BOK SSSR-3

Typ:  výzkumný a rekordní stratosférický balón

Určení:  výzkum stratosféry a ustanovení výškového rekordu

Historie:  První sovětský stratosférický balón s přetlakovou kabinou, tzv. stratostat, vešel ve známost jako SSSR-1 a vzešel ze zadání Správy VVS (UVVS). Stratostat SSSR-1 byl opatřen obalem s objemem 24 340 m³ a třímístnou kulovitou přetlakovou kabinou a při svém prvním letu, který uskutečnil dne 30. září 1933, vystoupal do výšky 18 514 m. To byl přitom vůbec první sovětský světový výškový rekord ustanovený za pomoci balónu. Druhý stratostat, který vzešel ze zadání UVVS, nesl název SSSR-2 a měl rozměrný obal s objemem 300 000 m³ a dvoumístnou kulovitou přetlakovou kabinu. Zmíněný stratostat měl být schopen vystoupat do výšky 25 000 až 30 000 m. Do vzduchu se ale nakonec nikdy nedostal. Dne 5. května 1934, při plnění vodíkem, totiž jeho obal podlehl požáru. Ten samý rok byla zahájena stavba dalšího stratostatu z této řady. Zmíněný stratostat vešel ve známost jako SSSR-3 a nebyl zdaleka tak velký jako stratostat SSSR-2. Jeho obal totiž měl objem pouhých 157 000 m³. I přesto se počítalo s tím, že bude schopen vystoupat do výšky 25 000 až 27 000 m. Dle zadání měla kulovitá přetlaková kabina stratostatu SSSR-3 mít průměr 2,5 m a měla umožňovat výstup člověka do stratosféry ve skafandru s padákem na zádech. Součástí zadání byl ale též požadavek na plavbyschopnost přetlakové kabiny, aby mohla přistávat i na vodní hladině. Kulovitá přetlaková kabina stratostatu SSSR-3 nesla označení BOK-9 a byla vyprojektována Oddělením zvláštních konstrukcí BOK (Bjuro osobych konstrukcij) pod vedením V.A. Čiževského. Její stavbu dostal na starost moskevský závod č.39. Kompletace přetlakové kabiny stratostatu SSSR-3 byla završena ke dni 1. července 1935. Proces plnění obalu tohoto stratostatu vodíkem sebou ale přinášel jeden problém. V průběhu plnění se totiž měl vztyčit až do výšky 123 m. Přitom by ale muselo být buďto úplné bezvětří nebo slabý vítr vanoucí rychlostí jen 2 až 3 m/sec, a to až do výšky 150 m. Jinak by se totiž naklonil na bok, což by si vyžádalo zrušení letu. J.A. Prokofev proto navrhnul, aby byl obal v průběhu plnění přitáhnut až ke gondole, a to za pomoci systému spletených lan a pryžových tlumičů. Po jejich rozpletení, které mělo být provedeno těsně před startem, se měl obal zvednout do výšky. Praktické zkoušky tohoto systému byly nejprve realizovány za pomoci kulovitého balónu s objemem 900 m³. Zmíněné zkoušky ale skončily debaklem. Lana se totiž přitom přetrhala. Současně se do nich zamotal vzduchoplavec A. Tropin. Díky tomu nemohl použít padák. Úspěšný byl až druhý pokus, který podnikl sám Prokofev, a to se substratostatem, výškovým balónem s nepřetlakovou gondolou, s objemem 2 200 m³. Teprve až poté byl Prokofevův systém spletených lan schválen pro použití na stratostatu SSSR-3. Výrobu zmíněného systému přitom zajistil letecký výrobní závod č.84. Krátce před prvním letem tohoto obřího stratostatu byl Prokofevův systém spletených lan ještě několikrát otestován na substratostatech. Posádka stratostatu SSSR-3 byla vybrána již na jaře roku 1935. Součástí posádky tohoto stratostatu se konkrétně stal J.A. Prokofev, V.A. Semenov a J.G. Priluckij. První pokusy se stratostatem SSSR-3 o výstup do stratosféry byly učiněny již v létě roku 1935. Všechny tyto pokusy ale zmařilo příliš větrné počasí. Příprava tohoto stratostatu k letu byla totiž již při rychlosti větru 3 m/s velmi nebezpečnou operací. Kolik bylo tehdy provedeno pokusů o let, není bohužel známo. Další takový pokus byl učiněn dne 14. května 1937. Na přípravě stratostatu SSSR-3 ke startu se tehdy podílelo 326 osob. Vlastní start se měl konat 30 min před východem slunce. Nakonec ale stratostat SSSR-3 ani tehdy nevzlétl. Další pokus o výstup do stratosféry byl s tímto stratostatem podniknut dne 3. září toho samého roku. Plnění obalu stratostatu SSSR-3 bylo zahájeno v noci předchozího dne. Tento proces se ale zatáhl proti plánům. Obal zmíněného stratostatu proto nebyl plný ve čtyři, ale až v pět hodin ráno. K tomu navíc vzrostla rychlost větru na 4 až 5 m/s. To si vyžádalo přípravu stratostatu SSSR-3 k letu pozastavit a veškerý plyn z jeho obalu vypustit. Další pokus o vzlet byl učiněn dne 18. září 1937, na základně vzduchoplaveckého oddílu z Kuncova. Plnění obalu zmíněného stratostatu vodíkem bylo opět zahájeno v noci předešlého dne. Ke startu byl stratostat SSSR-3 připraven v 7:50. Ani tento pokus o výstup do stratosféry se ale neobešel bez problémů. Ten den totiž byla značná vlhkost. Díky tomu byla lana zmíněného stratostatu nasáklá vodou. Následkem toho se systém spletených lan, který držel před startem obal až u gondoly, nerozpletl. Následně byl proto vyzvednut do výšky, za pomoci malého upoutaného balónu, rudoarmějec, aby tato lana rozřezal. Teprve až poté se stratostat SSSR-3 rozvinul do vzletové pozice. Mezitím se ale zřejmě samovolně otevřel otvor pro vypouštění nosného plynu, který se nacházel na vrcholu obalu, aniž by si toho někdo všiml. Když tak stratostat SSSR-3 vystoupal na nějakých 700 až 800 m, začal náhle ztrácet výšku. Zpočátku pomalu. Později však začal značně nabírat rychlost klesání. Na to posádka zareagovala odhozem balastní zátěže. To samozřejmě nepomohlo. Po 15-ti min od vzletu tak stratostat SSSR-3 dopadl rychlostí 7 až 8 m/s (dle jiných zdrojů 10 až 12 m/s) na sportovní hřiště, které se nacházelo u leteckého výrobního závodu č.22 z Fili u Moskvy, nějaké 4 km od místa startu. Toto poněkud tvrdé dosednutí se ale neobešlo bez zranění posádky. Vyšetřovací komisí byla za viníka této nehody označena špatná organizace přeletové přípravy. Zmíněná nehoda vedla k úplné ztrátě zájmu ze strany VVS o dobývání výškových rekordů za pomoci stratosférických balónů. Poslání všech následujících stratosférických balónů, které byly postaveny před vypuknutím druhé světové války, bylo proto ryze výzkumné. Dva měsíce po nehodě stratostatu SSSR-3 byl navíc zatčen vrchní velitel VVS J.I. Alksnis v rámci proslulých Stalinových čistek, čímž program vojenských stratosférických balónů přišel o svého hlavního podporovatele. To ve svém konečném důsledku vedlo ke zrušení stavby stratostatu SSSR-2bis s obalem s objemem 180 000 m³ a průměrem 70,5 m a projektovaným dostupem 26 000 až 27 000 m a modifikovaného stratostatu SSSR-3 s obalem s objemem 300 000 m³ a průměrem 83 m a projektovaným dostupem 29 000 až 30 000 m.

Popis:  Výzkumný a rekordní stratosférický balón SSSR-3 měl obal s objemem 157 000 m³. Obal tohoto stratostatu byl vyroben závodem „Krasnaja roza“ a byl zhotoven z pogumovaného hedvábí. Zatímco horní část obalu stratostatu SSSR-3 byla řešena jako čtyřvrstvá, jeho dolní část měla jen dvě vrstvy. Povrch obalu zmíněného stratostatu nebyl ošetřen, na rozdíl od povrchu obalu předchozích stratostatů řady SSSR, speciálním stříbrným nátěrem na bázi hliníkového prášku, který zajišťoval ochranu před UV zářením a redukci ohřevu od slunečních paprsků. Důvodem toho byla skutečnost, že se takto ošetřený obal nabíjel statickou elektřinou. Právě statická elektřina byla původcem vzplanutí obalu obřího stratostatu SSSR-2 při předletové přípravě. Obal stratostatu SSSR-3 měl proto zlatožlutou a nikoliv stříbrnou barvu, jako předchozí stratostaty řady SSSR. Nosným plynem byl vodík. Kulovitá přetlaková kabina stratostatu SSSR-3 měla průměr 2,5 m a ukrývala pracoviště tříčlenné posádky. Kabina zmíněného stratostatu nesla označení BOK-9 a byla zhotovena, stejně jako přetlakové kabiny předchozích stratostatů řady SSSR, z duralu. Dle některých zdrojů byl vchod do kabiny stratostatu SSSR-3 opatřen pružnou přechodovou komorou, která umožňovala opustit její interiér ve skafandru. Mělo se jednat o obdobné zařízení, jaké bylo později použito u kosmické lodi Voschod-2. Do potahu přetlakové kabiny typu BOK-9 byla kromě vstupu vetknuta též kulatá okénka se zdvojeným zasklením. Potah zmíněné kabiny byl kuli tepelné izolaci pokryt plstí a Perkálem. Udržování potřebné koncentrace kyslíku v kabině tohoto stratostatu bylo prováděno regenerací (jako v ponorce). Vzduch byl tedy nejprve vyčištěn od oxidu uhličitého vzniklého dýcháním a vlhkosti a následně obohacen příslušným množstvím kyslíku. Pod kulovitou kabinou stratostatu SSSR-3 byla umístěna balastní zátěž v podobě 500 kg železného šrotu a přistávací zařízení. Přistávací zařízení tohoto stratostatu bylo přitom schopno vstřebat pádovou rychlost až 5 m/s. Přetlaková kabina typu BOK-9 byla opatřena rozměrným záchranným padákem. Za jeho pomoci se mohla kabina startostatu SSSR-3 bezpečně snést k zemi po předchozím odpoutání od obalu. Alternativně se mohli jednotliví členové posádky v případě nějakého problému zachránit za využití osobních padáků. Na palubě statostatu SSSR-3 se nacházela zásoba kyslíku na 45 hodin letu. Kromě toho jednotliví členové posádky měli k dispozici osobní lahve s kyslíkem na 15 hodin.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden exemplář

Uživatelé:  SSSR

Posádka:    tři osoby