Lisunov PS-84 (transportní)

Typ:  vojenská transportní modifikace civilního dopravního letounu PS-84 2M-62IR

Určení:  přeprava vojáků a nákladu, shoz výsadku a odsun raněných

Odlišnosti typu Li-2 (PS-84) od modelu PS-84 2M-62IR:

- modifikovaný interiér kabiny - ten je uzpůsoben pro přepravu 2 až 3 t nákladu (a u letounů vyrobených od října roku 1941 též i pro přepravu 18-ti ležících a dvou sedících raněných)

- instalace vyklápěcích (směrem ven nahoru) nákladových vrat s rozměry 1,65 x 1,52 m se včleněnými dvěma (posledními) hranatými okénky na levém boku trupu v oblasti za odtokovou hranou křídla (úprava zavedená do konstrukce všech PS-84 vyrobených od počátku srpna roku 1941)

- instalace bohatě prosklené otočné kulovité obranné střelecké věže typu VUS-1 (derivát střelecké věže typu MV-3) s jedním pohyblivým 7,62 mm kulometem typu ŠKAS v ose hřbetu trupu na úrovni třetího páru bočních okének (úprava zavedená do konstrukce všech PS-84 vyrobených od srpna roku 1941) – v této souvislosti se počet členů posádky zvýšil ze čtyř osob na pět (přibráním střelce)

- instalace modifikovaných sedadel v kabině pilotů s pancéřovaným opěradlem, které navíc obdrželo mísovitý profil – díky tomu mohou mít piloti padák nepřetržitě na zádech po celou dobu mise (úprava zavedená do konstrukce všech PS-84 vyrobených od srpna roku 1941)

- vestavba obranných střeleckých postů typu ŠKU-1 s jedním pohyblivým 7,62 mm kulometem typu DA se zásobou 500 nábojů na hlaveň do obou bočních stěn zadního zavazadlového úložného prostoru, který se nachází přímo před ocasními plochami (úprava zavedená do konstrukce všech PS-84 vyrobených od září roku 1941) – obsluhu těchto kulometů zajišťoval radista spolu s palubním mechanikem (jejich pracoviště bylo v této souvislosti přesunuto z přídě do zádě trupu)

- instalace jednoho 7,62 mm kulometu typu ŠKAS se zásobou 450 nábojů v pevné lafetě typu 5T-275U nacházející se přímo ve špici přídě trupu - v této souvislosti se na hřbetu špice trupu objevil zaměřovač typu KPT-5 (úprava zavedená do konstrukce všech PS-84 vyrobených od září roku 1941)

Historie:  Přestože státní i provozní zkoušky vojenské transportní/výsadkové/sanitní modifikace civilního dopravního letounu typu PS-84 2M-62IR (licenční derivát amerického Douglasu DC-3-196), která vešla ve známost jako PS-84-K v transportní úpravě, resp. jako PS-84-I v sanitní úpravě, skončily v létě roku 1940 nanejvýš kladným hodnocením, sériové výroby se tento model kuli obavám NKAP (Lidový Komisariát Leteckého Průmyslu) z neplnění výrobních plánů nakonec nedočkal, a to i přesto, že Evropou již tehdy zmítaly boje druhé světové války. Všechny letouny typu PS-84 vyrobené v průběhu roku 1940 a v průběhu prvních šesti měsíců roku následujícího byly proto dokončeny v ryze civilní dopravní modifikaci. Vše se změnilo až dne 22. června 1941, kdy na území SSSR nečekaně vtrhla německá vojska. Teprve až poté NKAP vydal nařízení, aby výrobní program závodu č.84 z Chimek u Moskvy přešel z civilní dopravní modifikace tohoto stroje na modifikaci vojenskou transportní. Na základě shodného nařízení měla být navíc kvantita produkce navýšena o 22%. Vojenský transportní PS-84 se přitom od prototypu PS-84-K v mnohém odlišoval. Nákladový prostor tohoto modelu totiž postrádal instalaci nákladového jeřábu a navíc byl opatřen standardní podlahou bez zesílené konstrukce. Do nákladových vrat, která se podařila zavést do výroby již v průběhu prvních deseti dnů srpna roku 1941, nebyly včleněny druhé vstupní dveře pro výsadkáře. Roli sanitních strojů zase mohly zastávat pouze letouny vyrobené až od října téhož roku. Do jejich nákladového prostoru bylo přitom možné, obdobně jako v případě modelu PS-84-I, umístit 18 nosítek spolu s dvojicí sklápěcích sedaček. Protože byly transportní PS-84 pro obratné a silně vyzbrojené stíhače Luftwaffe velmi snadným cílem, od července roku 1941 se začala na palubách těchto strojů objevovat též defenzivní výzbroj v podobě tří pohyblivých 7,62 mm kulometů. Zatímco jeden z nich (model ŠKAS) byl umístěn v kulovité hřbetní střelecké věži typu VUS-1, další dva (model DA) se nacházely ve střeleckých postech typu ŠKU-1, které byly vestavěny do bočních stěn zadního zavazadlového úložného prostoru. Zpočátku byla obranná výzbroj do operačních PS-84 montována přímo u bojových útvarů. K tomu přitom sloužily např. střelecké věže typu MV-3, které byly předtím sejmuty z odepsaných bombardovacích letounů. Teprve až od konce července byla „militarizace“ transportních PS-84 realizována organizovaně, a to v prostorách leteckého opravárenského závodu č.400, který se nacházel na letišti Moskva-Vnukovo, domovském letišti Moskevské letecké skupiny zvláštního určení (MAGON). Kromě defenzivní výzbroje byly závodem č.400 do těchto strojů montovány též modifikované pilotní sedačky s pancéřovým opěradlem s mísovitým profilem. Díky této úpravě mohli mít piloti na svých zádech padák nepřetržitě po celou dobu mise. Prvních 30 sériových PS-84 bylo takto závodem č.400 upraveno v průběhu srpna 1941. V tom samém měsíci se hřbetní střelecká věž typu VUS-1 stala standardem i pro všechny nově vyrobené PS-84. Měsíc nato byly do výroby zavedeny též boční střeliště typu ŠKU-1 spolu s pevnou instalací jednoho 7,62 mm kulometu typu ŠKAS ve špici přídě trupu alá frontový bombardér typu Pe-2 (Buck). Protože instalace zmíněné obranné výzbroje i s nábojovými zásobníky vážila celých 134 kg, ozbrojené PS-84 za těmi neozbrojenými zaostávaly nejen rychlostí (o 14 až 17 km/h dle letové výšky), ale i doletem (2 350 km), dostupem (o 500 km) a stoupavostí. Výstup na 5 000 m takto ozbrojenému PS-84 totiž zabral nejméně 10 minut. Ozbrojený PS-84 se ale v Chimkách příliš dlouho nevyráběl. S přihlédnutím na rychlý postup německých vojsk směrem k Moskvě totiž krátce nato, dne 15. října 1941, padlo rozhodnutí, aby byla celá výrobní linka letounu PS-84 přesunuta po železnici na Sibiř. V této souvislosti byla již dne 14. října produkce tohoto stroje značně omezena. Definitivní konec sériové výroby pak přinesl 18. říjen. Za celý říjen roku 1941 se tak v Chimkách podařilo zkompletovat pouhých 11 sériových PS-84. Poslední ze 17-ti evakuačních vlaků se přitom na svou cestu vydal dne 12. listopadu téhož roku. Ani jeden z nich ale na Sibiř nikdy nedorazil. Na žádost tajemníka ÚV KSSS Uzbekistánu, který nelenil osobně telefonicky kontaktovat samotného J.V. Stalina, bylo totiž veškeré výrobní zařízení závodu č.84 nakonec přepraveno do prostor nedokončeného podniku č.34, který se nacházel v uzbeckém Taškentu. První sériový PS-84 přitom z linky taškentského závodu sjel dne 7. ledna 1942. Pro jeho kompletaci byly ale ještě použity konstrukční celky přivezené z Chimek. Protože produkce tohoto stroje v Taškentu zpočátku probíhala doslova pod širým nebem, do konce toho samého měsíce se zde podařilo dokončit montáž pouhých osmi sériových PS-84. V průběhu následujícího měsíce byla však produkce s velkými těžkostmi zdvojnásobena. Jelikož osud závodu č.84 postihl i některé subdodavatele, sériovou výrobu letounu PS-84 v Taškentu zpočátku komplikovala též nedostupnost řady konstrukčních celků a součástek. Ty proto musely být zastoupeny nejrůznějšími náhražkami. Zatímco některé lisované konstrukční celky nahradily hrubě opracované výkovky, slitiny oceli zastoupila levnější ocel, měděné a bronzové součástky díly zhotovené z litiny. Pro výrobu některých konstrukčních celků bylo na místo kovu použito dokonce i dřevo (přepážky a dveře) nebo překližka (podlaha nákladové kabiny). Problémy rovněž činily dodávky podvozkových kol, vrtulí, radiostanic, autopilotů, zaměřovačů a kulometných lafet. Směrový radiozaměřovač typu RPK-2 pak obdrželo jen okolo 50-ti % vyrobených strojů. Některé z nich navíc zcela postrádaly instalaci vytápění. Značně zjednodušeno bylo rovněž vybavení kabiny. Na počátku dubna se na továrním letišti taškentského závodu nacházelo cekem 27-ti sériových PS-84. Kuli absenci nějaké součástky nebylo však možné předat VVS ani jeden z nich. I přesto se do konce dubna podařilo dokončit a odevzdat celkem 21 těchto strojů. V květnu byla produkce navýšena na 29 exemplářů. V průběhu srpna brány závodu č.84 opustilo již 64 sériových PS-84. Mezitím, v červnu roku 1942, ryze transportní PS-84 ve výrobní programu zmíněného podniku (počínaje 32. výrobní sérií) nahradila jeho dvouúčelová modifikace, která mohla díky instalaci čtyř pumových závěsníků pod centroplánem zastávat poslání nejen transportního, ale i nočního bombardovacího stroje.

Verze:  -

Vyrobeno:  ?

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    dva piloti, radista/střelec, palubní mechanik/střelec a střelec

Pohon:       dva pístové motory typu Švecov M-62IR s max. výkonem po 1 000 hp 

Vybavení:   - zaměřovací: tři střelecké zaměřovače typu KPT-5 (jejich instalace se nachází ve dvou střeleckých postech, které jsou včleněny do boků zádě trupu, a na hřbetu špice trupu, přímo před čelním zasklením pilotní kabiny) a jeden střelecký zaměřovač typu MPT-1 (jeho instalace se nachází ve hřbetní střelecké věži)

Kapacita:   25 osob, 18 sedících a 2 ležící ranění nebo náklad do celkové hmotnosti 2 000 až 3 000 kg, přepravovaný uvnitř nákladové kabiny

Výzbroj:     jeden 7,62 mm kulomet typu ŠKAS se zásobou 450 nábojů, instalovaný v pevné lafetě typu 5T-275U vestavěné přímo do špice přídě trupu, jeden pohyblivý kulomet téhož typu se zásobou 1 500 nábojů, umístněný v otočné hřbetní střelecké věži typu VUS-1, a dva pohyblivé 7,62 mm kulomety typu DA se zásobou 500 nábojů na hlaveň, instalované ve střeleckých postech typu ŠKU-1 nacházejících se na bocích zádě trupu přímo před ocasními plochami

Poslední úpravy provedeny dne: 3.6.2012