Kamov Ka-31 (‘Helix E’)

Typ:  speciální modifikace výsadkového/útočného vrtulníku typu Ka-29 (Helix B) zastávající roli vzdušného stanoviště řízení a včasné výstrahy (DRLO)

Určení:  vyhledávání a sledování vzdušných cílů pohybujících se v malé výšce nad vodní hladinou, včetně protilodních řízených střel, a hladinových plavidel protivníka a předávání informací a zachycených cílech velitelským stanovištím, palubním i pozemním, a stíhacím letounům

Odlišnosti od typu Ka-29 (Helix B):

- absence naváděcího systému PTŘS typu SUV-252 (v této souvislosti z břicha přídě trupu zmizel kryt zaměřovací optiky a rádiové povelové jednotky), obou zaměřovačů, příďového střeliště typu NUV-1UM s pohyblivým kulometem, bočního trupového úchytu kanónu, úchytů pro pomocná křídla se čtveřicí zbraňových závěsníků, IČ rušiče typu Ispanka (v této souvislosti ze hřbetu trupu, v oblasti za nosnými rotory, zmizel nevelký válcovitý kryt), úchytů pro výmetnice klamných cílů, pancéřové ochrany, ochrany palivových nádrží a všech postranních hranatých okének nákladové kabiny

- instalace dalších palivových nádrží uvnitř boků rozšířené přední části trupu (o 500 mm). Tato rozšířená část trupu je nyní protažena až ke vzpěrám hlavního podvozku. U bojového typu Ka-29 se toto rozšíření zužovalo na standardní šířku trupu výchozího modelu Ka-27 krátce za úrovní hřbetních lapačů vzduchu pohonných jednotek.

- instalace pohyblivé obdélníkové plošné fázované antény s délkou 5,75 m, plochou 6 m2 a rychlostí otáčení 6 ot/min radiolokačního komplexu typu E801 Oko (instalace bloků tohoto zařízení se nachází uvnitř nákladové prostoru) na břichu střední části trupu. V průběhu vzletu a přistání je tato anténa přiklopena k břichu trupu delší stranou ve směru podélné osy trupu. Vyklopení nebo sklopení antény radiolokačního komplexu typu E801 Oko přitom zabere 120 s. V případě nouze lze podtrupovou anténu tohoto radaru sklopit manuálně nebo odhodit.

- protažení břicha trupu prostřednictvím široké zaoblené nástavby s úchyty, které zajišťují sklopenou anténu radaru typu Oko, až pod vystouplý „čumák“

- modifikovaný příďový podvozek. Ten je nyní řešen jako zatahovatelný (aby nerušil činnost radiolokátoru). Kromě toho se jeho instalace nachází na břichu protáhlých zaoblených postranních trupových gondol, které ukrývají palubní vybavení. Díky tomu má větší rozchod (2,41 m vs 1,40 m). Vnést tento zásah do konstrukce příďového podvozku si přitom vyžádala značná šířka antény radaru typu Oko. Ta totiž ve sklopené pozici zasahuje až pod samotnou příď trupu.

- modifikovaný hlavní podvozek. Ten lze nyní za letu sklopit směrem nahoru, přímo k bokům trupu (aby nerušil činnost radiolokátoru).

- instalace nevelkého hranatého okénka na levém boku „čumáku“ trupu. Díky jeho instalaci má pilot tohoto modelu lepší výhled směrem dolů

- instalace jednodílných odsuvných nákladových vrat z modelu Ka-27 (Helix A) na levém boku trupu, přímo za hlavním podvozkem, na místo dvoudílných horizontálně dělených vrat

- odlišná konstrukce spodního dílu horizontálně dělených dvoukřídlých přístupových dveří nacházejících se na pravém boku trupu, přímo za kabinou posádky. Ten nyní kopíruje obrys zaoblené postranní trupové gondoly, která se táhne od příďového podvozku až ke vzpěře hlavního podvozku.

- instalace motorů typu TV3-117VMAR na místo motorů typu TV3-117VMA. Motory typu TV3-117VMAR mají v porovnání s motory typu TV3-117VMA vyšší nominální výkon (1 900 hp vs 1 700 hp) při shodném max. výkonu (2 200 hp).

- instalace silnější a rozměrnější pomocné palubní energetické jednotky (APU) typu TA-14-31 (na místo APU typu Al-9V) ve vystouplé podnástavbě, která se nachází na hřbetu zadní části hřbetní nástavby, v oblasti za nosnými rotory. Zatímco na přídi této podnástavby je umístěn kapsovitý lapač vzduchu, na její zádi se nachází instalace směrem doprava natočeného trubicovitého výfuku.

- instalace pracoviště navigátora/operátora radaru na místo pracoviště zbraňového operátora

- instalace rozměrného krabicovitého krytu na pravém boku zadní části trupu, přímo za hlavním podvozkem (úprava zavedená pouze do konstrukce druhého prototypu)

- instalace pilotážně-navigačního komplexu typu PNK-37DM na místo navigačního komplexu typu NKV-27 a pilotážního komplexu typu PVK-27

- instalace komunikačního systému typu BKS-252

- modifikované přístrojové vybavení pilotní kabiny. Jeho součástí se staly dva MFD typu MFI-10-5I a dvě konsole typu PS-3-1I.

Historie:  Na nepostradatelnost taktického vzdušného komplexu včasné výstrahy a řízení (AWACS) v moderních válečných operacích poprvé poukázal britsko-argentinský ozbrojený konflikt o Falkandské souostroví, který zuřil mezi dubnem a červnem roku 1982. Protože Britské královské letectvo (RAF) tehdy nemělo takový vzdušný AWACS komplex vůbec k dispozici, útočným letounům Argentinského vojenského letectva nic nebránilo nepozorovaným průnikům letem v přízemních výškách, kde byly takřka neviditelné pro pozemní radiolokační stanice PVO, do týlu britského území. Vzhledem k tomu, že absence taktického vzdušného AWACS komplexu tehdy Britům přinesla nemalé bojové ztráty, v roce 1985 byla sovětská vrtulníková konstrukční kancelář OKB N.I. Kamova pověřena vývojem pro tento účel specializované modifikace palubního výsadkového-útočného vrtulníku typu Ka-29 (Helix B). Požadovaná modifikace palubního vrtulníku Ka-29 (Helix B) obdržela označení Ka-31 (zpočátku však byla známa jako Ka-252RLD či Ka-29RLD) a primárně měla sloužit k vyhledávání a sledování bojových letounů pohybujících se v přízemních výškách, včetně křižujících protilodních řízených střel, a hladinových plavidel protivníka v zájmu palubních letek Sovětského VMF. Původně VMF s AWACS (rusky DRLO) vrtulníky typu Ka-31 (Helix E) počítalo pouze na letadlových křižnících projektu 1143 (Kiev class), z jejichž palub kromě vrtulníků řady Ka-25 (Hormone) a Ka-27 (Helix) operovaly též VTOL útočné letouny řady Jak-38 (Forger). Protože ale ekonomické problémy hroutícího se SSSR mezitím zcela pohřbily projekt palubního AWACS letounu typu Jak-44 z dílny A.S. Jakovleva, později byl tento vrtulníkový AWACS speciál začleněn též do letadlového parku těžkých letadlových lodí projektu 1143.5 (Kuznetsov class). Srdcem vrtulníku typu Ka-31 (Helix E) se přitom stal radiolokační AWACS komplex typu E801 Oko z dílny novogrodského institutu NNIIRT (později znám jako NPO Vega-M), který využívá rozměrnou otočnou anténu s obdélníkovým tvarem. Ta se nachází pod trupem a v průběhu vzletu a přistání je přiklopena k břichu trupu. Po koncepční stránce tedy jde o zcela odlišné řešení než u západních protějšků tohoto stroje v podobě britského typu Sea King AEW.2/.7 a francouzského typu AS.532 Horizon. Zatímco anténa palubního radiolokátoru prvně uvedeného typu se nachází uvnitř pevného rozměrného nafukovacího náprstkovitého krytu, který je připevněn za pomoci otočného (směrem dozadu) ramene s tvarem písmene „L“ k pravému boku trupu, podlouhlý zaoblený otočný kryt antény druhého uvedeného AWACS vrtulníku se sklápí pod záď trupu. Technologická 1:1 maketa vrtulníku Ka-31 (Helix E) byla komisí MAP (Ministerstvo leteckého průmyslu) přezkoumána a schválena v roce 1986. Oba dva prototypy tohoto speciálu vznikly konverzí sériových Ka-29 (Helix B). Letové zkoušky prvního z nich (modrá 031) se rozeběhly v roce 1987. Druhý prototyp vrtulníku Ka-31 (modrá 032) se do zkušebního programu zapojil krátce nato. Tento stroj bylo přitom od prototypu prvního možné snadno rozpoznat díky instalaci rozměrného krabicovitého krytu na pravém boku trupu, přímo za hlavním podvozkem. Kromě toho byl, kuli utajení, opatřen logem Aeroflotu a Centra pro výzkum vody (Girdometcentr). Na konci roku 1987 se rozeběhly zkoušky AWACS komplexu typu Oko též na vzdušné zkušebně v podobě pro tento účel speciálně upraveného vrtulníku typu Ka-27 (Helix A). Přestože AWACS speciál Ka-31 (Helix E) měl, díky instalaci celé řady krytů, v porovnání se svým předchůdcem v podobě útočného-výsadkového typu Ka-29 (Helix B) horší aerodynamiku, jeho stabilita v průběhu vzletového a přistávacího manévru byla ještě lepší u protiponorkového typu Ka-27 (Helix A). První etapa státních zkoušek vrtulníku typu Ka-31 (Helix E) se rozeběhla v roce 1988 a byla realizována na černomořském poloostrově Krym. V průběhu první etapy státních zkoušek byla prověřována mimo jiné funkčnost systému sloužícího pro předávání získaných informací pozemním velitelským stanovištím a letadlovým lodím v reálném čase. V rámci druhé etapy státních zkoušek druhý prototyp vrtulníku Ka-31 (Helix E) prošel též intenzivními palubními zkouškami na letadlové lodi Admirál Kuzněcov (do roku 1990 známa jako Tbilisi). Palubní zkoušky tohoto stroje byly přitom realizovány v letech 1990 až 1991. Do celého programu Ka-31 ale neblaze zasáhl rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s těžkou ekonomickou krizí, která v 90. letech zachvátila všechny postsovětské republiky, včetně Ruska. Všechny letadlové křižníky projektu 1143 (Kiev class), z jejichž palub měly AWACS speciály Ka-31 operovat, byly proto již v roce 1993 vyřazeny. Mezitím, v roce 1992, se navíc zastavila výstavba flotily letadlových lodí pro VMF. Do té doby se přitom podařilo dokončit a VMF předat jedinou jednotku projektu 1143.5 (Kuznetsov class) v podobě již zmíněného Admirála Kuzněcova. Protože pro zajištění podpory tohoto plavidla plně postačovala dvojice prototypů, VMF nakonec objednávku na osm sériových Ka-31 (Helix E) stornovalo. K tomu přitom došlo ještě před rozpadem SSSR. Za operačně plně způsobilý byl AWACS vrtulník typu Ka-31 (Helix E) oficiálně prohlášen v roce 1995. V srpnu toho samého roku se první prototyp tohoto speciálu stal jedním z exponátů airshow MAKS 95. Dva roky nato bylo ten samý stroj možné shlédnout na airshow MAKS 97. Na airshow MAKS 99, která se konala v srpnu roku 1999, se zase celému světu poprvé představil prototyp druhý. Činnost obou prototypů vrtulníku typu Ka-31 (Helix E) z paluby Admirála Kuzněcova, jediné letadlové lodě VMF, byla po celá 90. léta velmi nepravidelná, neboť toto plavidlo díky zcela zanedbané údržbě opouštělo své kotviště jen velmi zřídka. Při většině dálkových plaveb byly však tyto stroje na jeho palubě přítomny. Tak např. v roce 1996 vrtulníky typu Ka-31 (Helix E) operující z paluby Admirála Kuzněcova, který se plavil ve vodách Jaderského moře, podporovaly mezinárodní jednotky v rámci misi IFOR. Více intenzivního nasazení se tyto stroje dočkaly až po roce 2007, kdy Admirál Kuzněcov prošel rozsáhlou opravou a modernizací. Po celou službu oba exempláře vrtulníku typu Ka-31 (Helix E) měly prototypový status. Díky tomu se mohly těšit prodlouženým meziopravním lhůtám a v neposlední řadě též neomezené životnosti. Jinak by je zcela jistě potkal obdobný osud, jako část flotily palubních vrtulníků typu Ka-27 (Helix A/D) a Ka-29 (Helix B). Řada těchto vrtulníků totiž musela být v důsledku zcela vyčerpaného meziopravního resursu odstavena, popř. se stala zdrojem náhradních dílů pro jiné stroje toho samého typu. Protože rozpadem SSSR zaniklo hned několik dodavatelů palubního vybavení vrtulníků typu Ka-31 (Helix E), JSC N.I. Kamova se snažila oba exempláře tohoto speciálu průběžně modernizovat. To se ale neobešlo bez nemalých obtíží. Zpravidla se tak dařilo držet v provozu jen jeden z nich. Přestože VMF, jak již bylo řečeno, objednávku sériové výroby vrtulníku typu Ka-31 (Helix E) stornovalo, později, v roce 2000, byl tento vrtulníkový speciál do výrobního programu závodu KumAPP z Kumertau přeci jenom zařazen. V roce 1998 totiž o devět těchto strojů projevilo vážný zájem Indické námořnictvo. K podpisu závazné objednávky na první čtyři sériové Ka-31 (Helix E) došlo v srpnu roku 1999. Zatímco tři z nich byly vyhrazeny pro fregaty projektu 1135.2, které si Indické námořnictvo pořídilo v letech 2002 až 2003 v počtu tří jednotek (Talwar, Trishul a Toofan), s dalším počítala palubní letka lehké letadlové lodě INS Vikramaditya. Tato první letadlová loď indického námořnictva vznikla radikální přestavbou ze stavu VMF vyřazeného letadlového křižníku Admirál Groškov. Indickému námořnictvu bylo přitom toto plavidlo předáno dne 16. listopadu 2013, po řadě odkladů zaviněných nedostatečným financováním. Kontrakt na zbylých pět exemplářů vrtulníku typu Ka-31 (Helix E) pro Indické námořnictvo byl podepsán v roce 2001. První čtyři z těchto strojů (modrá 561 až 564) přitom Indické námořnictvo převzalo v dubnu roku 2003. První indický Ka-31 Helix E (modrá 561) byl zároveň vůbec prvním dokončeným sériovým exemplářem tohoto vrtulníkového AWACS speciálu. Do oblak se přitom tento stroj poprvé vydal dne 16. května 2001. Dodávka zbylých pěti sériových Ka-31 Helix E (modrá 565 až 569) následovala na konci roku 2004. Základem některých sériových Ka-31 (Helix E) pro Indické námořnictvo se přitom staly nedokončené draky z výše uvedené zrušené zakázky pro Sovětské VMF. Zatímco šest z nich slouží na palubách hladinových plavidel Indického námořnictva, zbylé tři tyto stroje operují z pobřežních základen. Tyto konkrétní exempláře vrtulníku typu Ka-31 (Helix E) jsou využívány zejména k výcviku posádek. Mezitím, v srpnu roku 2009, si Indické námořnictvo přiobjednalo dalších pět vrtulníků typu Ka-31 (Helix E) (570 až 574). Tyto konkrétní stroje měly být opatřeny modifikovaným palubním vybavením. Jeho součástí se měly mimo jiné stát též velkoplošné MFD značky Kronštadt, na které je možné promítat jako letová data, tak i digitální mapu. Kromě toho je Indové měli převzít v neúplném stavu. Indické námořnictvo totiž mělo v úmyslu těchto pět vrtulníků typu Ka-31 (Helix E) opatřit některými avionickými systémy vlastní výroby, jakými je např. radiostanice či systém pro předávání dat. Kromě toho tyto stroje měly být vybaveny též indickým systémem pro doplňování paliva za letu. Toto přitom mělo vyloženě ekonomický podtext. Indický průmysl byl totiž schopen systém pro doplňování paliva za letu vyvinout a vyrobit daleko levněji, než ten ruský, který navíc tehdy neměl s instalací takového zařízení na vrtulnících ještě žádné zkušenosti. Celkově jednodušší schvalovací postupy měly navíc umožnit zkoušky zmíněného systému provést poměrně levně a rychle. Zkoušky obdobného zařízení ruské konstrukce by naproti tomu byly zdlouhavé a drahé a navíc by se na nich museli podílet i zahraniční experti. Posledně uvedená objednávka ale nakonec nebyla splněna. Vrtulníkový AWACS speciál typu Ka-31 (Helix E) se později dostal též do středu pozornosti čínského PLANAF. Původně sice Číňané zvažovali, s ohledem na bohaté zkušenosti domácího průmyslu s vrtulníky francouzské výroby, pořízení francouzského typu AS532UL Horizon. Nakonec ale dali přednost typu Ka-31 (Helix E). Tento ruský stroj totiž má v porovnání s typem AS532UL lepší výkony. Kromě toho se jevil jako daleko vhodnější pro činnost z palub hladinových plavidel PLAN. Operační zkoušky vrtulníku typu Ka-31 (Helix E) na čínském území byly realizovány na počátku roku 2010. Tomu dne 20. listopadu 2008 předcházel podpis kontraktu na celkem devět těchto strojů (modrá 9284, 9294, 9304, 9314, 9324, 9334, 9344, 9354 a 9364). První dva z nich byly přitom PLANAF předány v listopadu roku 2010. Celý „čínský“ kontrakt se podařilo splnit v polovině roku 2011. Všechny „čínské“ Ka-31 (Helix E) se z hlediska palubního vybavení prakticky shodují s  vrtulníky toho samého typu, které byly dodány Indickému námořnictvu. PLANAF s vrtulníky typu Ka-31 (Helix E) počítá zejména pro plánované letadlové lodě. Tyto stroje ale mohou působit též z palub jiných plavidel PLAN. Konkrétně přitom jde o torpédoborce Type 052B (Luyang I class), Type 052B (Luyang II class) a Type 956 (Sovremenny class). Mezitím, v listopadu roku 2008, si v souvislosti s plánovaným pořízením čtyř výsadkových-vrtulníkových křižníků třídy Mistral francouzské konstrukce dvojici těchto strojů (ve verzi Ka-31R) objednalo též Ruské VMF. Vrtulníkový AWACS typu Ka-31 (Helix E) si tak nakonec našel cestu i k domácím ozbrojeným silám. První vrtulník typu Ka-31R byl přitom VMF předán v červnu roku 2012, tedy po celých 25-ti letech od záletu prvního prototypu. VMF nyní kromě dvou sériových Ka-31R (rudá 90 a 91) provozuje též druhý do tohoto standardu dopracovaný prototyp (modrá 032). Naproti tomu prototyp první (modrá 031) byl mezitím, v roce 2004, přestavěn na prototyp „pozemního“ modelu Ka-35 (Ka-252SV) (bílá 231), který slouží pro monitorování pozemního bojiště a vyhledávání a sledování pozemních cílů. Vrtulníky typu Ka-31 (Helix E) přitom brány závodu KumAPP opouštějí bez speciálního vybavení. Jeho instalaci zajišťuje přímo prototypová dílna JSC N.I. Kamova.

Verze:

Ka-31 (Helix E) – základní modifikace vrtulníku typu Ka-31 (Helix E). Oba prototypy tohoto modelu vznikly konverzí sériových Ka-29 (Helix B). První z nich se přitom do oblak poprvé vydal v roce 1987. Od roku 2000 bylo závodem KumAPP postaveno celkem 18 těchto strojů. Zatímco 9 z nich převzalo, v letech 2003 až 2005, Indické námořnictvo, zbylých 9 těchto strojů bylo dodáno, v letech 2010 až 2011, čínskému PLANAF.

Ka-31R – modifikace vrtulníku typu Ka-31 (Helix E) vzešlá ze zadání Ruského VMF. Prototyp tohoto modelu vznikl okolo roku 2000 konverzí druhého prototypu vrtulníku typu Ka-31 (modrá 031). Produkce vrtulníku typu Ka-31R se omezila na dva exempláře. VMF byly přitom tyto stroje předány v roce 2012. viz. samostatný text

Ka-35 Gorkovčanin (Ka-252SV) – „pozemní“ modifikace palubního vrtulníku typu Ka-31R určená pro monitorování pozemního bojiště, vyhledávání a sledování pozemních cílů, předávání informací o detekovaných pozemních cílech pozemním velitelským stanovištím v reálném čase a retranslaci dat mezi bitevními vrtulníky, bezpilotními prostředky a pozemními stanovišti. Současní palubního vybavení tohoto modelu se stal radiolokační komplex typu 15C100.10 a obranný komplex typu L381. Tento model vznikl, v letech 2004 a 2006, ve dvou prototypech. Zatímco základem prvního z nich se stal první prototyp vrtulníku typu Ka-31 (Helix E) (modrá 031), ten druhý byl postaven nově. viz. samostatný text

Ka-31M – vyvíjená pokročilá modifikace vrtulníku typu Ka-31R s instalací pokročilejšího radiolokačního komplexu typu E801M (na místo typu E801)

Vyrobeno:  dva prototypy (vzniky konverzí sériových Ka-29) a 18 sériových strojů modelu Ka-31, dva sériové stroje modelu Ka-31R a jeden prototyp modelu Ka-35

Nosič (Rusko):  - letadlové křižníky projektu 1143 Krečet (‘Kiev’ class). Celkem vznikly čtyři plavidla této třídy: Kyjev (ve službě v letech 1975 až 1993), Minsk (ve službě v letech 1978 až 1993), Novorosijsk (ve službě v letech 1982 až 1993) a Admiral Groškov (ve službě v letech 1987 až 1999).

- letadlová loď projektu 1143.5 (‘Kuznetsov’ class). Jediné stavebně dokončené plavidlo této třídy, které obdrželo pojmenování Admirál Kuzněcov, bylo do výzbroje VMF zavedeno v roce 1990. Z jeho paluby přitom mohou operovat až čtyři vrtulníky typu Ka-31.

Nosič (Indie):  - lehká letadlová loď INS Vikramaditya (R-33). Jediné plavidlo tohoto typu vzniklo přestavbou ze stavu VMF vyřazeného letadlového křižníku projektu 1143 Krečet (‘Kiev’ class) Admirál Groškov a Indickému námořnictvu bylo formálně předáno dne 16. listopadu 2013. Z jeho paluby má přitom kromě 12-ti až 16-ti víceúčelových bojových letounů typu MiG-29K/KUB operovat též 4 až 16 vrtulníků typu Ka-28/-31 (Helix).

- fregaty projektu 1135.2 (‘Krivak IV’ class). Celkem vznikly tři plavidla této třídy, a to Talwar (do výzbroje zavedeno v roce 2002), Trishul (do výzbroje zavedeno v roce 2003) a Toofan (do výzbroje zavedeno v roce 2003). Z paluby lodí této třídy přitom může operovat jeden vrtulník typu Ka-31.

Uživatelé:  ČLR, Indie a Rusko

 

Ka-31

 

Posádka:    pilot a navigátor/operátor radaru

Pohon:       dva turbohřídelové motory typu Izotov TV3-117VMAR s max. výkonem po 2 200 hp

Radar:        impulsní dopplerovský přehledový radiolokátor komplexu DRLO (AWACS) typu E801E Oko. Radar typu E801E využívá podtrupovou sklápěcí otočnou plošnou fázovanou anténu s obdélníkovým tvarem s délkou 5,75 m, plochou 6 m2, rychlostí otáčení 6 ot/min, mechanickým skenováním v horizontální rovině a elektroimpulsním skenováním ve vertikální rovině. Radar typu E801E dokáže vyhledávat a sledovat vzdušné cíle pohybující se ve výškách 5 až 3 500 km (v nižší letové hladině), hladinové cíle a pozemí cíle a má tři pracovní módy, a to mód pro vyhledávání pozemních a hladinových cílů, mód pro vyhledávání vzdušných cílů a kombinovaný mód pro vyhledávání pozemních/hladinových i vzdušných cílů. Povrch vodní hladiny v posledně uvedeném módu přitom skenuje pouze v průběhu každé šesté otáčky (v průběhu předchozích pěti otáček sleduje vzdušnou situaci). Najednou je radar typu E801E schopen sledovat až 40 vzdušných nebo pozemních cílů. Zatímco vzdušný cíl typu stíhací letoun (s RCS 1,8 m2) dokáže detekovat na vzdálenost 110 až 115 km, hladinové plavidlo s RCS 300 m3 je schopen zachytit na vzdálenost 200 km (z výšky 3 000 m). Vyjma vysouvání a zasouvání antény, které obstarává navigátor, je veškerá činnost radaru typu E801E plně automatizována. Údaje o poloze, rychlosti, kurzu a národní příslušnosti zachycených cílů lze přitom předávat, prostřednictvím kódovaného datalinku, v reálném čase velitelským stanovištím nacházejícím se na lodní palubě i na zemi, stejně jako stíhacím letounům.

 

 

 

TTD:     
Ø nosných rotorů:  15,90 m
Délka trupu:   11,31 m
Výška: 5,64 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 12 500 kg
Max. rychlost: 250* km/h
Praktický dostup:   3 500 m
Max. dolet:    600 km

 

 

* se sklopenou anténou radaru, resp. 150 km/h s vyklopenou anténou radaru

 

 

Poslední úpravy provedeny: 30.6.2016