Tupolev Tu-300 Koršun-U/Rejs-F

Typ:  taktický útočný-průzkumný bezpilotní vzdušný prostředek krátkého doletu bezpilotního komplexu typu Rejs-F

Určení:  ničení důležitých pozemních cílů se silnou protivzdušnou obranou a průzkum pozemního bojiště

Historie:  Bezpilotní vzdušné prostředky (UAV) byly v masovém měřítku vůbec poprvé nasazeny v roce 1982 v konfliktu Izraele s Libanonem. Protože izraelské UAV zde zaznamenaly nevídaných úspěchů, ještě ten samý rok byla letecká konstrukční kancelář OKB-51 P.O. Suchoje pověřena vývojem prvního domácího útočného bezpilotního vzdušného prostředku. Zmíněný bezpilotní prostředek přitom vešel ve známost pod názvem Koršun a primárně měl sloužit pro ničení důležitých pozemních cílů se silnou protivzdušnou obranou (PVO). Sekundárním určením tohoto stroje se měl stát vzdušný průzkum. Po koncepční stránce byl bezpilotní Koršun řešen jako poměrně velký dvoumotorový celokovový středoplošník se zdvojenou ocasní plochou. Špici 15,60 m dlouhého trupu tohoto stroje, který měl průřez ve tvaru zploštělé ležaté elipsy, tvořil mohutný dielektrický kryt. Přímo pod ním se pak nacházel protáhlý polokapkovitý kryt s polokulovitou věžičkou senzorového vybavení v čele a šachtou příďového podvozku v břiše. Středoplošně uspořádané křídlo Koršunu mělo tvar lichoběžníku s rozpětím 8,25 m a vyznačovalo se poměrně malou štíhlostí, mírným záporným vzepětím a instalací krátkých směrem dolů sklopených plošek na koncích, tzv. wingletů. Jeho vnější části bylo možné sklopit směrem nahoru, což znatelně usnadňovalo skladování. Ocasní plochy Koršunu se sestávaly z jedné šípové vodorovné plochy (VOP) a dvou lichoběžníkových svislých ploch (SOP). Ty byly přitom uchyceny ke koncům VOP a při pohledu zepředu zaujímaly sklon směrem k podélné ose trupu. Pohon tohoto stroje měly zajišťovat dva nevelké dvouproudové motory. Jejich instalace se měla nacházela uvnitř krátkých doutníkovitých gondol (s kruhovým lapačem vzduchu v čele a kruhovou tryskou na zádi), které byly uchyceny za pomoci krátkých pylonů ke hřbetu střední části trupu v oblasti nad křídlem. Vzlet Koršunu se měl dít ze šikmé startovací rampy za pomoci odhazovatelných prachových urychlovacích raket. Přistávací systém tohoto stroje se měl sestávat z přistávacího padáku a zatahovatelného talířového tříbodového podvozku. Na jediný podtrupový pylon Koršunu mělo být možné umístit munici do celkové hmotnosti 500 kg. Pracoviště operátora tohoto bezpilotního stroje se mělo nacházet uvnitř kabiny speciálně modifikovaného frontového bombardéru typu Su-24 (Fencer), známého pod označením PUN-24. V roce 1983, když se již celý program Koršun nacházel ve fázi stavby prvního prototypu, ale MAP (Ministerstvo leteckého průmyslu) nechalo veškeré další práce na toto téma převést do letecké konstrukční kanceláře OKB-156 A.N. Tupoleva. Volba právě této konstrukční kanceláře přitom nepadla náhodou, neboť byla na poli bezpilotních prostředků ze všech sovětských konstrukčních kanceláří nejzkušenější. Své v tomto rozhodnutí ze strany MAP přitom bezesporu sehrál též nemalý politický vliv vedení Tupolevovi OKB. Konstruktéři OKB A.N. Tupoleva ale před výše popsaným projektem z dílny Suchojovi OKB nakonec dali přednost vlastní kvalitativně nové konstrukci. Zmíněný bojový bezpilotní vzdušný prostředek obdržel celkové uspořádání nepodobné celkovému uspořádání jednomotorových bezpilotních vzdušných prostředků pro taktický a operativně-taktický vzdušný průzkum typu Tu-141 (DR-5) a Tu-143 (DR-3) a stal se jednou z komponent bezpilotního komplexu typu Rejs-F. Za základ jednotlivých komponent tohoto komplexu byl přitom zvolen nákladní automobil typu ZiL-131. Kromě základní bojové-průzkumné modifikace, která obdržela označení Tu-300 Koršun-U, spatřil světlo světa též projekt modifikace tohoto bezpilotního stroje pro vedení radiotechnického průzkumu a modifikace zastávající roli vzdušné retranslační stanice. Zatímco prvně uvedená modifikace vešla ve známost jako Filin-1, pro druhou uvedenou modifikaci Koršunu bylo vyčleněno označení Filin-2. První ze dvou prototypů bojového-průzkumného Koršunu se do oblak údajně poprvé vydal v roce 1991. Svůj veřejný debut si přitom bojový Koršun odbyl v srpnu roku 1995 na moskevské airshow MAKS 95. Dva roky nato se tento první bojový bezpilotní vzdušný prostředek sovětské konstrukce stal též součástí statické ukázky airshow MAKS 97. Do celého programu Rejs-F ale neblaze zasáhl rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s těžkou ekonomickou krizí, která zachvátila v 90. letech všechny postsovětské republiky, včetně Ruska. V této souvislosti celý program Rejs-F již v polovině 90. let zcela přišel o státní finanční podporu. To pak vedlo k jeho úplnému zmražení. Prakticky současně, v roce 1996, byly zrušeny poslední útvary vyzbrojené průzkumnými bezpilotními vzdušnými prostředky. V roce 2007 však ANTK A.N. Tupoleva vývoj Koršunu z vlastní iniciativy opět obnovila. Podmětem k tomuto rozhodnutí se přitom stal zejména razantní vzrůst zájmu o tento typ techniky ze strany Ruských ozbrojených sil, který vycházel ze zkušeností získaných v průběhu obou ozbrojených konfliktů v Čečensku. Zatímco první vývojová fáze by měla dát za vznik mírně zdokonalené modifikaci Koršunu s instalací nové pohonné jednotky (? typ Al-25TL) a nového senzorového vybavení, z další vývojové fáze by měl vzejít obdobně koncipovaný bezpilotní prostředek středního doletu.

Popis:  Taktický útočný-průzkumný bezpilotní vzdušný prostředek typu Tu-300 je řešen jako jednomotorový středoplošník s „kachním“ uspořádáním nosných ploch. Trup prostředku Tu-300 má průřez ve tvaru trojúhelníku a svou zadní částí plynule přechází v hlavní nosnou plochu. Zatímco přímo nad jeho špicí, kterou tvoří náprstkovitý dielektrický kryt antény blíže nespecifikovaného systému, se nachází další zaoblený kryt palubního elektronického vybavení, přímo pod ní je umístěna protáhlá nástavba s průzračným polokulovitým krytem blíže nespecifikovaného elektro-optického senzoru v čele. K bokům příďové partie trupu tohoto stroje jsou zase uchyceny nevelké šípové „kachní“ plošky. Středoplošně uspořádané lichoběžníkové křídlo bezpilotního prostředku typu Tu-300 má mírné záporné vzepětí a je opatřeno náběžnou hranou s výrazným kladným úhlem šípu a odtokovou hranou s výrazným záporným úhlem šípu. Zatímco kořeny odtokové hrany křídla tohoto stroje jsou protaženy až k odtokové hraně motorové trysky, protáhlé kořeny jeho náběžné hrany plynule přecházejí v „ostré“ boky přední partie trupu. Pohon prostředku Tu-300 zajišťuje jeden proudový motor blíže nespecifikovaného typu. Jeho instalace se přitom nachází uvnitř zadní části trupu. Ke hřbetu zadní partie trupu prostředku Tu-300 je uchycena mohutná nástavba s ledvinovitým lapačem vzduchu pohonné jednotky v čele, lichoběžníkovou svislou ocasní plochou (SOP), která se vyznačuje relativně malou výškou a značnou hloubkou, na hřbetu a zaobleným krytem brzdícího-přistávacího padáku na zádi. Zmíněný lapač vzduchu postrádá regulaci průtoku a vyznačuje se výrazným odsazením od hřbetu trupu. Toto řešení zamezuje nasátí nežádoucí mezní vrstvy. Jeho dolní „ret“ tedy zastává zároveň funkci dělící desky. S kompresorem pohonné jednotky, která využívá kruhovou trysku nacházející se na zádi, přímo pod krytem padáku, je přitom tento hřbetní lapač propojen prostřednictvím vzduchového kanálu s tvarem písmene „S“. Střední partie trupu prostředku Tu-300 ukrývá mohutnou zbraňovou šachtu. Protizemní výzbroj nebo pouzdra s dodatečným průzkumným vybavením do celkové hmotnosti až 1 000 kg lze však umístit též na vnější závěsník nacházející se pod zadní částí trupu. Vzlet prostředku Tu-300 se děje z nakloněné plošiny za využití dvou odhazovatelných urychlovacích raket na tuhé pohonné látky, které se umisťují pod kořeny křídla. Po ukončení mise tento bezpilotní stroj přistává na padáku na zatahovatelném podvozku.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  dva prototypy

Uživatelé:  žádní

Navádění:   inerciální (autopilot) - trasa a výška letu se dopředu naprogramuje

Pohon:        jeden proudový motor neznámého typu a dva odhazovatelné urychlovací raketové motory na TPL neznámého typu (jejich instalace se nachází pod křídlem)

Výzbroj:      submuniční kontejner typu KMGU-1 nebo jiná protizemní výzbroj do celkové hmotnosti 1 000 kg, přepravovaná uvnitř vnitřní zbraňové šachty nebo na jednom pylonu nacházejícím se pod trupem (kromě výzbroje lze na zmíněný podtrupový závěsník umístit též kontejner se zařízením pro fotografický, IČ, televizní, laserový, radiolokační nebo radiotechnický průzkum)

Poslední úpravy provedeny dne: 3.5.2013