38. Stavba zmíněné makety přitom zabrala 2,5 měsíce. Na jaře roku 1935 byla maketa letounu typu G-38 přepravena, v rozebraném stavu, do Moskvy. Zde byla v jednom z hangárů Centrálního letiště opět sestavena a následně prezentována ministrovi těžkého průmyslu G.K. Ordžonikidzovi, náměstkovi ministra obrany M.N. Tuchačevskému a vrchnímu veliteli VVS J.I. Alksnisovi. Maketu letounu typu G-38 si přitom přišel prohlédnout i slavný pilot V.P. Čkalov. Kompletaci prototypu tohoto stroje se ale dokončit nepodařilo. V roce 1937 totiž Grochovského Experimentální institut NKTP přešel pod GUAP (Hlavní správa leteckého průmyslu). Vedení GUAP přitom jednou tolik zredukovalo přísun finančních prostředků závodu č.47. Díky tomu zmíněnému podniku došly finance nejen na dostavbu prototypu lehkého dvoumotorového „křižníku“ typu G-38, ale i na kompletaci prototypu jednomotorového přepadového stíhacího letounu typu G-26. Krátce nato leningradský závod č.47 navštívila komise, aby Grochovskému sdělila, že se vedení GUAP rozhodlo výstavbu letecké techniky v jeho Experimentálním institutu ukončit. Následně byly takřka dokončené prototypy letounů typu G-26 a G-38 před zraky Grochovského spolupracovníků odtaženy na okraj letiště, aby zde byly polity benzínem a zapáleny. Letoun typu G-38 se přitom stal prvním a zároveň posledním letounem P.A. Iversena. Dne 23. dubna 1935 byl totiž tento konstruktér zatčen obávanou sovětskou tajnou policií NKVD (Lidový komisariát vnitřních věcí) na základě vykonstruovaného obvinění z kontrarevoluční činnosti, v rámci proslulých Stalinových čistek. Zmíněným politickým persekucím, které měly vytvořit atmosféru strachu a upevnit Stalinovu absolutistickou moc, tehdy neunikla ani řada tehdejších představitelů sovětského průmyslu, leteckého nevyjímaje. Jakýkoliv neúspěch ve zkušebním programu nějakého prototypu nového letounu nebo pouhá pomluva mohla v této temné době vést k okamžitému ukončení kariéry, zatčení nebo dokonce popravě do té doby velmi úspěšného leteckého konstruktéra. Rozsudek ze dne 10. července toho samého roku zněl: pět let v pracovním táboře a pět let ve vyhnanství. Dne 9. května 1940 byl sice Iversen propuštěn na svobodu, nesměl však pobývat ve větších městech, natož se zabývat stavbou letadel. Plně rehabilitován byl až v roce 1956. Poté, v letech 1961 až 1976, se zabýval vývojem kosmických systémů.

Popis:  Lehký dvoumotorový třímístný „křižník“ typu G-38 byl koncipován jako středoplošník se zdvojenou ocasní plochou. Křídlo tohoto stroje bylo řešeno jako dvounosníkové a mělo půdorys přibližně ve tvaru kosočtverce, rozpětí 13,40 m a plochu 32 m2. Kostra křídla letounu typu G-38 měla dřevěnou konstrukci. Jeho potah byl zhotoven z překližky. Mechanizace křídla tohoto stroje se sestávala z dvousektorových vztlakových klapek a křidélek. Zatímco vnější sektory vztlakových klapek se nacházely mezi křidélky a nosíky ocasních ploch, vnitřní sektory vztlakových klapek letounu typu G-38 byly umístěny mezi ocasními nosníky a celokovovou trupovou gondolou. Trupová gondola tohoto stroje měla kapkovitý tvar a byla zapuštěna do osy křídla. Nad potah křídla přitom vystupovala minimálně. Trupová gondola letounu typu G-38 ukrývala uzavřenou tandemově uspořádanou kabinu tříčlenné posádky. Vpředu přitom seděl pilot. Přímo za pilotním prostorem se nacházelo pracoviště navigátora-střelce, který obsluhoval kopulovitou hřbetní střeleckou věž. Hřbetní střelecká věž letounu typu G-38 sloužila k obraně zadní polosféry před vzdušným napadením a byla osazena jedním pohyblivým 7,62 mm kulometem typu ŠKAS. V zakončení trupové gondoly tohoto stroje se nacházelo ocasní střeliště, které bylo obsluhováno třetím členem posádky a bylo osazeno dvojicí pohyblivých kulometů toho samého typu. Ofenzivní výzbroj letounu typu G-38 byla vestavěna do náběžné hrany střední partie křídla, přímo mezi trupovou gondolu a nosníky ocasních ploch, a sestávala ze se dvou 20 mm kanónů typu ŠVAK a dvou 7,62 mm kulometů typu ŠKAS. Hlavňovou výzbroj navíc doplňovaly dvě schránky s 20-ti protiletadlovými padáčkovými granáty. Pohon letounu typu G-38 obstarávala dvojice 850 hp vzduchem chlazených dvouřadých 14-ti válců typu Gnome-Rhone Mistral Major K-14 francouzské výroby. Zmíněné motory roztáčely třílisté tažné vrtule a byly instalovány uvnitř vřetenovitých křídelních gondol, které svou zadní částí plynule přecházely ve štíhlé nosníky ocasních ploch. Přívod vzduchu k motorovým válcům pohonných jednotek letounu typu G-38 obstarávalo sedm lichoběžníkových lapačů vzduchu, které se nacházely v čele křídelních gondol, okolo vrtulového kužele. Kromě pohonných jednotek křídelní gondoly tohoto stroje ukrývaly též šachty hlavních podvozků. Ty se přitom nacházely přímo za motorovými sekcemi. Ocasní plochy letounu typu G-38 byly instalovány na koncích dvou velmi štíhlých nosníků, které plynule navazovaly na křídelní motorové gondoly, a sestávaly se z jedné lichoběžníkové zdvojené svislé plochy (SOP) a jedné vodorovné plochy (VOP) s přibližně oválným půdorysem. VOP přitom propojovala oba dva ocasní nosníky navzájem. Zatímco na odtokové hraně SOP se nacházela dvojice směrových kormidel, odtokovou hranu VOP letounu typu G-38, v oblasti mezi oběma ocasními nosníky, okupovalo jedno výškové kormidlo. Kormidla tohoto stroje, výšková a směrové, byla přitom potažena plátnem. Vzletové a přistávací zařízení letounu typu G-38 tvořil čtyřbodový kolový podvozek. Zatímco hlavní podvozky tohoto stroje byly řešeny jako zatahovatelné a zasouvaly se (po směru letu) do útrob křídelních motorových gondol, ostruhové podvozky byly instalovány pod konci ocasních nosníků.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  rozestavěn jeden prototyp

Uživatelé:  žádní

 

 

 

Posádka:   pilot, navigátor-střelec a střelec

Pohon:      dva pístové motory typu Gnome-Rhone Mistral Major K-14 francouzské výroby s max. výkonem po 850 hp

Výzbroj:    dva 20 mm kanóny typu ŠVAK a dva 7,62 mm kulomety typu ŠKAS, vestavěné do náběžné hrany střední části křídla, jeden pohyblivý 7,62 mm kulomet typu ŠKAS, instalovaný ve hřbetní střelecké věži určené k obraně zadní polosféry, dva pohyblivé 7,62 mm kulomety typu ŠKAS, instalované v ocasním střelišti určeném k obraně zadní polosféry, a dvě schránky s 20-ti protiletadlovými padáčkovými granáty, umístěné ve střední části křídla

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 13,40 m
Délka:   8,80 m
Výška: 2,90 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 4 100 kg
Max. rychlost: 520* km/h
Praktický dostup: 9 500* m
Max. dolet: 1 200* km

 

 

 

* pouze vypočtený odhad

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 1.9.2021